Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Šafr je Babiš české žurnalistiky

Máme Pavla Šafra považovat za bojovníka za demokracii a návrat normálních časů? Nebo nám připomíná, že po oněch „normálních časech“ není třeba truchlit?

Českem se šíří roztomilá pohádka. Ani za devatero horami, ani za devatero řekami, ale ještě docela nedávno a právě tady existovaly jakési „normální“ či „standardně demokratické“ poměry. Vyznačovaly se dvěma věcmi: u moci se střídala pravice a levice, v redakcích různých deníků a týdeníků se střídali Pavel Šafr a Dalibor Balšínek. Pak se ale cosi stalo, patrně nějaký zlý čaroděj (nejspíš sám černý mág Putin v Kremlu) vyřknul zlé zaklínadlo, odněkud se vyřítili zlí muži Babiš a Zeman a od té doby žijeme v hrůze a temnu. Co zbývá? Snad jen vrátit se co nejpokorněji k těm, kdo nám zaručovali dané normální poměry, tedy ke „standardním politickým stranám“. V mezičase bychom měli podporovat tažení spanilých novinářských princů Pavla a Dalibora, kteří dnes na svých ořích jménem Forum24 a Echo24 statečně bojují za demokracii a svobodu tisku, tak jak je znáte z minulých dekád…

Abychom porazili Babiše a ještě horší postavy (včetně těch ze „standardních politických stran“), potřebujeme se vyrovnat s dobou, která je zrodila. Potřebujeme „vyrovnání s minulostí“ – vyrovnání s postkomunistickou minulostí.

Tato pohádka se hezky poslouchá a působí přesvědčivě – v současné poušti se skutečně může dařit nostalgii a lehce se podléhá dojmu, že dřív to muselo být lepší. Snadno se přitom zapomíná, že v onom dřívějšku jsou kořeny dneška. Babiš nespadl z nebe, byl superúspěšným podnikatelem přesně té „normální“ a „standardní“ éry. Právě tato éra přispěla k tomu, že se Babiš stal druhým nejbohatším Čechem, aniž by musel čelit příliš mnoha otázkám – a úroveň a ideologičnost tehdejší žurnalistiky v tom hrála klíčovou roli. Tato éra – a opět v tom hrála značnou roli kvalita české žurnalistiky – přispěla i k politické frustraci. Za raketový úspěch Babiše jsou tedy do velké míry zodpovědní ti, kdo měli vliv na kvalitu veřejné debaty v uplynulých dekádách. Spoluzodpovědnost Pavla Šafra, dnes hlavního Babišova vymítače, a v minulosti šéfredaktora Českého deníku, Denního telegrafu (stranický deník ODS), Lidových novin, MF Dnes, Reflexu a Blesku, je přitom s málokým srovnatelná.

Babiš a Šafr jsou dvojenci. Oba byli po roce 1989 v dobrém věku na to, aby naplno využili příležitosti, které doba nabízela. Oběma pomohla především absence skrupulí a úcty vůči oboru, v němž působili. Oba působili totálně bez citu pro jeho specifickou „ekologii“, ať už to v případě Babiše a zemědělství byla skutečná ekologie, nebo v případě Šafra ekologie veřejného prostoru a veřejné debaty. Oba jednali jako svého druhu etiketní podvodníci: Babiš jako zemědělec lvím dílem přispíval k tomu, abychom za „zemědělství“ pokládali průmysl co nejvíce chemizovaného vykořisťování půdy a lidí. Šafr jako novinář lvím dílem přispíval k tomu, abychom za svobodnou novinařinu považovali průmysl mediální bulvárnosti a ideologicky motivovaného štvaní.

Ideologie soukromého podniku

Veřejná debata minulých tří dekád byla silně spoluvytvářena tím, co můžeme označit za ideologii privatizace. Lze ji shrnout několika formulacemi: co dělá soukromník se svým majetkem, do toho v zásadě nikomu nic není; do soukromých vztahů mezi majitelem a zaměstnanci v zásadě nikomu nic není; trh nejlépe pozná, kdo si zaslouží uspět a kdo neuspět. Tento obraz světa depolitizoval ekonomiku – a zároveň ekonomizoval politiku: ta byla pod drobnohledem právě z toho titulu, že si ji „platíme ze svých daní“ a jako nespokojení akcionáři máme tedy kontrolovat, co politici „za naše peníze“ dělají. Do soukromých majetků naopak nikomu nic není. Z politiky se stal panoptikon, za zdmi soukromých majetků mohly naopak vyrůst privátní tyranie.

Výsledek je pochopitelný: velmi silná kritika vůči „politikům“ (ne že by si ji vesměs nezasloužili) a slabá kritičnost vůči ekonomické a mediální moci. Právě tento přístup vytvářel stín, v němž se rodili čeští oligarchové. Reportéři MF Dnes dokázali vcelku dobře popsat kriminální podnikatele typu Mrázka, Krejčíře nebo Bárty, tedy podnikání, které se dostalo za hranice zákona. Ale není náhoda, že ani když se vzchopili (poněkud pozdě) a novinář Kmenta jako nejvýraznější reportér z této bývalé stáje napsal knihu o Babišovi, nebyla ani zdaleka tak přesvědčivá jako jeho předcházející tituly.

A pak tu byl druhý, snad ještě podstatnější stín: stín pro frustraci, která se stala pro Babiše, Zemana, Okamuru a další podhoubím. Ideologie privatizace lidem neustále sugerovala, že pokud neuspěli, za své problémy si mohou jen a pouze sami. Stále větší množství zakoušených nespravedlností v zaměstnání, v nezaměstnanosti, v exekucích a jinde našlo jedinou ventilaci: v „politicích“, kteří byli pod drobnohledem. Není divu, že v takto připraveném prostředí zvítězil úspěšný podnikatel. Tak se nám jako bumerang vrátila ideologie, kterou dnešní kritici Babiše třicet let šířili.

Šafr se jen přihlásil k tomu, že nikdy nebyl někým, kdo by kultivoval společenskou debatu

 

Rudé hvězdy a prasečí hlavy

K Šafrovi jakožto protagonistovi této ideologie přitom vždy patřil pozoruhodný cynismus a neomalenost. Za bulvarizátora českého tisku nebyl označen náhodou – média, kterými prošel, se vyznačovala jak zbulvárněním, tak agresivně pravicovým stylem. O jeho úctě k novinářské práci svědčí epizoda (již nepříliš přesvědčivě popírá) z Karlovarského filmového festivalu v roce 2003, kdy reportéři MF Dnes odhalili, že dva ministři mají ubytování na festivalu zaplacené od ČEZu a Českého Telecomu. Šafr jejich článek zakázal vydat s tím, že MF Dnes má s festivalem smlouvu o mediálním partnerství a publikace negativních informací spojených s festivalem by ji porušila. O Šafrově sklonu ke štvaní proti konkrétním lidem svědčí rozhodnutí z doby stávky v pražské dopravě na protest proti Nečasově vládě v roce 2012: zveřejnil tehdy v Blesku telefonní čísla odborářských předáků s výzvou, aby jim Pražané volali a říkali, co si o nich myslí.

Vzhledem k této minulosti by nás tedy zveřejnění grafiky, na níž jsou členové mediálních rad označeni rudými hvězdami a prasečími hlavami, nemělo překvapovat. Šafr se tím jen přihlásil k tomu, že nikdy nebyl někým, kdo by kultivoval společenskou debatu, že vždycky naopak přispíval jejímu hrubnutí a agresi. Když jsou takto označeni lidé jako Tomáš Samek, Vratislav Dostál či Michael Hauser, lze se jen hořce smát – všichni tři výrazně přispěli ke kvalitě české žurnalistiky a veřejné debaty. Na rozdíl od Pavla Šafra. Nicméně, označovat byť i špatné nebo odpuzující mediální radní rudými hvězdami nebo prasečími hlavami je nevkusné, štvavé a agresivní. Jinými slovy, je to šafrovské. Nebo babišovské, v tomto významu jsou obě slova vlastně zaměnitelná.

Kdyby to udělal kdokoli jiný

Lze si samozřejmě představovat, co by se asi dělo, kdyby si členstvo některé politické instituce podobně rozkreslil někdo jiný – třeba některé z levicových médií (u nich je to ovšem těžko představitelné) nebo nějaký fašista typu Adama B. Bartoše – a sobě nesympatické osoby označil symboly hvězd a prasátek. To by bylo pobouření! Johana Hovorková by jistě napsala nějaký další sloupek o konci světa nebo přinejmenším demokracie a svobodných médií. Miloš Čermák by se pokusil napsat sloupek o mileniálech, ale v půlce by zapomněl, co chtěl vlastně říct, a tak by ho dopsal o něčem jiném, co by mu zrovna proletělo hlavou. Adam Drda by v Bubínku Revolveru prokázal souvislost mezi seznamem a neschopností české intelektuální elity bojkotovat Lidové noviny. Bohumil Doležal by natočil krátký videovzkaz vyzývající ke statečné občanské aktivitě bez ohledu na seznamy. Jen Roman Joch by měl dilema. Pokud by seznam zveřejnil někdo z levice, mluvil by o hrozbě civilizace a o mládeži, která potřebuje slyšet zvuk nabíjení pušek. Pokud by to byl někdo na pravici, napsal by tomu fašistovi, s nímž ještě donedávna udržoval přátelský vztah a povídal si s ním o Bibli, nějaký srdceryvný dopis, že seznamy jsou špatné, nehodné konzervativních gentlemanů a ať jej na ten seznam také přidá, aby demonstroval dobrou vůli.

Pokud tu samou věc udělá Pavel Šafr, má být pořád považován za „bojovníka za demokracii“ a za „návrat normálních časů“? Anebo je to spíš připomínka toho, jak ony normální časy vypadaly – a že po nich opravdu není třeba truchlit? Jen to, že Šafra v roli šéfredaktora MF Dnes vystřídal jeho ještě cyničtější a vůči Babišovi povolný klon Jaroslav Plesl, není dobrý důvod zapomínat na Šafrův cynismus a povolnost vůči mocným.

Abychom porazili Babiše a ještě horší postavy (včetně těch ze „standardních politických stran“), potřebujeme se vyrovnat s dobou, která je zrodila. Potřebujeme „vyrovnání s minulostí“ – vyrovnání s postkomunistickou minulostí. Toto vyrovnání se bude muset věnovat především strukturám, přílišné soustředění na jednotlivce by mohlo vést ke zbytečné osobní zášti a k přeceňování role jedince v dějinách. Bez případových studií „Andrej Babiš jako zemědělec“ a „Pavel Šafr jako novinář“ se ale patrně neobejdeme.

Autor je politolog a novinář.

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image