Eric Hobsbawm: Kdo byl nejslavnější marxistický historik 20. století?

Marxistu prý z Erica Hobsbawma udělal dvouletý pobyt v Berlíně třicátých let. Čím vším si prošel jeden z nejvlivnějších historiků 20. století?

Když v roce 2012 zemřel britský historik Eric Hobsbawm, bylo to pro historickou obec a širokou čtenářskou veřejnost podobné, jako by zemřel Jack Nicholson nebo Clint Eastwood. Hobsbawmovi se totiž podařilo během své vědecké kariéry něco, co se povede jen několika málo historikům – stal se slavným po celém světě a jeho knihy, které byly přeloženy do desítek různých jazyků, byly většinou bestsellery. Jako marxistický intelektuál si vysloužil i obdiv kolegů z opačného ideového pólu. I samotný Hobsbawmův život však byl fascinující a nabízí odpověď na řadu nelehkých otázek týkajících se období od začátku druhé světové války až po konec té studené. Jak se z Hobsbawma stal marxistický intelektuál a komunista? Jak se v průběhu let měnily jeho postoje vůči Sovětskému svazu a komunismu obecně? Co si myslel o konci SSSR a jaký byl jeho pohled na tzv. novou levici?

Na tyto a mnoho dalších otázek odpovídá nový obsáhlý Hobsbawmův životopis s názvem Eric Hobsbawm: A Life in History (Eric Hobsbawm: Život v dějinách), který napsal další známý britský historik Richard J. Evans. Hobsbawm přitom před lety už svoji vlastní autobiografii Interesting Times (Pozoruhodná doba) napsal. Té však chyběl jeden ze zásadních prvků tohoto žánru – detailnější vhled do autorova života. Evansovi se díky studiu Hobsbawmových deníků, jeho děl, archivnímu výzkumu a zpovídání lidí z jeho nejbližšího okruhu podařilo napsat vyčerpávající, a přitom velmi čtivý pohled na život jedné z nejdůležitějších postav světové historiografie.

Nová levice, která se formovala okolo ideálů roku 1968, už byla pro Hobsbawma něčím úplně cizím. Z dnešních kulturních válek mezi pravicí a levicí by se mu nejspíš dělalo zle.

Je příznačné, že velké dějinné události vstupovaly do Hobsbawmova života takřka od narození. Jeho otec Percy Hobsbawm pocházel z židovské rodiny, která v důsledku zostřujících se protižidovských nálad a pogromů v polovině 19. století emigrovala z Polska do Británie. Později pracoval v Alexandrii u britské poštovní a telegrafní společnosti. Egypt byl tehdy pro Británii významnou zemí, v níž kontrolovala strategický Suezský průplav zkracující cestu do nejdůležitější kolonie – Indie. Percy zde potkal svoji budoucí ženu Nelly Grün, která pocházela z vídeňské židovské rodiny. V důsledku začátku první světové války byli nuceni uspořádat svatbu v neutrálním Švýcarsku a poté se vrátili zpět do Alexandrie, kde se jim narodil syn Eric.

Trauma jménem Berlín

Po skončení války musela rodina z Alexandrie uprchnout, jelikož vzrůstající egyptský nacionalismus začal cizincům život v Egyptě ztěžovat. Rodina se přestěhovala do Vídně. Socialistická „rudá Vídeň“ a těžká rodinná situace formovaly budoucí Hobsbawmův světonázor. Rodinné příjmy nebyly příliš vysoké a situace se ještě zhoršila po nečekané smrti jeho otce. Ten z ničeho nic zkolaboval a zemřel. Matka, která se živila psaním, nedokázala sama rodinnou finanční situaci zvládnout. Její zdravotní problémy se brzy také zhoršily a zemřela na tuberkulózu. Hobsbawm se stal sirotkem v pouhých čtrnácti letech.

Naštěstí se o něho postarali příbuzní jeho rodičů odstěhoval se tedy za svojí tetou do Berlína. Dva roky strávené v německé metropoli se do jeho nahlížení na svět hluboce otiskly. Jestliže ve Vídni panoval sociálně demokratický duch, v Berlíně ho silně ovlivnil komunismus. Do té doby Hobsbawm podle svých slov vnímal kapitalismus jako selhávající systém, v Berlíně ale poznal kapitalismus jako katastrofu. Dva roky po velké finanční krizi se Německo ocitlo v hlubokých ekonomických a společenských problémech. Ty se brzy přelily i do politického života. Ideál parlamentní demokracie byl na ústupu a tehdejší doba volila mezi dvěma variantami – komunismem a nacismem. „Volba mezi zničením a revolucí (mezi pravicí a levicí), mezi žádnou budoucností a budoucností, se stala nejen abstraktní možností, ale i uznáním vážnosti situace,“ píše Hobsbawm ve svém komentáři ke knize Minulost jedné iluze od Françoise Fureta.

Hobsbawmova volba byla od začátku jednoznačná. Ve svém deníku vzpomíná na berlínskou komunistickou manifestaci pouhých pár dní před jmenováním Adolfa Hitlera německým kancléřem. Zatímco nacistická manifestace, která se konala tři dny předtím a v jejímž čele stanul Hitler, přilákala několik desítek tisíc lidí, vzpomínanou komunistickou manifestaci navštívilo sto třicet tisíc lidí. Dav proudil po dobu několika hodin kolem bývalého prezidentského kandidáta Ernsta Thälmanna, který v silných mrazech trpělivě zdravil své příznivce. Jmenování Hitlera německým kancléřem však komunisty zaskočilo a už nikdy nedostali šanci se z tohoto šoku vzpamatovat. Hobsbawm a jeho rodina se vystěhovali z Berlína ještě předtím, než Německem prošla první vlna perzekuce komunistů a Židů. Jeho novým domovem se stal Londýn. Nejednalo se však o útěk z politických důvodů, nýbrž z finančních. Hobsbawmova náhradní rodina se přestěhovala tam, odkud původně pocházela.

Prvák, který zná všechno

Ještě v pubertě si Hobsbawm představoval, že z něj bude spisovatel. Poměrně brzy ale zjistil, že to nejspíš nebude jeho cesta. Zato však vynikal v historii. Vedle světové literatury a poezie zhltnul i náročnější odborně-historické publikace. Jeho vášní bylo i cestování. Ještě před nástupem na univerzitu projel stopem Francii, a dokonce se dostal i na pár dní do Španělska, kde zrovna začala občanská válka. V roce 1936 nastoupil na Cambridge, kde se z něho stal student moderní historie. V tuto dobu měl načteno víc knih než kdokoliv z jeho spolužáků, kromě angličtiny mluvil plynně i francouzsky a německy. Brzy se o něm začalo mluvit jako o prvákovi, který ví všechno.

Jeho studium na nějakou dobu přerušila válka. V únoru 1940 byl Hobsbawm povolán do britské armády. Zde strávený čas pro něj byl z drtivé části ubíjející nudou. A to tehdy ani netušil, že ho kvůli členství v komunistické straně, kam vstoupil v roce 1935, sleduje britská tajná služba MI5. Ta tehdy monitorovala aktivity členů komunistické strany jak v době přátelského paktu mezi Hitlerem a Stalinem, tak i po něm. Hobsbawm byl označen za sice neškodného, ale nedůvěryhodného člověka. Hlavně z toho důvodu mu v armádě nebyla přidělená žádná významnější pozice. Nepřijali ho ani do šifrovacího oddělení, kam se hlásil.

Hobsbawmovo členství ve straně bylo pro něj překážkou i v několika dalších případech. Kvůli zásahu MI5 například nenastoupil na volnou pozici v BBC, kde později působil alespoň jako externista. MI5 měla důvodné podezření, že členové komunistické strany předávají citlivé informace Sovětům. To se ostatně potvrdilo v případě tzv. cambridgských špionů, které MI5 odhalila. Anthony Blunt, Guy Burgess, Donald Maclean, Kim Philby a John Cairncross předávali Sovětům citlivé informace, neboť se domnívali, že v době britské pasivity před druhou světovou válkou byl právě Sovětský svaz jedinou záchranou před fašismem.

Důvěrou levicových intelektuálů v Sovětský svaz zásadně otřásla Stalinova smrt a tajná Chruščovova zpráva na 20. sjezdu KSSS, v níž otevřeně hovořil o Stalinových zločinech a kultu osobnosti. Následné potlačení maďarského povstání sovětskými tanky vehnalo komunistické strany na Západě do ostrého vnitřního konfliktu. Hobsbawm se společně s dalšími marxistickými historiky a spolustraníky dostal do otevřeného konfliktu s vedením strany a obvinil ho z potlačování demokratické diskuze. V tomto momentě si uvědomil, jak je nejužší vedení strany rigidní a zatuchlé. Nikdy z ní ale neodešel. Chtěl uvnitř stranické struktury zůstat a svou pozici navíc nechápal politicky, ale ideologicky. Stal se z něj však vyloženě pasivní člen. Od sedmdesátých let byl navíc daleko aktivnější v italské komunistické straně.

Marxismus jako vědecká metoda

Konec Sovětského svazu zastihl Hobsbawma na vrcholu sil. Byl tehdy asi nejvlivnějším světovým historikem. V době, kdy komunismus prohrál a spousta levicových intelektuálů svoji politickou orientaci revidovala, Hobsbawm svůj životní postoj nehodlal měnit. Jeden z účastníků konference sociálních historiků v Uppsale vzpomínal, jak během společné večeře přišla na řadu otázka, jak bude vypadat svět po pádu Sovětského svazu. Hobsbawm k velkému překvapení všech přítomných odpověděl slovy: „Když tady byl Sovětský svaz, měli jsme mír. Teď bude válka.“ Konec Sovětského svazu podle něj znamenal, že se bude svět postupně odvracet od sociálního státu a více se klonit k nacionalismu. Obě jeho prognózy se naplnily.

Zatímco existence Sovětského svazu nutila Západ udržovat fungující sociální stát, jeho konec znamenal, že už jej z ideologických důvodů udržovat nemusí. S otázkami na členství ve straně a na své marxistické přesvědčení se Hobsbawm musel v postkomunistickém světě potýkat neustále. Byl mu vytýkán ideologicky zabarvený tón, který při interpretaci historických jevů a událostí používal. Pro Hobsbawma osobně to byla dávno vyřešená otázka a žádný levicově smýšlející člověk podle něj nemohl před svými čtenáři tento fakt skrývat. Hobsbawm představil marxismus jako zcela legitimní myšlenkový směr, který ve vědeckém prostředí umožňoval zkoumání složitých společenskovědních procesů. Marxismus navíc dokázal oprostit od stalinistických dogmat.

Komunismus pro něj představoval především ideál boje za důstojný život pro všechny. Byl pro něj ale také snem o všeobecné svobodě lidstva, a speciálně pak svobodě chudých. „Tak to vnímá člověk, jehož politické ideály se formovaly v Berlíně na začátku třicátých let a který na tuto dobu nikdy nezapomněl,“ uvedl v roce 1990 v rozhovoru pro Independent on Sunday.

Odpor k nové levici

Nová levice, která se formovala okolo ideálů roku 1968, už pro něho byla něčím úplně cizím. Z dnešních kulturních válek mezi pravicí a levicí by se mu nejspíš dělalo zle. Novodobý feminismus, zelené, LGBT a další sociální hnutí, která se začala objevovat jako pozůstatek revolučního roku 1968, považoval Hobsbawm za politováníhodnou proměnu tradiční marxistické levice v novou levici, která byla podle něho nutně v opozici k marxismu, jelikož nabízela radikalizaci, bezhlavost, libertariánství a individualismus. V jeho očích se jednalo o antisociální hnutí, která neposkytovala žádná východiska pro progresivní politiku. Od devadesátých let pak s odporem pozoroval nástup politické korektnosti na amerických univerzitách.

Své příznivce si však nezískal díky politickým názorům, ale stylu, kterým historické procesy a události popisoval. Typické pro něho bylo odvážné zevšeobecňování dějinných procesů, důraz na detail, který přitáhl pozornost čtenáře a vtáhl ho do problematiky, a závěry, které vybízely k polemice. Ostatně i proto byl oblíbeným autorem čtenářů a akademiků, kteří nesdíleli jeho ideologické myšlení. Jeho přístup spočíval v novém nahlížení na několikrát propíraná historická témata, pokládání nových otázek a odkrývání nových problémů v pozadí.

Největší slabinou jeho často globálně pojatých historických prací je takřka nulové zaměření na ženské osobnosti. Ačkoliv se ve svých pozdějších knížkách pokoušel uchopit i toto téma, většinou šlo o žalostné pokusy. Nejspíš to souviselo s jeho tradičním marxistickým myšlením, které ve všech ohledech upřednostňovalo třídu před genderem. Feminismus Hobsbawm považoval za zbytečné odvádění pozornosti od všeobecného boje za sociální spravedlnost, který měl podle něj ve výsledku zajišťovat i rovnoprávnost žen. I přesto ale patří především Hobsbawmova čtyřdílná série The Age of…, mapující světové dějiny od konce 18. století do zániku Sovětského svazu, z níž byl do češtiny přeložen pouze poslední díl s názvem Věk extrémů, za nejlepší shrnující publikaci k moderním dějinám. Evansův životopis Eric Hobsbawm: A Life in History je pak velmi důstojným rozloučením s jedním z největších historiků novodobé éry.

Autor je člen redakce Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies