Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Od 7. října loňského roku sledujeme vývoj událostí na Blízkém východě po masakru zhruba 1 200 lidí v jihozápadním Izraeli. Způsobili ho příslušníci islamistického hnutí Hamás (akronym arabského názvu Hnutí islámského odporu, rovněž Nadšení). Ti překonali zátarasy z ostnatého a žiletkového drátu a betonu, jímž je Stát Izrael od Pásma Gazy oddělen, a zapříčinili drastickou smrt stovek civilních obyvatel Izraele, zahraničních turistů, a rovněž v boji zabili stovky nepřipravených izraelských vojáků.
Následně se po celém světě přehnala vlna reakcí, odpovídajících vztahu té které země k palestinsko (arabsko)-izraelskému konfliktu. Ten sužuje oblast Blízkého východu již téměř 76 let, ale z širšího historického hlediska více než jedno století. Prvotní vyjádření soustrasti ze strany českých politických představitelů bylo pochopitelné, protože útok Hamásu zasadil izraelské společnosti hlubokou ránu a rozjitřil i rány staré. Dalo se pochopit i to, že v prvním okamžiku nezasazovali politici útok do historického kontextu, ale jen vyjadřovali soustrast. Jenže velmi brzy začalo být jasné, že reakce izraelské vlády bude nejen zhoršovat desítky let trvající konflikt, který předtím sama aktivně vytvářela, ale způsobí bezprecedentní humanitární krizi a nezměrné utrpení všech obyvatel Gazy. A čeští vrcholní politici, jejich poradci, poslanci, senátoři, někteří novináři či intelektuálové dál pokračovali ve zcela nekritickém přístupu a v novém kontextu byla jejich vyjádření čím dál patetičtější až devótní. Čím méně představitelé naší politické garnitury vědí o historii daného konfliktu, tím snáze se teatrálně odívají do izraelských vlajek na Staroměstském a Václavském náměstí, jako kdyby se jednalo o derby na Spartě nebo v Edenu.
Umanutá podpora izraelské politiky
Vlna mediální exhibice vyvrcholila výzvou ministryně obrany k vystoupení ČR z Organizace spojených národů, neboť bychom se prý měli za české členství v ní stydět. Následovalo prohlášení předsedy vlády na proizraelské demonstraci za účasti asi tří stovek občanů, že ČR bude i nadále hlasem Izraele v Evropě, což přijali rozpačitě i někteří účastníci setkání. Mezi podobnými postoji a formulacemi dominoval vůči české společnosti jeden zásadní vzkaz: Na postoj české vlády by měla být společnost hrdá, neboť právě jím dáváme najevo, že „neopouštíme našeho přítele a strategického spojence“ a „hájíme naše hodnoty“, ačkoli nebylo řečeno, které hodnoty tím má vláda na mysli. Ty, které platí v Maďarsku, na souostroví Nauru, Marshallových ostrovech a několika dalších, málo významných členských státech v Pacifiku, neboť přesně tyto státy hlasovaly proti rezoluci OSN, zaujímající stanovisko k latentní a nyní na povrch vyhřezlé humanitární krizi v Pásmu Gazy? Nebo hodnoty, které se od těch „našich“, alespoň formálně, neliší a jsou vyznávány naprostou většinou členských států Evropské unie? Tato většina, od níž se chceme distancovat, ovšem dlouhodobě seriózně přihlíží ke komplexní povaze blízkovýchodního konfliktu a to, co se odehrálo 7. října u Gazy vidí v historickém kontextu.
Čím méně představitelé naší politické garnitury vědí o historii daného konfliktu, tím snáze se teatrálně odívají do izraelských vlajek na Staroměstském a Václavském náměstí, jako kdyby se jednalo o derby na Spartě nebo v Edenu.
S přirozenou výjimkou Izraele a USA těch vysloveně proizraelsky hlasujících států v OSN bylo nejprve dvanáct a ČR patřila mezi ně. Podobně umanutě se ČR zachovala i nedávno v rámci diskuse na půdě Evropské unie. Nesmíme se pak divit, že zahraniční diplomaté, odborníci v oboru historie či politologie a novináři, se příležitostně s nepochopením ptají, co za tím nekonstruktivním, případně ideologickým postojem Česka vězí. Nemůžeme se divit, jestliže britský liberální panarabský list al-Hayat už před lety napsal, že Česko je „letadlovou lodí Izraele v Evropské unii“. Takovou politikou nepomáháme ani svým „strategickým spojencům“, ale ani sami sobě, protože jsme se zablokovali kdesi v rohu, aniž bychom měli možnost do věcí konstruktivně zasáhnout nebo dokonce se pokusit o zprostředkovatelskou roli, o níž čas od času tak rádi sníme. Dveře jsme si zaklapli i do důležitých zemí arabského světa.
Na dotaz, proč naše zahraniční politika neuplatňuje v palestinsko-izraelském konfliktu vyváženější a méně servilní postoj vůči Izraeli, se zpravidla uvádí demagogický a neudržitelný argument: Francie a další západní státy mají na svém území početné arabské a muslimské komunity a musejí brát v úvahu bezpečnostní ohledy. Druhá výmluva naší politické a části intelektuální elity spočívá v tom, že Češi mají specifický, historicky zakotvený odpor k antisemitismu, dlouhodobě chovají sympatie k Izraeli a Židům obecně. Není to pravda, ale i kdyby to pravda byla, právě takto formovaná romantická zkušenost by českému národu bránila vidět konflikt v Izraeli/Palestině od založení Státu Izrael v květnu 1948 kontextuálně, v historických souvislostech.
Naše hodnoty rozbité nekritickým fanděním
Palestinsko-izraelský konflikt není fotbalový zápas, jakási černobílá partie. Je to bohatě strukturovaný historický jev, který v sobě obsahuje několik rovin – (geo)politickou, ekonomickou, etnickou, ale ve zvýšené míře též rovinu ideologickou a náboženskou. Z toho ovšem vyplývá, že jednostranný postoj naší současné vlády, jakož i vlád předešlých, bychom měli přísně oddělovat od věcného hodnocení, od diskuse, jíž by se měli zúčastňovat akademici, obecně intelektuálové, poučení publicisté, političtí analytici a další. Jen tak lze ve světle masového vraždění v jižním Izraeli a posléze cynického zabíjení v pásmu Gazy posoudit, co jsou vlastně ty blíže nespecifikované „naše hodnoty“.
Není náhodou, že od počátku izraelské odvetné operace v Pásmu Gazy jsme v českých televizích neviděli vůbec nic z toho, co se tam doopravdy děje, zato se nám donekonečna předkládá omšelá teze, že naše vláda pevně stojí za Izraelem, který má přece právo se bránit, že ve válce přece vždycky umírají i civilisté. Ani slovo o právních aspektech izraelské okupace nebo blokády Gazy, masivním porušování lidských práv v Izraeli a na Západním břehu Jordánu, aktivitách židovských osadníků, včetně nelegálních záborů arabské půdy, teroristických akcí a podobně.
Proč tomu tak v ČR skutečně je, nechme nyní stranou a všimněme si, o co se mnozí naši myslitelé a publicisté opírají, když podstatu vřelého vztahu ke Státu Izrael vysvětlují a překrucují. Během posledních měsíců českým veřejným prostorem proplouvá zvýšená vlna jednostranného soucitu s židovským lidem, ačkoli nesnižujme práci těch specialistů a novinářů, kteří postupně a opatrně formulují objektivnější a vyváženější stanoviska. Ale i tak – téměř ani slovo o každodennosti Palestinců v Gaze před 7. říjnem nebo sebemenší projev empatie pro situaci lidí, honěných dnes tamtéž jako stádo a zabíjených po stovkách.
Jaká byla motivace příslušníků hnutí Hamás nebo Islámského džihádu, že spáchali tak ohavný čin a proč sklidili sympatie mnohých z těch Palestinců, kteří by sami něco podobného spáchat nedokázali, ani by se Hamásem nehodlali naverbovat? Mějme tím na mysli i ty, kterým – kdoví proč – říkáme „izraelští Arabové“, ačkoli jsou to rovněž Palestinci, vesměs potomci těch Arabů, které Židé v osmačtyřicátém nestačili vyhnat a odsunout z území, která na konci války zjara 1949 zůstala pod jejich kontrolou a stala se základem pro vytyčení nových hranic Izraele. V postojích řady komentátorů daných událostí jako bychom Palestince „dehumanizovali“ a místo lidí v nich viděli pouhou přírodní překážku, kterou je potřeba vyvrátit z kořenů a zbavit se jí – ve jménu humánního a demokratického Izraele, jehož armáda prý vždy v minulosti brala ohled na civilisty.
Podobných mylných „narativů“, jak se dnes s oblibou říká, je dobrá desítka a některé z nich už se proměnily ve skálopevné mýty či legendy. Ty se pravidelně objevují v polopravdách a demagogických apologiích českých politiků, jejich poradců a pořadech či článcích mnoha médií. Připomeňme si alespoň dva z oněch narativů: První se opírá o myšlenkový odkaz Tomáše Garrigue Masaryka, který prý svou neohroženou obhajobou chudáka židovského původu obviněného z údajné rituální vraždy mladé ženy v procesu známém jako „hilsneriáda“, nastavil zrcadlo měšťácké a antisemitismem zasažené společnosti přelomu 19. a 20. století. Posléze pak v době svého působení v čele první Československé republiky soustavně vyjadřoval své sympatie k židovství, sionistickému hnutí a jeho aspiracím v Palestině. Druhý narativ zase hrdě připomíná vřelý postoj ČSR k vznikajícímu Státu Izrael a vyzdvihuje naši roli při pomoci sionistům během první izraelsko-arabské války v letech 1948–1949.
Masaryk jako mantra české obrany Izraele
Tomáš Garrigue Masaryk se v letech 1899–1900 ujal obhajoby místního tuláka Leopolda Hilsnera, který byl obviněn, že v lese u obce Polná na Vysočině brutálně zavraždil dívku jménem Anežka Hrůzová. Hilsner byl obviněn z rituální vraždy, jednoho z bludů, jaké se v tehdejším veřejném mínění v Čechách, ale i jinde v Evropě, kde vrcholila éra lokálních nacionalismů v procesu utváření a sjednocování národů, objevovaly.
Vzhledem k hysterické antisemitské kampani, jíž se kromě nevzdělaného venkovského obyvatelstva v dané oblasti s chutí zúčastnily také obrozenecké národní noviny nebo městští kresliči a lepiči karikujících plakátů, se Masaryk dostal do svízelné společenské situace. Byl tehdy univerzitním profesorem, a na pracovišti se rovněž stal cílem opovržení ze strany některých kolegů, a hlavně studentů. Byl to ovšem zásadový člověk – liberál a humanista. Obhajobu křivě obviněného člověka ze zločinu s antisemitským pozadím vzal jako svou povinnost. Tento „slavný“ proces, který vešel ve známost v mnoha zemích Evropy, podobně jako například francouzská Dreyfusova aféra, mu vynesla dočasné opovržení, přestože Hilsnera neobhájil. Rovněž ovšem sympatie mezi příslušníky židovské inteligence a aktivisty právě se rodícího sionistického hnutí, které založil maďarský židovský intelektuál Theodor Herzl na kongresu v Basileji roku 1897.
Masaryk se ovšem do tohoto případu nevložil, aby zachránil Hilsnera jako Žida. Neměl o něm ostatně dobré mínění, neboť šlo o člověka mdlého rozumu a nevalné pověsti. Masaryk žádal pouze osvobození nevinného člověka, ať by patřil k jakékoli náboženské či etnické komunitě. Sám o Hilsnerovi prohlásil: „Hilsner jest známý ničema, který již dávno patřil do polepšovny.“ Chtěl ovšem, aby došlo k vítězství vědecké pravdy nad pověrami a k naplnění spravedlnosti. Snažil se českému lidu vysvětlit blud o rituální vraždě, protože dle Masaryka je každá pověra škodlivá. Masaryk byl přesvědčen, že mýtus rituální vraždy v judaismu není možné vysvětlit ani doložit logickými argumenty, přestože je o jeho pravdivosti přesvědčena většina vlasteneckých novinářů, vzdělanců, dokonce Masarykových známých, o širší veřejnosti nemluvě. Domníval se, že před soudem bude možné tento nesmysl vyvrátit a dosáhnout osvobození obviněného. To se mu u soudu nepodařilo. Šlo mu tedy o obecnější princip – postavit se nevzdělanosti a kolektivní nenávisti – zde vůči (náboženské) jinakosti – jež nepoužívá logické a věcně prověřené argumenty. Odmítal obecně emotivní, nepoučené a rasově tmářské přístupy.
Masarykův zájem o semitské kultury
Těm, kdo chtějí využít Masarykovy osoby pouze jako odpovědi na otázku, proč má český národ tak vřelý vztah k Izraeli, by bylo dobré připomenout, že stejnou měrou jako o sionismus a rozvoj sionistických komun (kibuců) v Palestině, se zajímal o všechny staré semitské civilizace i moderní dějiny Blízkého východu. Jinými slovy – jeho koníčkem byl obecně Orient. Svědčí o tom i jeho četba odborných statí, cestopisů a popularizačních vyprávění o terénním výzkumu v mimoevropských oblastech tehdy známého světa.
Patrně někdy v první dekádě 20. století si pořídil učebnici arabštiny, první svého druhu v češtině, od Jaroslava Sedláčka pod názvem Al-Kitábu. Mluvnice arabského jazyka. Praha 1898. Jak daleko pokročil ve studiu tohoto nejrozšířenějšího živého semitského jazyka, se asi nedozvíme. Víme však, že poté, už v době, kdy byl prezidentem, věnoval tuto učebnici pozdějšímu třetímu patriarchovi církve československé (husitské) dr. Františku Kovářovi a od něj ji zase získal patriarcha Miroslav Novák. Ten ji pak na jaře 1970 věnoval autorovi tohoto článku, když se dozvěděl, že se připravuje k přijímacím zkouškám na oboru arabistika / kulturní dějiny islámských zemí na Filozofické fakultě UK.
Masaryk se též živě zajímal o vědeckou a popularizační činnost zakladatele české islamologie prof. Aloise Musila. Četl jeho cestopisy a odborné analýzy o životě Arabů, především ty, které se týkaly Egypta, Sýrie a Palestiny. Po vzniku Československa měl zájem o založení nového pracoviště, které by pod jednou střechou sdružovalo jak akademická orientalistická studia, tak centrum pro rozvoj obchodních a kulturních vztahů se zeměmi „Východu“. V té věci se mj. osobně obrátil na Aloise Musila, aby svými zkušenostmi pomohl při rozvoji arabských a islámských studií a kontaktů.
Musil byl nejprve rozmrzelý. Byl to vzděláním katolický kněz a svým založením loajální stoupenec monarchie. Její rozpad nesl prý těžce. Ještě v roce 1917 byl vídeňskou mocí vyslán do Arábie jako císařský dvorní rada s právem nosit důstojnickou uniformu. Měl sjednotit rozhádané arabské kmeny v oblasti dnešního Jordánska a Džabal Šammar a podnítit jejich vystoupení proti státům Dohody. Měl se tak stát jakýmsi rakouským protějškem slavného „Lawrence z Arábie“.
Když se po vzniku Československa roku 1918 vrátil domů, do rozjásané republiky, stáhl se zatrpklý Musil do rodného Rychtářova na Vyškovsku a začal publikovat výsledky své badatelské a cestovatelské činnosti. Věděl navíc o Masarykově vyhraněném antiklerikalismu a zároveň pozitivním vztahu k Husovu odkazu, ideálům husitství a k reformaci. Nakonec se však nechal přemluvit a roku 1922 stál u zrodu Orientálního ústavu (dnes v rámci Akademie věd ČR). A byl to rovněž Masaryk, kdo přiměl Musila, aby své rozsáhlé dílo vydal kvůli propagaci ČSR anglicky ve Spojených státech za finanční podpory svých známých mecenášů.
Jak to bylo doopravdy s Masarykovou „návštěvou Izraele“?
V roce 1927 podnikl T. G. Masaryk ve věku 77 let dvouměsíční zahraniční cestu – jedinou mimo území Evropy. Na rozdíl od informací některých našich médií ji neuskutečnil jako prezident, nýbrž zcela soukromě a pod nepravým jménem. Za druhé – navštívil nejdříve Egypt, kde se zajímal o starověké památky, stejně jako o památky křesťanského a muslimského období až po současnost. Teprve poté zamířil z Kantary v pásmu Suezského průplavu do Britské mandátní Palestiny, nikoli tedy do Izraele, jak se často mylně uvádí.
Během své cesty si Masaryk, doprovázen pracovníky československého ministerstva zahraničí a obchodu, naplánoval vyvážený a pestrý program, odrážející jeho celoživotní zájem o země Orientu. Svůj zájem o kibucy a způsob života židovských osadníků střídal s návštěvami mnoha dalších míst. Během návštěvy Jeruzaléma se například setkal s jeho starostou Rághibem Našášíbím – představitelem jednoho z nejvlivnějších muslimských rodů, který se v roce 1936 angažoval v čele arabského povstání proti sionistickému přistěhovalectví.
Navštívil samozřejmě chrám Božího hrobu a hovořil s arabskými a řeckými církevními představiteli – patrně proto, že již mnohem dříve jevil zájem o východní křesťanství. Odtud se odebral na Chrámovou horu, navštívil slavnou mešitu Kubbat as-sachra (Skalní dóm) i vedle stojící mešitu al-Aksá, kde prý svými znalostmi o významu tohoto svatostánku pro muslimskou věrouku překvapil své hostitele – představitele Nejvyšší muslimské rady. Přijal ho i předseda Arabského národního výboru Jeruzaléma Músá Kásim paša. Poté Masaryk navštívil chrám Narození Páně v Betlémě a opět se setkal s arabskými křesťany. Na druhý den ho čekala návštěva Národní knihovny, kde nejvíce času strávil v arabské a islámské knihovně Ignáze Goldzihera, původem maďarského Žida, jednoho ze zakladatelů evropské islamologie.
Teprve poté se v Tel Avivu sešel s předními židovskými funkcionáři a položil věnce k hrobům dvou protagonistů sionistického hnutí – Maxe Nordaua a Ahada Ha-Ama. Pak zamířil na sever, do Galileje, kde navštívil několik sionistických kibuců a měst a sešel se tam s českými rodáky, vystěhovalci do Palestiny.
Vojenská pomoc Izraeli v režii stalinistické ČSR
Tajný výcvik izraelských letců, tankistů, mechaniků a výsadkářů začal již v lednu 1948 – tedy měsíc před komunistickým únorovým převratem a před vznikem Státu Izrael 14. května 1948. KSČ, jež byla nejsilnější stranou tehdy ještě formálně pluralitního politického spektra, byť okleštěného na strany Národní fronty, se vehementně postavila za stanovisko ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten – na rozdíl od tehdejších zájmů londýnské vlády, jež mu za války byla tak blízká – nadšeně podpořil aktivity Hagany a dalších sionistických vojenských uskupení, která již od roku 1946 vedla pravidelné přestřelky nejen s gerilami nespokojených palestinských Arabů, vyháněných ze svých vesnic a masakrovaných milicemi Irgun Cvai Leumi a Lechi (tzv. Sternova gangu), ale i s britskými jednotkami, které si s nastalou situací nevěděly rady a nakonec území mandátní Palestiny v dubnu 1948 chaoticky opustily. Nezapomeňme, že šlo o britský protektorát, za jehož vnitropolitický vývoj Britové měli nést plnou odpovědnost, ale neměli na to ani vojenskou sílu, ani finance.
Je možné, že někteří z předúnorových českých politiků, včetně členů komunistické strany, měli ty nejhumánnější sklony pomoci židovským spoluobčanům a Židům obecně, aby si vytvořili vlastní stát po letech utrpení během druhé světové války. Hlavní motivy pro postoj ČSR k situaci v Palestině však byly dva a byly veskrze ideologicko-politické:
Československo sice už v listopadu 1947 hlasovalo na zasedání Valného shromáždění OSN pro rozdělení mandátní Palestiny a vznik Izraele – ale hlavně proto, že naše (stále ještě formálně demokratická) republika chtěla a musela vyhovět požadavku Josifa Stalina. Postavila se tedy za vznik státu, o kterém ve víru počínající studené války obě nové světové velmoci – Sovětský svaz a Spojené státy – doufaly, že se stane jejich ideově spřízněným předpolím v oblasti Blízkého východu proti „reakčním“ a „prohnilým“ arabským monarchiím, ale především geopoliticky zajímavým nástupištěm v oblasti s netušenými zásobami ropy.
Po vypuknutí první izraelsko-arabské války (15. května 1948) jsme se, již plně v režii KSČ a sovětských poradců, vojensky postavili za Haganu, jakožto základ příští izraelské armády, a spolu se Stalinem mylně domnívali, že se Izrael stane socialistickým státem, který definitivně vykoření klasický britský kolonialismus z oblasti Blízkého východu. Mnozí protagonisté podpory Izraele dokonce sázeli na československé komunisty židovského původu, kteří se po příchodu „se Svobodou“ vystěhovali do Palestiny a sehráli důležitou roli při výcviku příslušníků izraelské armády, když se do ČSR tajně vrátili již jako izraelská část instruktorů.
Krátce po vzniku Státu Izrael se totiž začala na popud vojáků židovského původu z bývalého československého armádního sboru v SSSR vytvářet jednotka dobrovolníků. Dohoda o vytvoření samostatné vojenské jednotky byla podepsána 25. června 1948 a regulérní výcvik na území ČSR byl zahájen 23. srpna 1948. Komunisté však nezískali v jednotce téměř žádný vliv, ale naopak stále větší roli hrálo izraelské velvyslanectví a představitelé sionistických organizací, tedy proudu, který začínal být v komunistickém Československu vnímán jako protisocialistický, protože sionisté dali jasně najevo, že politické spojenectví s Moskvou nepřichází v úvahu. Upřímně řečeno, tehdejší ideologie sionismu, jakožto svébytné podoby evropských nacionalistických hnutí své doby, v sobě obsahovala zřetelné prvky socialistických představ o společenském uspořádání, a to nejen v podobě zemědělských komun (kibuců), nýbrž i v poezii, písních nebo výtvarném umění. Ani čeští židovští komunisté, ani sionisté z různých zemí, kteří se u nás sice vycvičili, ale naděje československého vedení nenaplnili.
Výcvik a prodej vojenského materiálu
Československo se tak stalo hlavním výcvikovým střediskem izraelských pilotů, leteckých specialistů, tankistů a výsadkářů – bez ohledu na to, zda byli původem z ČSR. Parašutisté absolvovali přísný výcvik zaměřený na psychické i fyzické předpoklady nutné ke zvládnutí náročných záškodnických úkolů. V červenci 1948 zahájilo 48 židovských dobrovolníků výcvik ve výsadkovém učilišti ve Stráži pod Ralskem, letci se školili především v Českých Budějovicích. Během kurzu měli poměrně omezený pohyb mimo kasárna a na veřejnosti měli hovořit jen ti, kteří uměli česky. Po výcviku věnovaném taktickému využití výsadkových jednotek v boji vycestovali frekventanti v říjnu 1948 do Izraele, kde byli zařazeni do vznikajícího izraelského výsadkového vojska. Vzhledem k předpokládanému nákupu tankové techniky byl v tankovém učilišti v Dědicích u Vyškova zahájen i kurz vojáků v obsluze těžké obrněné techniky. Nastoupilo 43 příslušníků Hagany, kteří byli po absolvování výcviku hned posláni do Izraele.
Praha měla ovšem i zcela zištný, pragmatický motiv: Zbraně jsme prodávali Haganě za tvrdou měnu – převážně od židovských sponzorů ve Spojených státech. Samo vedení Izraele, které Stalina přechytračilo a přiklonilo se k USA, ale při současných setkáních s našimi předními politiky rádo připomíná názor, jehož formulace se připisuje prvnímu prezidentu Izraele Davidu Ben Gurionovi: „Zbrojní dohoda s Čechy byla největší pomocí, které se nám tehdy dostalo. Pochybuji, že bychom bez ní obstáli.“ Je totiž pravda, že Československo bylo během první izraelsko-arabské války jedinou zemí, která podpořila vznikající stát v tak komplexním měřítku.
Obrat o 180 stupňů ve víru studené války
Stalin byl uražen a ponížen. Politická chyba v odhadu úlohy sionismu v oblasti Blízkého východu vyústila v krátkou, ale drastickou éru politických procesů, na něž u nás doplatilo přinejmenším jedenáct předních představitelů KSČ židovského původu, kteří byli v prosinci 1952 popraveni v procesu s tzv. „protistátním spikleneckým centrem“ ve straně. Připomeňme, že paranoidní Stalin si účty se sionismem vyřizoval už během monstrprocesů v SSSR v letech 1937–1938, kdy nechal popravit výkvět své generality a mnoho zasloužilých bolševiků. Na přelomu let 1949–1950 se jeho hněv obrátil proti domnělým zrádcům (a také sionistům) v nitru „bratrských“ komunistických stran.
Ti, kdo především v letech 1948–1949 organizovali vojenskou pomoc ČSR v boji vzniknuvšího Izraele proti intervenci pěti arabských armád, byli především Rudolf Slánský a Bedřich Reicin – dva z hlavních režisérů stalinských čistek a politických poprav do podzimu 1951. Politická situace na Blízkém východě se rázem změnila. Neuplynuly ani dva roky – a z potenciálního spojence Izraele se stal „nástroj amerického imperialismu a sionismu“.
Pár let nato, již po Stalinově smrti, se z některých arabských zemí stali spojenci ve studené válce, která se rozhořela plnou měrou. A tak – v sedmdesátých a osmdesátých letech se naše politické špičky rády chlubily při bilaterálních jednáních se svými „spřátelenými režimy“, že už v roce 1955 to bylo Československo, které jako první poslalo mohutnou vojenskou pomoc revolučnímu Násirovu Egyptu, s níž o rok později dokázal alespoň částečně čelit trojstranné agresi Británie, Francie a Izraele poté, kdy se rozhodl znárodnit Suezský průplav a vykázat odtud poslední britské posádky (suezská krize v říjnu 1956).
Od té doby jsme byli „třídními přáteli“ republikánských a „pokrokových“ arabských režimů, jejichž vojáky jsme školili a prodávali jim zbraně. Ideologicky jsme stáli jednoznačně za nimi a také za palestinským hnutím odporu, které se – zcela legitimně – postavilo do čela emancipačního hnutí „arabského lidu Palestiny“ za své národní sebeurčení a vytvoření vlastního státu na území Palestiny (Izraele). Nutno dodat, že OOP ústy svého vrcholného představitele Jásira Arafata v roce 1988 na půdě OSN (tentokrát v Ženevě) uznala právo Státu Izrael na existenci a přistoupila na vleklé rozhovory o vzniku dvou států na území historické Palestiny.
Kdo s kým jak zachází…
Mezi hlavními obžalovanými v procesu s protistátním spikleneckým centrem byl Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ, a svého času téměř všemocný a obávaný Bedřich Reicin, náměstek ministra obrany, intrikán, z něhož měl prý během pobytu československých jednotek v Sovětském svazu strach i tehdejší plukovník Ludvík Svoboda. Když ho Reicin v listopadu 1950 nechal zbavit funkce ministra obrany, říká se, že nebyl popraven jen na příkaz samotného Stalina.
Příčinou vnitropolitické křeče v KSČ byla roztržka Stalina s Josipem Brozem Titem, který dal Stalinovi jasně najevo, že Jugoslávie si v zahraniční ani vnitřní politice nenechá diktovat z Moskvy. Stalin se obával, aby se podobné sklony nezačaly objevovat i v jiných státech východního bloku. Výsledkem byl příkaz uspořádat vykonstruované procesy v sovětském stylu i v satelitních režimech jako výstrahu všem, kdo by odmítali dodržovat sovětský kurs. A tak došlo v Maďarsku k procesu s ministrem vnitra László Rajkem (popraven 1949) a podobně tomu bylo v dalších zemích. V případě ČSR však byla vnitrostranická čistka nejdůraznější. Prezident Gottwald se prý nejprve snažil Stalinovu přání vzdorovat, ale tlak a výhrůžky z Kremlu i od sovětských poradců v Praze mohly ohrozit i jeho, a proto dal procesu zelenou.
Kromě oficiálního označení procesu, pak byl přidán ještě jeden atribut. Šlo o proces se „zrádcovskou sionistickou klikou ve vedení strany“. Byl to překvapivý rys obžaloby, který – kromě obvinění z velezrady, špionáže a záškodnictví – obsahoval vysloveně antisemitský argument o sionistickém (rovněž židovském) spiknutí ve prospěch mezinárodních sionistických a imperialistických kruhů. Jedenáct ze čtrnácti obviněných byli komunisté židovského původu. Proto kromě obvinění z trockismu a titoismu byli během procesu i ve sdělovacích prostředcích nazýváni „sionistickými a buržoazně nacionalistickými zrádci“, „židovskými kosmopolitními elementy“ apod.
To, z čeho případně mohli být právem obviněni, se v soudních spisech samozřejmě neobjevilo. Slánský se mj. osobně angažoval v procesu s Miladou Horákovou, Bedřich Reicin měl osobní odpovědnost za mnoho justičních vražd – například generála Heliodora Píky. Pokud šlo o jejich obvinění ze spolupráce se „sionistickými centrálami“, pak oběma byla vcelku věcně vytčena osobní spiklenecká činnost v letech 1948–1949, kdy Slánský měl obecně pod svým dohledem tajný výcvik výše zmíněných příslušníků sionistické milice Hagany, pozdější izraelské armády, a Reicin z pozice náměstka ministra obrany, dozíral na vojensko-organizační stránku věci. Kromě nich se měl dopustit spolupráce s nepřítelem především náměstek ministra obchodu Eugen Löbl, který měl mít styky s „imperialistickou velmocí“ při obchodu se zbrojním materiálem a nespecifikovanými „kruhy“ v USA, s nimiž vedl „špinavé valutové kšefty“. Byl jedním ze tří obviněných, kteří vyvázli s „pouze“ doživotním trestem.
Doba se však začala pomalu měnit, stejně jako politický pohled na československo-izraelskou vojenskou spolupráci. Zatímco bývalí českoslovenští občané židovského původu se cvičili v komunistické ČSR a pak bojovali v Palestině za přežití Státu Izrael, třebaže na úkor národa či etnika, jehož příslušníci byli v Palestině nezpochybnitelně doma, oficiální vztahy mezi ČSR a Izraelem se dostaly na bod mrazu.
Reakcí pak bylo nejen zastavení pomoci Izraeli ze strany komunistického Československa, ale posléze i dočasně polooficiální státní antisemitismus od počátku padesátých let. Na popravišti pak 3. prosince 1952 skončilo i jedenáct ze čtrnácti kovaných stalinistů, mezi nimiž byli i Židé Rudolf Slánský, Bedřich Reicin a rovněž Gottwaldův ministr zahraničí Vlado Clementis. Ti, kteří v osmačtyřicátém na příkaz z Moskvy pomáhali Izraeli přežít, byli o čtyři roky později za splnění tohoto rozkazu oběšeni a jejich popel rozmetán po silnici.
Pointa této krátké připomínky událostí kolem československé vojenské pomoci Izraeli spočívá v jednoduché otázce: Skutečně je oprávněné a vkusné, abychom se dnes při setkáních s izraelskými politickými špičkami chlubili výše zmíněným „narativem“?
Autor je arabista a islamolog. Je mj. autorem monografie Náboženství v boji o Palestinu. Judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu. Atlantis, Brno 2000.