Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Na cestách Ukrajinou: Ticho před bouří v Doněcku

Přinášíme první ze série reportáží z cesty po Ukrajině, na niž se vydal spolupracovník A2larmu ukrajinista Miroslav Tomek. Z Kyjeva zamířil do oblasti odtrženého Doněcka, kde proběhly ozbrojené střety mezi proukrajinskými jednotkami a ruskými povstalci. Atmosféra byla podezřele poklidná.   Má výprava na východní Ukrajinu začala v Kyjevě. Ve čtvrtek 22. května jsem se tu sešel s Marcinem, polským doktorandem […]

Přinášíme první ze série reportáží z cesty po Ukrajině, na niž se vydal spolupracovník A2larmu ukrajinista Miroslav Tomek. Z Kyjeva zamířil do oblasti odtrženého Doněcka, kde proběhly ozbrojené střety mezi proukrajinskými jednotkami a ruskými povstalci. Atmosféra byla podezřele poklidná.

 

Má výprava na východní Ukrajinu začala v Kyjevě. Ve čtvrtek 22. května jsem se tu sešel s Marcinem, polským doktorandem historie z Vratislavi, který už je na Ukrajině skoro dva roky. Hned po mém příjezdu jsme se šli podívat na Majdan, kyjevské náměstí Nezávislosti, které jsem naposledy viděl na konci prosince a Marcin na konci února, jen několik dní po krveprolití, jež ukončilo vládu prezidenta Janukovyče. Stany i nápisy tu ještě stojí, jen řady obránců zřejmě prořídly, i když je těžké rozlišit přímé účastníky, návštěvníky a náhodné kolemjdoucí. Lidé z Pravého sektoru tu postavili dokonce obrněný transportér a vedle něj pokladničku – asi chtějí nasbírat peníze na druhý.

„Svérázným symbolem konce Janukovyčovy éry je nedokončená nová budova onkologického oddělení dětské nemocnice. Peníze určené na stavbu během posledního roku intenzivně rozkrádali lidé blízcí prezidentově rodině.“

Dům odborů, který v dramatických únorových dnech vyhořel, vypadá stále, jako by požár skončil teprve včera, jen ho pokryly záhadné růžové skvrny, o jejichž významu se jen dohadujeme. Až později se na internetu dočtu, že jde o projekt konceptualisty Henadije Hutharce. Za každého padlého z „nebeské setniny“ jedna růžová tečka. Tenhle památník ale věčný nebude, leda by se Kyjevané chtěli věčně dívat na ohořelé stěny. Na rušných místech jsou rozesety náhrobní kameny a památníky. O budoucí podobě hlavního kyjevského náměstí a přilehlého bulváru Chreščatyk se stále mluví – snad by tam mohla být pěší zóna, vždyť po celé měsíce, kdy tu stály barikády, město fungovalo docela bez problémů.

Janukovyč na talíři

Později jdeme do Uměleckého muzea. Už v parku před ním čeká výstava fotografií věnovaná nedávným událostem. Vevnitř pak expozice pokračuje ambicióznějším uměleckým projektem francouzského fotografa Erica Bouveta. Fotografie složené z překrývajících se záběrů doplňuje autorův komentář – tvůrce se dostal do Kyjeva právě ve dnech, kdy drama vrcholilo, a válka v ulicích kontrastující s relativním klidem panujícím jen pár týdnů před tím ho šokovala. V muzeu se nacházejí také umělecké předměty zabavené v Janukovyčově rezidenci. Vedle starých ikon či svícnů je to především množství prezidentových portrétů, včetně jednoho vymalovaného na talíři. Snad jde o dary přátel a podřízených, ale stejně se vnucuje myšlenka o psychologickém profilu obdarovaného, kterého miliony Ukrajinců v demokratických volbách zvolily prezidentem.

Cestou z muzea mluvíme o kyjevských novostavbách –město strašlivě trpí tím, s jakou samozřejmostí zde vyrůstají ty nejméně pravděpodobné budovy. Racionálně rozvržená sovětská sídliště zahustila výstavba obytných výškových domů často o více než dvaceti patrech a panoráma města, jemuž po staletí dominovaly pravoslavné chrámy, narušily nové hotely a kancelářské budovy vypínající se vysoko na pravém břehu Dněpru. Svérázným symbolem konce Janukovyčovy éry je nedokončená nová budova onkologického oddělení dětské nemocnice. Peníze určené na stavbu během posledního roku intenzivně rozkrádali lidé blízcí prezidentově rodině. Poté, co Janukovyčova vláda skončila, se již žádné další prostředky nenašly.

Po procházce Kyjevem se scházím se sociologem Volodymyrem Iščenkem. Přijíždí na kole a hned začne mluvit o tom, že web ukrajinského sociálně kritického časopisu Spilne/Commons, jehož je redaktorem, přidali na seznam „antiukrajinských“ stránek. Důvodem je zřejmě to, že někteří z redaktorů se odvažují mluvit o paralelách mezi Majdanem a protesty na východě Ukrajiny a neschvalují pokračování protiteroristické operace. Později se ukáže, že šlo o iniciativu, za kterou nestála žádná etablovaná organizace či hnutí, seznam nejspíš sestavili neznámí „internetoví vlastenci“.

Jdeme nahrát rozhovor do kanceláře Centra pro výzkum společnosti, ukrajinského levicového think-tanku, který se věnuje především monitorování protestních hnutí. Iščenko vyzývá k jednání s představiteli východoukrajinských separatistů. V tom se rozchází s mnoha jinými aktivisty, kteří se kloní k obecně přijímanému názoru, že jde v první řadě o ruskou agresi. Doněckou lidovou republiku pak zatracují jako výtvor proruských konzervativních a ultrapravicových sil. Tento rozpor naposledy ilustrovala reakce na Pochod míru z 6. června. Požadavek jednostranného zastavení válečných akcí kyjevskou vládou se setkal s nezájmem či posměšky – prý jde o provokativní proruskou akci.

Mezi množstvím Janukovyčových portrétů je také jeden vymalovaný na talíři
Mezi množstvím Janukovyčových portrétů je také jeden vymalovaný na talíři

Jen mít samopal

Večer nám jede vlak do Doněcku. Před cestou nás všichni varovali. Mluvíme o tom, že Ukrajinci mezi velkými městy cestují poměrně málo a mít známé v Doněcku není pro Kyjevany vůbec obvyklé. Pak je snadné uvěřit čemukoli, co uvidíte v televizi nebo najdete na internetu. Než přijde čas rozložit si lehátka, sedím ve vlaku vedle staršího muže inteligentního vzezření. Pochází z města Makejevka, vlastně už na předměstí Doněcku. Říká, že se referendum z 11. května, v němž si Donbas odhlasoval nezávislost, vůbec nekonalo. Separatisty by prý nejraději postřílel, jen kdyby mu někdo dal samopal. Mladší pár u stolku mluví o posledních zprávách, se zájmem sledují úspěchy vlasteneckého praporu Donbas. Narušuje to mé původní představy.

Když za slunečného pátečního rána vystupujeme v Doněcku, marně hledáme příznaky neklidu. Během cesty do hostelu nacházíme nanejvýš pár nápisů – ukrajinské trojzubce vs. trikolory Doněcké lidové republiky. Na státních úřadech nevisí ukrajinské vlajky, ale doněcké vlajky. Další připomínkou, že se skutečně něco děje, je poničená pobočka Privat Banku – patří oligarchovi Ihoru Kolomojskému, který se netají svým proukrajinským smýšlením a finančně podporuje dobrovolnické jednotky. Ale škody už z většiny napravili a oligarcha se zřejmě nechystá své působení v místě hned tak ukončit.

Odpoledne se setkáváme s Karenem, studentem historie. Mladík neskrývá, že je nadšený vlastenec. Mluví s námi bezvadnou ukrajinštinou, kterou se naučil až na střední škole. Vtipkuje o tom, že ho leckde kvůli tomu považují za vesničana. Pak zvážní a dodává, že tady se lidé na ukrajinsky mluvícího člověka dívají úkosem a můžou i utrousit nepěkné slovo. Používat ukrajinštinu co nejčastěji považuje za výraz své politické pozice. Je členem volební komise za stranu Udar. Liberální strana Vitalije Klyčka má podle něj ve městě asi tisíc členů. Karen si myslí, že na Ukrajině, s jejími problémy a v současných nestabilních podmínkách, mají mladí lidé přímo povinnost věnovat se politice.

Beze zbraně a v tričku

V tu chvíli je už každému jasné, že ve městě z nedělních prezidentských voleb nic nebude. O referendu Karen říká, že kvůli možným provokacím raději ve dnech, kdy se mělo konat, opustil město a sám tedy nemá představu, jak referendum doopravdy probíhalo: „Kdo je pro Ukrajinu, říká, že k referendu nikdo nepřišel, kdo je pro Rusko, tvrdí, že hlasovací místnosti byly narvané.“ Pokračuje tím, že prezidentské volby v každém případě budou ještě méně přesvědčivé než referendum: „V tom to nad námi vyhráli.“ Příznivci Doněcké lidové republiky podle něj jsou, kromě ruských diverzantů, především neúspěšní lidé, kterým se v životě příliš nedaří. Nepopírá ale, že se vyskytují i mezi vysokoškolskými pedagogy.

Při dalším poznávání města nás zaráží, kolik tu mají památníků a jak rozmanité hrdiny zde zvěčňují. Hojnost soch je specialitou postsovětských měst a Doněck nezůstává pozadu. Nechybí ani Sergej Bubka se skokanskou tyčí. Zdejší zvláštností jsou kované sochy, třeba strašidelná postava ochránce horníků, Šubina. V centru města potkáváme i černochy, ženy v muslimských šátcích a syrské prodavače kebabu, potvrzující pověst Doněcku jako otevřeného mnohonárodního města. Všichni tu sice mluví rusky, ale fakt, že mezi sebou mluvíme ukrajinsky, nikoho nezajímá. Jen naše nadšení amatérských fotografů v blízkosti obsazeného krajského úřadu přiměje drobného muže s ranou na nose, aby po nás vyžadoval jakési povolení. Zdá se však, že v tomto případě jen v lehce podnapilém stavu uspokojuje vlastní potřebu důležitosti, a za chvíli nás propouští. Beze zbraně a v tričku ostatně vypadá proti ozbrojencům v maskáčích docela nevinně. Kromě strážců za zátarasy z pneumatik a ostnatého drátu vidíme samopal jen u jednoho domobrance – blonďatý mladík s poněkud nepříčetným výrazem sedí na obrubníku a vypadá to, že zbraň má spíš na hraní. Shodneme se na tom, že až příliš klidná atmosféra, která ve městě panuje, nám připadá jako ticho před bouří.

 

Autor je ukrajinista.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image