V prosinci minulého roku nastoupil do úřadu nový argentinský prezident Javier Milei. Nedílnou součástí image tohoto „posledního punkera“ (jak ho v jedné své písni nazývá argentinská kapela Una Bandita Indie de La Plata) jsou tvrdé bicí a boosterovaná kytara. V jeho programu se spojuje libertariánská vize ultraminimálního státu s konzervativním odporem vůči nedávné legalizaci potratů v Argentině a proti politické korektnosti. Zvítězil jako vůdce vzpoury proti „kastě“, která od nástupu levicově peronistického prezidenta Néstora Kirschnera roku 2003 údajně svými keynesiánskými politikami vysávala společnost jako parazit. Ani středově pravicová vláda prezidenta Mauricia Macriho v letech 2015 až 2019 na tom podle něj nic nezměnila. Většinu voličů Milei přesvědčil, že z dlouhodobé ekonomické a sociální krize nevysvobodí Argentinu nic menšího než revoluce, která otřese samotnými základy jejího společenského a politického systému. O všem, co doposud řídil a přerozděloval stát, chce napříště nechat rozhodovat síly svobodného trhu (včetně oběhu zbraní či lidských orgánů).
Od jedné revolty k další
Mileiovo používání rocku v kampani za radikálně pravicový program není náhodné. Jestliže byla tato hudba v šedesátých a sedmdesátých let spojena se vzpouru proti establishmentu, bouří se proti němu také Milei a jemu podobní. Byl-li ale před padesáti lety terčem kapitalismus a sexuálně represivní normy patriarchální kultury, nyní je jím sociální stát a hodnoty zděděné z kulturní revoluce šedesátých let. Zatímco nonkonformní mládež sedmdesátých a osmdesátých let měla na tričkách Che Guevaru jako symbol vzpoury utlačovaného globálního Jihu (tehdy se mu říkalo „třetí svět“) proti kapitalistickému Západu, Milei odmítl pozvání Argentiny do organizace BRICS a vyjadřuje obdiv k Izraeli – této výspě Západu v nepřátelském území Blízkého východu.
Představu o nepoměrně vyšší morální váze židovského utrpení, než jakou má utrpení arabské či muslimské, sdílí český stát s velkou částí západní krajní pravice, která nahradila někdejší nenávist k Židům nenávistí k muslimům a z Židů vládnoucích v Izraeli naopak učinila své spojence.
Do jeho „punkerství“ se vtělilo to, co charakterizuje i mnohé další úspěšné protagonisty antiliberální revolty posledních deseti let. Ačkoliv se hlásí k reakčním a konzervativním hodnotám, vstupují na veřejnou scénu jako buřiči: rozehrávají transgresivní gesta, která charakterizovala kontrakulturu šedesátých a sedmdesátých let. Porušovali-li rebelové tohoto období tabu křesťansko-patriarchální morálky bílých mužů, současní rebelové porušují tabu politické korektnosti, jejíž nastolení bylo jedním z dlouhodobých důsledků předchozí vzpoury. Během „dlouhého pochodu“ západních osmašedesátníků institucemi se hodnoty sexuální a kulturní revoluce jejich mládí staly součástí nového kulturně-politického mainstreamu. Po pádu sovětského bloku byly zarámovány vizí celoplanetárního šíření lidských práv a demokracie. Ta představovala lidskou tvář liberálního globalismu – hegemonní ideologie poststudenoválečné éry.
Během poslední čtvrtiny minulého století přitakaly i středové pravicové strany emancipaci žen a příslušníků sexuálních a genderových menšin, stejně tak jako kritice západního kolonialismu, rasismu a orientalismu, jež byly až do šedesátých let součástí jejich politické kultury. Hlavní proud pravice se s tímto dědictvím – jakkoliv zdráhavě – rozešel a stal se součástí liberálně-konzervativního konsensu, jenž po zhroucení sovětského bloku vykázal na pověstné „smetiště dějin“ radikální levici i radikální pravici. Triumf Mileie a vítězství Geerta Wilderse v podzimních volbách do holandského parlamentu byly jen posledními dějstvími vzpoury části pravice proti tomuto konsensu. Ve střední Evropě můžeme za její počátek považovat uchopení moci Orbánovou stranou Fidesz v Maďarsku roku 2010 a Kaczyńského stranou PiS v Polsku roku 2015.
Resentiment
Ideologický obsah této pravicové revolty byl v posledních letech znejasněn, pokud ne přímo zakryt jejím líčením jako „populismu“, který ohrožuje „demokracii“. Zamlčeným předpokladem této dichotomie je, že pádem sovětského bloku skončily dějiny, v nichž proti sobě stály různé vize společnosti, a ocitli jsme se v postideologickém miléniu. Jediným zbylým politickým úkolem je obrana liberální demokracie proti pokusům krajní pravice a krajní levice strhnout lidstvo zpět do víru dějin. Protože za „populistické“ mohli být v minulém desetiletí označeni také levicoví vyzyvatelé poststudenoválečného statusu quo, jako španělští Podemos či řecká Syriza, plnilo toto označení skvěle svou ideologickou funkci, jíž bylo stigmatizovat jakékoliv radikálnější zpochybnění liberálně-konzervativního konsensu jako úkroku k autoritářství.
Dnes je jasné, že úspěchy levicových vyzyvatelů byly jen omezené a přechodné a že nikde, kde se podíleli na moci, demokracii neohrozili. To lze stěží říct o jejich pravicových protějšcích, kteří mají stále vítr v zádech. Částečná přesvědčivost označení jejich revolty jako „populismu“ plyne z toho, že odráží jejich diskurz: představují se jako mluvčí „lidu“, jenž se bouří proti svému podrobení „elitou“. Tato rétorická forma však není oddělitelná od obsahu, jenž specifikuje „lid“ jako etnickou či náboženskou většinu a „elitu“ jako transnacionálně operující kastu privilegovaných, která tuto většinu utlačuje tím, že její práva omezuje právy etnických, kulturních, náboženských, sexuálních či genderových menšin.
Obhájci liberálně-konzervativního konsensu líčí tuto vzpouru jako obdobu autoritářských a totalitárních hnutí 20. století. Jako by se její protagonisté vraceli nejen před poststudenoválečný konsensus, ale před druhou světovou válku. Pravicoví rebelové naopak sami sebe líčí jako obránce demokracie proti privilegovaným, kteří si uzurpují moc na úkor obyčejných lidí tvořících etnickou či náboženskou většinu daného národního státu. Jakkoliv je tato specifikace sociální nerovnosti scestná, stěží lze popřít, že současný svět je rozdělen na vrstvy s velkou šíří životních příležitostí i možností působit na celospolečenské směřování a vrstvy, jejichž životní příležitosti i možnosti ovlivňovat politické rozhodování jsou zúženy na minimum. Umíněnost, s jakou obhájci liberálně-konzervativního konsensu z řad privilegovaných líčí své vyzyvatele jako demagogy, kteří si rozdělení společnosti na privilegované a znevýhodněné vymysleli, aby tím obloudili své hloupé a nevzdělané voliče, připomíná freudovské popírání něčeho, co je evidentní pro všechny vyjma samotných privilegovaných.
Pro pochopení toho, proč se krajní pravici daří třídně-kulturní rozdělení překládat do jazyka střetu etnických a náboženských identit, však nestačí marxistická představa ideologie jako falešného vědomí, které zakrývá socio-ekonomickou „základnu“ nespravedlnosti jejím idealistickým ukotvením v ideové „nadstavbě“. Je třeba analyzovat psychologické mechanismy, které činí tento překlad přitažlivým pro sociálně znevýhodněné vrstvy.
Jedním ze zdrojů jeho přesvědčivosti je resentiment plozený mimo jiné právě tím, že privilegovaní odmítají uznat, že jejich výsady neplynou primárně z jejich schopností a výkonu, ale z větších příležitostí, které dostali do vínku při svém narození. Jejich skálopevná víra v to, že si své výsady zasloužili, přidává k materiální újmě znevýhodněných morální urážku. Ve výsledném resentimentu se vzájemně prostupuje pocit bezmoci s pocitem křivdy, jenž plodí touhu pomstít se nepříteli, který se nejen těší nezaslouženým výsadám, ale ještě se nad znevýhodněné morálně vyvyšuje.
Ve své knize Emocionální život populismu ukazuje francouzsko- izraelská socioložka Eva Illouzová na příkladu Izraele posledních padesáti let, jak krajní pravice úspěšně kombinuje manipulaci tohoto resentimentu, jež k ní tradičně patří, s kultem oběti, který převzala od kulturní levice šedesátých let. Podstatná část sociálně-znevýhodněných orientálních Židů, kteří byli v prvních třech desetiletích existence Izraele diskriminováni aškenázskou, tj. evropskou levicovou elitou, volí již takřka padesát let pravici vedenou Likudem navzdory tomu, že ta zhoršuje jejich materiální postavení dekonstrukcí sociálního státu. Podpora pravicové revolty proti liberálně-levicovému establishmentu přináší znevýhodněným subjektivní uspokojení, které přebíjí negativní dopad na jejich situaci. Symbolický zisk kompenzuje materiální ztrátu mimo jiné i proto, že se jím potvrzuje pozice oběti, které znevýhodnění přitakali jako součásti své identity.
Vedle kladného přehodnocení pozice oběti převzali dnešní pravicoví rebelové od kontrakultury nové levice šedesátých let také rétoriku boje s establishmentem. První krok tímto směrem učinil již na konci onoho desetiletí Richard Nixon, když na sebe vzal roli mluvčího vzpoury obyčejných bílých mužů z jihu a středozápadu USA proti normám rasové a ženské emancipace, které jim údajně vnucoval kulturní a politický establishment měst východního a západního pobřeží. Sám sebe tehdy označil za zástupce americké „mlčící většiny“. Tuto matrici převzal v desátých letech tohoto století Trump: stačilo jen vnitroamerickou opozici mezi periferií a centrem proměnit na opozici mezi Amerikou a globalizovanými elitami, které pózují jako její reprezentanti, ve skutečnosti jí však vnucují normy, které jsou jí cizí a otevírají hranice migrantům, kteří ji rozkládají zevnitř. V Trumpově pojetí se vzpoura bílých a méně vzdělaných mužů proti pobřežní elitě stala vzpourou „patriotů“ proti „globalistům“.
Bořitelé tabu
Dnešní nová pravice se bouří proti rovným právům menšin a žen a otevřeným hranicím podobně, jako se nová levice před šedesáti lety bouřila proti asimilacionismu bílé většiny, diskriminaci žen a xenofobii. V obou případech používá vzpoura proti etablovanému konsensu velmi podobné taktiky: provokativní porušování tabu a rozšiřování svobody slova za hranice, jež se jí snaží vnutit myšlenková policie mainstreamového konsensu. Hodnoty, které před šedesáti lety byly na straně revolty, jsou však nyní na straně establishmentu.
Nejenže metodu provokativní transgrese vnucovaných norem převzali současní rebelové od tehdejších, někdy se dokonce jedná o tytéž lidi. Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byli protagonisty kontrakultury zděděné z šedesátých let, aby se v následujícím století stali mluvčími rebelující pravice, často s poukazem k tomu, že stále dělají totéž – bouří se proti vnuceným omezením, která konformní většina poslušně respektuje.
V knize Přešla rebelie na pravici? probírá Pablo Stefanoni, šéfredaktor latinoamerické politické revue Nueva Sociedad, případ Renauda Camuse, autora antipřistěhovalecké a islamofobní knihy Velká výměna. S poukazem k její titulní tezi zavraždil střelec v březnu 2019 ve dvou mešitách novozélandského města Christchurch padesát muslimů. Camus vstoupil do francouzského literárního světa v roce 1979 knihou Triky, která byla plodem nonkonformní kultury „teploušské Paříže“ sedmdesátých let (doslov k ní napsal Roland Barthes). V Camusových očích byl smysl této knihy z roku 1979 stejný jako smysl knihy o „velké výměně“ z roku 2011: v obou prolamoval tabu a šel proti hlavnímu proudu.
Českou obdobou kontinuity mezi dvěma revoltami byla kandidatura někdejšího vydavatele undergroundového časopisu Vokno Františka Stárka alias Čuňase v senátních volbách roku 2016 s otevřeně islamofobním programem. Podobný případ představuje jeho souputník z osmdesátých let Alexandr Vondra, z něhož se v desátých letech tohoto století stal nejvýraznější představitel národně-konzervativního křídla ODS. Jestliže ve svém mládí šli oba svým nonkonformním životním stylem a antikomunistickými aktivitami proti tehdejší české většině, která poslušně dodržovala pravidla chování vnucované jí normalizačními aparátčíky, nyní jdou svými názory proti normám evropského kulturně-liberálního establishmentu, jenž stigmatizuje odmítání islámu a masového přistěhovalectví Neevropanů jako „islamofobii“ a „rasismus“. „Sex, drogy a rokenrol“ jejich mládí nahradila účast na protipotratových „pochodech za život“, sklon k zaujímání postojů, které je odlišují od konformní většiny, však těmto matadorům českého undergroundu zůstal. Vzpouru proti normalizačnímu „ptydepe“ nahradila revolta proti „politické korektnosti“, jejíž obdobu v českém kontextu představují posthavlovští „pravdoláskaři“.
Homonacionalismus a filosemitismus
Stefanoni uvádí Camuse jako jeden z nejznámějších případů viditelné přítomnosti gayů a leseb v řadách xenofobní pravice. Vedle mnoha jiných zmiňuje také protrumpovského influencera let 2016 a 2017 Mila Yiannopoulose nebo přední političku krajně pravicové Alternativy pro Německo Alici Weidelovou. Stefanoni připomíná, že již roku 2007 pojmenovala tento fenomén Jasbir K. Puarová jako „homonacionalismus“ v knize Teroristické asambláže. Homonacionalismus v časech queer.
V analogickém smyslu pak hovořila Sara R. Farris v knize Jménem práv žen. Vzestup femonacionalismu o útocích na muslimské přistěhovalce jménem obrany ženské emancipace jako o „femonacionalismu“. Aby ospravedlnila odpor k přistěhovalectví z muslimských zemí, přisvojuje si nová pravice levicově-liberální hodnoty nediskriminace žen či gayů a leseb. Nejslavnější příklad xenofobního programu podepřeného poukazem k těmto hodnotám představuje vítěz podzimních parlamentních voleb v Holandsku Geert Wilders, který obhajuje svobodomyslné a sexuálně osvobozené Holandsko před tmářským a represivním islámem. Wilders kráčí ve stopách otevřeného gaye (a někdejšího osmašedesátnického marxisty) Pima Fortuyna, jenž prorazil na holandskou politickou scénu s islamofobním programem již roku 2002, aby byl vzápětí zavražděn (nikoliv ovšem islamistou, ale obhájcem práv zvířat).
Jak upozorňuje veterán francouzského LGBT hnutí Jean Stern v knize Přelud gaye v Tel Avivu, obrat některých gayů k islamofobii v posledních dvaceti letech souvisí mimo jiné s přesměrováním jejich sexuálního turismu z arabských destinací, k jakým patřily ještě v sedmdesátých letech Maroko či Egypt, do izraelského Tel Avivu, který nabízí orientální exotiku v západním obalu. Telavivská gay bublina je podle něj produktem vědomě budovaného izraelského PR, které zneviditelňuje neliberální rysy Izraele, jako je absence občanského sňatku, o okupaci a kolonizaci palestinských území nemluvě. V této souvislosti hovoří Stern o pinkwashingu Izraele – miláčka politiků nové pravice, jakým je Wilders.
Stejnou cestou jako tento holandský politik vykročila Marine Le Penová poté, co převzala v roce 2011 žezlo Národní fronty (přejmenované posléze na Národní sdružení) od svého otce Jeana-Marie Le Pena. Také ona hájí Francii před hordami muslimských fundamentalistů nejen jménem francouzské národní identity, ale také jménem obrany práv žen a gayů, k nimž přidává Židy nenáviděné radikálními islamisty za okupaci třetího nejsvatějšího místa islámu – Jeruzaléma. Symbolickým završením přerodu antisemitské a antiarabské strany otce do filosemitské a antimuslimské strany dcery se stala účast Marine Le Penové na pařížském Pochodu proti antisemitismu 12. listopadu minulého roku, uspořádaného v reakci na hrůzný masakr Hamásu 7. října a nárůst antisemitských incidentů ve Francii po počátku izraelské odvety v pásmu Gazy.
Národní sdružení není jedinou evropskou stranou, která svou islamofobii zahaluje hávem filosemitismu. Když roku 2018 vznikla v Rakousku vláda spojující středově pravicovou ÖVP s krajně pravicovou – a agresivně islamofobní – ÖFP, vyhlásila jako jeden z hlavních bodů svého koaličního programu „boj proti antisemitismu“. Podobně předehnala roku 2019 Alternativa pro Německo středové strany Bundestagu svým návrhem rezoluce, která zavrhovala hnutí za rovná práva Palestinců mezi „řekou“ (Jordánem) a „mořem“ BDS (Boycot-Divest-Sanction) jako antisemitské. V tomto politicky účelovém pojetí zahrnuje antisemitismus kritiku nerovného postavení arabské menšiny uvnitř Izraele a jeho okupace a kolonizace arabských území zabraných v červnu 1967.
Boj proti tomuto „antisemitismu“, jehož se dopouští radikálnější část evropské levice a mnozí evropští Arabové či muslimové (někteří z nich ho ovšem skutečně kombinují i s antisemitismem ve vlastním slova smyslu), poskytuje pravicovým stranám výhodnou možnost přihlásit se ke své xenofobii a zároveň vyvrátit podezření z extremismu: strana, která si na svůj štít klade obhajobu „židovského“ státu proti jeho muslimským nepřátelům přece nemůže být krajně pravicová, když z nedávné evropské historie víme, že krajní pravice nenáviděla Židy…
O zemi, kde zítra již znamená včera
Filosemitský obrat evropské i americké pravice souvisí s proměnou Izraele v desetiletích po šestidenní válce v roce 1967, kdy na obsazených územích začal vládnout arabskému obyvatelstvu. Deset let po této válce nastoupila v Izraeli k moci pravice, které se postupně podařilo získat hegemonní postavení, jež v prvních třiceti letech státu zaujímala levice. To s sebou neslo posun od levicové syntézy nacionalismu a humanismu k pravicovému přitakání prvnímu, partikularistickému pólu a zavržení pólu druhého, univerzalistického: v posledních čtyřiceti letech stále agresivněji odmítaly izraelské vlády jakákoliv pravidla, která by mohla nastavit meze prosazování toho, co chápaly jako židovský národní zájem. Týkalo se to jak pravidel zajišťujících lidská a občanská práva izraelským Arabům, definitivně vykázaným do postavení občanů druhého řádu, tak pravidel mezinárodního a humanitárního práva, která Izrael ostentativně porušuje osidlováním a právní či faktickou anexí okupovaných území nebo rozmazáváním rozdílu mezi bojovníky a civilisty při protipalestinských vojenských zásazích.
Soustavné upřednostňování zájmu etnonábožensky definovaného národa nad morálními principy lidské rovnosti a právními principy mezinárodního společenství učinilo z Izraele vzor pravicových rebelů na celém světě: předvoj vzpoury etnické či náboženské většiny daného státu proti globalizovaným elitám, které jim vnucují domněle univerzální normy. Viktor Orbán výstižně pojmenoval tento alternativní projekt jako „iliberální demokracii“. Jedná se o demokracii bez liberalismu vtěleného do ústavních principů řídících nezávislé soudnictví, které nastavuje nepřekročitelné meze rozhodování kolektivní většiny s poukazem k lidským právům individuálních občanů, menšin a – v případě vnějších vztahů – příslušníků jiných národů. Jinak řečeno, v liberální demokracii jsou nároky partikulární identity a vůle národní většiny, definované primordiálními znaky, jako jsou pokrevní původ či zděděné náboženství a další tradice, omezovány nároky univerzálně sdílené lidskosti, které zajišťují rovnost občanů nehledě na to, zda k této většině přináležejí, nebo ne.
Izrael učinil definitivní krok k orbánovskému „iliberálnímu“ státu přijetím zákona o Izraeli jako státu židovského lidu v červenci 2018. Jeho obsah odpovídal nové taktice, kterou přijal Netanjahu po svém druhém nástupu k moci roku 2009 za účelem dosažení cíle, jenž je leitmotivem celé jeho politické kariéry – tj. zablokování procesu smíření s palestinským hnutím národního sebeurčení. Začal mírovou dohodu s Palestinci podmiňovat požadavkem, jenž nefiguroval v podmínkách mírových smluv s Egyptem (1979) a Jordánskem (1993): měli explicitně uznat Izrael jako „židovský stát“. Zatímco Palestinci tento požadavek uznání primátu etnicko-náboženské nad občansko-státní identitou Izraele odmítli, parlamenty většiny evropských zemí a ministerstvo zahraničí USA ho na konci minulého desetiletí nepřímo potvrdily přijetím definice antisemitismu, prosazované od roku 2016 proizraelskou IHRA (The International Holocaust Remembrance Alliance).
Tato definice uvádí jako jeden z rozpoznávacích znaků antisemitismu negativní postoj vůči Izraeli. Jejím samozřejmým předpokladem je pojetí Izraele postulované zmíněným izraelským zákonem z července 2018 – tedy jako státu Židů, včetně těch, kteří v něm nežijí, a nikoliv jako státu jeho občanů, včetně těch arabských, jichž je 20 procent. Není divu, že toto „iliberální“ pojetí Izraele nedělalo potíže Viktoru Orbánovi. Vždyť ten se při svém druhém nástupu k moci roku 2010 prohlásil za premiéra všech Maďarů, včetně těch, kteří jsou občany Slovenska, Rumunska, Jugoslávie či Ukrajiny. Pozoruhodnější ale bylo, že iliberální pojetí Izraele nedělalo potíže ani parlamentům a vládám mnoha evropských států, které Orbánův antiliberální projekt odmítaly – včetně Německa či Česka. Přijetí výše zmíněné definice antisemitismu bylo součástí jejich podílu na kampani, kterou nacionalistický režim v Izraeli organizoval proti hnutí BDS, jež proti němu brání práva Palestinců s poukazem k liberálním hodnotám lidské rovnosti a mezinárodního práva.
Odmítnutí BDS jako antisemitské organizace českým parlamentem připravilo půdu pro bezpodmínečnou podporu, kterou Česko na půdě EU a OSN vyjadřuje masovému masakru prováděnému na civilním obyvatelstvu Gazy izraelskou armádou v rámci odvety za menší, byť svou formou odpornější masakr, který provedl na civilním obyvatelstvu Izraele Hamás 7. října. 12. prosince minulého roku, kdy v hromadných hrobech leželo zhruba 18 tisíc Palestinců, většinou civilistů, desítky tisíc jich byli lehce či těžce zraněných (aniž by jim mohla být poskytnuta odpovídající zdravotní péče) a miliony trpěly nedostatkem jídla, pití a bezpečného přístřeší, hlasovalo Česko (spolu s Izraelem, USA, Rakouskem a dalšími šesti státy) proti rezoluci Valného shromáždění OSN za okamžité humanitární příměří. Dokonce i Německo, které ústy svých posledních dvou kancléřů Merkelové a Scholze prohlašuje od roku 2008 bezpečnostní zájem etnicky definovaného Izraele za součást své státní rezóny, se tváří v tvář tak otřesnému masovému utrpení civilního obyvatelstva Gazy alespoň zdrželo hlasování.
Představu o nepoměrně vyšší morální váze židovského utrpení, než jakou má utrpení arabské či muslimské, sdílí český stát (a jeho veřejnoprávní média) s velkou částí západní krajní pravice, která nahradila někdejší nenávist k Židům nenávistí k muslimům a z Židů vládnoucích v Izraeli naopak učinila své spojence. Orbánova kampaň proti Georgi Sorosovi v roce 2018 nicméně doložila, že tento filosemitismus, jehož adresáty jsou židovští nacionalisté, nevylučuje používání antisemitských figur proti židovským kosmopolitům: hodnými lásky jsou jen Židé, kteří se shromáždili na Sionu, zatímco na ty, kteří zůstali rozptýleni mezi národy, padá dnes stejně jako před sto lety podezření, že patří ke globálním elitám, z jejichž moci se tyto národy chtějí osvobodit.
Podobně dvojaký vztah k Židům jako Orbán zaujímají další pravicoví rebelové minulých let jako Trump či Kaczyński. Na jedné straně stojí pevně za nacionalistickým režimem v současném Izraeli, na straně druhé zvedají prováděním podobně nacionalistického projektu ve svých zemích stavidla xenofobie, s níž se vrací i tradiční nenávist vůči lidu, jenž žije všude a nikde a touto svou vykořeněností zavádí do „zdravých“ tradic „hostitelských“ národů virus „nemoci“ a úpadku. Zatímco filosemitská – tj. proizraelská – tvář nové pravice je explicitní součástí jejího programu, antisemitská tvář se objevuje většinou jen na jejím okraji – jako například v masakru Židů v pittsburské Synagoze stromu života v říjnu 2018, jehož pachatel se hlásil k Trumpově protipřistěhovalecké politice.
Tato jeho podpora se mohla opřít o smířlivé signály vysílané Trumpem směrem k rasistům a antisemitům. Když se například násilně střetli s antirasisty v Charlottesville v srpnu 2017, přičemž skandovali mimo jiné i slogan „Nenecháme se nahradit Židy!“ (We will not be replaced by the Jews!), reagoval Trump slovy, že na obou stranách konfliktu jsou dobří lidé. Tato smířlivost k domácím antisemitům doplňovala bezpodmínečnou podporu Izraele, vyjádřenou přesunem americké ambasády do Jeruzaléma a nahrazením plánu na ustavení palestinského státu vedle izraelského plánem na normalizaci vztahů Izraele s arabskými státy, která měla také „normalizovat“ panství Židů nad Palestinci „mezi řekou a mořem“.
Trump ani další politicky úspěšní pravicoví rebelové proti liberálnímu globalismu se většinou nedostávají do takové blízkosti antisemitismu, v jaké se ocitl Orbán svou antisorosovskou kampaní. Necháme-li stranou soutěž polských nacionalistů s izraelskými o to, který z jejich národů byl největší obětí Hitlerovy hrůzovlády, nenalezneme otevřený antisemitismus ani tak u strany PiS, jako u strany Konfederace, která se ji snažila v parlamentních volbách na podzim minulého roku přebít zprava podobným mixem libertarianismu a ultrakonzervatismu, s nímž zvítězil Milei v Argentině: 12. prosince 2023, kdy nastupovala k moci vláda Donalda Tuska, se poslanec Konfederace Grzegorz Braun chopil hasicího přístroje, aby jím zhasil plamínky svící na chanukové menoře v budově Sejmu…
Ekonacionalismus a pravolevé křížení
Ideologické rozdíly mezi dvěma stranami, které v Polsku soutěží o přízeň xenofobních a konzervativních voličů, jsou dobrým příkladem vnitřních štěpení celosvětové pravicové vlny, která ve druhé dekádě tohoto století podemlela liberálně-konzervativní konsensus, jenž vládl první dvě desetiletí po pádu sovětského bloku. Je-li jejím společným jmenovatelem vzpoura proti transnacionálním elitám a jejich globalismu, její protagonisté se štěpí na pravici explicitně nebo latentně antisemitskou a pravici libertariánskou a sociálně-etatistickou. Štěpí se také na pravici otevřenou k právům žen a gayů, nebo jim naopak nepřátelskou (Marine Le Pen vs. Marion Maréchal Le Pen) či na pravici proatlantickou a proruskou (Giorgia Meloni vs. Viktor Orbán).
Dalším, dnes obzvláště aktuálním rozštěpením je opozice mezi křídlem, které uznává existenci globálního oteplování a dalších ekologických výzev, a křídlem, které je popírá. Viditelné napojení Trumpa, Bolsonara či Mileie na klimaskeptiky vzbuzuje dojem, jako by xenofobní pravice byla nutně také antiekologická. Z kapitoly Stefanoniho knihy věnované této otázce naopak plyne, že s ohledem na historii evropské krajní pravice bychom spíše mohli vyvozovat opačný předpoklad. Jak připomněl mimo jiné Nitzan Lebovic v knize Filosofie života a smrti, jedním z proudů, který od přelomu 19. a 20. století připravoval v Německu kulturní půdu pro nástup nacismu, bylo nonkonformní hnutí německé mládeže napadající odcizenost urbánně-industriální civilizace jménem návratu k přírodě a s ním spjaté radikální proměny způsobu života a výchovy. Před první světovou válkou patřili k tomuto hnutí i Židé jako Theodor Lessing či Walter Benjamin, kteří se po ní stali intelektuálními představiteli německé levice. Zároveň v něm však rezonovaly myšlenky Lessingova přítele z mládí Ludwiga Klagese. Jeho dílo se pak ve dvacátých letech stalo součástí „konzervativní revoluce“, o níž se při svém nástupu k moci ideologicky opřel nacismus.
Stefanoni připomíná, že v roce 1935, kdy nacistické Německo přijalo Norimberské zákony omezující základní lidská práva Židů, přijalo také zákon o ochraně přírody. Na tomto historickém pozadí pak podle něj nemusí překvapovat, že po pádu společné vlády s krajně pravicovou Stranou svobodných mohl antipřistěhovalecký předseda ÖVP Sebastian Kurz vysvětlovat novou vládní koalici se Zelenými slovy, že ochrana hranic a ochrana přírody se nevylučují, ale doplňují. Marine Le Pen se sice na rozdíl od své konzervativní neteře Marion Maréchal nezúčastnila masových protestů konzervativních Francouzů proti „manželství pro všechny“ v roce 2013, shoduje se s ní však na ideálu zemědělsky soběstačné Francie, která omezením ekonomické globalizace vykročí k nové, „ekologické civilizaci“.
Posledním z pozoruhodných rysů pravice, která v minulém desetiletí proti liberálnímu globalismu a universalismu postavila suverenitu národů a jejich partikulárních tradic, je nečekaný příliv spojenců z intelektuální levice. Stefanoni zmiňuje profesora filosofie na turínské univerzitě Diego Fusara – žáka renomovaného marxistického filosofa Costanza Preveho, který v posledních letech svého života vyjadřoval pochopení pro protipřistěhovalecké nálady v Itálii. V jeho stopách pak Fusaro navázal spojenectví s krajní pravicí, která tyto nálady proměňuje do koherentního xenofobního programu. Tento filosof si za svůj cíl vytkl vytvořit syntézu mezi „pravicovými hodnotami a levicovými ideami“.
Francouzskou obdobou Fusara je Jean-Claude Michéa (česky vyšly jeho Tajnosti levice. Od ideálu osvícenství k triumfu neomezeného kapitalismu), jehož terčem se stalo spojenectví francouzské levice s liberalismem. Stejným směrem se vydal jeho český překladatel, profesor politologie na Západočeské univerzitě v Plzni Petr Drulák, když se spolu s další intelektuální představitelkou české levice Ilonou Švihlíkovou, docentkou ekonomie na Vysoké škole obchodní v Praze, spojili ve spolku Svatopluk s nestorem českého paleokonzervatismu Michalem Semínem. Podobný úkrok doprava učinil již před Drulákem profesor sociologie na Ostravské univerzitě Jan Keller.
To, že konzervativní levice, kterou Drulák kolem sebe jako veřejný intelektuál a editor sborníků buduje (Budoucnost levice bez liberalismu, Svrchovanost zprava i zleva a Lidská práva zprava a zleva) je především intelektuálním fenoménem, nesnižuje její důležitost. Pokud se v příštích volbách dostane k moci ANO s krajně pravicovou SPD, může se jejich koaliční vláda při hájení konzervativních „hodnot“ inspirovat také „idejemi“ z drulákovské líhně. Ty kolidují, ale částečně se také doplňují s idejemi libertariánsko-konzervativního vření kolem osoby a institutu Václava Klause a s nimi spřátelených skupin. Mezi českými pravicovými rebely měl tento proud doposud ideologicky monopolní postavení, to však Drulákovy iniciativy posledních let narušily. Obě intelektuální centra budou zřejmě soutěžit v nabízení svých expertních služeb těm, kdo se budou v příštích letech ucházet o moc jménem „obyčejných lidí“, kteří jsou pevně zakořenění ve svém etniku a teritoriu a bouří se proti proevropskému globalismu, jenž převládal v českých politických elitách posledních třiceti let.
Autor je politolog, přednáší na FF UK. Spolu se Zorou Hesovou a Ondřejem Slačálkem k tématu připravil knihu Central European Culture Wars.