Foto ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA-3.0
James Krapfl působí na McGill University v kanadském Montrealu. Je odborník na českou a slovenskou novodobou historii, zaměřuje se na dějiny politické kultury. Jeho knižní studie o zapojení občanů v regionech celého Československa do revolučního a porevolučního dění Revoluce s lidskou tváří. Politika, kultura a společenství v Československu v letech 1989–1992 vyšla nejprve slovensky (2009), následně i anglicky (2013). Přinášíme další ze série textů věnujících se třiceti letům od rozpadu československé federace.
Ve své knize jste ukázal, že listopadová revoluce roku 1989 byla prožívána různými způsoby v různých částech republiky. Naznačovalo už dění během listopadových dní, že by se československý stát mohl zanedlouho rozpadnout?
Samozřejmě, že ne. Někteří vracející se luďáčtí exulanti se snažili přesvědčit Slováky, aby iniciovali kroky k osamostatnění, ale před vypuknutím „pomlčkové války“ v lednu 1990 se těšili jen marginálnímu úspěchu. Slovenští vysokoškoláci se jim smáli, že neumějí pořádně slovensky a lidé v koordinačním výboru Verejnosti proti násiliu (VPN) odmítali tlumočit jejich stanoviska. Mezi domácími Slováky jsem spatřil jen ojedinělé hlasy volající po samostatnosti (v Bratislavě a na severu středního Slovenska), ale až v polovině prosince, ne v listopadu. S výjimkou těchto okrajových skupinek brali českoslovenští občané existenci společného státu jako samozřejmost – maximálně někteří v Bratislavě a okolí začali už v týdnu po 17. listopadu požadovat „důsledně demokratickou“ federaci.
Jak tyto požadavky na reformu federace vypadaly?
Dobrá otázka. Na začátku revoluce nebylo třeba myšlenku podrobně rozebírat, a jak bylo vidět v následujících dvou letech, když došlo ke skutečné změně institucí, názory na jejich žádoucí podobu se značně lišily – nejen mezi Slováky. V prohlášeních VPN a koordinačního výboru slovenských vysokoškoláků šlo minimálně o to, aby se Slovenská národní rada (SNR) stála skutečným zákonodárným shromážděním.
Občané, kteří chtěli zachovat společný stát, se neměli na koho obrátit poté, co jejich pokus o referendum selhal.
Šlo o požadavek, který by se dal zároveň klást na Českou národní radu (ČNR) a Federální shromáždění, neboť všechny sloužily v komunistickém systému spíš jako stroje na schvalování zákonů vymyšlených ve stranických výborech. V kontextu podzimu roku 1989, kdy SNR schválila komunisty vymyšlený ústavní zákon, který by ještě více centralizoval rozhodování, požadavek implikoval přesun některých pravomocí z Prahy do Bratislavy. Přesně které pravomoci bylo však třeba ještě specifikovat.
Do jaké míry se do revolučních ideálů promítala idea „čechoslováctví“? Figurovala vůbec?
Ze svého studia prohlášení, letáků, bulletinů, novin a zápisů ze všech koutů republiky si nevzpomínám, že bych na tento termín vůbec narazil. Lidé však hovořili o politické kultuře nebo tradici, kterou považovali za typicky československou. Masaryk byl symbolem jak pro Čechy, tak pro Slováky. Někteří v obou republikách přímo jásali, že Československo po dlouhých letech přineslo světu něco nového: nový způsob revoluce, překonání násilí a odcizení ve společnosti způsobem, který by mohl být příkladem pro zbytek světa.
Jakým způsobem se tedy během revolučních událostí hovořilo o „národu“?
Slovo „národ“ se používalo ve dvou registrech. Především se používalo v jednotném čísle ve smyslu společenství všech československých občanů. Nikdo nezpochybnil předpoklad, že Československo je stát dvou národů a více národností, ale slovo „národy“ v množném čísle ve veřejných diskusích a prohlášeních nebylo na počátku akcentováno. Lidé se radovali z nové sounáležitosti a společenství, se kterým cítili tu sounáležitost, vnímali nejprve jako občanské a československé, ne národní v etnickém slova smyslu. Nicméně lidé v Čechách (ne na Moravě či ve Slezsku) hovořili už v prosinci o české politice, společnosti a myšlení v souvislostech, kde slovo „československé“ by bylo vhodnější. Naznačuje to, že vnímali stát – aspoň podvědomě – jako v podstatě český stát. Vzhledem k takové mentalitě není divu, že studenti a představitelé VPN v Bratislavě požadovali demokratičtější federaci, ale je třeba dodat, že ani Moravané nebyli vždy nadšení z nepochopení pro své zájmy, se kterým se často setkávali v Čechách a zejména v Praze. Lidé na středním a východním Slovensku zase často nesouhlasili s tím, že Bratislava hovoří ve jménu celého Slovenska. Jinak řečeno, než se nacionalismus stal faktorem v politickém vývoji, který revoluce zahájila, se mezi sebou střetly regiony.
Kdy tedy začíná docházet k diferenciaci a pojem „národ“ je vnímán na základě etnického klíče?
Zde je asi důležité, že představitelé početné maďarské menšiny na Slovensku se hned od založení Nezávislé maďarské iniciativy 18. listopadu profilovali na etnické bázi. Iniciativa potom úzce spolupracovala s VPN, ale nestala se její součásti. Když bratislavští studenti a představitelé VPN 25. listopadu prohlásili, že chtějí vytvořit ze SNR „skutečný parlament slovenského národa“, měli na mysli občanský národ, který by zahrnoval Maďary a občany dalších národností. Postupně ale představitelé obnovené Matice slovenské, Slovenské národní strany a dalších vznikajících subjektů reagovali na maďarské požadavky zdůrazněním etnické definice slovenského národa. Mimetické následky můžeme pak spatřit i v českém politickém diskurzu.
Nakolik byla otázka národní svrchovanosti důležitá pro slovenskou předlistopadovou antikomunistickou opozici?
Částečně zaleželo na tom, kde bydleli a odkud pocházeli. „Disidenti“ v Košicích věc viděli jinak než kolegové v Bratislavě a podobný rozdíl lze vnímat, i když nebyl tak ostrý, i mezi Prahou a Brnem. Takže vzhledem k zeměpisnému zřízení země hlavní rozdíl nebyl v tom, jestli člověk byl disidentem nebo ne, ale jestli měl pohled z hlavního města a okolí nebo odjinud. Říkám, že regionalismus byl hybnou silou před tím, než se jí stal nacionalismus, ale ještě dříve se lidé snažili vybudovat nové struktury úplně lokálně, na svých pracovištích a ve svých obcích, neboť tam se mohli bezprostředně scházet a jednat demokraticky. Součásti pražského a bratislavského lokálpatriotismu je však i to, že jde o hlavní města. Občané Bratislavy chtěli zvýšit moc svého města, aby plnila jejich představy o tom, jak má hlavní město vypadat a jaké by tam měly být příležitosti. Proto probíhaly v Bratislavě na začátku devadesátých let vážné diskuse například o tom, jestli má Bratislava jako hlavní město mít metro… Jinak ale Slováci v roce 1989 a na začátku devadesátých let často vrtěli hlavou nad nároky, které si Bratislava dělala, aniž by je konzultovala se zbytkem země.
Je třeba však také zmínit fenomén, který popsala americká politoložka Carol Leff – že slovenská politická scéna byla vždy od roku 1918 rozdělená mezi ty, kteří hledali oporu v českých zemích, a ty, kteří chtěli více autonomie. (Jako historik bych ovšem dodal, že toto štěpení lze spatřit i před rokem 1918). Během druhé světové války tento rozdíl dokonce vedl k občanské válce na Slovensku, když vypuklo Slovenské národní povstání proti Tisovu režimu a za znovusjednocení Československa. Ačkoliv se napětí potom utišilo, ty historické postoje se do jisté míry dědily v rodinách, takže část slovenské katolické opozice byla tradičně oddaná myšlence autonomnějšího Slovenska. Zakladatel slovenského Křesťanskodemokratického hnutí Ján Čarnogurský, který spolupracoval s VPN, ale nikdy se nestal jejím stoupencem, byl hlavním představitelem tohoto proudu. Bylo to v souladu s jeho rodinnou historii, že potom prohlásil, že by se Slovensko měl stát jednou z „hvězdiček“ Evropy – tedy, že by mělo vstoupit do Evropského společenství samostatně.
Odkud se tedy požadavek na rozdělení federace na počátku devadsátých let vlastně bere? Dalo by se říct, že dělící linií politického konfliktu v české části státu se rychle stala opozice liberalismus versus komunismus, zatímco na Slovensku politickou scénu formovala spíše opozice liberalismus versus nacionalismus?
Nejsem si jistý, že to je správný popis „dělících linií“ na začátku devadesátých let, aspoň mezi běžnými občany. Tam ta linie byla zpočátku spíš mezi nomenklaturou a občany, kteří chtěli uplatnit demokracii na pracovištích. Antikomunismus nebyl hybnou silou v listopadu a prosinci, začal být motivační ideologií v lednu a zintensivněl na jaře roku 1990 právě kvůli neochotě mnohých nomenklaturních kádrů podřídit se vůli pracujících v rozporu s platnými zákony. „Liberálové“ mezi vedoucími představiteli OF a VPN, včetně bývalých disidentů jako Petr Pithart, ale i členů „šedé zóny“ jako Fedor Gál, vystoupili na straně nomenklatury a tím oslabili občanské hnutí na pracovištích. To vedlo k první vlně populismu v ČSFR, když se naštvaní okresní představitelé OF a VPN bouřili proti dosavadním představitelům hnutí v koordinačních centrech a podpořili do jejich čel Václava Klause a Vladimíra Mečiara.
Na Slovensku bylo štěpení možná složitější než v ČR, protože ačkoliv byl antikomunismus jedním z důvodů, proč okresní aktivisté VPN podpořili Mečiara proti stávajícímu koordinačnímu centru VPN, také protestovali proti tomu, co vnímali jako neochotu ze strany VPN zastávat zájmy slovenských občanů. Z jejich pohledu se „liberálové“ často ztotožňovali s Pithartem (tehdy už českým premiérem) a lidmi v koordinačních centrech OF a argumentovali proti postojům lokálních představitelů VPN.
Takže nacionalismus zesílil jako reakce na liberalismus, který byl vnímán jako „pomocník“ komunismu?
Dá se to tak říct, ale zdůraznil bych, že hlavní námitka vůči koordinačním centrům OF a VPN byla, že se chovala nedemokraticky. Kořenem sporu byly rozdílné představy o demokracii. Ovšem někteří občané zklamaní politikou OF a VPN se už na jaře 1990 obraceli k nacionalistickým uskupením, jako byly Slovenská národní strana nebo Sládkovi Republikáni. Na Slovensku to zklamání prospělo i Křesťanskodemokratickému hnutí Jána Čarnogurského, který říkal, že pád liberalismu by měl následovat po pádu komunismu. Část Mečiarova úspěchu spočívala v tom, že dokázal oslovit jak stoupence těchto proudů i relativně umírněný střed. V ČR můžeme vidět jisté zrcadlení v tom, jak mnozí Češi byli hrdí po červenci 1992 na to, že se Klaus autoritativně postavil Slovákům a nesnažil se už za každou cenu udržet společný stát. Měli pocit, že konečně někdo hají jejich zájmy.
Jak vysvětlit, že k rozpadu federace došlo tak rychle a v zásadě „bezproblémově“?
Zaprvé je třeba připomínat, že k rozdělení nedošlo z vůle lidu, ale spíš sloužilo jako administrativní řešení politického problému. Jistě, menšina v obou zemích přijala samostatnost s radostí, ale většinu to rozhodnutí Klause a do menší míry Mečiara – v rozporu s předvolebním slibem zachovat společný stát – nepříjemně překvapilo. Protože si přáli udržet společný stát, buď proti rozhodnutí protestovali (například peticí za referendum, kterou podepsalo přes dva miliony občanů), nebo se aspoň snažili zmírnit jeho dopady.
Zadruhé, chyběly instituce, které by se zastaly federace. Jak Carol Leff poznamenala v devadesátých letech, nový stranický systém, který se začal formovat už v listopadu 1989, byl jen s marginálními výjimkami rozdělený do dvou republikových systémů. Adéla Gjuričová a Tomáš Zahradníček ve své skvělé knize o posledních letech Federálního shromáždění nedávno dodali, že právě díky stranickému systému nebyly tyto federální instituce schopné po volbách roku 1992 vzdorovat vůli stranických lídrů. Tím se Federální shromáždění ironicky stalo zase jen automatem na schvalování zákonů, kterým bylo před revolucí. Kromě Federálního shromáždění byl jedinou silnou federální instituci prezident, ale Havlův vztah k federaci byl konec konců ambivalentní, což bylo zjevné už v listopadu, když jako beznadějný Pražák ukázal žalostné nedostatky ve znalosti Slovenska. Takže občané, kteří chtěli zachovat společný stát, se neměli na koho obrátit poté, co jejich pokus o referendum selhal.
Co zbylo z Československa po jeho rozdělení? Přetrvaly některé kulturní vzorce či vazby nebo formy politické kultury?
Svým způsobem Československo ještě existuje. Tvoří ho občané z obou stran hranice, kteří spolupracují, kteří se zajímají o kulturu nebo dění v druhé republice nebo kteří tam dokonce žijí. Ovšem nejvíce přispívají k udržení tohoto „lidového“ Československa Slováci. Oni běžně čtou české knihy, zatímco opak není pravdou; české noviny jsou snadno dostupné v Bratislavě, kdežto sehnat slovenské v Praze je obtížné. Mnohem více Slováků studuje a žije v České republice než opačně. Třeba dodat, že Evropská unie umožňuje tuto přirozenou integraci ještě více než vzájemné smlouvy, které měly podobný účel do společného vstupu do EU v roce 2004 a do schengenského prostoru v roce 2009.
Často se mluví o stereotypních rozdílech mezi Čechy a Slováky, ale je třeba připomínat, že mají k sobě navzájem mnohem blíž než k ostatním národům. Částečně je to ovšem dáno podobnými jazyky a kulturní vzájemností, která sahá až do středověku, ale klíčové zkušenosti formování politické kultury získali ve společném státu od roku 1918. Ačkoliv debaty o podobě společného státu v letech 1990 až 1992 ukázaly, že v politické mentalitě zdědili Češi a Slováci něco z rozdílů mezi Rakouskem a Uherskem, v politické praxi se chovali a stále chovají velice podobně, což je dáno tím, že měli zhruba sedmdesát let stejné nebo paralelní instituce. A proto občanská angažovanost v obou zemích je dnes velmi robustní. I demokratické instituce jsou v České republice a na Slovensku relativně odolné, zejména ve srovnání se sousedy, Maďarskem a Polskem. Z těchto důvodů také dokážou velmi dobře spolupracovat na evropské i mezinárodní úrovni. Spoluprací můžou dosáhnout více, než kdyby každý jednal samostatně.