Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Jan Tuna a Sabina Slonková jsou především živými připomínkami toho, jak málo druhdy stačilo k tomu, stát se v devadesátých a nultých letech elitními žurnalisty. Jan Tuna je takřka živý pomník toho, že agresivita a primitivní vyvolávání nenávisti, které máme sklon spojovat se sociálními sítěmi, tu byly už dávno před nimi. Patřily k novinářskému rukopisu TV Nova, jejíž tváří tento dobrý muž svého času byl. Sabina Slonková nám pak připomíná, jak v českém prostředí nejčastěji vypadá „investigativní novinařina“: jako vzkazy různých bezpečnostních složek veřejnosti prostřednictvím „úniků“ skrze vhodně vytipované novináře. Její bizarní časopis Neovlivní tak nemá smysl číst kvůli žurnalistickým kvalitám, ale spíš jako orákulum. Tak jako kdysi Řekům sdělovala božstva své úradky prostřednictvím delfské věštkyně, tak nyní komunikují „složky“ prostřednictvím Sabiny Slonkové. Do role orákula se přitom dostal i Jan Tuna: také on si ke komentování klimatického hnutí pozval bývalého policistu, jehož identitu skryl.
Oba autoři se nyní pustili do hnutí Poslední generace. Každý po svém: Jan Tuna míchá provokativní otázky a agresivní komentáře do emotivního koktejlu, který nemá žádnou informační hodnotu a jeho jediným smyslem je strašit a připomenout, že na světě existuje zlý bizár a proti němu stojí jako ochránce normality Jan Tuna. Sabina Slonková píše zdánlivě seriózněji, ve skutečnosti je její psaní alarmistické a zastrašující. Bombasticky upozorňuje: „Německé bezpečnostní složky spustily tajnou operaci, do níž jsou zapojeni i Češi. Zjišťují, kdo stojí za aktivisty Poslední generace. Jde ‚jen‘ o lidi, kterým jde o záchranu klimatu? Nebo je za nimi někdo třetí – někdo, kdo chce vyvolat chaos a štěpit společnost?“
Naším hrdinou a tím, kdo skutečně prospěje obci, není ten, kdo se nespravedlivému rozsudku podrobí, ale ten, kdo se mu vzepře.
Abyste se dozvěděli odpověď, museli byste si za drahé peníze předplatit špatný časopis, anebo navštívit Bageterii Boulevard, která zastrašující žurnalistiku rozdává ke svým bagetám. Ani jedno nestojí za to, odpověď totiž zní: Nevíme, ale může to tak být. Žádné doklady o podezřelém financování se ani německým ani českým policistům najít nepodařilo, to nicméně novinářce, která se rozhodla těmto složkám sloužit jako komunikační prostředek, nebrání v bujných spekulacích. Možná by klimatické aktivisty mohlo platit Rusko nebo Čína, spekuluje Slonková. Důkazy nemá, ale ani to jí nebrání postavit klimatické hnutí do role příslovečných cimrmanovských sprostých podezřelých.
Občanská neposlušnost aneb zmatek nad zmatek
Orákulum nemůže božstvo korigovat, ani když říká zjevné nesmysly. A tak Sabina Slonková nábožně cituje berlínskou policejní šéfku Barbaru Slowik, která říká, že akce Poslední generace nejsou „občanskou neposlušností v rámci svobody projevu, ale trestné činy.“ Jako kdyby to stálo proti sobě.
Občanská neposlušnost, která se odkazuje k americkému transcendentalistovi Henrymu Davidu Thoreauovi, je přitom, jak by se dnes řeklo, doslova porušováním zákona. Vychází z toho, že společnost činí něco, co je pro jejího občana neakceptovatelné a odmítá se na tom z morálních důvodů podílet i za cenu toho, že poruší zákon a bude za to potrestán. Thoreau odmítl platit daně jako protest proti legalitě otroctví; byl za to na jednu noc uvězněn. Občanská neposlušnost samozřejmě je vyjádřením svobody projevu a jejím cílem je ovlivnit ostatní spoluobčany a celou společnost, aby svého nepřijatelného jednání zanechala. Je ale zároveň porušením zákona (Slowik a Slonkové to mohlo napovědět to slovo „neposlušnost“), tedy přestupkem nebo trestným činem.
Občanská neposlušnost pochopitelně může být, ba má být – kontroverzní. Lze vůči ní namítat mnohé. Určitě je to nástroj, který by se měl uplatňovat s vážným zdůvodněním. Tak jako ale nemůžeme upřít Thoreauovi, že jeho důvod byl vážný, nemůžeme to upřít ani Poslední generaci. Těžko popřít závažnost klimatické krize a to, že pokud stát nečiní dost, aby přispěl k jejímu zmírnění a ochraně před jejími důsledky, dává tím svým občanům opravdu silný důvod k neposlušnosti.
Přijmout rozsudek smrti
S občanskou neposlušností klimatického hnutí ve své úvaze „o zoufalství klimatického protestu“ polemizovala filozofka a komentátorka týdeníku Echo Tereza Matějčková. Na pomoc proti klimatickým aktivistům si na rozdíl od Slonkové a Tuny nepozvala policii, ale Platóna, konkrétně jeho dialog Kritón. Autorka varuje před rozpadem společnosti, v níž přestaneme dodržovat zákony – jak například reagovat na situaci, kdy kromě hnutí za klimatickou změnu vypoví poslušnost státu také protistrana, jako to už teď vidíme na rozhněvaných řidičích některých blokovaných aut a jako to možná brzy uvidíme ve stále organizovanější formě nějakého antienvironmentálního protihnutí?
Matějčková v polemice cituje Platónův dialog, který se odehrává v Sókratově cele smrti: krátce před popravou zde odsouzeného filozofa navštěvuje jeho přítel, který mu navrhuje, že jej z vězení vysvobodí. Sokratés to odmítne: nepřijetím nespravedlivého rozsudku, k němuž byl nicméně právoplatně odsouzen, by popřel zákony obce a obec samotnou. Loajálně k zákonům obce vypije svou číši bolehlavu a vstoupí do dějin filozofie.
Musím přiznat, že Kritón nikdy nepatřil mezi mé oblíbené filozofické knihy, vždycky mi trochu připomínal závěr Karafiátových Broučků. Mým přátelům, kteří rozumí antice lépe než já, přišlo mé čtení ahistorické, zdůrazňovali, že v Řecku byl jiný vztah k polis (obci) a jiný názor na vzpouru. Vzhledem k tehdejší oblibě různých tyranovrahů o tom mám své pochybnosti, ale budiž, nechci se pouštět do diskuse o starém Řecku, ale o nás.
Nejpozději od reformace jsou v našich společnostech rozšířeny argumenty pro právo na vzpouru proti nelegitimní vládě, v našem prostředí je rozšířil mučedník stavovského povstání Jan Jesenský. Naším hrdinou a tím, kdo skutečně prospěje obci, není ten, kdo se nespravedlivému rozsudku podrobí, ale ten, kdo se mu vzepře. Prosazení spravedlnosti nepomáhají tolik mučedníci trpně snášející svůj úděl, ale vzbouřenci, kteří se jej snaží změnit.
V připomínce právě tohoto dialogu je jistá ironie. Sokrates byl nespravedlivě odsouzený k smrti, klimatičtí aktivisté se domnívají (na základě vcelku přesvědčivých argumentů), že k smrti je odsouzená velká část dnešní přírody a společnosti. Může nás to vést k otázce: Mohli bychom přijmout Sokratovu pozici, kdyby byl nespravedlivě odsouzen k smrti nejen on sám, ale i jiní lidé, a on by svým odmítnutím ilegální záchrany rozhodoval i za ně?
Jistě, v jedné podstatné věci má Tereza Matějčková pravdu. Máme sklon zapomínat, že mírové soužití s lidmi jiných názorů v jedné „obci“ je důležitým dobrem. Nepoznali jsme občanskou válku, a tak s trochu příliš velkou lehkostí démonizujeme druhé, nositele těch méně správných názorů. Apokalyptická rétorika toto mírové soužití narušuje. Aby ji ale mohla Tereza Matějčková věrohodně vyčítat klimatickým aktivistům, musela by ji napřed vyčítat svým kolegům z redakce týdeníku Echo. Ti ji předvádějí velmi často, jen v opačném ideologickém gardu, straší wokery, americkými univerzitami, feministkami, trans a koneckonců klimatickými aktivisty, právě tak jako přerozdělováním a vůbec skoro vším, na co si z konzervativního imaginárna vzpomenete. Chtělo by se říct, že mají velmi rozvinutou apokalyptickou rétoriku, aniž by k tomu na rozdíl od klimatického hnutí měli nějakou dobrou apokalypsu.
Problém, na který Tereza Matějčková upozornila, je závažný: co dělat, když se občanské neposlušnosti chápou jak klimatičtí aktivisté, tak jejich odpůrci? Jak rozlišit legitimní a nelegitimní projevy občanské neposlušnosti? Jediná odpověď zní: oběma stranám měřit stejně, posuzovat jejich důvody a přiměřenost jejich jednání. Můžeme (a měli bychom) rozumět hněvu řidiče kamionu zastaveného blokádou aktivistů. Pokud se ale rozhodne fyzicky napadnout blokující aktivistku nebo se proti ní dokonce rozjede, asi těžko můžeme jeho akci označit za přiměřenou. Z druhé strany, jistě mohou existovat neadekvátní akce klimatického hnutí. Tvářit se ale, že klimatické hnutí tohoto prahu dosáhlo poklidným blokováním silnic nebo symbolickými útoky na umělecká díla, zní spíš jako nepochopení toho, co je s klimatickou změnou v sázce.
Můžeme to říct i tvrdě: Ano, Thoreauova občanská neposlušnost předjímala občanskou válku, k níž kvůli otroctví skutečně došlo. Na vině nebyli abolicionisté (i když konzervativci jejich doby jim umanutost vyčítali), ale otrokáři, kteří se odmítali svých otroků vzdát bez boje. Válka severu proti jihu byla strašná, byla jednou z válek, na jejímž obzoru už šlo zahlédnout totální války 20. století. A přece, mohli bychom snad říct, že by bylo lépe, kdyby k té válce nedošlo za cenu toho, že by otrokářství přetrvalo?
Dnes, doufejme, nemluvíme o občanské válce, spíš o nahromaděných nedorozuměních s nejistými výsledky. Soužití v jedné obci je velkou hodnotou. Ale není hodnotou absolutní. Klimatické hnutí se nesmí nechat tímto domnělým souladem vydírat. Dokud jeho akce nezahrnuje násilí vůči lidem, představují tváří v tvář destrukci, kterou klimatická katastrofa už nyní způsobuje a v dohledné době způsobí, zcela adekvátní reakci. Že to je nepříjemné a někdy to bolí? Na to je třeba odpovědět protiotázkou: Jak moc neadekvátní by bylo klimatické hnutí, které by bylo příjemné a nebolelo?
Kdo je tady extremista
Od filozofky zpět k praktikům. Článek Sabiny Slonkové po všech vylíčeních toho, že klimatické hnutí sice neplatí Čína a Rusko, ale mohly by, ústí konečně do toho, co nejspíš nahání jejím „zdrojům“ z bezpečnostních „složek“ opravdovou hrůzu: mluví se o „sociálním obratu“ klimatického hnutí. Německé hnutí se rozhodlo vystoupit proti superbohatým. Pokud to udělá české hnutí, stane se prý extremistickým, jak nám pohotově vysvětlil politolog Miroslav Mareš: naše ústavnost prý brání menšiny a nikdo nesmí být napadán na základě rasy, náboženství anebo třeba majetku…
Takový přístup je především nevkusný: Postavme vedle sebe reálný život příslušníků těchto menšin plný diskriminace a znevýhodňování a privilegovaný život superbohatých. Zároveň se tu nejen propagandisticky směšují hrušky a jablka, ale také hrozí policejními prostředky ukončit důležitou politickou debatu. Jistě, je třeba bránit lidská práva všech, i fosilních kapitalistů. Kdyby je například někdo chtěl ohrožovat nebo jim unášet rodinné příslušníky a vydírat je, aby ustoupili od investic do fosilního průmyslu, bylo by to nepřijatelné a nelidské.
Nemáme ale žádnou věrohodnou indicii, že by našim superbohatým hrozilo něco takového. Nejčastěji skandované heslo proti fosilnímu oligarchovi Křetínskému zní „Dane, zaplať daně“, což můžeme těžko pokládat za projev extrémních postojů. Vytvářet tlak na nejbohatší, kteří mají zisky z fosilních paliv, je legitimní a potřebné, právě tak jako vést debatu o tom, jak velké majetkové nerovnosti si demokracie může dovolit, aniž by přestala být demokracií. Superbohatí mají mít všechna lidská práva, ale jejich velké majetky nejsou žádným „lidským právem“, jsou něčím, co spoluvytváří společnost a do čeho má právo také vstupovat. Již dnes do nich vstupuje různými formami zdanění a není důvod, aby do nich za určitých okolností nevstupovala různými formami vyvlastnění. Neexistuje žádné „lidské právo“, které by superbohatým zaručovalo jejich převahu nad ostatními nebo možnost investovat do produkce, která prohlubuje klimatickou krizi, a tím ohrožuje zdraví jejich spoluobčanů. Je to přesně jako s jinými menšinami, k nimž jsou bohatí Slonkovou a Marešem poněkud nevkusně přiřazováni, třeba se svobodami náboženských menšin: muslimové mají právo vyznávat své náboženství, ale neplyne z toho žádné právo vykonávat ženskou obřízku.
Demokracie znamená kontrolu moci. Moc není vykonávána jen státem, je vykonávána také velkým kapitálem. Pokud pod bizarní záminkou ochrany práv menšin (superbohatí většinou umějí svá skutečná i domnělá práva ochránit velmi dobře, Slonkovou ani Mareše k tomu příliš nepotřebují) potlačíme kritiku superbohatých, potlačujeme zároveň demokracii a měníme ji v oligarchii.
Nakonec i slovo extremismus udělalo podivnou kariéru: Dnes jej třeba používají Putin a Lukašenko k potlačování opozice. Jeden by řekl, že už to samo povede lidi, kteří jeho užívání zaváděli u nás, k nějaké formě sebereflexe. Ale kdepak. Pod stigmatizační nálepku se prostě zahrne další skupina, klimatičtí aktivisté, a budeme mít vystaráno.
Šermovat slovem extremismus právě dnes je komické, zejména od politologa dlouhodobě spojeného s ODS. Jen před pár týdny ministr této strany Pavel Blažek (spolu s bývalým ministrem za KDU-ČSL Danielem Hermanem) napadl odkaz francouzské revoluce a dodal k tomu, že ženy a muži nejsou stejní, a proto si nemohou být rovní. Lze si představit extrémnější názor? Snad jen ten, který nedávno vyjádřil dlouholetý pravicový novinář a svého času poradce premiéra za ODS Topolánka Martin Schmarcz, tedy že jihoafrický apartheid byl v pořádku, jeho porážka byla historická chyba a že dnes je potřeba něco podobného zavést ve Francii.
Ne, toto není vtip. Žijeme v zemi, kde významní politici a novináři spojení s nejsilnější vládní stranou zpochybňují rovnost mužů a žen nebo obhajují a navrhují zavést rasistickou diskriminaci. Za extremisty jsou nicméně s vážnou tváří prohlašováni lidé, kteří se domnívají, že superbohatí by neměli investovat do něčeho, co prokazatelně a masivně ničí přírodu, a že auta by ve velkoměstech měla jezdit pomaleji.
Autor je politolog a publicista.