Foto Levan Ramishvili, Flickr, CC0 1.0
Letos se na pultech knihkupců objevila kniha s provokativním názvem Poslední utopie. Lidská práva v dějinách. Jejím autorem je Samuel Moyn, historik specializující se na dějiny idejí a působící na Yaleově Univerzitě. Moyn během svého výzkumu dějin lidských práv dospěl k závěru, že se jedná o poměrně nový myšlenkový konstrukt, jenž vzniknul v unikátních podmínkách individualistické revoluce sedmdesátých let.
Silné kontroverze může vzbuzovat již název knihy, jehož podstatnou součástí je slovo „utopie“. Utopické myšlení je stále v běžném užívání spojováno s politickými radikály ochotnými své mlhavé představy o ráji na zemi prosazovat za užití politického násilí. Je tomu tak navzdory poměrně široké akademické definici zahrnující pod tento pojem všechny vize lepšího společenského uspořádání. Moyn vychází z tohoto širšího pojetí a označuje utopické myšlení za závan naděje v tvrdé realitě světa. Tento typ naděje podle něj lidstvo potřebuje natolik, že po pádu moderních ideologií, a zvláště krizi socialistické levice, přišlo s minimalistickou verzí práv pro každého jako garancí dosažitelnosti celkové společenské harmonie.
Poslední utopie vyžaduje přemýšlivé čtenáře, kteří dílčí teze nebudou číst zkratkovitě a nebudou je brát jako nástroj zpochybňující základní rovnost všech lidí.
Knihu lze číst jako kritiku dosavadního běžného přístupu k dějinám lidských práv. Hledání kořenů tohoto soudobého politického konceptu v hluboké minulosti je podle Moyna jednoznačně důsledkem ahistorického nahlížení na minulost. Uvádění původních křesťanů či francouzských revolucionářů jako praotců myšlenky lidských práv je podle něj ovlivněno touhou podpořit současnou ideologickou agendu jejím domněle starobylým původem.
Nepřímou polemiku tak vede zejména – jak v doslovu připomíná Pavel Barša – s P. G. Laurenem a jeho knihou The Evolution of International Human Rights: Vision Seen (Vývoj mezinárodních lidských práv. Spatřená vize) z roku 1998 a také s tezemi Lynn Hunt o původu lidských práv v myšlení francouzské revoluce, jež vyjádřila v knize Inventing Human Rights (Vynalézání lidských práv) z roku 2007.
Nová zbraň studené války
Moyn argumentuje, že idea rovnosti byla v revolucích dlouhého 19. století založena na definici občanství spojovaného s moderním státem, národní suverenitou často definovanou za pomoci mateřského jazyka či dokonce krevního pouta. Občanská rovnost proto nikdy nebyla globální myšlenkou a musela být pro každé společenství vydobyta na sousedech. Právo na rovný přístup měl jen občan daného státu. Takové myšlení státy jako nezávislé entity jen posilovalo. Nikoho by ani nenapadlo bránit jednotlivce na základě představ o nějakém právním systému stojícím nad parlamenty či občanským právem.
Moyn naopak tvrdí, že lidská práva jsou myšlenkový konstrukt utvářející se až v průběhu čtyřicátých let 20. století a jeho úplný zrod vnímá až v souvislosti s jeho prosazením jako politické síly v sedmdesátých letech. Při své analýze jasně ukazuje, že to, co dělá nějakou robustní myšlenkovou konstrukci úspěšnou, je její správná definice, odpovídající poptávce zdola. Nelze přehlížet, že po druhé světové válce vznikly zásadní dokumenty (např. Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948) definující lidská práva a uvádějící je skrze OSN do světa mezinárodní diplomacie. Autor však dokazuje, že v době vzniku podobných listin jejich reálnému dopadu nevěřili často ani jejich tvůrci a že tato agenda byla v rámci OSN považována za marginální.
V jazyce západních médií se pojem lidských práv vyskytoval sporadicky. Pokud jej někdo bral vážně, pak antikomunističtí, konzervativní, křesťanští intelektuálové, kteří jej vnímali jako zbraň ve studené válce. Text je v pasážích kriticky nahlížejících heroický příběh lidských práv poměrně ironický až sarkastický. Vychází totiž z přesvědčivého faktu, že je hluboký rozdíl mezi deklarativním vyhlášením práv či záměrů hájit je na globální úrovni a mezi existencí hnutí, které by bylo aktivní a utvářelo ochotu veřejnosti podpořit agendu bránící dodržování těchto práv v praxi.
Produkt tísně sedmdesátých let
Emancipační boje jsou ovšem s dějinami moderní společnosti spjaty od jejích počátků. Můžeme za ně označit vynález republikánského demokratismu, na něj navazují boje za rovné a všeobecné volební právo, abolicionismus, socialismus, feminismus, boj za práva rasových a sexuálních menšin, antikolonialismus a další hnutí. Koncept lidských práv podle Moyna vznikal na základě zkušenosti s ideologiemi těchto bojů a s jejich politickou praxí. Stejně tak byl ale ovlivněn křesťanským myšlením o univerzálnosti boží milosti.
Autor nicméně tvrdí, že pravým původem této koncepce byla situace, kdy se víra ve všechny tyto ideologie téměř rozpadla. Marxistický socialismus po vzmachu v západním studentském hnutí šedesátých let ztrácel v další dekádě rychle na vážnosti. Protesty studentů a dělníků v USA a evropských metropolích neměly žádný reálný výsledek a poslední iluze o možnosti reformovat sovětskou verzi socialismu padly po zkušenosti pražského jara. Silná antikoloniální hnutí se chopila slovníku lidských práv, jejž se snažila doplnit o prvotní lidské právo – právo na sebeurčení. Jejich cílem ale bylo zajistit nezávislý, pokud možno národní stát. Antikoloniální vůdci často opovrhovali západním humanismem, protože se k nim Západ humanisticky nikdy nechoval. V situaci sedmdesátých let bylo stále zřejmější, že postkoloniální diktátory práva vnitřní opozice příliš nezajímají.
Moyn jako mýtus odmítá také tezi, že lidská práva byla výsledkem poválečného šoku z událostí holocaustu. Přesvědčivě dokazuje, že se jednalo o tak silné trauma, že se z něj stalo na téměř dvě desetiletí tabu. Zločiny nacismu byly důležitým politickým tématem, ale z jejich výčtu holocaust v tehdejší argumentaci téměř úplně vypadl. Téma začalo být ve veřejných debatách masivněji přítomné opět až na konci šedesátých let a teprve tehdy mohlo podpořit nově definovanou agendu lidských práv.
Kompromis s vysokým koaličním potenciálem
Zvláště rozklad levicové univerzální vize socialismu a víry v jeho dosažitelnost skrze masovou mobilizaci pracujících, spolu s tvrdou kritikou poválečné sociálně demokratické vize sociálního státu ze strany neoliberálních ekonomů a politiků, zapříčinil tzv. individualistickou revoluci sedmdesátých let. Tyto faktory Moyn vidí jako klíč k formulaci myšlenky lidských práv a jejího globálního úspěchu. Levice se stáhla a začala promýšlet ideologické alternativy.
Tento proces Moyn popisuje následovně: „…lidskoprávní boom byl vskutku především plodem transformující se levice či jinak řečeno, byl vyústěním boje levicových skupin mezi sebou, nikoli zápasu levice s jejími konkurenty, a to, že v tomto bratrovražedném boji triumfovala lidská práva, bylo důsledkem toho, že v nich byla zahlédnuta utopická náhražka.“ Ovzduší individualismu bylo právě lidským právům nakloněno. Představovala minimalistický koncept emancipace, který svobodu klade do rukou jednotlivce za každých okolností chráněného proti velkým hráčům nezadatelnými právy. Politika lidských práv byla založena na obraně těchto práv v naprosto konkrétních kauzách.
Aktérem této změny myšlení byl disent kritizující socialistické a radikálně pravicové diktatury za jejich praktiky v zacházení s názorovými oponenty ve středovýchodní Evropě a v Latinské Americe. Moyn interpretuje jejich volbu zabývat se agendou lidských práv jako kompromis s vysokým koaličním potenciálem. Literu základních lidských práv mohla akceptovat celá, často ideologicky velmi rozrůzněná opozice. Ve východní Evropě tak mohlo vzniknout široké spojenectví reformních komunistů, katolíků, anarchistů, trockistů a dalších aktérů. Autor toto tvrzení dokládá poukazem na křehkou spolupráci tak rozdílných osobností, jako byli Sacharov a Solženicyn v Sovětském svazu, nebo na českému čtenáři bližší koncepci Charty 77.
Tento přístup je vidět na Moynově interpretaci Havlova ideového zrání, které vnímá jako nutný kompromis vynucený dobovými tlaky. Z kritika moderní konzumní civilizace ovlivněného existenciálním myšlením se stal obhájce lidských práv víceméně z nutnosti: „Zdá se, že Havlovy nejhlubší touhy byly v té době spojeny s autonomními a drobnými komunálními organizacemi živenými autentickými životními potřebami. K lidským právům – interpretovaným v souladu s existenciální morálkou – se Havel přiklonil po důkladném uvážení všech strategických možností.“
Vytouženou „paralelní polis“, v níž budou hrát morální pravidla zásadní úlohu, však všichni zúčastnění vnímali jako předpolitický koncept, který musel být po rozpadu represivního socialistického režimu naplněn konkrétní politickou vizí budoucnosti. Československá zkušenost dokazuje velmi důsledně, že lidská práva jsou dobrým nástrojem pro symbolický boj s diktaturou, ale nemají prostředky, jak definovat představy o každodenním šťastném životě.
Jak pochopit, bránit a rozvíjet lidská práva
Naznačené teze Samuela Moyna by mohly vzbudit dojem, že se jedná o lehce cynické dílo dávající argumentační zbraň kritikům lidských práv tím, že narušuje přesvědčení o „přirozenosti“ či historické nevyhnutelnosti a pevné kulturní ukotvenost lidskoprávní agendy v západní kultuře. Moyn však hned v úvodu své knihy vyznává: „Tuto knihu jsem napsal proto, že současné lidskoprávní hnutí obdivuji a zajímám se o něj. Je to ten nejinspirativnější utopismus, jaký se na Západě v posledních desetiletích objevil. Pro dnešní utopisty jsou lidská práva zcela jistě výchozím bodem. Přesto by si však obzvláště ti, kteří se k nim tak vášnivě hlásí, měli uvědomit, že je k nim třeba přistupovat jako k lidskému dílu, a nikoli jako k něčemu, co je z dlouhodobého hlediska nevyhnutelné a morálně neoddiskutovatelné, a že k tomu, abychom to pochopili, je třeba toliko zdravý rozum.“
Jeho slova si vykládám jako přiznání snahy o kritický rozbor minulosti lidskoprávní agendy, který nemá a nesmí vyústit v její zavržení, ale naopak by měl umožnit její reformu tváří v tvář novým civilizačním výzvám. Tím, že si uvědomíme, že koncept lidských práv není zděděnou pravdou, ale konstruktem – poslední utopií z mnohých, jež člověk vynalezl a pokoušel se je prosazovat – je možné jej aktualizovat a upravovat, aby byl schopen čelit novým výzvám.
Naopak nekritický obraz idejí jdoucích ze samého srdce naší kultury a historie vytváří mramorový pomník, jejž upravovat nelze. Politolog Pavel Barša v doslovu například kritizuje opuštění kolektivistického uvažování nad nerovností a utrpením, jehož důsledkem se stal filantrokapitalismus přehlížející za pomoci charitativních organizací systémové příčiny chudoby. Následně uvažuje nad možnostmi, jak spojit lidská práva s novou snahou o masovou mobilizaci ve jménu sociální spravedlnosti. Troufám si odhadovat, že Moyn jako milovník lidských práv podobné kreativní čtení předpokládal.
Dekonstruktivní analytický styl historického psaní se zde potkává s přiznaným politickým postojem, který je ochoten riskovat znejistění klíčové úlohy lidských práv, aby umožnil o jejich rozvoji přemýšlet progresivně a pružně. Poslední utopie vyžaduje přemýšlivé čtenáře, kteří dílčí teze nebudou číst zkratkovitě a nebudou je brát jako nástroj zpochybňující základní rovnost všech lidí.
Autor je historik.