Příjezd čínského diktátora nám na chvíli ulevil od paniky z islámu. Český obrat ve vztazích k Pekingu je výraznou událostí, avšak nikoliv náhodnou a svévolnou, není pouhým výsledkem politiky nepopulárního prezidenta Zemana a jeho vztahů s proklínanou lobbistickou skupinou s vazbami na ČSSD. Váha Číny v Evropě stoupá také díky našim blízkým sousedům, Německu a Polsku. Že se v české vstřícnější politice vůči Číně vytvořil nevídaně silný konsensus politických a ekonomických elit se v našich médiích nedozvíme. Že za posledních deset let stabilně narůstá oboustranný zájem o těsnější vztahy, často v nepolitických a nepolitizovaných sférách, veřejnost asi nezajímá. V českých médiích zato rezonuje odmítavá reakce na vyhlášení strategického partnerství s Čínou, jež je z důvodu nedemokratické politické kultury a porušování lidských práv považováno za nepřijatelné. Část veřejnosti sice akceptuje ekonomické možnosti sbližování s asijským obrem, politická a mediální debata je však celkově výrazně negativní – investice potřebujeme, trapné čínské komunisty nikoliv. Ať sem dají peníze a vypadnou.
Obsesivní česká debata
Žádná soudná veřejnost v Evropě nepomíjí kritickou reflexi Číny, obzvláště autoritativní osobu prezidenta Si Ťin-pchinga. Atmosféra strachu a čistek zdůvodněných tažením proti korupci, nové kauzy pronásledování aktivistů, právníků, bloggerů a unesených knihkupců z Hongkongu jen zhoršují katastrofální soft power Číny v Evropě. Málokde však najdeme tak obsesivní debatu soustředěnou na témata bezpečnostní hrozby a obavy z lámání charakteru. Ostatní demokratické země neprojektují natolik subjektivně sebe samé do těch druhých, nemají naše komplexy.
V Česku je diskurs intelektuálů o Číně na mentální úrovni Fox News.
Českým specifikem je interpretovat vše o Číně prizmatem neokonzervativního diskursu, který se koncentruje ve stereotypizaci bezpečnostní hrozby a porušování lidských práv. Jistě důležitá témata, jejich ideologizace však vede k politizaci, a ta sleduje své vlastní cíle. Účelová selekce témat, jejich repetice, úzký výběr názorových zdrojů a návaznost na předpokládaná očekávání cílových skupin vytváří ideologickou manipulaci, ne službu veřejnosti a snahu o objektivní poznání. Tvrdit, že Čína je ekonomická šance, nad kterou není, nepřipustit spornost ekonomických efektů a také kritiku režimu je jeden extrém; obsese sekuritizací a ohrožením vlastní identity ten druhý. Oba případy užívají novinářskou machu, mají snadný a předem zaručený úspěch a veřejnosti podávají to, co chce slyšet. V Česku je diskurs intelektuálů o Číně na mentální úrovni Fox News.
Strach z jinakosti a z neznáma u nás čiší: prchající muslimy do Evropy ženou temné úmysly a do toho se k nám ještě blíží komunisté z Číny s plnými kapsami peněz, aby nás zkorumpovali a zmanipulovali. Těžení z paniky se mění podle situace. Prezident se druží s islamofoby a sklízí za to rostoucí důvěru, z kritiky za „klanění se komunistickým mandarínům“ zase těží opozice. Jí nahrává pompézní ceremoniál vítání autokratického prezidenta v Praze, rudé „komunistické“ vlajky na stožárech, bizarní barevné figuríny svítící na pozdrav od Vltavy – to vše za doprovodu odsudků a sarkastických komentářů na sociálních sítích.
EU navazuje vztahy s Čínou dlouhodobě
Jakub Patočka v Deníku Referendum napsal, že „politika k Číně je dosud největším selháním Sobotkovy vlády i ČSSD“. Články v českém tisku posledního měsíce reagující na příjezd čínské delegace lze shrnout takto: finanční skupina CEFC je netransparentní, napojená na vládu, armádu a rozvědku. Její představitel Jie Ťien-ming je rozvědčík z prominentní komunistické rodiny a prezident Zeman si ho ještě vybere za poradce. Takové pochybné kontakty jsou – dalších důkazů netřeba – bezpečnostní hrozbou pro Česko i celou Evropskou unii a tento explicitní a vědecky prokázaný závěr je zaštítěn akademiky. Zradili jsme odkaz Václava Havla, za který nás celý svět obdivoval, a vyměnili ho za kšefty s komunisty z Číny. Dalším objevem sezóny je údajná nekompetentnost státních institucí a nejvyšších státních představitelů. Sám Patočka je přesvědčen, že vztahy k Číně trpí dlouhodobě „nedostatkem realismu“. Kromě toho „v každém případě snahy Číňanů vytvořit si z České republiky obchodní přístav ve střední Evropě předpokládají naši ochotu zrazovat své spojence v Evropské unii a v NATO.“
A nyní realita: čínští operativci jsou u nás v terénu už dávno. CEFC má pobočky mimo jiné v USA, Kanadě, Velké Británii, Německu a Japonsku. Jak asi ovlivní podezřelý Jie Ťien-ming prezidenta Zemana, když není znám způsob jejich kontaktů a identita nebezpečného špiona byla vyzrazena? A co vlastně znamená odkaz Václava Havla? Havel neodmítal pragmatickou rovinu vztahů s Čínou a podpis prohlášení o teritoriální příslušnosti Tibetu k Číně se objevuje cyklicky od počátku devadesátých let a Havel za podepsání prohlášení obdobného obsahu nikdy nikoho z vlády ani ministerstva zahraničních věcí nekáral. Čína po návštěvách v Praze vždy otevírá uznání svých teritoriálních nároků ve formulacích společných komuniké, na které má formálně právo. Chybují ti, kdo nezajistí organizaci politicky senzitivních návštěv tak uvážlivě a citlivě k českým institucím, jak to činíval korektní Havel. Média hloupě atakují oběti, ne původce. Po předpokládaném příjezdu dalajlámy letos na podzim lze očekávat opakování stejného rituálu. Specialisté na zradu a hrbení tak mohou recyklovat své starší novinářské opusy.
A naše zrada EU a NATO? Spojené státy vyhlásily strategické partnerství s Čínou v roce 1997, strategické partnerství EU a Číny následovalo v roce 2003. Řada unijních států má podobně nadstandardní vztahy s Čínou – namátkou Velká Británie, Francie, Německo, Polsko. Například zmíněné Polsko je přitom výrazně proevropské i proamerické (Tusk a Sikorski, strůjci strategického partnerství s Čínou, jsou tedy určitě komunističtí agenti).
Kdo vlastně selhává?
Česká politika vůči Číně vychází z celé řady strategických programových materiálů, které vytváří resortní ministerstva, vláda a ministerstvo zahraničích věcí. Personální obsazení ministerstev na střední a nižší úrovni je nepolitické, neideologické, se změnami vlád se nemění a patří k tomu cennějšímu, co v státní administrativě máme. Pokrytí Číny sítí Czech Trade, Czech Invest a Czech Tourist je na možnosti malé země solidní. Česká veřejná diplomacie, zejména ta kulturní, je výtečná a velmi aktivní. Přispívají k ní i sponzoři – oligarchové. Zahraniční hodnocení asertivity Česka v podpoře lidských práv v Číně je uznalé (viz sérii studií ECFR, podle kterých je Česko v tomto ohledu v EU velmi výrazné, dokonce trvale první v evropské osmadvacítce). Počtem návštěv dalajlámy a dalších vysokých představitelů tibetského exilu jsme na světové špičce i po pádu kabinetu premiéra Nečase. Hovořit v Česku o hrbení zad a podlézání je univerzální politická nadávka pro široké použití.
Patočka vyzdvihuje české znalce Číny, kteří umí čínsky a věcem rozumí. Série článků o CEFC a bezpečnostních hrozbách ale vychází převážně ze zdroje Project 2049 Institute, který obhajuje americkou politiku v asijsko-pacifické oblasti a poskytuje expertní komentáře například pro CNN a Fox News. To u nás stačí jako důkaz pro pražské akademické gatekeepers. Ke čtení z Project 2049 si ale vystačíme s angličtinou a nepotřebujeme sinology, rešerši zvládne i novinářský elév. Stačí, aby americký web pustil něco o CEFC a kdesi ve východní Evropě propukne mediální bouře – věru efektivní investice. Tchaj-wan si u nás pěstuje know who už přes dvacet let – také dobře investoval. USA velmi nelibě nesou příklon evropských států k Číně, zejména Británie schytává ataky za podporu vzniku AIIB, představující fiasko americké diplomacie, kterou pustili k vodě i další spojenci jako například Německo, Austrálie a Jižní Korea. S podporou Evropy (a nejen jí) je internacionalizace čínské měny již jen otázkou času.
Manipulativní a banální diskurs českých neokonzervativců postavený na sekuritizaci a zideologizovaném moralizování, vyčtený kdesi na webu, zaplní levicový Deník Referendum, ačkoliv levicových kritických pohledů na Čínu je v Česku jak šafránu. Od Patočky se pak ještě dozvíme, že týdeník Respekt „využil příležitosti nahlédnout do dokumentů české diplomacie“ – zřejmě v den průvanu na ministerstvu zahraničních věcí – a odhalil, že Česko je v Číně momentálně považované za přátelskou zemi. Dodejme, že Česko je určitě po mnoha stránkách zábavná země, a to je nejen pro čínské investice výhoda.
Autor působí na Ústavu mezinárodních vztahů.