Koláž Alarm.cz
Milý Alarme,
přiznávám, že Tě čtu mnohem víc, než bych očekával. Tím, že je pro Tebe Andrej Babiš stejně velkým problémem jako Petr Kellner, se Ti zhusta daří udržet si nadhled nad hysterií, která českým médiím v posledních letech vládne. Některé texty, zejména týkající se exekucí, práce prekariátu, vyloučených lokalit et cetera, nejenže splňují nejvyšší lokální standardy novinářské práce, ale jsou i ojedinělé tím, že jiné redakce se takto do hloubky mnohým průšvihům nevěnují. Pokud se jim věnují vůbec. Konec medové pasáže: už dlouho mne nic nesrdilo tak jako článek Skončil István Léko, hvězda orbánismu na mapě české oligarchické žurnalistiky redaktora Pavla Šplíchala.
Hanba Ti, Alarme, styď se až do morku svých kostí. Protože István Léko byl nejtolerantnější šéfredaktor, pod jakým jsem za tři dekády pracoval.
Neredukujme člověka, notabene šéfredaktora, na jeden vyhraněný autorský text týdně.
Chápu, že čtenáři, kteří Istvána znají jen z jeho pravidelných sloupků, si právě teď ťukají na čelo: „Kamberskému se už ty Babišovy koblihy vrazily na mozek.“ Ale je to přesně tak, jak píšu. Začnu metodologicky: Pavel Šplíchal „popravil“ člověka, vyřkl nad ním tolik kategorických soudů, aniž by s ním podle všeho mluvil. Potkal se Pavel Šplíchal s některým z Lékových podřízených z Lidových novin? Mluvil s někým, kdo z LN třeba nahněvaně odešel a teď pracuje v Deníku N či Respektu, v Českém rozhlasu či na Aktuálně, v ČTK či Hospodářských novinách? Ví, co dělal István Léko v týdeníku Euro a proč z něj po střetu s majitelem, skupinou PPF, odešel? Z textu není poznat, že by žalobce a soudce Šplíchal mluvil s jakýmikoli svědky. Že by věděl a hodnotil jeho celoživotní novinářskou práci. Že by znal kauzy, jimž se Léko zpravodajsky věnoval. Jen vezme autorské „blbníky“, pravidelné páteční podčárníky, a na základě vybraných pasáží z těchto textů napíše komplexní charakteristiku člověka a jeho práce. Wow!
Léko skeptický ke globálnímu kapitalismu
Poprava Istvána Léka na stránkách Alarmu je paradoxní o to víc, že neznám žádného komentátora či šéfredaktora „mainstreamu“, který by byl tak skeptický ke globálnímu kapitalismu jako István. Který by tak důsledně popisoval zištné byznysové zájmy, které stojí za leckterými zdánlivě bohulibými projekty. Který by opakovaně chválil Thomase Pikettyho. Nikoho z nich netrápí tolik prapodivné dělení zdrojů a bezohlednost nadnárodního kapitálu… Tohle je ten největší paradox: „oligarchův“ Léko má s „antisystémovým“ Alarmem mnohem více styčných ploch, než by bylo Lékovi a Alarmu milé.
Předchozí řádky jsou odbočkou jen zdánlivou: ukazují totiž na cosi podstatného, na neuvěřitelný redukcionismus, který Šplíchal provádí. Vezme autorské sloupky a bum – má hotovo. Budete hodnotit celoživotní dílo Ondřeje Neffa jen na základě sloupků v LN či na Neviditelném psu?
Ano, v těch Istvánových podčárnících opravdu občas vycházejí – z mého pohledu – prazvláštní úvahy. Dokonce přiznávám, že od článku Když ani kníže nedodržuje pravidla… jsem se jim často vyhýbal. A neberu nikomu, ani Pavlu Šplíchalovi, plné právo mlátit jimi Istvána Léka a třeba i celé Lidové noviny po hlavě. Ale, proboha, neredukujme člověka, notabene šéfredaktora, na jeden vyhraněný autorský text týdně.
Možná bych se na celou tuhle polemickou tirádu vykašlal, ale nejde o ojedinělý případ: redaktoři nejmenovaného týdeníku si svého času vyřizovali účty s Istvánovým chlívkem takřka každý pátek. A dělat z Istvána středoevropské vtělení Stevea Bannona či Dominica Cummingse se stalo oblíbenou zábavou nejen facebookových expertů.
Není pochyb o tom, že každé dílo svým způsobem vystihuje autora nebo nějakou stránku jeho osobnosti. Jenže Istvánovy páteční „Lékárny“ vydávají opravdu velmi matoucí představu o tom, jaký byl coby šéfredaktor, jak řídil noviny a jak přistupoval ke „svým“ autorům. Vysvětlím to ještě osobněji. Měl jsem za život asi deset šéfredaktorů. Z jednoho se vyklubala okouzlující, leč všehoschopná bytost, druhý má rozum zakalený svatým bojem, ale většina z nich se s větším či menším úspěchem snažila zvládnout skoro neřešitelné úkoly a dilemata, jimiž dnešní šéfredaktoři procházejí. S drtivou většinou z nich mne pojilo či dodnes pojí přátelství, s většinou z nich jsem vypil více než malé množství žejdlíků, sklenek či panáků. Generační a profesní spřízněnost vedla a vede k tomu, že máme stejné kamarády i knihovničku, chodili jsme do stejných hospod a sdíleli jsme podobné jistoty a předsudky. Ne tak s Istvánem. Jsme natolik rozdílní, že to jeden čas vypadalo, že nebudeme schopni spolupracovat. Čteme jiné zdroje, máme jiné kamarády, volíme jiné politiky a děsíme se jiných černých scénářů. Ale jako šéf byl István nejméně mocenský a nejvíce tolerantní.
I ti šéfredaktoři, kteří byli extrémně svobodomyslní z hlediska názorů a hodnocení událostí, byli důrazní v požadavcích na to, o čem máme psát. Ne tak István. Nejenže mi za sedm let nikdy nevyhodil jediný text z novin, nejenže mi žádné téma nezablokoval předem, ale – a toho si vážím snad nejvíc – nikdy mne nenutil psát o věcech, kterým jsem nerozuměl, kde jsem se necítil kompetentní či kde jsem měl pochyby o úplnosti našich informací. Bohužel, argument „Ale čtenáře to zajímá, napište to!“ jsem za svůj život slyšel až příliš často.
Schytám to za Trumpa, Orbána i Babiše
Řeknu to na plná ústa: ačkoli se s Istvánem dost zásadně rozcházíme v pohledu na Andreje Babiše, Viktora Orbána, Donalda Trumpa i Nečasovu důchodovou reformu, ačkoli máme jiný pohled na Thomase Pikettyho, banku Goldman Sachs, devalvaci koruny i ukrajinskou revoluci, ačkoli máme úplně jiný předsudek ve vztahu k CNN, Georgi Sorosovi, Angele Merkelové i CIA, žádný jiný šéfredaktor v mém životě nebyl tak ochotný se o každé jednotlivé věci bavit, respektovat mé argumenty a dokonce občas změnit svůj názor. Žádný nebyl tak málo mocenský či důrazný v prosazování vlastní interpretace událostí. Žádný nerespektoval ostatní novináře v redakci tolik jako István Léko. V tomto smyslu mi pak přijde více než paradoxní, pokud na Istvána coby šéfredaktora útočí redakce, které jsou názorově oproti LN v podstatě homogenní (a tím nemyslím přímo Tebe, Alarme).
Českým médiím bezpochyby schází solidní, neideologická kritika. Českým novinářům bezpochyby schází důsledná oponentura a polemika. Ale zcela zaměnit názor Andreje Babiše s pohledem Istvána Léka třeba na Piráty, napsat o někom, že je „pitomec“ či „devótní ideolog“… No, teda, to se Ti, Alarme, fakt nepovidlo.
Milý Alarme, je mi jasné, že pro spoustu nejen Tvých čtenářů jsou jména jako Trump, Orbán či Babiš cosi jako šelma o deseti rozích a sedmi hlavách. Je mi jasné, že pokud se zastávám Istvána, jenž se zhusta zastával Orbána, schytám to za Trumpa, Orbána, Babiše i Léka dohromady. Ale, do pytle, i to lynčování lidí s úplně jiným pohledem na svět by se mohlo dělat trochu na úrovni.
Autor je šéfkomentátor Lidových novin.