Foto Peter Zelizňák, Creative Commons 4.0
Číst knihu Pro nás dějiny nekončí: Politická práce a myšlení českého levicového exilu historiků Jiřího Suka a Tomáše Zahradníčka a historičky Kristiny Andělové je jako číst pozdrav z dávných časů. Časů, kdy představy o budoucnosti utvářely různé proudy levice. Vzpomínky na levicový exil, na jeho politické úspěchy jako například zvolení Jiřího Pelikána do Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu, na vydávání nesčetného množství knih a časopisů, na pašování materiálů do husákovského Československa i na nekonečné konflikty mezi čelnými představiteli exilu – to vše překryl vývoj po roce 1989. V současné realitě klinické smrti politické levice a bezradné rozhádanosti levice intelektuální vyprávění o levicovém exilu působí až neuvěřitelně.
V knize vydané na sklonku minulého roku nakladatelstvím Argo se autorská trojice z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR postupně věnuje třem levicovým skupinám, které mezi lety 1968 a 1989 působily mimo Československo. V kapitole Socialismus bez Moskvy historička Kristina Andělová popisuje vývoj skupiny kolem dvouměsíčníku Listy, do níž patřili prominentní reformní komunisté spojení s pražským jarem, jako například již zmíněný Jiří Pelikán nebo Zdeněk Mlynář. Jiří Suk se zabývá skupinou uprchlíků z řad studentů kolem revolučně socialistického čtvrtletníku Infomat. Prostředí exilové sociální demokracie pak popisuje ve své kapitole Tomáš Zahradníček.
Osmašedesátníci
Časopis Listy se od svého založení v roce 1971 profiloval jako tribuna československé socialistické opozice. Skrze prohlášení šéfredaktora, po sovětské invazi vyhozeného ředitele Československé televize Jiřího Pelikána, se dvouměsíčník hlásil k myšlenkám demokratického socialismu. Podle Pelikána měl být časopis „tlumočníkem boje našeho lidu proti okupaci a tzv. normalizaci“.
V současné realitě klinické smrti politické levice a bezradné rozhádanosti levice intelektuální vyprávění o levicovém exilu působí až neuvěřitelně.
Jeden z nejzajímavějších sporů uvnitř Listů sváděli bývalí straničtí prominenti o otázku, zda je možné udržet hegemonii demokratického socialismu a zároveň zpochybnit a kritizovat některé postupy KSČ. Andělová trefně poukazuje na to, že v reformně komunistickém myšlení nikdy nebyla na stole „nezávislá opozice“ a politická pluralita nebyla redakčním kruhem okolo Listů chápána jako soutěž politických stran po vzoru západních kapitalistických demokracií. Šlo jim daleko spíše o jakýsi „stranický korektiv“, který by se držel marxistické politické doktríny.
Skutečně zajímavé jsou reakce z pozice demokratického socialismu na vystoupení Charty 77. Na stránkách Listů byla doslovně přetištěna většina dokumentů vydaných Chartou a autoři Listů se zapojovali do debat o budoucím směřování a podobě politického zápasu celého chartovního společenství. Samotné Listy pak byly pašovány do Československa díky spojení Jiřího Pelikána s Petrem Pithartem.
Zdeněk Mlynář se ve vnitrochartovních debatách přimlouval za zformování na KSČ nezávislého masového hnutí po vzoru polské Solidarity a přetvoření chartistického hnutí v politickou stranu. Varoval také před akcenty „nepolitické politiky“ a ambicí uniknout do „nezávislé sféry“ mimo moc autoritářského režimu. Viděl v tom riziko „ghettoizace“ Charty a jejího uzamčení se v elitářské dichotomii intelektuálů proti „lidem“, přičemž intelektuálové se svým svědomím sice utečou do nepolitické sféry, ale opustí i „masy“, jejichž mobilizace je nutná pro spuštění skutečné politické změny.
Masy ovšem nakonec nemobilizoval reformně komunistický diskurs ani lidskoprávní hnutí nepolitické politiky, nýbrž kolaps komunistické strany a následně směsice nejrůznějších neoliberálních příslibů o „jistotě desetinásobku“ a „návratu na Západ“ Václava Klause.
Kritizovat Husáka zleva
Příběh skupiny kolem čtvrtletníku Informační materiály (zkráceně Infomat) snad nejsilněji ukazuje, jak zcestné je polistopadové ztotožnění levice s politikou husákovské KSČ. Skupinu tvořili především „mladí čeští radikální levičáci“, jak je označuje Jiří Suk. Šlo zejména o mladé studenty ovlivněné mnoha myšlenkovými směry a proudy, avšak přinejmenším do vystoupení Charty spojovalo Infomat trockistické východisko a spojení s předním bruselským marxistou Ernestem Mandelem.
Infomat přinášel rozsáhlé zpravodajství ze zahraničí. Jeho autoři jako Jan Pauer, Jaroslav Suk a zástup zahraničních dopisovatelů, mezi něž patřil i Jacques Rupnik, si kladli za cíl mazat „černobílý pohled“ na vývoj moderního světa, který tehdy podle nich nabízela Svobodná Evropa nebo časopis Svědectví. Kromě západoněmeckých levicových radikálů kolem RAF tak Infomat podával zprávy o revoluční Kubě nebo o Allendeho Chile.
Část autorů po jistý čas koketovala také s maoismem, například Egon Bondy, a mezi jejich naprosto klíčové inspirační impulzy patřil revoluční vzmach francouzského roku 1968. Ačkoliv časem okruh Infomatu opouštěl trockismus, mezi zásadní a definiční znaky patřila myšlenka samospráv, ekonomické demokracie a odmítnutí brežněvovského byrokratismu. Bondy například v rozsáhlé Pracovní analýze z roku 1969 uvažoval o Sovětském svazu a potažmo i posrpnovém Československu jako o státněkapitalistické byrokratické diktatuře, která je výsledkem zdegenerování socialistického vývoje. Jak upozorňuje Suk, úsilí o samosprávnou společnost založenou na neformálních vztazích a odmítající autoritářské, byrokratické řízení silně rezonovalo i v prostředí Charty. Ostatně Havlova Moc bezmocných je toho jednoznačným příkladem.
Po vystoupení Charty 77 došlo ke sporům a názorovým rozchodům uvnitř skupiny Infomat. Například Petr Uhl nebo Egon Bondy zásadně reformulovali své pozice. Z trockisty Uhla se stal zastánce lidských práv a demokratizace a Bondy se po konstatování neúspěchu maoistické kulturní revoluce snažil formulovat postoj, ze kterého by mohl kritizovat jak sovětský socialismus, tak kapitalismus. Oba vnímali západní kritiku kapitalismu a považovali za nezbytné vyhnout se jak pasivitě brežněvovských režimů, tak pasivitě západních společností rostoucího konzumerismu a upadajících politických stran. Snad právě proto, že Uhl bral myšlenku demokracie velice vážně, viděl socialismus jako nejvhodnější politické uspořádání.
Jak poukazuje Jiří Suk, krach perestrojky a kolaps východního bloku zcela zastínil kritiku kapitalismu z kruhů kolem Infomatu. Rozbití mocenského monopolu KSČ, svobodné volby a nakonec i budování tržního hospodářství se stalo hlavním úkolem polistopadové politiky. Kritika konzumerismu, ekologických škod, zbrojení a neokonzervativního obratu k pravici přešla do pozadí.
Slepá ulička antikomunismu
Historie exilové sociální demokracie zpracovaná v samostatné kapitole Tomášem Zahradníčkem se v mnohém od dvou předešlých příběhů liší. Zatímco reformně komunističtí prominenti mohli díky akademickým titulům a popularitě mezi západní levicí rozvíjet své aktivity v zázemí univerzit, sociální demokraté organizovali exilovou stranu převážně ve svém volném čase. Řady sociálních demokratů v exilu tvořili lidé s rozmanitými příběhy. Vedle sociálních demokratů, kteří v zahraničí pobývali již od druhé světové války, postupně do exilové strany přišli straníci uprchlí po roce 1948, političtí vězni nebo ti, kteří se během pražského jara snažili sociální demokracii v Československu obnovit.
Z líčení Tomáše Zahradníčka pak vyplývá, že hlas exilové sociální demokracie byl hlasem připomínajícím nelichotivou minulost, kterou řada osobností na levici sehrála v 50. letech. Ne náhodou Zahradníček pojmenoval kapitolu Už nikdy s komunisty. Sociální demokraté typu Jiřího Loewyho, kteří si v 50. letech prošli komunistickými věznicemi a doly v Jáchymově, zkrátka nemohli komunistům a jejich spolupracovníkům uvnitř ČSSD odpustit. Tento fakt vytvářel zásadní odstup exilové sociální demokracie jak vůči levicovým skupinám reformátorů kolem Zdeňka Mlynáře, tak překvapivě i vůči Chartě 77. Jejím prvním mluvčím byl ostatně vedle Václava Havla a Jana Patočky i Jiří Hájek, před únorem 1948 politik ČSSD s aktivním podílem na prokomunistickém převratu uvnitř strany a následně prominentní komunista 50. let. V 60. letech se stal zástupcem reformního proudu a následně i jedním z čelných představitelů disidentského hnutí – pro sociální demokraty byl ale především zrádcem s přímým podílem na tragédii jejich strany a na jejich osobních životních tragédiích.
Jakýkoliv vývoj tak sociální demokraté v exilu vyhodnocovali na základě vztahu ke komunismu. „Zatímco okolní svět evropské levice procházel desetiletími pozoruhodného intelektuálního vývoje, exiloví sociální demokraté se ve svých myšlenkách nikam neposouvali,“ zhodnotili Suk, Andělová a Zahradníček jejich působení před rokem 1989.
Ve víru sametové revoluce se nepodařilo exilovým sociálním demokratům získat vliv. Pod předsedou a exilovým sociálním demokratem Jiřím Horákem sice v roce 1992 obnovená ČSSD pronikla do parlamentu, od jara 1993 ale už stranu vedl Miloš Zeman. Poslední roli zástupci sociálně-demokratického exilu sehráli ve sporech o Lidový dům, kdy soud přihlédl k jejich svědectví o nepřetržitém trvání strany v exilu. Právě tím prokázali nárok ČSSD na rozsáhlou nemovitost a historický domov sociální demokracie v centru Prahy.
Osvobodit představivost
Kniha Pro nás dějiny nekončí nabízí vhled do československých dějin před rokem 1989. Zejména Suk a Andělová ve svých kapitolách připomínají, že v politickém myšlení československé levice 2. poloviny 20. století ani zdaleka nedominoval neobolševismus husákovského režimu, ba naopak. Analýzy a myšlení lidí jako Egon Bondy, Zdeněk Mlynář nebo Petr Uhl se představují pronikavé pokusy o porozumění tehdejšímu dění ze svébytných levicových, protisovětských pozic.
Česká levice tak má na co vzpomínat a navazovat. Vracet se ale není třeba. Jak ukazuje příklad exilové sociální demokracie, vzpomínání na minulé křivdy sice může být ospravedlnitelné a lidsky pochopitelné, v budoucích politických zápasech ale často představuje nepřekročitelnou bariéru.
Pokud i pro současnou českou levici dějiny nekončí, měla by především otevírat cesty z krizí a vysvobodit naše představy o budoucnosti ze stále těsnější jeskyně neoliberálního kapitalismu škrtů a nerovností, a pokud úvahu dovedeme do důsledků, pak i z hrozící destrukce společenských struktur a podmínek života na planetě.
Úvahy o samosprávném socialismu skupiny Infomat, pokusy Listů udržet humanistickou interpretaci marxismu z dob pražského jara navzdory nepříznivému historickému vývoji nebo způsob, jakým se exilová sociální demokracie (ne)vyrovnávala s traumaty minulosti, jsou inspirace, se kterými levice dneška může směle vykročit za horizonty toho, co nyní považujeme za možné.
Autor je publicista a historik.