Sešitový komiks umíral. Hlavní distribuční kanál, kterým se zářná dobrodružství desítek nejroztodivnějších, ale přece tolik podobných superhrdinů měsíc co měsíc dostávala ke svým čtenářům, se začal komplikovat již počátkem devadesátých let. Na konci první dekády nového tisíciletí už to ovšem vypadalo, že situace klasických comic booků amerického typu je fatální a neřešitelná. I když se to při pohledu na soupis letních filmových blockbusterů může zdát neuvěřitelné, mainstreamový komiks jednoduše nevydělával. Respektive nevykazoval zisk ve své domovské disciplíně, ačkoliv v kinech, na tričkách a dětských batozích se samozřejmě Spidermanovi vedlo na výbornou.
Komiksový sešit, distribuovaný do novinových stánků a benzínových pump, se coby základní formát mainstreamových příběhů ustavil počátkem čtyřicátých let, v době takzvaného Zlatého věku. Tehdy neokoukaného Supermana s Batmanem hladově vyhlížely statisíce nedočkavých teenagerů. Při takových nákladech, při každoměsíční cirkulaci statisíců až milionů jednotlivých výtisků mnoha sérií, se plošná pravidelná distribuce jevila jako logická a správná volba. Spolu s tím, jak komiks pozbýval kouzla neokoukaného, masivně nastupovala televize a američtí vojáci (v první fázi velmi důležitá čtenářská kohorta mainstreamového komiksu) se vraceli z evropských a pacifických bojišť, začala časopisecká distribuce vyjevovat i své stinné stránky.
Čelem ke dnu
V sedmdesátých a osmdesátých letech ještě útlum zájmu, a tedy i nákladů dokázaly částečně nahradit specializované komiksové obchody, které se začaly objevovat po celé Severní Americe. Po roce 1990 už mainstreamový komiks v běžné distribuci výrazněji nefiguroval, vyklidil pozice a soustředil se především na „přímý prodej“ prostřednictvím specializovaných obchodů. V novém tisíciletí ale začaly postupně mizet i tyto prodejny. A mainstreamový comic book se ocitl v nezáviděníhodné pozici ohroženého druhu, neohrabaného pozůstatku odplynulé doby.
Prodejnost některých úspěšně rozvíjených sérií klesla překvapivě nízko: takřka monopolní direct-orderingová komiksová distribuční společnost Diamond proto raději nezveřejňovala konkrétní statistiky, odhady ale hovořily o prodejích v řádu desetitisíců. Překročit stotisícovou hranici se podařilo jen jednomu, dvěma nejprodávanějším, mnohem častěji se i renomované série propadaly do tisíců. Perspektivou českého trhu se to může jevit jako bezproblémová čísla, vždyť Lidové noviny dnes netočí víc, uvážíme-li ale velikost prostoru, který tyto komiksové sešity mají uspokojovat (kromě Ameriky samozřejmě i Kanada a Británie, v druhém řádu pak i „věrní fanoušci“ po celém světě), ukáže se komiksová distribuční krize v celé své šíři. V posledním čtvrtletí roku 2010 se přes sto tisíc prodaných výtisků nepřehoupl žádný sešitový komiks.
Funerálnost sběratelských obálek
Komiksoví vydavatelé se klesajícím tržbám samozřejmě pokoušeli čelit. Se stále narůstající frekvencí se tak v jednotlivých řadách i napříč nimi začaly odehrávat „zásadní události komiksového vesmíru“ – někdo zemře, jiný zmrtvýchvstane, dalšímu se přebarví lucernička. Místo toho, aby byli věrní fanoušci a sběratelé hýčkáni, začali být otevřeně zneužíváni a sešity tak stále častěji vycházely s alternativními obálkami. Vydavatelství totiž doufala, že skutečný sběratel si pořídí obsahově stejný komiksový sešit třeba i osmkrát. Masová populární kultura mainstreamového komiksu jako by nechtěla čekat, až se z jejích produktů pod vlivem času stanou ceněné artefakty a pokoušela se učinit předmět sběratelského zájmu z nových sešitů. Vybraným comic bookům se to samozřejmě dařilo i dříve, dominantním sběratelským artiklem ale byly dnes obtížně dostupné, a tudíž vzácné sešity z počátku čtyřicátých let. Alternativní obálky – s jinou kresbou, tužkovou předkresbou, hologramem či jiným blyštivým nesmyslem – se mají stát sběratelským objektem hned po svém vydání.
Specializovaná a nerozsáhlá sběratelská scéna často představuje poslední etapu vývoje popkulturních fenoménů. Sběratelské burzy jsou místem, kam chodí popkultura umírat. Komiksovému sešitu hrozil koncem minulé dekády podobný vývoj, jakým si dříve prošly například hokejové a baseballové kartičky, sériové plastové modely či šestákové sešitové romány. Comic booku se ale doslova v hodině dvanácté dostalo záchrany od dříve netušeného pomocníka. Vydavatelskou scénu mainstreamových komiksových sešitů totiž pro nové desetiletí spasila digitální distribuce.
Technologické vyčkávání
Stejně jako jiná odvětví, díval se i komiks nejprve na internet a digitální prezentaci obsahu s velkými obavami: komiksové pirátství se sice nikdy nedostalo na první stránky novin, přesto však existovala – a stále existuje – poměrně životná scéna, jejíž účastníci komiksové sešity okamžitě skenují a zpřístupňují na torrentech či datových úložištích. Vydavatelé nejprve opatrně experimentovali s prodejem digitálního komiksu offline kanály (CD a DVD s archivy jednotlivých sérií), takové disky ale běžného čtenáře prakticky neoslovovaly a svou cenou i dostupností mířily spíše na institucionálního zákazníka typu knihovny či archivu. Jako první z velkých komiksových vydavatelství se do digitálního prostoru odvážněji vypravil Marvel Comics, když koncem roku 2007 představil svůj projekt Marvel Digital Comics Unlimited. Skutečný boom digitální distribuce ale nadešel o něco později: totiž ve chvíli, kdy v návaznosti na představení prvního iPhonu respektive iPadu začal skokově růst celosvětový trh s tablety a chytrými telefony.
V tabletech a velkorozměrových chytrých telefonech našel digitálně distribuovaný komiks technologického soudruha svého rozvoje: četba na monitoru, kterou předtím nabízely DVD disky či Marvel Unlimited, byla pro většinu recipientů nepohodlná, mobilní zařízení do ruky ale digitálnímu komiksu svědčí mnohem lépe. Internetové služby jako comiXology či Graphic.ly dnes běžně nabízejí aktuální komiksy v den jejich tištěného vydání a neustále rozšiřují své komiksové archivy. Čerstvé digitální komiksy jsou přitom nabízeny za stejné ceny jako tištěné sešity, tedy obvykle za částky mezi 2.99 a 4.99 USD. Jedním ze zásadních pozitiv digitálního prodeje (kromě dostupnosti archivu či multiplatformity) je přitom skutečnost, že jsou nové „sešity“ okamžitě po vydání k dispozici všem zájemcům, ať už zrovna přebývají kdekoli.
Strach z nového
Někteří komiksoví badatelé a čtenáři se strachovali, že budou nové texty příliš vycházet vstříc moderním způsobům zobrazení, a budou tedy kupříkladu umenšovat počet celostránkových či dvoustránkových výjevů, protože tyto lze na displejích zobrazit jen omezeně. Je ještě příliš brzo na to, abychom mohli tyto obavy zcela zavrhnout, či naopak s lítostí potvrdit. Pohled na aktuální, dnes už běžně digitálně distribuované komiksy od Marvelu či DC, ale takový vývoj nepotvrzuje. Bude jistě zajímavé sledovat, co se stránkovou kompozicí udělá způsob zobrazování komiksů po panelech, který v rámci své chráněné technologie Guided View nabízí dnes dominantní comiXology. Každý jednotlivý komiks, každá jeho strana je totiž nyní po naskenování poloautomaticky analyzována co do možného detailního čtení. Při zapnutí dotyčné funkce potom naše procházení komiksovými stranami řídí systém, který nám obsah poté zobrazuje nikoli po stranách, ale po jejich segmentech (panelech či detailech). Pokud se tato technologie rozšíří a stane se základním způsobem zobrazování digitálně distribuovaného komiksového obsahu, můžeme nejspíš skutečně očekávat oslabování komplikovaných stránkových kompozic ve prospěch jednotlivě, panel po panelu rozvíjených sekvencí. Ani v takovém případě ale asi nebude na místě mluvit o tragédii, vždyť komplexní stránkový design nepředstavuje zásadní prvek řeči komiksového mainstreamu, ale mnohem spíše módní tendenci, naplno se rozvíjející zhruba od poloviny osmdesátých let a nástupu takzvané revizionistické linie superhrdinů.
Jiné staromilské hlasy pak oplakávaly ztrátu samotného komiksového sešitu, jeho specifické vůně a šustivosti. Stesk po papíru jistě není zcela neopodstatněný, zároveň je ale třeba zdůraznit, že onu esteticky hodnotu artefaktu, nabyly komiksové sešity namnoze až s rozvojem (či spíše s komerčním využíváním) sběratelské kultury. Rané comic booky takřka nikdo nesbíral, byly považovány za snadno dostupné konzumní čtení k jednorázovému použití, vždyť i proto jsou dnes zachovalé exempláře těchto starých sešitů prodávány za horentní sumy. Možná největším pozitivem digitální distribuce tak může být skutečnost, že navrací pozornost k obsahu komiksového sešitu, obsahu, který byl v posledních letech pod nánosem obálkových vějiček a speciálních vydání trochu zakrýván.
Příležitost pro škvár
Nové zacílení na obsah může mít ještě jeden možný důsledek, jakkoli se zde jedná ponejvíce o vroucné přání: Mainstreamový komiks se totiž může částečně vrátit zpět na zbytečně vyklizené pozice spotřebního čtení. Může se to jevit jako ústup z těžko vydobytých stanovišť, vždyť kolik bitev již museli komiksoví evangelisté svést, aby svému povětšinou zcela lhostejnému okolí přinesli radostnou zvěst, že „komiks je umění jako každé jiné“. Současně ale platí, že máloco by mohlo dnešnímu komiksovému mainstreamu pomoci tolik, jako kdyby se konečně přestal za každou cenu snažit, aby ho svět bral vážně. Superhrdinský mainstreamový komiks se vždy dominantně realizoval na poli konzumního masového čtení a skutečnost, že i zde několik velmi kvalitních prací (obvyklí podezřelí: Watchmen, Návrat temného rytíře či Swamp Thing, ale kupříkladu i Morrisonův Animal Man či Bendisovy Powers), na tom nic nemění. Nikdy mi nebylo jasné, jak přesně souvisí skutečnost, že Mause a Persepoli považujeme za umělecká díla, s novým Punisherem. Digitální distribuce dovoluje mainstreamovému komiksu stát se zase jednou brakem. Zábavný, jednoduchý, hravý. K spotřebě a bez výčitek. To je příležitost, kterou by si středoproudý komiks neměl nechat ujít: zbavilo by ho to totiž nadlouho tenzí, depresí a žaludečních vředů z dlouhotrvajících pocitů nedoceněnosti.
Autor je bohemista.