Tito a jeho životopisci. Někdejší jugoslávský vůdce stále vyvolává emoce

Biografie patří mezi nejpopulárnější, ale zároveň i nejnáročnější historiografické žánry. Při psaní životopisu je totiž velmi snadné sklouznout ke zjednodušujícím až extrémním náhledům na danou osobnost. Pro autorku či autora životopisu je někdy těžké udržet si od sledovaného jedince odstup, nepodlehnout emocím a případným sympatiím či antipatiím, které by vedly k znehodnocení celé práce. Moderní vědecká biografie se proto musí vyhýbat hagiografickým, propagandistickým a nacionalistickým tendencím, zároveň si autor musí dávat velmi dobrý pozor na vlastní hodnotové soudy a v neposlední řadě rovněž na to, aby si od osoby, jejíž život zpracovává včetně těch nejsoukromějších aspektů, udržel kritický distanc. Životopis Josipa Broze Tita od slovinského historika Jožeho Pirjevece si s uvedenými překážkami poradil poměrně zdárně, přestože Titova osobnost dodnes budí nejen v zemích bývalé Jugoslávie mnoho vášní.

Mýtus Tito

Josip Broz Tito je dnes (nejen v zemích bývalé Jugoslávie) čím dál častěji spíše mytickou postavou než skutečným člověkem. V bývalé Jugoslávii je jeho vnímání často rozpolcené, zejména v Chorvatsku lze v posledních letech pozorovat snahy o vymazání komunistické minulosti z veřejného prostoru. Nacionalisté a revizionistická historiografie relativizují zločinnost ustašovského válečného režimu, přičemž hlavními nepřáteli chorvatského národa podle nich měli být komunisté na čele s Titem. Tak například došlo v roce 2017 k přejmenování jednoho z nejvýznamnějších záhřebských náměstí z náměstí Maršála Tita na náměstí Chorvatské republiky. Na druhé straně stále existuje památník v Titově rodném domě v obci Kumrovec, ležící na chorvatsko-slovinské hranici, kam míří nejen turisté, ale i jugonostalgici. Tito tak i více než čtyřicet let po své smrti budí vášně a stává se politickým nástrojem.

Posttitovská politika, prezentovaná heslem „Po Titovi Tito!“, nemohla tváří v tvář sílícímu nacionalismu a hospodářské krizi uspět.

V uplynulé dekádě vznikly hned tři vědecké pokusy o kritické zpracování života jugoslávského vůdce. Chorvatský historik Ivo Goldstein spolu se svým otcem Slavkem vydal v roce 2016 devítisetstránkovou knihu věnovanou Titovu životu. O poznání skromnější, dvousetstránkovou knihu publikoval britský historik Geoffrey Swain v roce 2011. A konečně v témže roce vyšla ve Slovinsku již zmíněná Pirjevcova kniha Tito a jeho soudruzi, jejíž český překlad se loni objevil na pultech knihkupectví. Po popularizačním, sice čtivém, ale obsahově i faktograficky problematickém životopisu Tito (1994, česky 1995) z pera Jaspera Ridleyho tak má český čtenář podruhé možnost zjistit více o životě a díle klíčového jugoslávského politika. Jak si však Pirjevcovo zpracování Titova života stojí v porovnání s dalšímu uvedenými pokusy o zpracování Titovy životní dráhy?

Vztah k SSSR a Stalinovi

„Na Titovi pracuji vlastně už od roku 1978. Začal jsem, když ve Velké Británii otevřeli archivy související s roztržkou Tito – Stalin,“ řekl Pirjevec, který v roce 2011, kdy jeho kniha vyšla ve Slovinsku. Publikace se záhy v zemích bývalé Jugoslávie stala bestsellerem. Jeho práci lze považovat za jeden z nejambicióznějších pokusů o vědecký pohled na Titův život a dílo. Jedná se o práci opřenou o poměrně rozsáhlý originální výzkum, sestávající jak z archivních materiálů z několika evropských institucí, tak z memoárové literatury, u které je ovšem třeba se pozastavit nad výběrem některých titulů.

K Titovu postavení ikony a vládce Jugoslávie vedla dlouhá a zajímavá životní cesta, vystihnutá zde na téměř osmi stech stranách. Tito, syn rolníka z pohraničního regionu, se vyučil v zámečnické dílně a vystřídal různé dělnické profese (pracoval mj. v Čenkově u Příbrami v Čechách), prošel úspěšně vojenskou službou, během níž se stal poddůstojníkem a v roce 1914 narukoval na frontu jako četař rakousko-uherské armády. V bojích na východní frontě byl těžce raněn a zajat, přičemž Titův následující pobyt v Rusku je stejně tak těžce objasnitelný jako významný. Během revolučního roku 1917 Tito uniká ze zajetí a měl se údajně účastnit bolševických demonstrací a později občanské války na straně rudých – tato tvrzení jsou ovšem poněkud problematická, neboť vycházejí zejména z oficiálního Titova životopisu z padesátých let od Vladimira Dedijera a z Titovy biografie od zmíněného Jaspera Ridleyho z devadesátých let, která ovšem z valné části vychází právě ze starého oficiálního životopisu. Jisté však je, že se Tito během pobytu v Rusku poprvé oženil a svou ženu Pelagiju si přivezl domů, do nově ustaveného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od října 1929 přejmenovaného na Království Jugoslávie). A v novém státě se samozřejmě zapojil do komunistických aktivit.

Komunistická strana však byla na konci roku 1920 ve státě jižních Slovanů zakázána a přešla do ilegality. Tito se ukazuje jako schopný a výkonný organizátor a postupně stoupá v mocenském žebříčku této početně slabé organizace. Několikrát okusí rovněž vězení, přičemž nejznámější je jeho více než pětiletý trest, ke kterému byl odsouzen v tzv. bombovém procesu na konci dvacátých let. Ve vězení měl Tito možnost vzdělávat se v teorii. Komunistickou stranu Jugoslávie mezitím zmítaly tvrdé frakční boje, přičemž Tito, odmítající frakcionářství, se po svém propuštění v roce 1934 stává členem ÚV a poté, co je v roce 1937 v Moskvě zatčen a popraven předseda jugoslávských komunistů Milan Gorkić, se dostává do čela strany. Po vypořádání se s frakcemi se Titovo vedení pokouší o zlepšení fungování strany.

Tím, co vyneslo nejen Tita, ale i jugoslávské komunisty na vrchol moci, byl nicméně jejich úspěšný partyzánský boj proti nacistickým a fašistickým okupantům a kolaborantům za druhé světové války. V této době se rodí titovský mýtus a Tito se stává pojmem. Postupný přerod Tita z ilegála ve vůdce masového antifašistického hnutí nebyl rozhodně jednoduchý. Komunističtí partyzáni museli soupeřit nejen s německými a italskými okupanty, ale rovněž s domácími kolaboranty, zejména s ustašovci, a vyrovnávat se s odbojovou skupinou srbských četniků, které exilová jugoslávská vláda v Londýně uznávala jako své ozbrojené síly. Postupem času nicméně dokázal Titem vedený odboj získat podporu západních spojenců a po pádu Itálie v roce 1943 se mohutně rozrostl. Právě partyzánský odboj se stává jedním ze základních stavebních kamenů, na kterých Tito a jeho spolupracovníci budují nový jugoslávský stát – „bratrství a jednota“ jugoslávských národů byly zpečetěny společným bojem proti fašismu.

Krátkou kapitolu věnuje Pirjevec také popisu Titova soukromí, a poskytuje tak intimnější obraz jugoslávského vůdce – jako člověka se zálibou v luxusu, vášnivého lovce a také milovníka. Ostatně Tito byl během svého života čtyřikrát ženat a udržoval rovněž řadu mileneckých kontaktů. Ženy vždy v Titově životě zaujímaly velice důležité místo. Jeho první žena se po Titově uvěznění vrátila se synem v roce 1929 do sovětského Ruska, kde se stala obětí stalinských čistek a strávila téměř deset let v gulagu, aby byla po svém propuštění znovu uvězněna po roztržce Tita se Stalinem. Z vězení se vrátila v roce 1957 a o jedenáct let později umírá. Stalinské čistky postihly i Titovu druhou ženu Lucii Bauer, která byla v Moskvě po zhruba roce manželství s Titem v rámci čistek zastřelena. Následující manželství s Hertou Haas končí rozvodem, vztah s telegrafistkou Davorjankou Paunović (který byl poměrně šokující, neboť ve straně a později v partyzánském odboji panovala jistá míra puritánství, přičemž Tito tento vztah navázal během manželství) ukončila její smrtí v roce 1946 a poslední manželství s Jovankou Budisalvjević skončilo odloučením manželů.

S trochou nadsázky by se ale za jeden z nejdůležitějších Titových vztahů dal označit ten ke Stalinovi a Sovětskému svazu. Ač Tito a jeho vedení v Jugoslávii po válce budují nejvíce autentický stalinský režim ze zemí utvářejícího se východního bloku, Titovy mocenské ambice, spočívající ve snaze o jugoslávskou hegemonii na Balkáně, narážejí na Stalinův odpor a Jugoslávie je podrobena ze strany Moskvy a Informbyra (organizace sdružující komunistické strany) tvrdé kritice. Nakonec je Titovo vedení odsouzeno jako režim renegátů a zrádců. Na tomto místě bohužel – tedy v polovině knihy – podrobný a poměrně kvalitní životopis fakticky končí. Kapitoly zahrnující následující léta až do Titovy smrti v roce 1980 ztrácejí maršála ze zřetele a postupně se rozbíhají do několika směrů, které určují biografické medailonky tří Titových nejbližších spolupracovníků: Milovana Đilase (nejprve hlavního propagandisty a později disidenta), Aleksandara Rankoviće (ministra vnitra a šéfa tajné policie) a Edvarda Kardelje (hlavního teoretika jugoslávské cesty k socialismu). Tito sám ustupuje od pozadí a stává se v Pirjevcově podání spíše konstantou, která se tu a tam objeví a aktivně zasáhne jen v  nejkritičtější okamžik.

Tito a jeho soudruzi

„Titovi soudruzi“ Đilas s Kardeljem a Rankovićem tvořili v poválečné Jugoslávii nejužší vedení strany i celé země. Černohorec Đilas prošel složitým osobním vývojem. Z oddaného stalinisty na konci čtyřicátých let se posouvá směrem k umírněným pozicím a vystupuje kriticky vůči systému, který sám pomáhal budovat a udržovat. Po sérii kritických novinových článků byl na začátku roku 1954 vyloučen z vedení strany, ze které nakonec sám odešel. Svou kritičnost vůči režimu si udržel a své názory shrnul v knize Nová třída. Později byl několikrát vězněn, což mělo dle Pirjevce poškodit obraz Jugoslávie na Západě. Đilas nakonec přežil nejen všechny nejbližší Titovy spolupracovníky, ale i socialistickou Jugoslávii. Stejně jako Đilas byl ve svých ideologických názorech ortodoxní i Edvard Kardelj, nicméně ten nikdy nevystoupil proti straně a vedení a mohl se stát fakticky hlavním architektem jugoslávské cesty k socialismu. Jeho představy o decentralizaci se nicméně postupem času dostaly do kolize s centralistickým myšlením, které reprezentoval šéf bezpečnosti Aleksandar Ranković.

Po roztržce mezi Jugoslávií a Sovětským svazem v roce 1948 zavládla ve vedení jugoslávské komunistické strany obava z možné sovětské intervence či činnosti stalinistických Jugoslávců. Kromě „očisty“ strany, kdy byl uvězněn (a následně ve vězení zemřel) jeden z předních chorvatských komunistů Andrija Hebrang, došlo i k rozsáhlejším represím v nižších patrech hierarchie nové Jugoslávie. Represe proti skutečným či domnělým stoupencům Stalina vedla jugoslávská tajná policie UDBA v čele s Aleksandarem Rankovićem. Situace došla tak daleko, že vzniklo několik vězeňských táborů, kam byli lidé obvinění ze sympatií ke Stalinovi zavíráni často bez soudu – největším a nejznámějším z těchto táborů bylo vězení Goli otok (doslova Holý ostrov). Během snahy o nalezení alternativní jugoslávské cesty k socialismu patřil Ranković mezi odpůrce decentralizace, kterou ve svých myšlenkách rozvíjel Edvard Kardelj. Vcelku pevné postavení, které si ve straně a státě Ranković držel, se zhroutilo v roce 1966. Po aféře s odposlechy v Titově sídle byl zbaven všech funkcí. Tita přežil o tři roky – jeho pohřbu se v Bělehradě účastnilo na sto tisíc lidí.

Sesazení Rankoviće otevřelo dokořán dveře decentralizačním reformám a proměně jugoslávského státu a hospodářství. Již od konce čtyřicátých let probíhaly snahy o vlastní cestu k socialismu, přičemž za jejího hlavního ideologa lze považovat dalšího z Titových nejbližších spolupracovníků, Slovince Edvarda Kardelje. Ten na počátku padesátých let formuluje teze o samosprávném socialismu, vycházejícím dle něj z původních marxistických myšlenek. Pod tímto vlivem došlo v roce 1952 k přejmenování Komunistické strany Jugoslávie na Svaz komunistů. Reformy, zesílené od poloviny šedesátých let, vedly k vytvoření tzv. samosprávného socialismu, přičemž jugoslávský model byl jedním ze zdrojů inspirace československé reformy v roce 1968 – sám Tito navštívil za bouřlivého přivítání Československo pouhých deset dnů před invazí vojsk Varšavské smlouvy. Invaze do Československa probudila jugoslávské obavy z možné sovětské intervence a v konečném důsledku vedla k reformě armády, neboť zrodem tzv. Teritoriálních obran vznikly ozbrojené složky nezávislé na armádě, spravované jednotlivými republikami jugoslávské federace. O více než dvacet let později se tyto jednotky stanou základem vojsk nástupnických států.

Přelom šedesátých a sedmdesátých let se pro jugoslávské vedení s Titem na čele nese ve znamení krize. Studentské protesty v roce 1968, výše zmiňovaná invaze do ČSSR, tzv. chorvatské jaro a konečně likvidace srbského liberálního vedení – to vše vede v konečném důsledku k oslabení Svazu komunistů a vlastně i celé Jugoslávie. Nacionalistické tendence, které se během protestů veřejnosti v Chorvatsku projevily (a které se tamní komunisté pokoušeli mírnit), se dostávaly do popředí obav centrálního vedení. Situace se nakonec vyostřila natolik, že chorvatské komunistické vedení, reprezentované Savkou Dabčević Kučar a Mikem Tripalem, bylo sesazeno. Stejně tak došlo na zúčtování s liberálním srbským vedením, reprezentovaným např. Latinkou Perović a Markem Nikezićem. Odstavení mladých a vzdělaných kádrů vyneslo do sedel konzervativní a poměrně nevýrazné figury. Tito se v této době přiklonil – ze strachu o společný stát – k většímu centralismu.

Kardelj, který se postupem sedmdesátých let kvůli svému zdravotnímu stavu stahoval z politického života, zanechal Jugoslávii jako završení svých snah ústavní zákon z roku 1974. Ten Jugoslávii však příliš neposloužil. Pod dohledem centrální vlády měla zůstat pouze armáda, zahraniční politika, jednotný trh a vnitřní bezpečnost. Ústava a o dva roky později přijatý zákon o organizaci práce vytvořily velice komplikovaný, byrokratický a značně nepružný systém, který nedokázal zareagovat v osmdesátých letech na čím dál víc se zhoršující ekonomickou situaci. Toho se ovšem nedožil nejen Tito, ale ani Edvard Kardelj. Jako jediný z původního nejužšího vedení zůstal po Titově boku až do své smrti na počátku roku 1979. Sám Tito, starší o osmnáct let, jej přežil o necelých patnáct měsíců.

Tito, jehož kult osobnosti z nezanedbatelné části vycházel zdola, byl jedinec na vrcholu mocenské pyramidy, který ovšem zároveň nebyl všemocným diktátorem a musel často hledat kompromisy. A tak i přes veškerou popularitu a politický um stojí na konci života osamělý – kapitola pojednávající o Titových posledních letech obsahuje jistou dávkou sklíčenosti. Je škoda, že se Pirjevec alespoň krátce nerozepsal o „Titovi po Titovi“, jak zněl kurz jugoslávské politiky v osmdesátých letech, nebo alespoň o detailech Titových posledních měsíců a jeho velkolepého pohřbu v roce 1980, kterého se zúčastnily oficiální delegace téměř všech zemí světa – na jednom místě se tak sešli Margaret Thatcher, Jásir Arafat nebo Sadám Husajn.

Přes své nesporné kvality lze Pirjevcovu životopisu vytknout zejména dvě slabiny. První z nich je nejednotnost kompozice textu – informace se často, zejména v biografických portrétech tří Titových nejbližších spolupracovníků, opakují, a ač byl jistě koncept využití jejich životopisných medailonků coby pilířů, okolo kterých chtěl Pirjevec vystavět Titův portrét, nosný, výsledek působí rozpačitě a čtenář ztrácí kontakt s ústřední postavou. Druhá polovina knihy by se zkrátka dala označit spíše za dějiny Jugoslávie s Titem coby jejich ukazatelem. Problematické jsou ale i některé zdroje a práce s nimi. Kromě knih Vladimira Dedijera a Jaspera Ridleyho jde zejména o paměti Dobricy Ćosiće vydané v devadesátých letech. Je zarážející, proč si Pirjevec bere tohoto otce moderního srbského nacionalismu jako jakéhosi glosátora, ironicky komentujícího politické události tematizované v knize. Přesto je určitě dobře, že po německém a anglickém vydání byl připraven i český překlad této biografie, neboť se tím otevírá možnost zapojení jugoslávské perspektivy například do přemýšlení o dějinách studené války či v souvislosti s aktuálně významným tématem dekolonizace možnost se blíže seznámit s Hnutím nezúčastněných zemí, které Tito považoval za jeden ze svých největších triumfů. I přes konečné pozitivní vyznění knihy je však potřeba se ptát, jestli ji lze označit za nejlepší existující Titův životopis.

Otec, syn a maršál Tito

„A pak jsem začal analyzovat, přemýšlet, co za tím je, kde je ten Tito? Kdo je Tito? Jak k jeho biografii přistoupit? Byl to diktátor, nebo to byl liberál, nebo komunista, nebo byl liberální komunista?“ Tyto otázky si na počátku výzkumu Titova života kladl další významný Titův životopisec Ivo Goldstein, chorvatský historik, který společně se svým otcem Slavkem vydal v roce 2015 v záhřebském nakladatelství Profil rozsáhlou biografii jugoslávského prezidenta pod prostým názvem Tito. Práce otce a syna Goldsteinových je zajímavá zdroji, ze kterých vychází, a v neposlední řadě i faktem, že první verze části textu vznikly již v roce 1981, tedy rok po Titově úmrtí.

Goldsteinové se vyhnuli archivnímu bádání a svou heuristickou základnu vystavěli na memoárové literatuře, novinách, vydaných pramenech a konečně na kvalitní sekundární literatuře. Výsledkem je práce, která může nastavit zrcadlo fetišizaci archiválií. Kniha díky svému jazyku dokáže čtenářům představit Tita v několika rovinách – jako člověka, hrdinu, diktátora nebo jako technologa moci, přičemž nesklouzává ke schematickým a jednostranným výkladům tak vlastním nacionalisticky laděné chorvatské historiografii, nýbrž se snaží poukázat na to, že i přes všechny negativní aspekty Titovy éry se pod jeho vojenským vedením dokázala Jugoslávie téměř osvobodit nejen od nacistů a fašistů německých a italských, ale i „domácích“, zejména ustašovců. Titův komunistický ozbrojený odboj byl nacionálně inkluzivní, tedy dokázal do sebe inkorporovat všechny národy a národnosti Jugoslávie. Pod Titovým politickým vedením se dokázala Jugoslávie kvapně modernizovat a přibližovat vyspělým evropským zemím a aspirovat skrze Hnutí nezúčastněných států na pozici státu mezinárodního významu.

Předválečná královská Jugoslávie patřila k zemědělským a na evropské poměry zaostalým zemím. Reformy, nejprve na bázi importu stalinského systému a později založené na vlastních snahách o revizi cesty k socialismu, nesly v tomto prostředí své ovoce. Úspěšný byl například boj proti negramotnosti z druhé poloviny čtyřicátých let a také industrializace země. Ale přišly i neúspěchy jako například nezvládnutý přístup k zemědělství. Autoři zcela věcně a správně poukazují na excesy titoistické éry, zejména na dobu poválečné aplikace stalinistického systému v Jugoslávii, kdy si vedení na čele s Titem počínalo skutečně ortodoxně. Po odklonu od Sovětského svazu Jugoslávie získává materiální podporu ze Západu, zejména od Spojených států. Chorvatský historik Tvrtko Jakovina ostatně neváhal pojmenovat svou knihu o jugoslávské zahraniční politice Socialismus na americké pšenici.

Právě zahraničněpolitické lavírování mezi dvěma mocenskými bloky a snaha o ukotvení Jugoslávie na mezinárodním poli skrze vytvoření alternativy v podobě Hnutí nezúčastněných zemí dodalo Jugoslávii prestiž. Pro samotného Tita byla zahraniční politika oblíbenou oblastí, které se rád osobně věnoval, a jak Ivo Goldstein v knize ukazuje, na sklonku života mu sloužila i jako jakýsi únik od sílících domácích problémů. I když nelze význam Hnutí nezúčastněných zemí přeceňovat, faktem je, že minimálně v počátečních letech své existence tento projekt vzbuzoval uznání a zájem stran zemí třetího světa, postupně se vymaňujících z koloniální nadvlády. Počáteční úspěchy a hospodářský rozvoj byl ovšem umožněn velkými zahraničními, zejména západními půjčkami, což nakonec jugoslávské hospodářství v osmdesátých letech dostihlo.

Na rozdíl od Pirjevce se Goldsteinové vyhnuli tomu dát větší prostor Titovým spolupracovníkům. V klíčových událostech samozřejmě figurují, nicméně Tito po většinu knihy zůstává jejím středobodem, od kterého se vše odvíjí – ostatně nejinak tomu bylo v socialistické Jugoslávii, byť v její poststalinské éře a zejména pak v sedmdesátých letech Tito musel, jak Goldsteinové ukazují, často manévrovat a balancovat mezi různými politickými skupinami, aby dokázal udržet kurz nastolený po likvidaci chorvatského jara a vypořádání se se srbským liberálním vedením. Tito byl vynikajícím technologem moci, který se dokázal přizpůsobovat během svého života nejrůznějším situacím a obstát v nich – od třicátých let, kdy byl dosazen do čela Komunistické strany Jugoslávie přes stalinské a reformistické období padesátých let až do ústupu z liberální reformní politiky v letech sedmdesátých.

Tito pro západní publikum

„V sedmdesátých letech jsme pravidelně trávili dovolenou v Jugoslávii. Titův osud, to, co se mělo stát, mě vždycky zajímalo.“ Tak své počátky zájmu o život Josipa Broze Tita popisuje Geoffrey Swain, autor jednoho z moderních Titových životopisů. Dvousetstránková kniha z edice Communist Lives nakladatelství I. B. Tauris vyšla v roce 2011, tedy ve stejně době, kdy Jože Pirjevec vydává původní vydání Tita a jeho soudruhů. Swain svou prací fakticky završil svůj zájem o Tita, neboť už dříve vydal několik studií o Titovi a jeho vztazích ke Kominterně. Výsledkem jeho snažení je stravitelná a lehce čitelná publikace, která je však vzhledem ke svému rozsahu poněkud povrchní. Zvláště v druhé polovině knihy se Swain věnuje zejména dvěma aspektům: Titovu pojímání komunistické ideologie a zahraničněpolitickým vztahům.

Swain možná přeceňuje Titovu úlohu při vytváření samosprávného socialismu v Jugoslávii, a naopak poněkud upozaďuje roli Edvarda Kardelja a dalších Titových spolupracovníků. Je zřejmé, že při psaní o Titově životě je jedním z nejtěžších úkolů vystihnout vyváženě vztah Tita a jeho spolupracovníků a jejich vliv na utváření Jugoslávie a jugoslávského specifického socialismu. Ivo Goldstein o Sweinově životopisu napsal, že představuje dnešní západní historiografické smýšlení o Titovi. Tedy, že Tito byl komunista, který v ideály komunismu věřil celý život, nicméně dokázal vytvořit systém, který zajistil jugoslávskému obyvatelstvu poměrnou hojnost, vymanit Jugoslávii ze stalinského vlivu a vytvořit jinou verzi socialismu, která snad mohla konkurovat Západu. Stručně řečeno, Tito byl mezi východoevropskými komunisty ten „dobrý“. Podobná tvrzení, ač ve svém jádru nejsou úplně chybná, jsou poněkud plochá a opomíjí problematické aspekty, které jugoslávský problém sužovaly, jejichž řešení se hledalo jen velmi těžko a které rozhodně nemohl řešit jediný člověk.

Není od věci si položit otázku, jakým komunistou vlastně Tito byl. Přeci jen už samotný systém země, které dlouhá desetiletí vládl, se v mnohém lišil od sovětské, čínské i východoevropské zkušenosti. Ivo Goldstein popsal Tita jako člověka, který svým myšlením zůstal na hodnotových pozicích předválečného bolševika, tedy že v jeho očích měl komunismus nakonec zavládnout na světě pod vedením strany, která bude existovat na věky. Zároveň však více než trefně upozorňuje, že se v Titovi svářela jeho dogmatická stránka s pragmatickou, která bezpochyby po rozkolu se Stalinem převládla, nikoliv však zcela. Stejně tak Tito do konce života špatně nesl rozkol se Sovětským svazem. I když se stal jeho kritikem, nesl si vždy vůči této zemi určitý sentiment (a to jak z osobních, tak politických důvodů). Vymaněním se ze sovětských dogmat se nicméně pod Titovým vedením podařilo vytvořit v Jugoslávii společenský systém, který se jevil lidem z východního bloku, ale i ze západních zemí jako úspěšný. Vzhledem k událostem devadesátých let je pak více než pochopitelné, že se tento názor nezdál lichý.

Pirjevec je v hodnocení Titova komunismu přímočařejší. Byť hovoří o Titovi jako o diktátorovi (s čímž nemohu souhlasit – Tita bych spíše označil za autoritativního vládce), oceňuje jeho vzepření se Stalinovi a systém samosprávného socialismu a hospodářského tržního socialismu oceňuje pro možnosti růstu a zajištění životní úrovně, která pro jugoslávské národy nikdy dřív nebyla na vyšší úrovni, přičemž Jugoslávie patřila k nejotevřenějším zemím světa své doby. Zároveň však upozorňuje na to, že zpočátku nebyl Titův režim prostý excesů, z nichž vyčnívá zejména vypořádání se se stalinisty, symbolizované táborem na Golom otoku. Toto vypořádání přitom paradoxně proběhlo v přísném stalinistickém duchu. Cesta k novému systému rozhodně nebyla jednoduchá. Tito byl svorníkem a záštitou systému. Jak se ukázalo, posttitovská politika, prezentovaná heslem „Po Titovi Tito!“, rozhodně nemohla tváří v tvář sílícímu nacionalismu a hospodářské krizi uspět.

Tito v překladu

Všechny tři zde probrané biografie se mohou pyšnit vědeckou kvalitou, za kterou stojí mnohaletá práce jejich autorů. Hodnocení Titovy osobnosti se nicméně u každého liší a do jisté míry za tím podle mého soudu stojí i odlišnost prostředí, ze kterého autoři pocházejí. Bylo by ostatně s podivem, kdyby se na Tita díval úplně stejně Chorvat, v Itálii žijící Slovinec a Skot. Co je spojuje, je obecný přístup k Titovi, který, jak píše Goldstein, by měl být pojímán v antifašistickém duchu. Nelze objektivně přistupovat k Titovi na základě revizionismu, obhajujícího ustašovské hnutí, pro který je éra socialistické Jugoslávie érou temna. I z antifašistického narativu lze přitom na Tita pohlížet kritickým způsobem a pojmenovávat nezabarveně kontroverzní kapitoly jeho života, jako např. implementaci stalinského systému v Jugoslávii bezprostředně po skončení druhé světové války.

V přístupu k Titovi svou komplexností a vyvážeností ze tří srovnávaných životopisů vítězí ten z pera Slavka a Iva Goldsteinových. Dokázali totiž k Titovi přistoupit jako k individualitě, ačkoliv zachovali důraz na fakt, že byl nedílnou součástí dějin Jugoslávie. Jejich životopis je tak skutečně životopisem. Pirjevec, ač jeho kniha není špatná a určitě o ní lze hovořit jako o jednom z nejkomplexnějších textů, které byly o Titovi napsány, nedokázal podle mého soudu Tita dostatečně přiblížit čtenáři. I tak je ale překlad Pirjevcova životopisu do češtiny rozhodně správným krokem. Otázkou ovšem je, proč byl vybrán k překladu právě tento životopis.

V případě překladové literatury z jihoslovanského prostředí je jistě na místě si tutéž otázku položit i u dalších titulů. V roce 2020 vyšel ve spolupráci nakladatelství Volvox Globator a Ústavu pro studium totalitních režimů český překlad knihy Božidara Jezernika Goli otok – Titův gulag. Jezernikova kniha je určitě dobrým zpracováním dějin a každodennosti tohoto nechvalně proslulého ostrovního vězení, nicméně nelze se zbavit pochybností, proč nebyla k překladu vybrána aktuálnější a zcela objektivně lépe a podrobněji zpracovaná kniha chorvatského historika Martina Previšiće Povijest Golog otoka (Dějiny Golého otoku), vydaná v Chorvatsku v roce 2019. Stejně tak se lze u Titových životopisů na závěr zeptat: Proč není k překladu vybíráno to nejlepší, co je k dané tematice dostupné? Titova biografie od Iva a Slavka Goldsteinových by si rozhodně zasloužila rozšíření za hranice postjugoslávského prostoru.

Autor je historik.