Jean Sorieul Bitva u Le Mans. Foto Wikimedia Common, CC0
Jednoho z nejvýznamnějších historiků minulého století Erica Hobsbawma (1917–2012) nemá cenu dlouho představovat. Celosvětový vliv zaznamenala jeho díla věnující se hospodářským dějinám, dějinám sociálních hnutí a zrodu moderního nacionalismu. Vrchol Hobsbawmovy tvorby pak tvoří čtyřdílná syntéza obecných dějin „dlouhého“ devatenáctého (1789–1914) a „krátkého“ dvacátého (1914–1991) století. Vedle těchto aktivit se stíhal na nejvyšší odborné úrovni zapojovat do kdysi módní historické diskuze o „krizi feudalismu“ v 17. století nebo psát pod pseudonymem recenze a knihy o jazzu. Tato bilance je z pohledu dnešní sociální vědy bez nadsázky ze zcela jiného světa.
Neméně důležitý aspekt Hobsbawmovy tvorby je jeho celoživotní radikálně levicová orientace. Ihned po dosažení plnoletosti vstoupil do CBGB – Komunistické strany Velké Británie a jako historik byl celoživotně metodologicky věrný marxismu (o Hobsbawmově raném životě a politických názorech více zde či v doslovu Ondřeje Slačálka v recenzovaném vydání knihy). Stal se také členem početně malé, ale intelektuálně nesmírně vlivné Skupiny historiků Komunistické strany Velké Británie, jež – na rozdíl od samotné strany – dosáhla značného vlivu a zásadně ovlivnila směřování sociální historiografie druhé poloviny 20. století.
Členové a členky skupiny vypracovali po druhé světové válce program „dějin zdola“, jež se nezabývají osudy a myšlenkami velkých mužů, ale naopak sledují historické události a procesy perspektivou obyčejných lidí s důrazem na revoluční tradice a dějiny sociálních hnutí.
Hobsbawm přistupuje k projevům víry a zbožnosti v dějinách (minimálně) s vědeckým respektem jako k důležité kulturní vrstvě, jež otevírá cestu k lidovému sociálnímu vědomí.
Kromě konceptualizace historie se středobodem v emancipačních bojích tak skupina levicových historiků otevírala dveře i zkoumání perspektivy aktérského „prožívání“ dějin, se kterým později pracovala kulturně a antropologicky laděná historiografie. Velká síla Skupiny tkvěla také v tom, že i přes marxismus a vyzvedávání emancipačních vizí v dějinách nesledovala na rozdíl od kolegů na Východě žádný oficiální dějinný metapříběh, což rovněž utvářelo prostor pro bezprecedentní empatii v přístupu k myšlenkovému světu historických aktérů.
Po odhalení kultu osobnosti a sovětské vojenské intervenci v Maďarsku roku 1956 většina významných členů Skupiny vystoupila na protest z CPGB a kolektiv historiků se víceméně rozpadl. Hobsbawm však ve CPGB zůstal až do jejího rozpuštění v roce 1991, i když jeho členství po celou dobu bylo spíše symbolické a například roku 1968 byl jedním z hlasitých kritiků okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V jeho vrcholném období od padesátých do devadesátých let bylo nicméně jeho dílo uznáváno na Západě i Východě, a i dnes je pravděpodobně jedním z prvních historiků, na kterého narazí zájemci o světové dějiny nebo uchazeči o studium historie ve všech koutech světa.
Kniha Primitivní rebelové se objevila v roce 1959 jako Hobsbawmova první samostatná monografie a český překlad vydalo v roce 2023 nakladatelství Academia. Nedává tak smysl zde hodnotit knihu z odborného hlediska nebo vyjmenovávat, v čem je kniha již překonaná. Vhodnější je ji vnímat jako významný intelektuální dokument doby, ve které vznikla. Hobsbawm byl marxistou věřící v neustálý pohyb dějin vpřed a sám se stal v historiografii jedním z klasiků modernizační teorie. Svou prvotinu ale zároveň psal pod bezprostředním vlivem francouzské školy Annales a na základě diskuzí s antropology studující mimoevropské kultury. Zkoumá tedy hnutí komunit, na které moderní doba poněkud zapomněla, a ony si hledají své místo ve světě, kterému nerozumí. Vyjádřeno jazykem klasického marxismu: socioekonomické vztahy „předběhly“ vědomí a tento rozpor se stává příčinou rostoucího sociálního napětí.
Hobsbawm dělí sociální hnutí na „lidová“ („primitivní“, „neartikulovaná“. „předpolitická“) a „moderní“. Tím stále ještě nepřekračuje klasický osvícenský horizont pojetí dějin jako pokroku, jehož potomkem byl v tomto směru i marxismus. Dobově zcela inovativní je však Hobsbawmův přístup k „neprogresivním“ složkám společnosti a jejich repertoáru jednání. Zatímco staří marxisté by s nimi neztráceli čas a jejich jednání popsali v nejlepším případě jako „utopické“, tak Hobsbawm argumentuje, že lidová sociální hnutí, o kterých píše, nejsou „pouhou sérií nesouvisejících kuriozit“ nebo „poznámkou pod čarou dějin“, ale důležité historické jevy. Do velké míry tak převrací dosavadní teleologii emancipačních narativů: nejde již o to, že „lid“ postupně disciplinovaně přijímá velké ideologické systémy stvořené mimo něj a pro něj, ale o to, jak značně různorodá a většinou neúspěšná kolektivní jednání neprivilegovaných ovlivnila tvářnost moderního světa.
Mezi vírou a věděním
V padesátých letech začali marxističtí intelektuálové diskutovat o tématech, která o desetiletí později začala mít prostřednictvím novolevicových hnutí celospolečenský význam. To dokládá i případ Primitivních rebelů, kde jsou revoluční subjekty a obrazy emancipace nacházeny na dříve netušených místech: není to studovna a duševní výkony otců socialismu ani továrna a organizovaná masa uvědomělých dělníků se stranickou knížkou.
Hobsbawm nás naopak zavádí do prostředí jihoevropských a zakarpatských sociálních zbojníků (české čtenářstvo mile překvapí citace Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka), chudých rolníků ze Sicílie, kteří se rozhodli pro život ve službách mafiánského bosse, aby unikli dědičné bídě. Přivádí nás do komunity náboženských blouznivců v jižním Toskánsku hlásajících na konci devatenáctého (a nikoliv patnáctého) století revoluci ve jménu Božího království, k tajným rituálům revolučních bratrstev z první třetiny 19. století nebo k rolnickému anarchistickému milenialismu v Andalusii, kde se i přes většinovou negramotnost místních komunit vytvořilo a po několik generací udrželo (až do vítězství Francovy junty) masové anarchistické vědomí.
Nakonec v knize došlo i na dělníky, avšak ani o nich Hobsbawm nepíše jako o průkopnících masové racionální politiky. Naopak se zde věnuje fenoménu dělnických křesťanských „sekt“ a skupin v nově vznikajících anglických industriálních městech a jejich vlivu na ranou politizaci dělnictva. Hobsbawm zde tak publikoval důležité teze o vztahu evangelikálního disentu a anglického dělnického hnutí ještě pár let před nesmrtelnou knihou E. P. Thompsona, svého souputníka ze Skupiny historiků komunistické strany a po roce 1956 jednoho z otců západní nové levice.
Právě příklad náboženských projevů v sociálních hnutích ukazuje, jak vážně Hobsbawm bere na vědomí zkušenost a myšlenkový svět historických aktérů. Nejedná se přitom pouze o Anglii, kde různé radikální křesťanské skupiny působily od dob Olivera Cromwella. Ani například v případě jihoitalských rolníků nikde neříká, že byli „v zajetí bludů katolicismu“, jak by se nejspíše vyjádřili jeho marx-leninští kolegové. Hobsbawm přistupuje k projevům víry a zbožnosti v dějinách (minimálně) s vědeckým respektem jako k důležité kulturní vrstvě, jež otevírá cestu k lidovému sociálnímu vědomí. Frázi o „opiu lidu“ užívá v Primitivních rebelech jen jednou a to ironicky a v uvozovkách. Možná zde hrálo roli, že Hobsbawm pocházel z židovské rodiny a asi si tak snáze uvědomoval, jakou společenskou energii může vyprodukovat společná četba starozákonních příběhů. Jeho respekt k náboženským projevům v emancipačních hnutích nicméně také názorně demonstruje, že se v prostředí marxistů druhé poloviny padesátých let začaly hýbat ledy. Sám Hobsbawm se později marxisticko-křesťanského dialogu neúčastnil, na to byl přece až moc věrný levicové ateistické tradici. Není však možné pominout, že byl součástí generačních posunů, které novým aliancím otevíralo cestu.
I v kapitole o andaluských anarchistech je Hobsbawm fascinován desetiletími bojů, stávek a samosprávných družstev. Jestliže má však v úctě hrdinný několikagenerační odboj prostých vesničanů, tak zcela otevřeně mluví o tragice anarchismu, který oceňuje pro jeho silný mobilizační potenciál, avšak jedním dechem kritizuje za ideologickou mělkost a organizační neschopnost: „dějiny anarchismu, jako téměř jediného moderního sociálního hnutí, tak zůstávají dějinami selhání,“ píše doslova. Kapitola o andaluských anarchistech je dle mého názoru nejlepším a zároveň nejrozporuplnějším textem celé knihy: na jedné straně se jedná o strhující líčení, ve kterém ale jeho autor nejvíce vystupuje z pozice empatického pozorovatele a nabízí svůj nesmlouvavý příspěvek do odvěkého sporu mezi ctiteli odkazu anarchisty Bakunina a Karla Marxe.
Snad už zde, právě v nenápadné kapitolce o dějinách andaluského anarchismu, tak nalezneme i zárodky pozdější Hobsbawmovy odpovědi na výzvy nové levice: Hobsbawm raději zůstal v tradičním komunistickém táboře jako dle něj jediném relevantním protihráči kapitalismu, jelikož nová levice poskytovala z jeho perspektivy příliš individualizovaný program emancipace, respektive spíše směs různých partikulárních emancipací.
Jeho případ byl do velké míry generační záležitost (v roce 1967 oslavil padesáté narozeniny), avšak i v pozdějších politických esejích z devadesátých a nultých let se stále snažil nalézt nový univerzální program emancipace, když ten, kterému věřil celý život, jak sám přiznal, zklamal, a nakonec i padl.
Český překlad Hobsbawmových Primitivních rebelů nám umožňuje vhled do rané práce velkého historika, zpřítomňuje intelektuální atmosféru padesátých let a myšlení „zapomenuté generace“, jejíž ranou dospělost přerušila druhá světová válka a v šedesátých letech byla již kritizována za svou zkostnatělost. Primitivní rebelové sice stále stojí na paradigmatu „studeného“ marxismu, kde hlavním motorem pro jednání aktérů jsou posuny socioekonomických vztahů. Mnohými tématy a otázkami zároveň ale otevírá přístupy, se kterými o mnoho let později začala pracovat kulturní historie. Kniha je dokladem pomalých pohybů padesátých let, bez níž by intelektuální, politické ani sociální přemety let šedesátých nebyly možné.
Autor je historik.