Foto Frankie Fouganthin, Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
Podzim roku 2022 přinesl do evropské politiky hned dva posílené hráče na poli krajní pravice. Zatímco v Itálii strana Bratři Itálie v čele s Giorgiou Meloni volby vyhrála, na severu Švédští demokraté výrazně posílili, když skončili druzí, a poprvé měli velké slovo u sestavování vlády. Ač nakonec strana Jimmieho Åkessona ve vládě nakonec neusedá, má na její fungování velký vliv – kabinet premiéra Kristerssona mohl vzniknout pouze díky jejich důvěře.
Odpověď na to, jak se z izolované strany jedné otázky stal důležitý hráč při skládání vlády, najdeme v událostech po volbách v roce 2018. Stejně jako v těch loňských strany kandidovaly ve dvou blocích – červeno-zelená koalice ve složení Sociální demokracie, Levice a Zelení, proti nim Aliance – tedy Umírnění, Liberálové, Centristé (kteří se posléze spojí s červeno-zelenou koalicí) a Křesťanští demokraté. Švédští demokraté byli osamoceným ostrůvkem, neměli šanci na úspěch ani ministerská křesla, protože s nimi nikdo nechtěl spolupracovat.
Později středopravé strany v názoru na Švédské demokraty otočily. To se nelíbilo Centristům pod vedení Annie Lööf, kteří se i přes pravicovou ideologii v ekonomických otázkách rozhodli podpořit levici. Ve volbách v roce 2022 už tedy současné parlamentní strany kandidovaly ve dvou blocích. Průzkumy i exit polly favorizovaly spíše levicovou koalici, výsledky ale byly tak těsné, že se muselo čekat na poslední sečtený hlas. Aliance získala většinu křesel, Švédští demokraté skončili za sociální demokracií druzí, polepšili si o 11 mandátů, a celkový zisk 73 křesel byl jejich nejlepším výsledkem v historii.
Strana, jež se vyvinula z nacistického hnutí Zachovejme Švédsko švédské (Bevara Sverige svenkst), platila dlouho za outsidery, se kterými nikdo nechtěl spolupracovat. Až s nástupem současného předsedy Jimmieho Åkessona do čela strany v roce 2005 začala postupná obměna, která vyvrcholila volebním úspěchem v roce 2022.
Bez tolerance k rasismu
Åkesson distancování od nacistických kořenů strany započal změnou emblému, kdy vyměnil nacionalisticky působící pochodeň za modro-žlutý jaterník. Posléze svým straníkům vzkázal, že pokud nesdílí hodnoty strany, měli by zvážit své členství. Tento krok nazval jako nulovou toleranci vůči rasismu a extremismu. Během let 2015 a 2016 proběhly ve straně největší odchody i vyloučení. Osm členů mládežnické organizace bylo ze strany vyloučeno pro přílišnou náchylnost ke krajně pravicovým názorům. Poslankyni Anně Hagwall bylo zase pozastaveno členství poté, co se dopustila antisemitského výroku.
Timo Soini, proslulý svými řečnickými schopnostmi a charismatem, tehdy využil finanční krize z roku 2008, kdy obviňoval vládu z pomoci jihoevropským zemím na úkor Finů, a to mu přineslo hlasy nespokojených občanů.
V roce 2010 Švédští demokraté poprvé slavili úspěch, kdy se po volbách stali parlamentní stranou. Nicméně pro ostatní byli stále zapovězenou stranou a jejich šance na vládní koalici byla mizivá. Postupně ale hnutí nabývalo na síle a ostatním stranám začalo postupně docházet, že snažit se ji odstřihnout, bude čím dál složitější. Předsedkyně Křesťanských demokratů Ebba Busch i lídr Umírněných Ulf Kristersson po volbách v roce 2018 začali názor na SD postupně měnit. V tomto funkčním období strany například hlasovaly společně při hlasování o nedůvěře ministru vnitra a obrany Morganu Johanssonovi, které dokonce Švédští demokraté vyvolali. Do následujících sněmovních voleb už spolu s Liberály kandidovali společně jako Aliance.
Skandinávské otřesy
I v sousedním Finsku porazila podobně smýšlející strana sociální demokracii. Praví Finové už v roce 2019 skončili jen velmi těsně za vítěznými sociálními demokraty a v nedávných dubnových volbách je už předběhli a skončili druzí, ač byl výsledek opět těsný.
Na rozdíl od švédských kolegů už strana ale součástí vlády jednou byla. Konkrétně po volbách v roce 2015 jako součást kabinetu centristy Juhy Sipilä. Tehdy zaujali umírněnější přístup vůči politice EU a částečně i vůči migraci. „Dříve skutečně nebyli Praví Finové vždy typickým příkladem krajní pravice. Pro řadu členů strany se stali málo radikální a po zvolení nového předsedy Jussi Halla-aho a následně předsedkyně Riiky Purry v roce 2021 se strana posunula opět do krajně pravicových pozic s výrazně protiimigrační, euroskeptickou rétorikou,“ vysvětluje Vlastimil Havlík, politolog z Národního institutu SYRI Masarykovy univerzity.
Zároveň doplňuje, že Pravým Finům v kampani nahrávala vyostřená situace na poli rostoucích cen energií a inflace, kterou hodně tematizovali. Díky jejich radikálnějšímu kurzu se jim dařilo oslovit nevoliče, čímž Havlík vysvětluje jejich růst v průzkumech. S pomocí TikToku se jim podařilo oslovit i prvovoliče a mladé lidi obecně. Podle průzkumu jim svůj hlas hodil každý třetí, sociální demokracii pouze 13 procent dotázaných.
Praví Finové se vyvinuli ze Strany finského venkova, jež vznikla v šedesátých letech jako reakce na programový posun agrární strany. Venkovská strana se postupně přetavila v euroskeptické hnutí s antiimigrační politikou. Velký podíl na jejím úspěchu má Timo Soini, jeden ze zakladatelů strany Pravých Finů, jak je známe dnes, a zároveň jejich nejdéle sloužící předseda.
Z venkova do vlády
Možná i díky tomu, že Finsko má nižší uzavírací klauzuli, se Praví Finové stali parlamentní stranou už na přelomu tisíciletí. Na síle ale nabrali až v roce 2011, kdy se přidali k trojlístku tří nejsilnějších finských stran – Národní koalici a sociální demokracii. Timo Soini, proslulý svými řečnickými schopnostmi a charismatem, tehdy využil finanční krize z roku 2008, kdy obviňoval vládu z pomoci jihoevropským zemím na úkor Finů, a to mu přineslo hlasy nespokojených občanů. A popularita rostla, v roce 2015 dokonce obsadili svá první ministerská křesla – i když je to stálo odstoupení od svých euroskeptických postojů.
Protivládní rétorika se jim vyplatila ještě krátce po volbách v roce 2019, které těsně vyhrála sociální demokracie, z úspěchu se ale neradovala dlouho. Ani ne půl roku po volbách jejich vítěz Antti Rinne rezignoval v reakci na poštovní stávky. To je také období, kdy Praví Finové vládli průzkumům, a na vítězství si věřili i v horké fázi letošních voleb, kdy nakonec skončili druzí. Jako porážku druhé místo ale předsedkyně Riikka Purra nevnímala. Není důvod, strana posílila a jejich účast ve vládě není vyloučená.
Vedle toho se Praví Finové rozhodli ještě pro jednu změnu – jejich dva europoslanci změnili domovskou frakci. Ze silně protiimigrační a euroskeptické ID (za Českou republiku jsou jejími členy europoslanci za SPD) odešli k umírněnější ECR, tedy frakci Konzervativců a Reformistů, kde jsou vedle české ODS i Švédští demokraté nebo Dánská lidová strana.
Krajně pravicové hoaxy v Estonsku
Zůstaneme ještě na severu, tentokrát ale mimo Skandinávii, v Estonsku. Přestože březnové parlamentní volby vyhrála Reformní strana premiérky Kaji Kallas, druhé místo obsadila Konzervativní lidová strana (EKRE). Na rozdíl od Finska se Švédskem zde ale nejde o vzestup, EKRE oslabila, přišla o dvě křesla a zůstala za očekáváním.
Jejich bývalý předseda a otec současného lídra Mart Helme má na svědomí několik dost kontroverzních výroků. Tallinský Pride průvod například označil za „pochod úchylů“, dosluhující finskou premiérku Sannu Marin za „holku od kasy, co zničí Finsko“ (Marin si v mládí přivydělávala jako pokladní) nebo krátce po vypuknutí války na Ukrajině varoval, že válečné uprchlice v Estonsku rozšíří HIV, protože skončí jako prostitutky. EKRE je stranou populární hlavně u etnických Rusů, kteří v Estonsku žijí. Vzhledem k předešlým výpadům proti politice premiérky Kajy Kallas (která jim antipatie oplácí) bylo hned po volbách vysoce nepravděpodobné, že by se Konzervativci podíleli na nové estonské vládě. Tu nakonec Kallas tvoří se sociálními demokraty a centristickou E200.
Tragické zkušenosti
Jestli má nějaká skandinávská země s pravicovým extremismem tragickou zkušenost, je to právě Norsko. Masakr na ostrově Utøya ze dne 22. července 2011 asi netřeba blíže představovat. Není tajemstvím, že čin byl motivován politicky – osm lidí bylo zavražděno v blízkosti sídla vlády, dalších 69 obětí patřilo mezi účastníky letního tábora členů mládežnické organizace Sociální demokracie, jež v té době byla právě u moci. Mezi hlavní oběti měly patřit expremiérka Gro Harlem Brundtland a tehdejší premiér Jens Stoltenberg.
Samotný útočník v mládí projevoval sympatie k norské Straně pokroku. Podobně jako Švédští demokraté, i Strana pokroku se vyvinula z jiného hnutí. Jejím praotcem byl Anders Lange, kritik levicové politiky, jenž se snažil prosadit co nejvyšší snížení daní a omezit roli státu. Langemu ale vadila i existence rodičovské dovolené a měl vazby na jihoafrický apartheid. Po jeho smrti stranu vedl Carl Ivar Hagen, ale v osmdesátých letech, tedy době liberálního Norska pod vládou Gro Harlem Brundtland, se Straně pokroku moc nevedlo. Zároveň ale kolem roku 1987 stoupal počet žadatelů o azyl. Úspěch strany vyrostl primárně na nespokojenosti voličů se dvěma, do té doby v Norsku, hlavními proudy – levicovou sociální demokracií a pravicovými konzervativci. Strana pokroku jim nabízela alternativu, pokud se nemohli ztotožnit ani s jedním proudem.
Sám Breivik byl v mládí členem, později ale snahy o politickou kariéru vzdal a členství přerušil, přestože zůstal voličem a sympatizantem. I přes distancování se od útočníka, zažila Strana pokroku po útoku pokles podpory. Nicméně po volbách v roce 2013 se poprvé stala součástí vládní koalice. „Myslím, že v tomto ohledu se vazba Breivika na Stranu pokroku poněkud přeceňuje a není přímá vazba Strany pokroku na vraždy spáchané Breivikem. Obecně se dá říct, že je strana poněkud umírněnější a méně autoritářská než její ,kolegyně‘ v ostatních zemích. To lze přičíst především nástupu pragmatičtější Siv Jensen do čela strany v roce 2001 a pozdějšímu vládnímu působení,“ vysvětluje Havlík úspěch strany po roce 2011.
Zároveň ale doplňuje, že strana se k těm krajně pravicovým řadí pro svůj postoj k migraci, nicméně od začátku tisíciletí je umírněnější a ekonomicky pravicovější. To ji odlišuje například od Švédských demokratů. Ti, ač jsou v koalici s pravicovými stranami, v ekonomických otázkách, jako je výše důchodů nebo podpora v nezaměstnanosti, jsou spíše vlevo.
Na vrchol a zase zpátky
Další ze skandinávských zemí, která již měla ve vládě krajně pravicovou stranu, je Dánsko. Dánská lidová strana (DF) byla ještě nedávno oporou vlády a druhou nejsilnější stranou v království. Teď už ale druhé volby za sebou zažívá debakl a pohybuje se na hranici vstupu do Folketingu.
Jejich úspěch nastal nepřekvapivě po volbách v roce 2015, kdy Evropa zažívala největší vlnu uprchlické krize. Volby tehdy vyhrála sociální demokracie, neměla ale s kým složit většinu. Dánská lidová strana skončila druhá. Proti lehkému propadu z roku 2011 získali navíc patnáct křesel, což bylo největší posílení tehdejších voleb. Protože sociální demokracie neměla ve Folketingu většinu, byl sestavením vlády pověřen Lars Løkke Rasmussen (tehdy lídr Liberálů, dnes předseda Umírněných a současný ministr zahraničí) a vyjednávání mohlo začít.
Dánská lidová strana si pro vstup do vlády kladla několik podmínek – primárně šlo o otázky migrace a skeptický přístup k Evropské unii. Nová dánská vláda byla nakonec menšinová a složena z Rasmussenových Liberálů, DF jí ale poskytovala podporu. Jejich voliči tento krok ale úplně nedocenili – následující volby přišel tvrdý pád, který se dosud nezastavil. V roce 2019 ztratili 19 křesel, v těch loňských dalších 11 a s pěti mandáty se drží těsně nad uzavírací klauzulí. Podle dánských komentátorů za propad může hlavně spolupráce s mainstreamovými stranami, ve kterých se jejich voliči zklamali, a konkurence ve formě menších stran.
Třeba Nová pravice, která vznikla v roce 2015 je ekonomicky mnohem pravicovější. Druhá strana, která způsobila Lidové straně odliv voličů, je Tvrdý směr Rasmuse Paludana. Toto jméno může znít povědomě, jde totiž o nechvalně známého aktivistu, který ve Švédsku i Dánsku zapaluje či jinak poškozuje Korán. Většinou na místech, kde se koncentruje muslimská menšina, včetně pohřbů nebo během náboženských obřadů. Naposledy se dostal do hledáčku médií, když zapálil posvátnou knihu před tureckou ambasádou ve Stockholmu, což zemi zkomplikovalo vstup do NATO. I když se straně nepodařilo dosud překročit dvě procenta nutná pro vstup do Folketingu, podle průzkumu téměř polovina jejich voličů v minulosti volila Lidovou stranu.
Přestože ve skandinávských zemích krajně pravicové strany zažívají větší či menší úspěch, levicová politika v čele se sociální demokracií má stále velkou a silnou tradici. A i když ve všech zemích nastal moment, kdy byla v opozici, vždy se po nějaké době vrátila do vládních křesel. Například kdyby se volby ve Švédsku konaly nyní, sociální demokracie by vyhrála a složila většinu. Zda se tento poměr udrží, záleží samozřejmě na několika faktorech – zda se vládnoucím stranám podaří splnit předvolební sliby či jak se vypořádají s inflační vlnou na poli trhu s energiemi.
Autorka je spolupracovnice redakce.