Foto Alarm / Antonín Tesař
Švédská autorka Liv Strömquist píše komiksy na pomezí esejů, přednášek a jakéhosi literárního stand-upu, ve kterých se zabývá tzv. „ženskými“ tématy, která rezonují se současným feminismem, ale zároveň jsou starobylá a mají dlouhou kulturní tradici. Po Ovoci poznání s výmluvným podtitulem Vulva versus patriarchát a Nejrudější růže rozkvétá věnované romantické lásce nyní v češtině vychází další komiks V zrcadlové síni, ten je zaměřený na fenomén ženské krásy.
Nejrudější růže rozkvétá začínala příběhem Leonarda DiCapria a jeho známostí s několika herečkami a modelkami těsně po dvacítce, se kterými se herec vždycky dával dohromady a poměrně záhy zase „v dobrém“ rozcházel. V zrcadlové síni začíná podobným příkladem, ke kterému se pak v průběhu celého komiksu Strömquist znovu a znovu vrací: jsou to instagramové a twitterové posty Kylie Jenner.
V zrcadlové síni začíná podobným příkladem, ke kterému se pak v průběhu celého komiksu Strömquist znovu a znovu vrací: jsou to instagramové a twitterové posty Kylie Jenner.
Stejně jako DiCaprio pro ni ztělesňoval fenomén, kterému v Nejrudější růži říká „minutová doktrína“ a který reprezentoval současný přístup k romantickým vztahům, fotografie Jenner ji pro změnu vedou k přemýšlení nad otázkami souvisejícími s body image. „Proč tedy lidi/mladé holky při prohlížení fotek Kylie Jennerové, jejího vosího pasu, slonovinových lícních kostí nebo kosmicky vykrouženého zadku NEZAŽÍVAJÍ stejné pocity, jako když vidí například záři zapadajícího slunce, nádhernou pláž nebo fotku úchvatně zbarveného papouška – proč se jich nezmocňuje ČISTĚ POZITIVNÍ ÚŽAS NAD KRÁSOU STVOŘENÍ? Aniž by SOUČASNĚ s pozitivním úžasem nad krásou stvoření prožívali i vágní negativní emoce. (…) Proč prohlížení jejích fotek často zároveň vyvolává pocit, který zachycuje obraz Normana Rockwella ,Dívka před zrcadlem‘ z roku 1954, totiž pocit smutku a znepokojení kvůli tomu, že já takhle nevypadám?“ pokládá Strömquist v úvodu knihy otázku, kterou pak bude řešit po zbytek textu. V úvahu postupně bere Marilyn Monroe, císařovnu Sisi, ale také biblickou Ráchel, Sněhurku či egyptskou královnu Nefertiti a na pomoc přivolává filosofy Reného Girarda, Stephanii Coontz či Byung-chul Hana.
Přivlastněný fotoaparát
Na Strömquist je sympatické už to, že svůj výklad opírá především o současné filosofky a filosofy, kterým dává přednost před názory, které se zaštiťují „exaktnějšími“ přístupy k vědění. Díky tomu její knihy předvádějí vyvážený kulturní dialog mezi historií a současností, který se nezaklíná žádnými „tvrdými daty“ podepírajícími jejich domněle zaručenou pravdivost, ale místo toho porovnává ideje a upozorňuje na jejich přednosti a nedostatky.
Jedna z nejvýraznějších tezí knihy Nejrudější růže rozkvétá, kterou Strömquist cituje od spisovatelky Evy Illouz, dokonce říká, že současné biologické či psychologické interpretace „romantické představy o lásce nenahrazují, spíše jim konkurují a v důsledku je podkopávají.“ Autorka také mnohdy neváhá být příkře kritická vůči postojům, které dnes vnímáme jako progresivní. V Nejrudější růži odsuzuje současné „self-empowermentové“ přístupy ke vztahům jako de facto ryze kapitalistický a utilitaristický způsob jak chápat lásku coby svého druhu zboží, které máme konzumovat tak, aby nám osobně přineslo co největší profit.
V zrcadlové síni je vlastně jakási syntéza Nejrudější růže a Ovoce poznání. Stejně jako v Ovoci i tady se Strömquist zabývá společenskými interpretacemi ženského těla. Podobně jako když v Ovoci sestavovala žebříček třiceti mužů, kteří se až příliš zajímali o ženské přirození, i tady stopuje konstrukci ideálu ženské tělesné krásy od tradice přes modernitu až po současný hypermediální svět. Zatímco Ovoce je ale především kniha o patriarchátu, Zrcadlová síň, podobně jako Nejrudější růže, daleko víc zkoumá otázku sebevztahu – nejde jen o to, jaký ideál krásy je na ženy uvalován, ale jakým způsobem ženy s tímto ideálem vyjednávají, případně s ním bojují, nebo ho naopak pomáhají utvářet a udržovat při životě.
Zásadní obrat, o kterém kniha mluví, Strömquist ilustruje na rozdílu mezi dvěma fotografickými sériemi – tou první je fotoseance Marilyn Monroe z roku 1962, kdy ji v hotelovém pokoji snímal profesionální fotograf Bert Stern. Druhou je kniha Selfish obsahující intimní fotografie Kim Kardashian, které ale nafotila samotná modelka na mobilní telefon. Už samotný vynález fotografie přitom podle ní znamená globalizaci určitého pevného ideálu krásy a fenomén selfies na sociálních sítích, jak píše sama Strömquist, nahradil mužský voyeurismus, který dokonale ztělesňoval Bert Stern, „chronickým voyeuristickým vztahem k sobě samým.“
Způsob, jakým V zrcadlové síni porovnává tradici a současnost, dobře vystihuje citát, který se týká zmíněných fotoseancí Marilyn Monroe a Kim Kardashian: (Kim Kardashian) „Nepořizuje JINÝ druh fotek sebe samé, než jaké nafotil Bert Stern s Marilyn Monroe – nezbavuje se mužského pohledu, ale PŘIVLASTŇUJE si ho a sama si ponechává ekonomický zisk, který se dá vytěžit z věčné a neochvějné lidské posedlosti erotickým vyzařováním ženského těla. V tom smyslu se jedná o docela super a pozitivní kulturní vývoj. Jenže na druhou stranu… je to dost špatný a nežádoucí kulturní vývoj.“ Autorka se totiž drží těch odnoží feminismu, které jsou zároveň antikapitalistické, takže naopak často kritizuje proudy neoliberálního či „lipstick“ feminismu.
Karikaturní neumělost proti obsesi svůdností
Zároveň pořád platí, že Strömquist je do velké míry kompilátorka cizích tezí, které ale zároveň propojuje a skládá z nich vlastní autorský výklad. Je to komiksová přednáška, která „stojí na ramenou obrů“ a zároveň jejich teze doplňuje konkrétními příklady a svěžím, často jízlivě vtipným komentářem, který v některých případech připomíná až stand-up humor.
Strömquist pokračuje v žánru komiksového eseje, jak ho můžeme znát třeba z trilogie Scotta McClouda o komiksu (Jak rozumět komiksu, Reinventing Comics, Making Comics) nebo album Sex není zadarmo od Chestera Browna (což je mimochodem čirá antiteze stylu myšlení, který prosazuje Strömquist). Její komiksy jsou i formálně pozoruhodné a V zrcadlové síni je z tohohle hlediska její nejvyzrálejší dílo.
Dominantním prvkem jejího stylu je text. Zároveň to ale v žádném případě není jen text se spoustou doprovodných obrázků. Samotný proud psaných slov je totiž zkomiksovatělý – vpletený do komiksové formy. Texty mají výrazně stylizovanou typografii – někdy působí jako ručně psané poznámky, jindy jako font, který bychom mohli najít v titulcích punkových fanzinů. Někdy jsou rozdělené do panelů, které neobsahují nic jiného než text – ale panely zároveň rytmizují tok písma, slouží jako další interpunkce. V některých případech jsou texty barevně oddělené, případně je část textu schválně zrcadlově obrácená a podobně.
Stejně tak obrázky rozhodně nejsou pouhý ilustrační materiál. Strömquist má záměrně neumělý karikaturní kresebný styl, což je v knize věnované do velké míry hyperrealismu, fotografii a fyzické kráse dobrý prostředek, jak efekt atraktivity neutralizovat – v knize není žádná fotografie Marilyn Monroe, Kylie Jenner ani Kim Kardashian, ale jsou tam jejich karikaturní kresby, které se rozhodně nesnaží imitovat nebo dokonce umocňovat jejich atraktivitu. Strömquist navíc s oblibou kreslí panely filosofů a teoretiků, kteří se na obrázcích při svých výkladech často nějak tváří, což doplňuje jejich citace o další významy – obzvlášť ironicky to působí, když jsou to „klasikové“ jako Zygmunt Bauman nebo Řehoř z Nyssy.
V zrcadlové síni je zároveň její první celobarevná kniha a barva všechny popsané prvky jejího stylu ještě obohacuje a umocňuje. Strömquist se tady ale zároveň víc věnuje obrazu a spoléhá na jeho výpovědní hodnotu. Nejlepším příkladem toho je závěr celého komiksu, který mu dává silnou a čistě vizuální pointu. Celá kniha totiž nekončí esejisticky, ale dramaticky. V poslední scéně doprovázené verši Heinricha Heineho sledujeme císařovnu Sisi, jak se vyplíží ze svého palácového pokoje a vyráží na dlouhou osamělou procházku do přírody (z komiksu už víme, že císařovna měla dlouhé procházky v přírodě ráda). Celý komiks pak vrcholí sérií mlčenlivých obrazů zabírajících vždy celou dvoustranu, v nichž se císařovna stává součástí uhrančivě krásných přírodních výjevů – což odkazuje na výše citovanou úvodní pasáž o úžasu nad krásou stvoření.
Kniha V zrcadlové síni je díky tomu pozoruhodná jak pro čtenáře komiksů, tak pro ty, které komiksové médium nijak nevzrušuje, ale zajímá je téma krásy a jejích obrazů.
Autor je filmový kritik.