Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Znič ženu, zničíš Kongo

Nobelovu cenu míru získal gynekolog Denis Mukwege, který pomohl desetitisícům znásilněných žen a dětí. Jaká je dnes situace ve Rwandě a Kongu?

Z ničeho nic není, říká moje babička a má svatou pravdu. Konžský gynekolog Denis Mukwege by nedostal Nobelovu cenu míru, kdyby se v Kongu masově neznásilňovalo. Aby se neznásilňovalo, nesměla by být válka o nerostné suroviny a firmy, které je kupují. Aby nebyla válka, nesměla by být genocida ve Rwandě. Aby nebyla rwandská genocida, musela by zasáhnout OSN a nesměla by být nenávist mezi kmeny Tutsi a Hutu. Aby nebyla nenávist mezi Tutsii a Hutui, nesměla by být evropská kolonizace. V tomto řetězci by se dalo pokračovat takřka do nekonečna. Faktem ale zůstává, že Rwanda a její prezident Paul Kagame jsou odpovědni za masakry a válečné zločiny v Kongu. Potvrdila to i OSN. Kagame měl být dávno souzen v Haagu. Místo toho je ale miláčkem Západu, který do Rwandy pumpuje miliardy.

Děsivých příběhů je spousta

Nobelovu cenu za mír letos dostal můj velký hrdina, člověk, před nímž smekám až na zem – gynekolog Denis Mukwege z Konga. Znám jej už od roku 2008, kdy jsem v Kongu žila a řídila zde projekty na pomoc znásilněným ženám a dětem. Doktor Mukwege pomoci obětem znásilnění zasvětil svůj život. Nikdy nezapomenu na Naomi, tříletou holčičku, kterou mi přinesla její matka Irene. „Před rokem naši vesnici přepadli Hutuové a vypálili všech pět domů. Všichni vesničané začali utíkat. Mně znásilnili, byla jsem v té době těhotná, mému muži posekali ruce mačetami. A Naomi, které byly v té době dva roky, unesli spolu s dalšími dvěma lidmi z naší vesnice,“ vzpomínala Irene. „Ty dva vesničany našli zavražděné, a vedle nich našli moji Naomi, živou, ale brutálně znásilněnou,“ pokračuje a pak jí vyhrne sukýnku. Následky jsou vidět dodnes, a to přesto, že Naomi léčili (či spíše dávali dohromady) doktoři po dobu půl roku. I tak stále neudrží moč ani stolici, což poznáte pokaždé, když Naomi vezmete do náruče.

Podle statistik OSN je na východě Konga každý den znásilněno 48 žen. Přibližně každá šestá oběť je mladší čtrnácti let. Tři procenta z celkového počtu žen na následky znásilnění zemřou a 12 procent je nakaženo virem HIV.

V oblasti Velkých jezer na východě Konga jsem děsivých příběhů slýchala spoustu. A to na každém kroku. V případě Naomi ale odmítáte přijmout fakt, že by to mohla být pravda. Nedalo mi to. Vypravila jsem se do nemocnice Panzi ve městě Bukawu, kde údajně dávali Naomi dohromady. „Ano, Naomi u nás byla hospitalizovaná přes půl roku, udělali jsme jí operaci fistuly, ale protože její orgány ještě nebyly úplně vyvinuté, nepodařilo se nám ji zcela uzdravit. Naomi už bohužel nebude nikdy zcela zdravá,“ potvrdil mi doktor Mukwege, který Panzi založil a řídí. Operovali zde desetitisíce znásilněných žen.

„Pamatuju, jak se tady před patnácti lety poprvé ocitly ženy, které byly rozervány různými předměty – lahvemi, větvemi, zbraněmi. Nic takového jsem do té doby neviděl,“ řekl mi Mukwege v roce 2010.  „Při tak brutálním protržení vaginálního otvoru dochází k propojení s dalšími otvory. Říká se tomu fistula, moč nebo i stolice pak z ženy odcházejí nekontrolovatelně ven,“ vysvětluje mladá lékařka Silvie. Ve zdejších pokojích stojí řady kovových postelí, ani jedna není prázdná. U každé leží lavor, do kterého vede hadička na odvádění moči. Všechny ženy a dívky v místnosti jsou po operaci.

„Míváme tu okolo sto padesáti pacientek. Na operaci musí čekat obvykle tři měsíce, někdy až půl roku – pokud jejich stav vyžaduje komplikované operace a plastiky genitálií,“ říká doktor Mukwege. Zdejším operačním sálem už prošlo přes třicet tisíc znásilněných žen a dětí, výjimkou nejsou ani znásilněná batolata.

Každý den 48 žen

Znásilňování všeho druhu je i účinným nástrojem k šíření strachu: celé rodiny pak opouštějí svoji půdu a ozbrojenci se snadněji zmocňují vylidněných vesnic. „Konžská žena pracuje na poli, chodí pro vodu, vaří jídlo, rodí děti, stará se o rodinu. Zničíte-li ženu, zničíte Kongo – bez jediné kulky. Když zničíte dost děloh, bude Kongo bez dětí a vy získáte jeho bohatství,“ přibližuje to doktor Mukwege.

Podle statistik OSN je na východě Konga každý den znásilněno 48 žen. Přibližně každá šestá oběť je mladší čtrnácti let. Tři procenta z celkového počtu žen na následky znásilnění zemřou a 12 procent je nakaženo virem HIV. Podle aktuální studie Světové banky přesáhl počet HIV nemocných na východě Konga dvacet procent populace, což je dvacetkrát více než ve zbývajících částech země. „Znásilnění je způsobem, jak ponížit ženu, rozbít rodinu, porobit vesničany nebo je vyhnat z domovů,“ vysvětluje profesor Pierra Kalala, psycholog ve službách mezinárodního fondu na ochranu dětí UNICEF. Dodává: „Ve zdejší společnosti nyní roste brutalita páchaná na ženách obecně, i uvnitř rodin. Ponižovat a týrat ženu se stalo téměř normální.“ Potvrzují to i statistiky: roste počet znásilnění páchaných „obyčejnými“ civilisty.

Až do roku 2006 nebylo znásilnění v Kongu trestným činem, dodnes je potrestáno minimum případů. Pachatele je obtížné najít, policie a soudy jsou zkorumpované. Nejvíce znásilnění mají na svědomí muži v uniformách – ať už vojáci, policisté či povstalci. „Občas po nějaké ženě nebo dívce požadujeme sex, ale nikdy jí neublížíme. Stačí vedle nich položit pušku nebo nůž a ony už jsou po vůli,“ říká mi na lodi plující z Bukavu do Gomy voják konžské armády Cedri.

Válka v Kongu se vede hlavně o nerostné suroviny. Bohatství Konga je jeho prokletím. Ale chceme-li pochopit příčiny a souvislosti, musíme jít do sousední země, do Rwandy – právě tam má totiž současná válka na východě Konga kořeny.

Miláček Západu

Za posledních patnáct let Rwanda sousední Kongo několikrát napadla a ilegálně odsud odvezla tuny drahých kamenů a nerostů. Rukama a zbraněmi Rwanďanů byly zavražděny desetitisíce konžských civilistů. Dalších 3,5 milionu lidí zahynulo na následky válečného strádání. Desetitisíce žen a dětí byly znásilněny. Tisíce vesnic lehly popelem. Téměř milion lidí uprchlo ze svých domovů. Mezitím Západ stále plácá Rwandu po zádech a pumpuje do ní miliardy dolarů. Jak je to možné? Žila jsme v regionu Velkých jezer dva roky, mluvila se stovkami lidí a naučila se chápat konflikt z trochu jiné perspektivy.

„Ne, já ti nemůžu říct, jestli jsme Tutsiové nebo Hutuové. Máme to zakázané. My jsme prostě jen Rwanďani,“ tvrdošíjně odmítá odkrýt svůj etnický původ můj soused v autobuse do rwandského hlavního města Kigali. Na zadním čtyřsedadle nás sedí šest, a intimita tak stěží může být větší. Bavíme se o genocidě, při níž bylo v roce 1994 během pár týdnů zmasakrováno až 800 tisíc lidí, převážně Tutsiů.

„Zákaz říkat, ke které skupině patříme, je součástí usmiřovacího procesu, jež vede náš prezident Kagame,“ pokračuje Roger, který pracuje na ministerstvu exportu. Rwandský prezident Paul Kagame, sám Tutsi, je v úřadu už bezmála patnáct let. Sám sebe pasoval do role národního hrdiny a usmiřovatele rozervané země a stal se miláčkem Západu. Největšími spojenci a hlavně dárci jsou Spojené státy, Velká Británie a EU jako celek. Rwandská genocida je právem považována za jedno z největších selhání OSN a Západu vůbec. K zastavení masakrů by údajně stačilo nasazení pěti tisíců vojáků. Místo toho OSN v prvních dnech krveprolití nařídila úplné stažení „modrých přileb“ UNAMIR, kterým veleli Belgičané.

Jako Čína

Poté, co hrůzy genocidy a její příčiny vyplavaly na povrch, se Západ zastyděl a Rwanda začala být všemi vnímána jako oběť. Svůj podíl na vypuknutí genocidy podle tehdy dostupných informací prokazatelně nesly země jako Francie, Velká Británie a Spojené státy. Ale samotný důraz na etnické rozdíly má kořeny už v době belgické kolonizace Rwandy. Tehdy Belgičané začali preferovat vyšší, světlejší, bohatší a vzdělanější, i když minoritní Tutsie.

Západ si začal své černé svědomí vykupovat penězi. Nezajímalo ho přitom, zda jejich příjemce – režim prezidenta Kagameho – dodržuje lidská práva a zásady dobrého vládnutí, čímž většinou EU i USA podmiňují svou pomoc africkým zemím. Přitom Kagame byl několikrát obviněn z masakrů statisíců licí v Ugandě, Rwandě i v Kongu. Bylo několik pokusů jej postavit před Mezinárodní soudní tribunál, zejména poté, co OSN obvinila Kagameho z genocidy, masakrů a plundrování v Kongu. Jenže všechny pokusy postavit Kagameho před soud zatím selhaly – brání tomu zejména USA a Velká Británie.

Západ se tak v podstatě chová jako kritizovaná Čína. Přehlíží, že jím favorizované země masivně porušují lidská práva. Přitom počet obětí války o nerostné suroviny na východě Konga už dvojnásobně přesáhl počet obětí rwandské genocidy a konfliktu v súdánském Dárfúru dohromady. Pozadí osvětluje jeden vysoce postavený diplomat EU, který si však nepřeje být jmenován: „Kdyby Západ Rwandě zavřel kohoutky, kterými tam tečou miliardy dolarů, a stanovil podmínku, že musí ukončit okupaci Konga, válka už by pro Rwandu nebyla tak výnosná. Jenže do profitu z drancování nerostů je zapleteno příliš mnoho nadnárodních firem, takže se to nestane.“

Válečník Kagame

Po genocidě se západní donoři Rwandě postarali o rozpočet, stovky humanitárních organizací tu stavěly školy a zdravotní střediska, dávaly peníze do zemědělských programů. Prezidentu Kagamemu se tak uvolnily ruce pro jiné záležitosti – válečné. K těm byl ostatně vycvičen. V mládí Kagame absolvoval vojenský výcvik v USA a poté pracoval pro ugandského prezidenta Museveniho, s jehož pomocí v roce 1990 vpadl do Rwandy, aby zde provedl puč a spustil guerillovou válku proti tehdejší hutuské vládě. Po skončení genocidy Kagame upřel svou pozornost východním směrem – do sousední Demokratické republiky Kongo, která vlastní obrovské zásoby nerostů a přírodního bohatství. Maličká Rwanda přitom nemá skoro nic. A tak se stalo něco, co v historii nemá obdoby. Stát o rozloze dvaceti tisíc kilometrů čtverečních destabilizoval a dodnes okupuje část země velké jako celá západní Evropa.

Poprvé Rwanda do Konga vpadla v roce 1996, aby pochytala hutuské představitele, kteří nesli zodpovědnost za genocidu a uprchli do Konga. Pracovník OSN Timothy Reid odhadl, že si Rwanďané nakradli suroviny v hodnotě mnoha set milionů dolarů. Rwanda se pak sice oficiálně stáhla, ale pokračovala ve válce na dálku – podporou rebelů vedených generálem Laurentem Nkundou. Říkali si CNDP. Měli zde bojovat proti rwandským Hutuům zvaným FDLR. Obě rwandské milice kradly přírodní suroviny, vraždily a znásilňovaly. O tom, že Kagame přímo podporuje Nkundu, všichni věděli. Důkazy ale chyběly. Až v roce 2008 OSN zveřejnila výsledky velké vyšetřovací akce, která přinesla přímé důkazy tohoto spojenectví. Zpráva také prokázala, že Rwanda byla zapletena do rekrutování dětských vojáků pro Nkundovo vojsko a podporovala ho zbraněmi a vojenskými cvičeními prováděnými důstojníky rwandské armády. Rwanda zprávu OSN okamžitě odsoudila.

Rwanďanů se bojíme

Břeh jezera Tanganika na východě Konga vypadá jako kýč z romantického filmu. Jen kdyby jej na konžské straně nelemovaly desítky cedulí s nápisem „MASAKR“. Na cestě z konžského města Uvira do města Baraka se objevují jako němé připomínky nedávných hrůz. „Bylo to v roce 2000, kdy zde zase řádila rwandská armáda. Zmasakrovali a vypálili spoustu vesnic. Kagame je válečný zločinec,“ říká můj průvodce Cesar, student zemědělské univerzity z Uviry. „Rwanďany nenávidíme a bojíme se jich. Škodí nám už patnáct let. Ať si klidně vezmou naše suroviny, ale ať nás proboha nechají žít,“ říká Abraham Hombanyi z  města Masisi, který už šest let žije jako uprchlík v městečku Hombo v konžské provincii Jižní Kivu.

Rwanďané v Kongu vybírají daně a zcela kontrolují těžbu v tamních dolech na zlato, diamanty a koltan, což je slitina rud používaná k výrobě notebooků a mobilních telefonů. Suroviny putují přes hranice přímo do Rwandy nebo Ugandy či Keni, kde je vykupují nadnárodní firmy. Jsou kradené, takže se z nich neplatí daň konžské vládě, a jsou tak levnější. Na původ se ptá málokdo. V USA už ale uzákonili, že koltan musí být certifikovaný. Koltanu Rwanda v roce 1995 vyprodukovala 54 tun a o tři roky později už 224 tun. Podobně je to s diamanty či kasiteritem. Rwanda tak exportuje tisíce tun nerostů, které sama nemá. Vše pochází ze sousedního Konga. Podle reportu OSN však zisk z konžského lupu nejde do rwandského rozpočtu, nýbrž do soukromých kapes – včetně prezidenta Kagameho.

Zpráva OSN přinesla důkazy o tom, že Rwanďané na východě Konga – v provinciích Severní a Jižní Kivu – kontrolují většinu těžby diamantů, zlata, koltanu a kasiteritu. Report také odhalil západní firmy, které suroviny přes překupníky vykupují. Jde o firmy z Velké Británie, Belgie, Německa, USA či Holandska. V reportu se mimo jiné objevilo i jméno společností IBM, Motorola, DELL či Nokia.

Miliony obětí

Vyšetřovatelé také přetiskli e-mailovou komunikaci mezi generálem Nkundou a Tribertem Rujigurem, spolupracovníkem Kagameho, o převodu peněz pro Nkundu. Poté, co OSN zprávu zveřejnila, se jako první ozvalo Švédsko, které zastavilo pomoc Kagameho vládě. Totéž vzápětí učinilo Nizozemí. Kagame pak nechal slyšet, že „to jen ukazuje namyšlenost Západu a nutnost pro Rwandu přestat být na něm závislá“. Rwanda se za posledních patnáct let stala perfektně fungující zemí s novými školami, nemocnicemi a krásnými silnicemi, které lemují reklamy na coca-colu. Východ Konga je naopak i kvůli přítomnosti dvaceti tisíc rwandských vojáků zcela destabilizovaný a téměř nic zde nefunguje.

Poté, co i Velká Británie pohrozila, že by mohla Rwandě pomoc zastavit, nechal prezident Kagame Nkundu zatknout. Avšak Kongu ho nevydal, jak původně slíbil. Kongo totiž na rozdíl od Rwandy spolupracuje s Mezinárodním trestním tribunálem a to poslední, co Kagame chce, je aby Nkunda promluvil. Před soudem by se pak totiž zřejmě brzy sešli. Kagame byl už několikrát obviněn z válečných zločinů, avšak nikdy nebyl přímo souzen. CNDP se transformovalo do M23  a stále se snaží ovládat celé východní Kongo. Vedle tutsijských rebelů východ Konga okupují i Hutuové, kteří zde mají milici FDLR čítající kolem deseti tisíc mužů. Jejich vůdci žijí v Německu a Francii. FDLR sice nemá podporu Kagameho režimu, ale stejně jako CNDP (dnes M23), i ona plundruje nerosty, masakruje, znásilňuje…

Každý rok v květnu celý svět zapaluje svíčky za oběti rwandské genocidy. Právem. Kdo ale kdy zapálí svíčky za miliony obětí, které má Rwanda na svědomí v Kongu?

Autorka je publicistka.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image