Foto Paul Hudson, Wikipedia Commons, CC BY-SA 2.0
Do nominace na Mercury Prize 2020 a beznadějně vyprodaných koncertů po celé Evropě dorostli britští Porridge Radio z DIY scény, aniž by se jejím hodnotám nutně zpronevěřili. Indie rocková kapela, kterou založila v roce 2015 parta přátel z Brightonu, vydala jedno album svépomocí a několik dalších na labelech Memorials of Distinction nebo Secretly Canadian. O emocích, identitě a prekaritě si s tvůrkyní Danou Margolin povídáme nad prvním svařákem téhle sezony před prvním z jejích dvou mimořádných sólových koncertů v Rakousku.
Porridge Radio začalo jako kapela z DIY scény – s omezenými prostředky, ale taky velkou dávkou soběstačnosti. Teď jste součástí většího labelu a vyprodáváte koncerty na všech britských ostrovech i v kontinentální Evropě. Z vlastního pozorování a pohybu na scéně občas získávám pocit, že muzikantstvo začne být ostrakizované tehdy, když přijímá důstojně placené nabídky. Cítíš to podobně? Co vám z hodnot DIY scény zůstalo?
Začínali jsme hrát v úzkém kruhu přátel, teď je nás v týmu daleko víc, takže je to nutně jiné. Chtěla jsem ale, ať to, co dělám, je moje práce – to by mi DIY scéna úplně nedovolila. Stála za tím ale rozvaha, jako za vším, co děláme.
Pokud jsem se dopátrala správně, neexistuje v Británii podobně jako v Česku žádná oficiální záchytná struktura typu statusu umělce. Jak se vám daří pracovat za absence opatření zaměřených na ochranu tvůrců ve věcech sociálního zabezpečení a pracovních práv?
Máš jinou práci a tohle děláš ve volném čase, no. Když jsem s Porridge Radio začala, byla jsem univerzitní studentkou, takže jsem měla spoustu času, nemusela moc pracovat a byla v pohodě. Pak jsem ale dostudovala a našla si práci jako osobní pečovatelka – na tour jsme tehdy jezdili, když jsem zrovna nebyla v práci, a vůbec nic jsme nevydělali, protože jsme jezdili vlastním autem a přespávali u lidí doma. Takže jsme tehdy fungovali takhle… A mně to přišlo skvělé, protože jsem kapelou byla posedlá. Nějaké umělecké granty a dotace v Británii existují, ale dosáhnout na ně je hrozně těžké – už jenom vyplnit žádost je fuška.
A tam, kde teď jste, se cítíte zajištěně? Pro nás je možná význam kultury pro obecné blaho společnosti neoddiskutovatelný, reálně se ale lidé v kultuře potýkají spíše s prekaritou a nejistotou. Tahle otázka bude možná bolet, ale myslíš, že se jako umělkyně půjde uživit i v budoucnu, nebo to bude čím dál tím riskantnějším podnikem? Je něco, co by sis pro sebe a další mladé umělce ve své zemi nebo i jinde přála – něco, díky čemu by se nám žilo trochu lépe, bezpečněji, sebevědoměji?
Všechno je nejisté a prekérní. Pracovat sama na sebe je prekérní. Všechno se může kdykoli zbortit. Ale nic jiného bych nedělala s takovou radostí. Navíc je to stejné jako s jinou prací – kdykoli tě můžou vyhodit, kdykoli můžeš o všechno přijít… Máme nějakou představu o zajištění a jistotě, ale ty reálně neexistují. Jasně že chceme moct věřit systému zabezpečení, ve kterém žijeme. Prahneme po jistotě, která ale ne vždycky existuje.
Sebedefinováním se stáváme náchylnějšími k tomu, aby nás ostatní tlačili do určitých forem jednání, a to mě nebaví.
Hudba, kterou dělám, mi umožňuje tenhle chaos částečně vstřebat a dát mu místo. Uznat ho a smířit se s ním. Nikdy ti nezbývá nic jiného než prostě věřit, že dostaneš další nabídku, nahraješ další desku, je to úplně stejné, jako když pracuješ sama na sebe. A i když pracuješ za mzdu, pracuješ na nějakou smlouvu, která ti jednou skončí, nebo se budeš potřebovat třeba přestěhovat. Musíš mít kolem sebe lidi, kteří tě když tak zachytí. A musíš se u toho dobře bavit. Měli bychom se obecně víc bavit.
Upřímně mě dost vytáčí, když slyším, že se musíme spolehnout na komunitu, přátele nebo rodinu namísto oficiální struktury, která má tohle zajišťovat.
Já bych si strašně přála, aby i ti nejzranitelnější z nás byli zabezpečení – mít kde žít a co jíst by mělo být základním lidským právem a je naprosto příšerné, že se na to reálně spolehnout nemůžeme… Ale nemůžeme, takže se o sebe musíme starat aspoň my navzájem.
Kdyby nějaká oficiální podpora s pořádnou infrastrukturou existovala, bylo by to skvělé. Popravdě ale moc nevím, jak to prošťouchnout. Pocházím z prostředí, kde být umělkyní nebylo vůbec bráno jako reálná možnost. Nikdo z mé rodiny se tvorbě profesionálně nevěnoval a já vůbec netušila, že můžu. Dneska přesně tohle dělám, ale jenom proto, že jsem tvorbou byla tak posedlá a v podstatě se od ní nemohla odtrhnout.
Měla jsem štěstí na lidi okolo, kteří mě v tom podporovali. Sama, bez přátel, bych toho nikdy nedosáhla. Nevěděla jsem, že můžu – a pořád je ve mně někde vzadu část, která má pocit, že tvořit hudbu není skutečná práce, ale ona to skutečná práce je. V Anglii je to sice hrozné – jestli profesionálně tvoříte, nejezděte do Anglie, tím spíš teď po Brexitu – umělce a umělkyně nikdo nepodporuje a všechno je hrozně drahé.
Aniž bych chtěla zplošťovat naše identity, cítím potřebu v tomhle kontextu problematizovat specificky pozici žen, které se v nějaké formě tvorbě věnují. Osobně cítím obrovskou tíhu společensky podmíněného imposter syndromu, syndromu podvodníka nebo teda spíš podvodnice, který se do nás vtírá a – je mi jasné, že pocházíme z odlišného prostředí, ale budu předpokládat, že to tvé je taky silně prodchnuté patriarchálním uspořádáním.
Ano, v Londýně máme patriarchát taky. (smích)
Nechci být příliš politická, ale…
No, ale politické je všechno. A upřímně? Právě proto je to zajímavé.
Takže tenhle pocit, tu tíhu syndromu podvodnice na vlastní osobě, sdílíš?
Tohle je hrozně zvláštní věc. Přijde mi, že skrze debatu o syndromu podvodnice už předem zvenčí přijímáme, že nám něco nepřísluší, ještě než něco začneme vůbec dělat.
Jenže imposter pracuje právě i dávno potom, co něco uděláme, a některé kategorie lidí se s otázkou po zásluhách a příslušnosti potýkají častěji a silněji než jiné. Úplně konkrétně, a nutně zjednodušeně, ale dejme tomu – ženy častěji než muži.
Jaké zásluhy? Kdo určuje, co si kdo zaslouží a od koho?
Proč vůbec přemýšlíme v rovině zásluh, že…
No právě. Jediné, co pořádně můžeme, je se u toho, co děláme, dobře bavit.
To je obecně dost dobrý přístup, ale reálně kolem sebe vidím spoustu mladých talentovaných lidí, kteří nedělají to, co by jim dělalo radost, jenom proto, že si myslí, že to absolutně není jejich místo.
Místo máš tam, kde se rozhodneš, že ho máš. Prostě ho zabereš.
Okupuješ prostor.
Přesně. Okupuješ prostor, dokud si tě někdo nevšimne a nezareaguje. My jsme začínali jako parta přátel, která se vzájemně podporovala v tom, co děláme, byli jsme ze svých projektů vzájemně upřímně nadšení a snažili se je podporovat, jak jsme mohli. Já byla jako: hele, tenhle kámoš rozjíždí label, možná bych se k němu mohla přidat, a ten kámoš byl zase jako: hele, moje kámoška tvoří hudbu, možná bych to mohl zkusit vydat…
Když mluvíme o zabírání prostoru, chtěla bych se dotknout ještě jedné věci. Tvé texty jsou plné zájmen „ona“ a „ji“, jako by to byly milostné dopisy adresované dívce nebo ženě – nebo dívkám, ženám. A možná jsem paranoidní čtenářka, která když dojde na otázku queer reprezentace, vidí ji i tam, kde není, protože jí chce prostě osobně i politicky vidět ve společnosti více, ale mám pocit, že nebudu jediná, která tvé texty čte queer optikou. Neřešíš to, nebo je v tom nějaká snaha subvertovat běžný chod věcí, nebo třeba strategie, jak vybalancovat tu dost nevyrovnanou reprezentaci queer lidí v mainstreamu?
Asi od všeho trochu. Já ale záměrně všechny své texty nechávám trochu vágní. To, o čem píšu, jsou hlavně pocity. Můžu psát z perspektivy nějakého konkrétního vztahu, který jsem měla, nebo specifické interakce, kterou jsem prožila, ale vždycky to skončí emocí, emocionálním prožitkem a fyzickým pocitem z něj. Ale jestli pak nějakou skladbu přečteš queer optikou a promluví k tobě, nebude to o nic méně významné a věrné mému záměru, protože ta skladba je hlavně o lásce, lásce jako emoci, spíše než konkrétní situaci, která proběhla.
Takže tvou perspektivou je spíš ta vágnost nebo otevřenost vůči interpretaci než vyloženě queer perspektiva?
Já si hlavně nemyslím, že queer můžeš tak snadno a úzce definovat. Queer je něco jiného než norma, než hegemonní norma, a oblasti, ve kterých jsem já osobně queer, jsou v neustálé disputaci s těmi oblastmi, ve kterých jsem normální. Pořád zkoumám, kdo jsem, nikdy jsem to nepřestala zjišťovat. O svou identitu jsem se sama se sebou nikdy nepřestala přít.
Já ve své tvorbě sama často bojuju s mírou personalizace. Přijde mi, že když se za něco – cokoliv – označím, ztratím prostor pro cokoliv jiného.
Přesně. Přitom jeden den můžeš být něčím a další den něčím jiným.
Máš pocit, že kdybys svou tvorbu nějak onálepkovala, tak jí to vlastně udělá špatnou službu?
Rozhodně. Mě v hudbě a umění obecně nejvíce zajímá to, jak se s lidmi dá propojit skrze emoce. Nechci to definovat, protože pak to pro jiné přestane být tím, čím to pro ně bylo. Všechny kategorie, které používáme k sebeidentifikaci, měly vést původně k emancipaci a osvobození, ale často končívají úplně jinak. Nedovolí ti růst, nedopřejí ti žádnou volnost. Přijde mi, že když nevím, kým jsem, a stávám se jinými a novými věcmi každý den, tak je to pro mě vlastně hrozně zdravé.
To je krásně kontradiktorní k systému, který tě chce napasovat do kategorií, aby tě mohl lépe kontrolovat. Jsi těžko kontrolovatelná.
Přesně tak. To je podle mě klíčové, být nekontrolovatelnými. Sebedefinováním se stáváme náchylnějšími k tomu, aby nás ostatní tlačili do určitých forem jednání, a to mě nebaví. Život by nás měl bavit. Umění by nás mělo bavit.
Tak to možná tu queerness do své tvorby vnášíš právě tím, jak se jí záměrně snažíš nespecifikovat, což je vlastně prapůvodním významem queerness coby bytí něčím jiným, něčím nezapadajícím, nekontolovatelným.
To je moc hezky řečeno. Já tvořím hlavně proto, že se neustále cítím odcizeně. Bez ohledu na to, co to znamená. Protloukám se životem s pocitem naprosté cizosti a přesně to se i snažím vyjádřit. A dělám to hlavně pro sebe – cokoli dalšího si z toho někdo vytáhne, je to v pořádku, ale mě a mou tvorbu to nutně nezasahuje. Pro mě je důležitý chaos. Celý život je jeden velký chaos a to, čím nebo kým jsme, je stejně tak chaotické, a já se s tím pokouším smířit.
Na kytaru jsem začínala hrát s představou, že si s ní dovolím být hnusná. Chtěla jsem být vším tím, čím jsem mimo stage být nemohla. Člověk tak může vzít všechny ty kousky sebe sama a koncentrovat je do jednoho pocitu a dát jim nějakou podobu – to je neuvěřitelně osvobozující a doporučila bych to naprosto všem. Když posbíráš všechny ty kousky sebe, o kterých jsi třeba ani nevěděla, že jsou tvou součástí, můžou ti nakonec začít dávat smysl a můžeš je pořádně zpracovat. A to je pro mě a pro mou tvorbu strašně důležité.
Proto jsem vlastně začala dělat hudbu a cítím obrovský vděk a štěstí za to, že to můžu dělat profesionálně. Protože jsem tím neuvěřitelně posedlá. Dovoluje mi to vzít všechna ta divná nesourodá vlákna, a i ty nejmarginálnější pocity diskomfortu, lásky, stesku, zoufalství i radosti, spojit je dohromady a nechat je stávat se něčím novým, dokud mi to nezačne dávat smysl.
Zajímavé je, že na to lidé začali reagovat a čtou určité věci v určitém smyslu, a není to jen o té queerness. Můj bratr mi jednou volal s tím, jestli byla nějaká skladba o něm, a já byla jako: eh, ne, proč? (smích) Když se mi nějaká tvorba líbí, obvykle se s ní dokážu ztotožnit, ale zároveň jsem si vědoma toho, že tohle mé ztotožnění se s ní není v souladu s tím, jak byla zamýšlena a čím byla utvářena.
To se s tvorbou děje často.
Rozhodně. A pro mě je indikátorem úspěšnosti to, jestli to právě tyhle hranice a bariéry dokáže překonat a přeložit se do mé vlastní žité zkušenosti, takže nemusím nutně přesně pochopit, jak bylo nějaké dílo zamýšleno, ale procítím jej celým svým tělem, fyzicky. To je pro mě kritérium dobrého uměleckého díla.
Několikrát jsi zmínila, že se hlavně musíme dobře bavit. To mě zasáhlo, protože sama cítím, že to je přesně něco, co si málokdy dovolím.
To bys ale měla. Sam, bubeník Porridge Radio a můj nejlepší kámoš, často říká, že hudba musí být výživná a jídlo stejně tak (smích). Takže kdykoliv spolu něco děláme, dáváme pozor na to, aby ten druhý dobře jedl, a vždycky, když tvoříme, tak mi ostatní připomínají, že tou hlavní funkcí je právě výživová hodnota, na což mám tendenci zapomínat. A to platí, ať už se věnuješ čemukoli, ať už děláš jakoukoliv práci. Takže když děláme hudbu, musí být výživná. Když už ji děláme, tak se u toho dobře bavme. Proč se nebavíme?! Jak je možné, že tolik lidí dělá tak skvělé věci, ale nikdo si pořádně nedovolí si to užívat?! Tohle prozkoumat… A zachytit… A podporovat se navzájem.
Moc ráda slyším, že máš takový podpůrný systém ve formě lidí, kterým na tobě záleží.
Co máme jiného než sebe navzájem?
To pro mě otevírá velkou otázku komunitní odolnosti. Jak nacházíš odolnost uprostřed všech těch krizí, ekonomických, ekologických, společenských, politických? Pomáhá ti tvorba tuhle dobu překonat, nebo je pro tebe naopak těžké se do ní naplno ponořit, když se toho kolem děje tolik špatného?
To záleží. Podle mě je obecně strašné nepochopení, že někdo musí trpět, aby generoval to nejlepší umění. Já ty nejlepší sračky vyprodukuju tehdy, když se mám skvěle a mám na to energii. A ta energie pramení z pocitu jistoty – zase z toho zabezpečení, z pocitu bezpečí, že můžu v klidu dělat to, co dělám.
Slyším dost často, že pro umění se musí trpět – hlavně teda tehdy, když má člověk dostat zaplaceno. Je v tom dost cítit rétorika toho, že máme být vděčné, že se vůbec můžeme ve své tvorbě realizovat, a důstojná životní úroveň je už něčím navíc.
Rozumím. Já teď zrovna jedu dva sólo koncerty tady v Rakousku, a to jen díky tomu, že je o mě postaráno, že mám zajištěné místo k přespání, zaplacené jízdenky.
Podle mě je zásadní zdůraznit to, že to není něčím extra. Tohle by měl být standard.
To by rozhodně měl být standard, ale zároveň si říkám, proč by to mělo být něco důležitějšího než jiné věci? Každý je schopný tvorby a každý by měl být zaopatřen, aby se mohl tvorbě věnovat. Vždyť já si ani nedokážu představit, že bych v nějakou formu tvorby nepřetvořila všechno, co kolem sebe vidím, zažívám a prožívám.
Autorky jsou prekarizovanými pracovnicemi v umění a kultuře.