Piráti chtějí „stát jako appku“. Jejich vize digitalizace je ale promarněnou příležitostí

Inspirací v otázkách digitalizace je Pirátům britský labourista Tony Blair. Za jeho vlády se ovšem digitalizace stala nástrojem politiky škrtů a konzervování nerovností. Čeká Česko to samé?

Chceme stát jako appku, ne stoh papírů,“ slibují piráti ve volebním spotu zahajujícím letošní kampaň pro mladé. Přísliby digitalizace dominují v čele pirátských programů už snad od počátku strany. V tom letošním se pirátská „digitální revoluce“ dostala dokonce na první místo. Za pirátskými sliby se skrývá především víra v překonání pravolevých rozdílů – tedy v to, že pro napravení zásadních společenských problémů není zapotřebí jakéhokoliv majetkového přerozdělení, protože půjdou vyřešit pouhým zefektivněním stávajícího systému.

Tato pirátská vize ale není ničím novým. Odkazuje na politiku třetí cesty, jejímž hlavním průkopníkem byl na konci devadesátých let britský labourista Tony Blair a jejíž selhání se potvrdilo během finanční krize v roce 2008. Klíčovým poučením z neúspěchu Blairovy vize je, že samotné zefektivnění a digitalizace nemohou vyřešit hlubší společenské problémy. I přesto, že je digitalizace Česka nezbytná, měla by být představována jako nástroj, který ulehčí lidem život, například zkrácením pracovní doby nebo všeobecným právem na práci z domova. Pokud má ale být jen pomůckou při „snižování počtu úředníků“, umocní tak pouze stávající společenské nerovnosti. S vidinou povolební spolupráce s pravicovou koalicí SPOLU je nabíledni, že pirátská digitalizace nebude digitalizací emancipační, ale digitalizací, která povede jen k další destrukci českého sociálního státu.

Digitalizací k politice škrtů

Při pohledu na předvolební aktivitu Pirátské strany je čím dál tím jasnější, že digitalizace nezůstává pouze v programových prohlášeních, ale je možné ji vměstnat do politiky na všech úrovních. Na mladé cílí heslo „stát jako appka“ a digitalizací pomocí „smart řešení“ by Piráti rádi vyřešili i vylidňování venkova. Jak pirátská digitalizace vypadá na komunální úrovni v praxi, je možné vidět například na Praze 3. Pirátský místostarosta Štěpán Štrébl se na svých sociálních sítích s nadšením chlubí, že díky automatizaci na jeho úřadě do konce volebního období „zanikne třetina pracovních míst“. Algoritmus, který nahradí zaměstnance, bude podle pirátského místostarosty mít tu výhodu že „může dělat 24/7, neřeší svátky nebo pracovní dobu. Nečte zprávy na Novinkách, když se nudí, nepije kávu, nekouří, nebere si pauzu na oběd a nikoho nepomlouvá.“

Pokud se ale zárodky osvobozující vize v pirátských řadách úplně neztratily, je těžké si představit, jak strana voličům zaručí, že v koalici se SPOLU nezmizí úplně.

Místo toho, aby byla digitalizace představována jako nástroj, který má zaměstnancům ulehčit, je předkládána jako nástroj politiky škrtů. Digitalizace se tak stává bičem na domnělou „lenost“ státních úředníků a není těžké si představit toto pojetí aplikované například i na sféru sociálních dávek. V koalici s ODS bude přece na chudé muset být přísnost, a jak ji lépe zabalit do balíčku stravitelného pro liberály, než za použití líbivých hesel o efektivitě a digitalizaci? Tento přístup je jasně promarněnou příležitostí. Ano, česká státní správa potřebuje držet krok s dobou, ale potenciál digitalizace je daleko širší než pouhé redukování počtu razítek. Pokud by to Piráti s progresivním směřováním na západ mysleli vážně, věděli by, že debata o digitalizaci může probíhat v naprosto jiných rovinách. Tématy by mohly být například čtyřdenní pracovní týden, všeobecné právo na práci z domova nebo veřejné vlastnictví v sektoru internetového připojení.

Historie pirátského působení ve sněmovně přitom ukazuje, že se strana v minulosti progresivních témat nebála. Jen je škoda, že pozitivní prosazené body, jako je například koronavirové ošetřovné pro zaměstnance pracující na DPP, se v pirátském programu ztrácí v bloku o „trhu práce“ slibujícím „konkurenceschopnost“ a „odstranění legislativních překážek omezujících kratší pracovní úvazky“. Nadějí tak zůstává spíše jen víra v osobní integritu a sociální cítění pirátských osobností a interní demokratický proces strany.

Právě kvůli víře v interní stranickou demokracii by nebylo fér na základě komentářů místostarosty pražské městské části odsuzovat směřování celé strany. Je ovšem nutné se blíže podívat na ideové podhoubí, ve kterém podobné antisociální vize digitalizace mohou bujet. Tím je centristická politika třetí cesty, ke které se strana hlásí svým odmítáním pravo-levého spektra. Pirátský lídr Ivan Bartoš se pro slovenský Denník N již před časem nechal slyšet, že pro své hnutí „hledá inspiraci“ u politiky britského labouristy Tonyho Blaira, a to jak v sociálních otázkách, tak v tématu samotné digitalizace. Přestože Blair jakožto průkopník třetích cest dostal Británii na evropskou špici v digitalizaci, jeho centristická vize růst společenských nerovností nijak nezpomalila – blairovské digitální „zefektivnění“ je naopak ještě více zakonzervovalo. Piráty tolik obdivovaná digitalizace tak v důsledku slouží jako jeden z nástrojů politiky škrtů, jehož pomocí je možné si došlápnout na státní zaměstnance.

Odstrašující příklad britského zdravotnictví

Ideologie přísnosti na státní zaměstnance byla v Blairových digitalizačních reformách nejlépe vidět ve zdravotnictví. Po dvou dekádách thatcherismu byla britská Národní zdravotní služba (NHS) v dezolátním stavu. Přestože Blair srovnal objem investic do zdravotnictví alespoň s evropským standardem, jeho reformy byly doprovozeny drakonickým systémem kvantifikovatelných cílů a indikátorů, jež zásadně poškodily důvěru lékařské profese ve státní aparát.

Ve snaze radikálně snížit počty zaměstnanců potřebných ke zkoušení a výběru lékařů v zácviku implementoval Blairův kabinet v roce 2007 digitální systém MTAS. Ten měl za úkol automatizovaně zpracovávat výsledky zkoušek a následně lékaře centrálně rozřazovat do lokálních nemocnic. V praxi skončila implementace systému neslavným fiaskem. Absolventi byli rozřazováni podle série vágních otázek, na něž měli odpovědět 150 slovy a které paradoxně nezohledňovaly žádnou předchozí praxi. Algoritmus navíc nebral v potaz rodičovské a pečovatelské potřeby lékařů, a v důsledku tak ztížil přístup ženám k lékařské kariéře. Ačkoliv byl systém zrušen hned po prvním roce, 94 procent lékařů v zácviku reportovalo zvýšený stres a každý pátý v důsledku automatizace výběrového řízení pomyslel na sebevraždu.

Lze samozřejmě namítnout, že selhání bylo čistě technické a že s dalšími verzemi by se systém zajisté zlepšil. Tento argument ale zásadně přehlíží fakt, že digitalizace v této sféře nebyla implementována pro pohodlí lékařů, ale pro získání centrální kontroly nad zdravotnickým systém a následné snižování stavů v zájmu „efektivity“. Centrálně bylo díky novým digitálním systémům monitorováno nejen přijímací řízení, ale i čekací časy ve zdravotnických zařízeních. Ty byly drakonicky vynucovány, a pokud 95 procent pacientů nebylo přijato pod stanovenou čekací dobu, odpovědným lékařům hrozil vyhazov. Enormní tlak na už tak vytížené zaměstnance vedl místo kýžené efektivity k bizarním řešením, která by byla k zasmání, kdyby nešlo o zdraví a mnohdy i životy pacientů. Pod centrálním tlakem na snížení čekací doby začala mnohá zdravotnická zařízení nechávat pacienty čekat v sanitkách, kde se oficiální čekací čas ještě nepočítal. Čekací dobu na lůžko bylo také možné snížit sundáním kol z nemocničních vozíků, ze kterých se tímto zákrokem oficiálně stala lůžka, a následnou rekvalifikací chodeb na lůžková oddělení.

Namísto pochopení se od vlády dostalo lékařům obviňování z vychytralosti a záškodnictví. Digitalizovaný systém tak posoužil pouze pro boj s domnělou leností státních zaměstnanců a vedl ke zhoršení pracovních podmínek. Snahy o oklamání centralizovaných cílů je nutné vnímat jako akty systémového zoufalství, kdy si lékaři musí vybírat mezi zdravím pacientů na straně jedné a udržením svého pracovního místa na straně druhé.

Cíl namísto prostředku

Stejně jako ve zdravotnictví se zefektivnění skrze digitalizaci minulo účinkem v britském školství. Blair pod sloganem „vzdělávání, vzdělávání, vzdělávání“ sliboval reformu školství, která by zvýšila sociální mobilitu a pomohla dětem z nejslabších sociálních vrstev. Namísto zdanění či regulace přebujelého sektoru soukromého školství, které se v Británii po staletí podílí na utužování rigidního třídního systému, si Blair zvolil cestu optimalizace. Digitalizací narostl význam centrálního testování, jehož výsledky začaly být publikovány online v každoročních srovnávacích tabulkách. Indikátory ale nebraly ohled na socioekonomické zázemí školy a posílil se také vliv centrální školní inspekce Ofsted.

Jak srovnávací tabulky, tak Ofsted sice byly představeny konzervativci několik let před Blairovým zvolením, ale byl to právě Blairův kabinet, kdo systém masivně rozšířil díky jeho digitalizaci. Ta měla přinést zefektivnění a elementy tržní soutěže i do státního vzdělávání. Tabulky měly motivovat školy v soutěžení o poskytování co nejlepších „služeb“ a rodiče k učinění informovaného „zákaznického rozhodnutí“ volbou školy. Ve svém důsledku ale vedou dodnes především ke stále většímu zaostávání škol ze socioekonomicky znevýhodněných oblastí.

Stejně jako ve zdravotnictví se indikátory v tabulkách staly cílem namísto prostředku. Ve školství se například rozmohla praktika vyvíjení nátlaku na rodiče, aby své dítě z docházky sami vyloučili a zvolili místo ní domácí výuku. Školy tak namísto vzdělávání „tržně soutěží“ v tom, kdo se zvládne zbavit více studentů se špatnými známkami, kteří by jinak kazili umístění v tabulkách. Stejně tak informovaná „tržní volba“ rodičů vede mimo jiné k vysidlování původních obyvatel ze spádových oblastí škol, jež se v tabulkách umístí na vyšších příčkách. Soukromý vzdělávací sektor mezitím nerušeně profituje ze společenských nerovností a daňových výjimek, které privátním školám umožňují vyhnout se až 80 procentům daňových odvodů.

Pro bližší pohled na motivaci stojící za Blairovou digitalizací Británie je důležité se zaměřit i na oblasti, které digitalizovány nebyly. Jsou jimi například procedurální omezení uvalená na odborová hnutí za vlády Margaret Thatcher. Ta zavedla v osmdesátých letech v Británii jednu z nejrestriktivnějších protiodborářských legislativ v Evropě. Ačkoliv jako labourista potřeboval Blair ke zvolení předsedou strany hlasy přidružených odborů, po svém zvolením premiérem ponechal veškerou thatcherovskou protiodborářskou legislativu téměř nedotčenou. Stávkující odboráři si tak dodnes musejí procházet tisknutím a fyzickým doručováním veškerých písemností, výzev a hlasovacích lístků. Mají přitom povinnost zaplatit za služby externí regulační firmy, jež sleduje, zda všechny tištěné materiály splňují zákonem dané restrikce, a má právo stávku prohlásit za nelegální při sebemenším pochybení. Je jasné, že protiodborářská legislativa se „digitalizace“ a „zefektivnění“, nadšeně ordinovaného státním zaměstnancům, nikdy dočkat nemohla.

Digitalizace jako zrada pracujících

Digitalizace se tak během Blairovy vlády stala jedním z klíčových nástrojů zrady pracujících. Pod pozlátkem „nové společnosti“ slibovala voličům sociální mobilitu, která je osvobodí od limitů jejich společenské třídy. Ve skutečnosti digitalizace pod záminkou „zefektivnění“ pouze nahlodala britský sociální stát a ještě více v něm ukotvila antisociální principy tržní soutěže. Voliče pak čekalo krušné probuzení finanční krizí, kdy byla stejná rétorika „zefektivnění“ a „digitalizace“ použita nastupující konzervativní vládou jako záminka pro jednu z nejdrastičtějších politik škrtů v Evropě. Blairovi voliči se tak probudili v zemi, kde bylo každé čtvrté dítě uvrženo pod hranici chudoby, Londýn pohltily nepokoje a Británie se ocitla pod vyšetřováním OSN za systematické porušování práv lidí se zdravotním postižením. Ne nadarmo se údajně sama Margaret Thatcher nechala slyšet, že zvolení Tonyho Blaira považuje za svůj největší úspěch v politice.

V Brewerově slovníku britských neologismů z roku 2009 figuruje termín „blatcherismus“. Poukazuje na to, že politika Tonyho Blaira byla v mnohém pouze pokračováním thatcherismu. Pokud v českém povolebním rozložení skutečně dojde k velké koalici koalic, bude velice pravděpodobné, že si Česká republika vyzkouší blatcherismus v praxi. Je smutné, že se má pojítkem toho nejhoršího z obou politických směrů stát právě digitalizace. Ve spojení se silným sociálním programem a vizí spravedlivé společnosti by přece digitalizace mohla být mocným nástrojem pro boj za redukci pracovní doby, zlepšení pracovních podmínek a rozšířením veřejné kontroly nad doposud privatizovanými částmi trhu. Pokud se ale zárodky této osvobozující vize v pirátských řadách úplně neztratily, je těžké si představit, jak strana voličům zaručí, že v koalici se SPOLU nezmizí úplně. Přestože český stát digitalizaci nezbytně potřebuje, ve spolupráci zejména s ODS nepůjde o digitalizaci emancipační, ale o digitalizaci privatizací a škrtů, o digitalizaci, s níž se antisociální tržní politika dostane do každého zákoutí českého sociálního státu.

Nakonec budeme ještě rádi za ty stohy papíru.

Autor je publicista, pracoval v britské státní správě.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace