Ilustrace Zóna solidarity
Zona Solidarnosti (Zóna solidarity) je ruská horizontální iniciativa na podporu osob pronásledovaných za protiválečné akce. Zóna solidarity, kterou tvoří protiautoritářští aktéři, navazuje a udržuje kontakt se zadrženými a jejich blízkými, vyhledává důvěryhodné právníky a šíří mediální obraz o těch případech, které zůstávají mimo pozornost velkých lidskoprávních organizací. Rozhovor jsme vedli s členkou týmu Zóny solidarity Anjou Kurbatovou. Aktivisté Zóny solidarity Ania Kurbatova a Ivan Astašin budou v pátek 27. října diskutovat od 19:00 v Knihovně Václava Havla.
Jak nacházíte případy, které podporujete? Jak mezi nimi vybíráte? Jaká kritéria z případu dělají vaši prioritu?
První případy jsme našli spontánně: jako skupina přátel jsme si všimli zprávy o zatčení Antona Žuškova a Vladimira Sergejeva, zjistili jsme, že nemají žádnou právní podporu, a navázali jsme s nimi kontakt. Naštěstí nám důvěřovali a dobrý právník Dmitrij Sotnikov byl připraven do případu vstoupit. Pak se zprávy o militantních protiválečných akcích a dalším zatýkání objevovaly stále častěji, pokaždé jsme se snažili se zatčenými navázat kontakt a nabídnout jim podporu. Později, když už jsme nějakou dobu pracovali pod názvem Zóna solidarity, nás začali kontaktovat lidé a lidskoprávní organizace sami.
Dopisujeme si s vězni, které podporujeme, a zůstáváme v kontaktu s jejich příbuznými a právníky. Je pro nás důležité, že tito lidé jsou nám nějakým způsobem hodnotově blízcí. Nikdo z nás nesouhlasí s objektivizací a idealizací vězňů, uznáváme jejich subjektivitu a nepotřebujeme, aby s námi názorově zcela souzněli, důležitá je pro nás ale přítomnost protiválečného a protiimperialistického motivu a absence jakékoli nenávistné či diskriminační ideologie.
V současné chvíli podporujeme 16 obžalovaných, jejichž případy souvisejí s přímou akcí proti válce v Ukrajině a to je maximum našich kapacit, jelikož náš tým sestává z ani ne deseti lidí.
Pokud existuje nějaký případ, o kterém můžete mluvit, řekněte nám o něm.
Obecně platí, že všechny případy, kterým poskytujeme podporu, jsou veřejné, hned na začátku spolupráce nám zatčení poskytují souhlas, že o jejich případech můžeme veřejně hovořit na našich platformách.
Viditelnost je v bezprávním státě velmi důležitá, protože díky ní věznitelé vidí, že se o odsouzené někdo stará a zajímá a zmírňuje to nevhodné chování vůči nim. Tímto způsobem chráníme vězně před nelidským zacházením, současně jim také poskytujeme morální podporu prostřednictvím dopisů, přítomnosti u soudů a dalších pozorností. Jako příklad však uvedu několik případů, které mohou umožnit lépe pochopit podstatu politického pronásledování za militantní protiválečné akce.
Ti, které podporujeme, při výsleších a soudních jednáních otevřeně prohlašují, že jejich činy jsou vším, co mohli udělat, aby vyjádřili svůj nesouhlas s válkou a vraždami tisíců Ukrajinců.
Jedna z prvních akcí, která se odehrála po zahájení celkové invaze do Ukrajiny, se uskutečnila 28. února ve městě Luchovicy v Moskevské oblasti. Kirill Butylin hodil zápalné lahve do budovy vojenského odvodního úřadu, a to do té části, kde se podle jeho informací nacházel archiv s brannými spisy. Za cíl akce si stanovil zničit archiv nebo jeho část, aby zabránil posílání lidí na frontu. Kirill akci natočil a později záznam spolu s manifestem zveřejnil. Nyní byl Kirill odsouzen ke třinácti letům v trestanecké kolonii se zvýšenou ostrahou. První tři roky z toho stráví ve vězení, tedy v nejpřísnějším režimu, který je v Rusku k dispozici; odvolací soud ponechal rozsudek beze změny.
Kirill, stejně jako většina dalších, které obhajujeme anebo podporujeme, byl ruskými soudy a vyšetřovacími orgány souzen na základě obvinění z terorismu. Nyní jsou jako „terorismus“ kvalifikovány jakékoli přímé protiválečné akce, a to jak symbolické, tak ty, jejichž cílem je poškození státního majetku.
Vyjadřujeme však solidaritu nejen s těmi, kteří se akcí skutečně zúčastnili, ale také s těmi, které stát na základě jejich protiválečného postoje obvinil z údajné přípravy nebo účasti na militantním odporu. Příkladem takového pronásledování je případ Ivana Kudrjašova, tverského pouličního umělce, nebo Valerije Zotovy. Podle vlastního přiznání provedla jaroslavlská FSB na Valeriji vyšetřovací pokus, při němž ji provokovali a nutili ji k účasti na fingované přípravě žhářství ve skladu vojenských zásob. Valerija na sociálních sítích otevřeně vyjadřovala svůj protiválečný postoj a vystupovala proti útoku ruských vojsk na Ukrajinu.
Soud Valeriji odsoudil k šesti letům vězení, rovněž podle teroristického paragrafu.
Nyní čeká na převoz do trestanecké kolonie a musí čelit nesnesitelným životním podmínkám ve vazební věznici. Je důležité také poznamenat, že její matka Světlana Zotova je nyní taktéž stíhána v jiném trestním řízení, rovněž za protiválečné komentáře na sociálních sítích.
Co vás přimělo právě k této konkrétní aktivitě? Co Vás politizovalo a radikalizovalo?
Asi stojí za to říct, že většina týmu se nějakým způsobem podílela na podpoře vězněných a zatčených dávno před začátkem ruské války v Ukrajině. Rozhodně nás spojuje to, že jsme všichni přesvědčeni, že vězení jako instituce nepomáhá společnosti zvládat sociální problémy. Tento názor zůstává důvodem, proč podporujeme vězně a kriticky se stavíme k termínu „političtí vězni“, protože dokud existuje vězení, jsou určitým způsobem všichni vězni politickými vězni.
To neznamená, že se pohybujeme v kategoriích viny a neviny, prohlašování politických vězňů za nevinné nebo jejich prezentace v médiích jako lidí, kteří „nic neudělali“, obecně neutralizuje jejich odpor a zbavuje je politické subjektivity.
Ti, které podporujeme, při výsleších a soudních jednáních otevřeně prohlašují, že jejich činy jsou vším, co mohli udělat, aby vyjádřili svůj nesouhlas s válkou a vraždami tisíců Ukrajinců. Zdá se, že projevit solidaritu znamená uznat právo na vzpouru proti zločinné válce jakýmikoliv prostředky a souhlasit s tím, že každý člověk má právo na právní obranu, publicitu a ochranu před nelidským zacházením a mučením. V tomto smyslu bych náš společný postoj označila za zcela lidskoprávní a vůbec ne radikální.
Máte pocit, že ruská opozice od začátku války v Ukrajině začala více přemýšlet v antikoloniálním diskurzu?
Ano, všímám si toho, ale bohužel úroveň veřejné diskuse zatím není příliš hluboká. Chceme-li mluvit o dekolonizaci, asi nestačí uznat její nutnost, aniž bychom se zamysleli nad složitějšími a zdlouhavějšími procesy, nad tím, jak těžké časy stojí za dekolonizačním osvobozeneckým bojem a co to stojí ty národy, které byly dlouho pod tlakem centralizované moci. Doufám však, že zviditelnění této agendy dříve či později přiměje takzvané názorové vůdce, aby naslouchali aktivistům různých dekolonizačních hnutí.
Dá se mluvit o integritě ruského odboje? Vzhledem k tomu, že jeho velká část operuje z exilu a té části, jež zůstala, vážně hrozí perzekuce? Jaký je váš pohled na budoucnost tohoto způsobu odboje „tady-tam“?
Pro mě je problém těch, kteří odešli, a těch, kteří zůstali, něco, co pozoruji zvenčí, protože konkrétně naše iniciativa by nemohla fungovat bez té části týmu, jež v Rusku zůstala, působí anonymně a riskuje perzekuci, ani bez části, jež byla nucena odejít a nyní pracuje mimo jiné na celkové bezpečnosti skupiny a veřejné komunikaci.
To je cenné nejen pro ty z nás, kteří zůstávají, ale také to zabraňuje tomu, aby ti, kteří odešli, byli zcela odtrženi od kontextu a reality spojené s represemi vůči aktivistům a obráncům lidských práv.
Ve svém prohlášení říkáte že nevěříte ve stát. Co si myslíte o ukrajinském obranném nacionalismu, který je součástí národního osvobozeneckého boje? Můžete se s ním ztotožnit?
Pro mě jako anarchistku je velmi zvláštní slyšet jiné anarchisty, kteří mluví o válce mezi Ruskem a Ukrajinou jako o válce státu proti státu. Bohužel se nikdo nezeptal obyvatel Ukrajiny, zda se chtějí bránit, nebo ne, a zda jsou pro ně důležité jejich vlastní domovy a místo, kde se nacházejí. Zde odpovídám velmi jednoduchou feministickou zásadou, že každý má právo na sebeobranu proti agresorovi.
Potřeba bránit se společnému nepříteli může pravděpodobně podněcovat nacionalistické myšlenky, ale mluvíme o jakémsi tzv. ukrajinském nacionalismu, jako bychom předstírali, že neexistují evropské nacionalismy nebo ruský imperiální nacionalismus, namířený mimo jiné proti jiným národům žijícím na stejném území.
Mimochodem, je zajímavé, jak si ruský stát v zájmu propagandy pohrává se vztahy s krajní pravicí. Ráda bych poznamenala, že při našem monitoringu často objevujeme akce, které organizovali příznivci pravicových postojů. A jestliže na začátku plnohodnotné války věnovala takovým zatýkáním provládní média velkou pozornost, aby ukázala, jak stát „bojuje proti nacionalistům“ uvnitř sebe sama, nyní jako by se propaganda přestala stydět za historické odkazy ke krajně pravicovým režimům.
V takových případech podporu neposkytujeme, protože je pro nás důležité, aby vězni, s nimiž navážeme kontakt, nesdíleli nenávistné myšlenky.
Na jakou budoucnost Ruska se připravujete a v jakou budoucnost Ruska doufáte?
Podle mého názoru je současnost příliš plná událostí na to, abychom moc času věnovali úvahám o budoucnosti. Možná vás tato odpověď zklame, ale osobně nevidím pro současné území Ruska žádné dobré scénáře. V každém případě mají všichni aktivisté a obránci lidských práv před sebou spoustu práce, například bojovat za propuštění současných politických vězňů a osob zajatých nebo unesených z okupovaných území Ukrajiny.
Naštěstí je zde spousta neviditelné práce, kterou aktivisté odvádějí přímo na místě, a to i přes velká rizika a složitost organizace a komunikace v podmínkách autoritářského státu. Zkušenosti s organizováním místních komunit, podpora a péče mezi aktivisty jsou velmi cenné a snad poprvé se navzdory zrůdnému prostředí formují v tak velkém měřítku. Myslím, že tito lidé, kteří se nyní zapojují do neviditelných sítí solidarity, aby se vzájemně podporovali, organizovali nebo například pomáhali Ukrajincům odvlečeným z okupovaných území odejít z Ruska do bezpečných zemí, hájili se u soudů nebo pokračovali v nezávislé žurnalistice – to jsou právě ti, kterým na budoucnosti záleží nejvíce.
Jak mohou pomoci lidé z Evropy?
Začnu podporou vězňů, a zde je asi nejdůležitější právní ochrana, která stojí peníze, a morální podpora, která finančně nestojí nic. Formami morální podpory může být buď šíření informací, nebo psaní dopisů, posílání pohlednic nebo pořádání solidárních akcí. Ruská cenzura ve věznicích bohužel neumožňuje korespondenci v cizím jazyce, ale je možné použít překladač nebo například požádat někoho z ruskojazyčné emigrantské komunity, aby dopis přeložil do ruštiny a odeslal prostřednictvím některé z elektronických služeb.
Sami nemáme dostatek prostředků na to, abychom mohli udržovat dlouhodobou komunikaci a například se plně podílet na organizaci benefičních akcí. Jsme ale opravdu rádi, když se tak děje bez našeho přičinění, a pomáhá nám to i morálně.
Způsoby podpory týmu budou zcela banální: všichni jsme v nejisté situaci a pracujeme na dobrovolnické bázi. Přestože nám práce v Zóně solidarity zabírá téměř veškerý čas, jsme všichni nuceni kromě dobrovolnictví pracovat i v placených zaměstnáních a ti z nás, kteří zůstali v Rusku kvůli své aktivitě v Zóně solidarity, pochopitelně riskují. Nejjednodušší způsob, jak nás podpořit, je tedy podpora finanční, uvítáme ale i například přístup k různým programům, podporu od institucí nebo podporu související s psychologickou či lékařskou péčí.