Foto Steve Eason, Flickr, CC BY-SA 2.0
Platové tabulky zaměstnanců veřejného sektoru v Británii se v mnoha případech nezměnily již dvanáct let. V důsledku systémového podfinancování veřejných služeb a osekávání jejich provozních nákladů jsou tito zaměstnanci vystaveni dalším nesnázím – například jsou kvůli tlaku na produktivitu nuceni zanedbávat standardy bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovištích, kde dlouhodobě chybějí dostatečné personální kapacity. Přes snahy odborů současnou obtížnou situaci zvrátit hledáním rozumného kompromisu u jednacího stolu, zaměstnavatelé dohodu se zástupci zaměstnanců blokují. A britská vláda, která třeba v případě kolektivního sporu železničářů či učitelů má kompetenci s nimi uzavřít sektorovou kolektivní smlouvu, se této role vzdala a palčivou otázku odměňování raději deleguje na „independent review bodies“ – tedy na takzvané nezávislé přezkumné orgány, které vláda sama jmenuje a jejichž evaluační kritéria sama určuje. I proti těmto kličkám a účelovým „reformám“ znemožňujícím efektivní sociální dialog protestovalo ve středu 1. února půl milionu britských učitelů, zdravotníků, státních úředníků a zaměstnanců v dopravě.
Regresivní protistávkový zákon
V situaci, kdy je jim garantováno právo na stávku, můžou odbory v reakci na neshodu v kolektivním vyjednávání stupňovat koordinované přerušování práce a jiné obstrukce, aby od zaměstnavatele dosáhly ústupků ve svůj prospěch. Problém nastává, pokud je svoboda stávky prováděcími předpisy podmíněna tak, že je ochromeno samotné její těžiště – tedy právo jednoznačně formulovat své požadavky a efektivně bránit své sociální a hospodářské zájmy. A přesně to může způsobit připravovaný zákon o minimální obslužnosti, tzv. Strikes (Minimum Service Levels) Bill 2023.
Zákonem posvěcené minimální úrovně obslužnosti ve svém důsledku nastolují v moderní britské historii dosud nevídanou politiku všeobecné nucené práce.
Návrh zákona, který má stávkující pracovníky podrobit nucenému návratu do práce pod pohrůžkou právních sankcí, již prošel Dolní komorou britského parlamentu. Nyní jeho projednání pokračuje ve Sněmovně lordů. Ustanovení zákona přitom ve svém důsledku ochromují akceschopnost odborů skrze obtížné administrativní postupy a praktické překážky. Trnem v oku odborů je především ustanovení opravňující zaměstnavatele pověřit vybrané zaměstnance svého podniku zajištěním minimálního provozu v písemném oznámení komunikovaném pouhých sedm dní před konáním stávky, a naopak povinnost odborů ohlásit zaměstnavateli plánovanou stávku i s čtyřtýdenním předstihem. Odbory by dále mohl svazovat diskutovaný návrh vládního resortu pro obchod, energii a průmyslovou strategii požadující hlasování v referendu o každé nabídce zaměstnavatele učiněné odborům. V praxi by tak odbory mohly být nuceny hlasovat o každém nepatrném navýšení platů třeba jen o desetiny procentních bodů. Výsledným efektem připravovaných opatření má z pohledu odborářů být narušení jednotné pozice uvnitř odborů a demobilizace stávkující členské základny.
Nejde ale jen o jednotlivá „stávkokazná“ opatření. Samotná nosná idea zákona, tedy požadavek minimální úrovně obslužnosti ve veřejných službách, kterou mají zaměstnanci zaručit i po dobu trvání legální a legitimní stávky, je hluboce problematická. Zaprvé není dosud znám klíč, podle kterého by měli odpovědní ministerští předsedové nastavovat minimální úrovně obslužnosti v každém zasaženém odvětví. Zadruhé zákonem posvěcené minimální úrovně obslužnosti ve svém důsledku nastolují v moderní britské historii dosud nevídanou politiku všeobecné nucené práce.
Mick Lynch, odborový předák a generální tajemník Svazu britských železničních, námořních a dopravních odborů (RMT), v rozhovoru pro Jacobin okomentoval zjevně nedomyšlené praktické dopady zákona na příkladu stávkujících železničářů. Dle Lynche i když povoláte zpět do práce pouze omezený počet strojvedoucích, pro bezproblémový chod železniční sítě i za minimálního provozu bude stejně potřeba do práce povolat také veškeré dispečery řídících center. Podle zákona se budou muset všichni takoví oprávněně stávkující zaměstnanci zříct své účasti na stávce a vrátit se zpět do práce. To vše pod pohrůžkou okamžitého propuštění, převzetí odpovědnosti za škody a újmy způsobené přerušením práce a dalších právních sankcí.
Do stále více prekérní situace pak britské zaměstnance uvrhá též připravovaný Zákon o zrušení a reformě převzatého unijního práva. Ten významně narušuje právní jistotu britských zaměstnanců a s účinností k 1. lednu 2024 nechává propadnout řadu práv a ochranných institutů pocházejících z Evropských právních předpisů, to jest ze směrnic a přímo vymahatelných nařízení. Z britského právního řádu tak mohou v rámci 3800 položek „uchovaného evropského práva“ zmizet například práva agenturních zaměstnanců, opatření k dodržování maximální pracovní doby, ochrana zaměstnanců při insolvenci zaměstnavatelem nebo ochranná opatření pro těhotné zaměstnankyně, a to vše bez nutnosti zajistit za ně adekvátní náhradu.
Jak se bránit?
Dle dostupných vyjádření britského Odborového kongresu (TUC) jsou tamější odbory připraveny protiodborovou legislativu soudně napadnout. Nejen ony ji totiž vnímají coby útok na svá základní práva. Z pohledu řady britských právníků a odborníků na pracovní právo totiž zákon o minimální obslužnosti hrubě porušuje mezinárodní závazky na ochranu kolektivně pracovních práv, ke kterým se už v roce 1949 Velká Británie spolu s dalšími 156 členskými státy Mezinárodní organizace práce (ILO) zavázala při ratifikaci Úmluvy č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva se organizovat.
Ruth Dukes, výzkumnice a profesorka pracovního práva na University of Glasgow, které jsem se ptala na možnosti soudního přezkumu předmětného zákona o poskytování minimální úrovně služeb, podtrhla důležitost článku 11 o svobodě shromažďování a sdružování Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož dodržování by se poškozené britské odborové svazy mohly domáhat v poslední instanci před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku. Dle Dukes je soudní stížnost, opírající se o ochranu práva na stávku obsaženou v Úmluvě, „téměř nevyhnutelná“.
Nebezpečný trend
Můžeme tedy říct, že dnes se britští zaměstnanci nestaví pouze proti politice škrtů jako takové, ale také proti rozhodování o samotné podobě právního rámce, v němž se za normálních okolností mohou produktivně střetávat přímo si konkurující zájmy skupiny zaměstnanců a zaměstnavatelů.
Specifický kontext stávající britské situace v době postbrexitove však nutně neznamená, že podobný trend nemůžeme vysledovat i na kontinentě. Poučeno britskou zkušeností by české i evropské odborové hnutí mělo ostře vystoupit proti současné podobě návrhu nařízení Evropské komise na vytvoření Nástroje pro mimořádné situace na jednotném trhu (SMEI) i proti všem jiným plíživým legislativním pokusům využít krize, ať už pandemické, či energetické, jako záminky ke krácení práva zaměstnanců kolektivně vyjednávat a stávkovat za účelem obrany svých hospodářských a sociálních zájmů.
Autorka je právnička a odborářka.