Vítejte v nekrokultuře


Veřejné truchlení nad odchodem celebrit se pomalu transformuje v nekrokulturu, která pohlcuje vše živé.

Kdykoliv mi na mobilu pípne SMSka, naskočí mi v hlavě automaticky: „Umřela nějaká celebrita.“ Stalo se to letos několikrát, a tak si můj mozek vytvořil zkratku. Psi pana Pavlova alespoň dostávali cukr, na mě místo sladkosti čeká úkol napsat mrtvé popové hvězdě nekrolog. A že jich v roce 2016 bylo: David Bowie, Prince, Leonard Cohen, George Michael, Alan Vega, George Martin a dalo by se pokračovat. „Pokud jde o smrti hudebních ikon, byl rok 2016 zatím zdaleka nejhorší v historii,“ konstatuje melodramaticky CNN, zatímco jiné médium bije na poplach: „Smutná série smrtí celebrit pokračuje!“

O mrtvých jen dobře

Možná bych se mohl jednou uživit jako autor nekrologů, napadá mě, ale vzápětí mi dojde, že takhle už se živí Jan Rejžek. „Brexit, Trump a smrt Bowieho a Prince. Jaký chcete jiný důkaz, že Apokalypsa je už nablízku,“ píše kdosi na Twitteru a někdo jiný sdílí předělaný cover slavné desky Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band s fotkami mrtvých celebrit. Že tam ještě včera chyběla Carrie Fisher z Hvězdných válek? Tak dneska už je tam taky.

Společně sdílený smutek nad hvězdami, které jsme nejspíše znali jen z rádia či televize, supluje monokulturu, kterou s nástupem internetu vystřídala nepřehledná síť atomizovaných fanouškovských subkultur.

Uživatelé sociálních sítí umít nádherně truchlit. Je to jako soutěž o to, kdo si na pohřeb vezme černější oblečení a bude nejzoufaleji brečet. Kdo vysype víc emotikonů, vyhrál. Stačí pár minut a uživatelé vystřídají všech pět fází smutku – od popírání („To není možné! Co ještě mohl dokázat!“) až po finální smíření („Buďme rádi, že jsme mohli žít na stejné planetě jako on/ona.“) To už ale přichází čas pro novináře, kteří v narychlo spíchnutých textech opsaných z Wikipedie srší superlativy o výjimečnosti a nezastupitelnosti mrtvého. Co na tom, že byli už roky prakticky zapomenutí, protože poslední zajímavou desku vydali někdy na začátku devadesátých let a poslední dvě dekády žili v ústraní? Důležité je, že teoreticky ještě mohli vykonat pro lidstvo něco obrovského. Nejspíš by to už neudělali, ale teď už není ani teoretická šance, a tudíž jsme bez nich jako civilizace definitivně ztraceni.

Přesně v ten okamžik je lepší na tři, čtyři dny úplně přestat sledovat oblíbená média, protože v kulturních rubrikách se nepíše o ničem jiném. Seznam největších hitů, nejlepších televizních vystoupení nebo alespoň skandálů. „Jo a hele, nenašla by se nějaká česká stopa?“ Lidi to chtějí, mrtvá celebrita je pro novináře dobrý materiál – zná ji určitě víc lidí než ty současné, každý od ní zaslechl nějaký hit a rád si připomene mládí, kdy všechno bylo tak nějak lepší. I ti nejzarytější kritici zjihnou, protože „o mrtvých jen dobře“. Někdy není na škodu věci trochu zveličit, jako když ČTK připsalo zesnulému producentovi Jiřímu Smetanovi zásluhy za objevení Oasis i Blur dohromady. Pohříchu o nich víme jen my, Češi, a nikdo jiný.

Když novináři vystřílejí všechna témata, vlajku přebírají jiné celebrity, které rády zavzpomínají na to, jaké to bylo, když se s nebožtíkem potkali, případně odhalí světu, že spolu něco velkého plánovali, ale smrtka jim to už nedovolila dokončit. O dotyčném také samozřejmě říkají jen pěkné věci – ostatně za nějaký čas budou ve stejné pozici a chtějí, aby jiní říkali pěkné věci o nich. Když už to vypadá, že nápady na články definitivně docházejí, jsou tady ještě spekulace o příčinách smrti, utajovaných románcích či levobočcích. Cokoliv přijde vhod. A pak už obvykle umírá nějaká jiná, podobně významná celebrita a kolečko se roztáčí znovu od začátku. Píp.

Retrománie a nakupování

Rituál veřejného truchlení nad popovými hvězdami v éře internetu je něco, co se formuje teprve poslední roky. Moderní nekrokulturu patrně odstartovala smrt Michaela Jacksona v červnu 2009, kdy jsme všichni nasdíleli Billy Jean na Facebooku a pak zamířili pro další hity na iTunes (případně na torrenty.) Hudební vydavatelství si mnou ruce – šestou fází vyrovnávání se se smrtí celebrity je totiž obsesivní nakupování.

Společně sdílený smutek nad hvězdami, které jsme nejspíše znali jen z rádia či televize, supluje monokulturu, kterou s nástupem internetu vystřídala nepřehledná (a zároveň trochu děsivá) síť atomizovaných fanouškovských subkultur. Odchody ikon nás ale zároveň utvrzují v tom, že svět, který jsme znali a milovali, pomalu končí. A rok 2016 byl začátkem Apokalypsy. Jasně, i tyhle chmury se dají nějak vyřešit. Třeba nákupem střelné zbraně.

Nekrokultura je logickým vyvrcholením retrománie. Jsme posedlí minulostí, jejím obdivováním a oživováním a truchlení nad smrtí pophvězdy je zároveň rituálem jejího přijetí do říše nesmrtelných. Teď už si nemůžou svůj hvězdný odkaz pokazit – vydat mizernou desku, zestárnout a přestat být krásnými. Obraz se definitivně osvobodí od reality a začne žít vlastním životem: pophvězdy musí zemřít, aby mohly žít dál.

Zahlceni vzpomínáním

Internetovými archívy sycená retrokultura má jednu velkou nevýhodu – zapomněli jsme díky ní zapomínat. Svého kultovní zbožštění se tak po smrti může dočkat i herec z kostýmu R2D2, na jehož jméno bychom patrně před nástupem internetu vzpomínali marně. Jenže někdy je lepší nechat věci zmizet v chřtánu historie, volně se nadýchnout a podívat se do budoucnosti, která je – jak říkal Joe Strummer z The Clash – ještě nenapsaná.

Jenže bude hůř. Generace šedesátých let, v nichž se zrodil popový průmysl tak, jak ho známe teď, přichází do věku, kdy se smrt už spíše očekává, než že by byla překvapením. Že Bowie, Prince a Cohen byli výjimeční? Něco podobného se určitě dočteme i u desítek dalších muzikantů, kteří nás patrně opustí v následujících letech. Zástup popových celebrit, které byly součástí našeho života, je totiž nekonečný. A pokud budeme každého z nich oplakávat s podobnou intenzitou jako v roce 2016, zadusí nekrokultura vše ještě živé.

Popkulturu jsme akcelerovali tak nesmyslně, že si spousty muzikantů všimneme až v okamžiku, kdy zemřou. Jistě, dočkají se posmrtného docenění, ale něco mi říká, že by byli radši oslavovaní ještě za svého života. Že by si třeba z našeho obdivu ještě něco odnesli. A nemuseli by jako Greg Gilbert, zpěvák britské rockové kapely Delays, populární v polovině minulé dekády, zakládat fanouškovskou sbírku na financování náročné léčby rakoviny, kterou onemocněl. Po smrti mu budou peníze z prodeje best of výběru už k ničemu.

Když odejde hvězda z minulosti, málokdo si odpustí rýpnout do těch současných: „Už nikdy nebude nikdo jako XY.“ Ano, nebude, protože se o tom lepším v současném popu nedozvíme v záplavě emočních výlevů nad smrtí celebrit, které měly to štěstí, že se narodily v éře, v níž ještě existovala centralizovaná popkultura postavená na mocném hudebním průmyslu.

Autor je hudební publicista.

 

A2LARM