Foto Alarm/Petr Zewlakk Vrabec
Pondělní stávka je v českém kontextu nevídanou událostí. Podle odborů se do stávky zapojilo 74 procent škol a nebyla to stávka symbolická, výstražná, netrvala jen hodinu, ale byla opravdová a trvala celý pracovní den. O genezi událostí, kdy se vláda rozhodla „podporovat“ vzdělávání nesmyslným škrtáním v oblasti, která je pro budoucnost naší země klíčová, měl svůj pořad Všichni tady umřeme Standa Biler. Dnes, poté co stávka proběhla, je zřejmé, že si vytvořila potřebnou mediální pozornost a snad některé z mnoha šokujících informací, které se ve veřejném prostoru objevily, dopluly i k členům vlády.
V ideové válce proti stávkám se často mluví o tom, že lidé stávkují pro nějaký svůj vlastní prospěch. To je sice pravda, akorát to vůbec není argument proti stávkám. Stávkovat za lepší mzdy nebo lepší pracovní podmínky je správné a všechno má ještě navíc nějaký další rozměr, který je vidět nejvíce právě ve školství a také v posledních měsících probíraném zdravotnictví. Peníze, které do školství nebo zdravotnictví jdou, se nepromítají „jen“ do platů učitelů, zdravotníků nebo dalších zaměstnanců škol a nemocnic, ale také do kvality výuky nebo zdravotní péče.
Ve škole jsem jako ředitel od roku 1993, tímto se vracíme přesně do doby, kdy jsem nastupoval. Žádná laboratorní cvičení, žádné dělení, v podstatě žádné volitelné předměty.
Jak snižování výdajů dopadne reálně na provoz škol a kvalitu výuky vysvětlil ve svém blogu zcela konkrétně středoškolský učitel Josef Soukal, který cituje Jiřího Kuhna, ředitele gymnázia Bohumila Hrabala v Nymburce. Ten nejprve přesně vypočítal, co všechno bude muset zrušit za hodiny, aby svůj výčet následně uzavřel: „Ve škole jsem jako ředitel od roku 1993, tímto se vracíme přesně do doby, kdy jsem nastupoval. Žádná laboratorní cvičení, žádné dělení, v podstatě žádné volitelné předměty. Všechny hodiny učíme tzv. do plných, tedy v celé třídě. Práce učitelů se vrátí zpět ke frontální výuce. Pozitivní změny v práci učitelů, kterým jsme věnovali spoustu času a peněz na vzdělávání budou pryč. Kvalita výuky jednoznačně klesne.“
Investice do budoucnosti
Učitelé se v různých veřejných vyjádřeních snažili vládu upozorňovat na to, že investice do vzdělání není rozhazováním peněz, ale předpokladem pro zdárný vývoj společnosti. Premiér Petr Fiala tvrdí, že nehrozí žádné zhoršení kvality výuky, kterým někteří straší, a že „Česká republika dlouhodobě vydává na školství podobnou částku ve vztahu k HDP jako jiné vyspělé země.“
První tvrzení celkem přesvědčivě rozporují ředitelé škol ve svých veřejných výstupech, k tomu druhému se vyjádřil šéf institutu IDEA při CERGE-EI a poradce premiéra i ministra školství ekonom Daniel Münich: „Do roku 2017 jsme měli jeden z nejnižších podílů veřejných školských výdajů na HDP v OECD. Tak to bylo skoro po dvě dekády, což způsobilo českému školství velké vnitřní zadlužení. Po roce 2017 došlo k bezprecedentnímu zvyšování tohoto podílu až do roku 2021, kdy bylo dosaženo zhruba průměru jak OECD, tak EU. Od roku 2022 však podíl stejně rychle klesá. A výhled je, že tempo růstu školských výdajů za růstem nominálního HDP bude výrazně zaostávat i v roce 2024. A to se nedívám na výhledy pro roky 2025, 2026, kde by to podle výhledu státního rozpočtu padalo ještě strměji,“ vysvětlil ekonom Fialovo kouzlení s čísly.
Opakovat, že je potřeba do vzdělávání investovat, asi nemá smysl, protože to ví teoreticky každý. Jak jdou dohromady vládní proklamace o vzdělávání jako prioritě s její reálnou politikou, je rovněž hádanka, nad kterou asi nemá smysl lámat si hlavu. Dobrá zpráva ovšem je, že se při této stávce objevil v médiích i na sociálních sítích zcela zřetelně ještě další rozměr, jímž jsou důstojné platy zaměstnanců, které máme sklon přehlížet.
Kuchařky a uklízečky v médiích
V mediálním prostoru se kromě jasných dopadů, které by škrty měly na kvalitu výuky, objevily i příběhy ze škol, kde ředitelé upozorňovali na až neuvěřitelně mizerné platy nepedagogických pracovníků. Ke slovu se dostali i lidé, kterých se to týká přímo.
„Mám teď mladého vyučeného kuchaře, je šikovný. Ale má rok praxe a podle tabulky bych mu mohla dát maximálně 16 130 korun hrubé mzdy,“ uvedla v podcastu 5:59 Marta Mandincová, vedoucí brněnské školní jídelny Svornost, kde každý den se svým týmem připraví zhruba 1 700 jídel.
Na Novinkách promluvila ředitelka mateřské školy Irena Cholinská, která zdůraznila, jak si svého týmu váží a nechce o nikoho z něj přijít. „Jenže to hrozí, pokud nastane avizované snížení platů nepedagogických pracovníků. Například uklízečka s dlouholetou praxí má za plný úvazek 18 780 korun hrubého, kuchařka 23 510 Kč. „Snažím se jim k tomu dát alespoň nějaký osobní příplatek. Ale musí mi na to zbýt peníze v rozpočtu,“ uvedla ředitelka. Její kolegyně Hana Benešová, která je školnicí, ale zastává ve školce další práci, pro Novinky uvedla: „Abych vše finančně utáhla, mám ještě po večerech brigádu. Nechci práci pustit, je moc fajn, i když špatně placená.“
To, že ředitelé upozorňovali na situaci zaměstnanců, které obvykle není tak vidět, je jednoznačně dobrá zpráva. Ukazuje to, jak jsou pro dobré fungování institucí potřeba všichni, kdo v nich pracují. Stejně jako škola nemůže dobře fungovat bez nepedagogických pracovníků, nemůže se bez nezdravotnických profesí obejít ani nemocnice. Našli se samozřejmě nejrůznější rady, že máme školní jídelny zrušit a jídlo dovážet. Představa, že náklady na jídlo klesnou, když je bude vozit nějaká externí firma, jsou naivní. Kromě toho pracovní podmínky lidí, kteří budou pracovat pro ty firmy, budou horší než zaměstnanců škol. A něco takového může navíc napadnout jen někoho, kdo nikdy nebyl nucený dovážené jídlo jíst. Kontrola nad kvalitou takového jídla není totiž žádná. A objevili se dokonce i tací, co tvrdili, že se nemusí ve školách přece uklízet každý den, tudíž by se i tady dalo ušetřit. Nejspíš taky nějakým outsourcingem.
Skřípající spolupráce
V pondělí kromě učitelů stávkovaly a protestovaly i další odborové svazy. Nikoliv jen proto, aby podpořily požadavky učitelů, ale proti podobě vládního konsolidačního balíčku i důchodové reformy, nenavyšování platů ve veřejném sektoru, drahým energiím, vysoké inflaci i nedostatku peněz na školství. Komunikace mezi školami, učiteli, jejich odbory a dalšími odborovými svazy nepůsobila příliš koordinovaně, část učitelů měla pocit, že se odbory přiživily na jejich protestu. Vlnu nevole vzbudilo vystoupení blogera Daniela Sterzika s přezdívkou Vidlák na pódiu odborářské demonstrace. Ten v minulosti vystupoval například na demonstraci pořádané neparlamentní stranou Právo Respekt Odbornost (PRO) Jindřicha Rajchla.
Spolek Učitelská platforma se ústy své předsedkyně Petry Mazancové proti jeho účasti ohradil a zazněl i požadavek na odstoupení Josefa Středuly. Od účasti Sterzika se distancoval i předseda školských odborů František Dobšík. Učitelská platforma na svém twitterovém profilu uvedla, že o programu odborářských protestů nebyli předem informováni a nijak se na něm ani nepodíleli. To je ovšem chyba. Paralelní stávky a demonstrace nedávají smysl, mnohem většího tlaku by učitelé i odbory vytvořili koordinací požadavků a vzájemnou komunikací. Kdyby například všichni, kdo stávkovali v pondělí, jasně podpořili financování školství a připojili se k nim i další státní zaměstnanci, síla stávky by byla ještě úplně jinde.
Pokaždé znova při takových příležitostech vzpomínám, jak jsem už před skoro třiceti lety nastoupila do maturitního ročníku. Někdy v půlce listopadu začali stávkovat učitelé, železnice, zaměstnanci městské hromadné dopravy, pošty a lidé z řady dalších odvětví proti důchodové i dalším chystaným reformám, které se týkaly například nemocenské. Trvalo to několik týdnů. Všichni stávkující i všechny odborové svazy se koordinovali, vymýšleli další postup a organizovali společné demonstrace. Bylo to ve Francii a nebudu vás napínat, stávku ukončili teprve, když vláda svůj záměr na důchodovou reformu stáhla a oni tak svých požadavků dosáhli.
Autorka je redaktorka Alarmu.