Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Hlasy mikrofonových bomb a revolta z obchoďáku

Monografie Mikrofon je naše bomba ukazuje, jak české hudební subkultury dělají politiku a znovuvynalézají odpor.

Psát o subkulturách po Kmenech není stejné jako před nimi. Jestli někdy působily nebezpečně, po vydání knižní trilogie a televizního seriálu už z nich zbylo jen neškodné divadlo. Vneslo to do jednotlivých scén hodně zmatku, ale taky důležitých otázek. Zatímco pozdější díly z knižní řady o předrevolučních subkulturách a devadesátkách odvedly i kus historické práce, především první díl z roku 2011 působil jako aktuální katalog životních stylů a trendů – a reklamní agentury si hned vybraly rebelující hrdiny do svých kampaní na energy drink nebo pivo, jak ukazuje aktuální monografie Mikrofon je naše bomba. Punkeři, skinheadi, hardcoristé i technaři vedli diskuze o hranicích svých scén a někteří stavěli barikády, jiní poslušně otevírali dveře. Řešilo se i to, jestli jejich rebelie a politický protest má vůbec nějakou váhu.

Do takové situace přichází kniha od editorů Jana Charváta a Boba Kuříka, která se snaží politiku hudebních subkultur u nás popsat. Kapitoly provedou čtenáře od počátků ideologického zmatení v postsocialistickém Česku, kdy se pankáči i skinheadi museli rozdělit na rasisty a antirasisty, přes CzechTek až po Kliniku a současnost, kdy se třeba z veganství, dlouhodobě prosazovaného hardcoristy, stal mainstream. Publikace poukazuje na podstatný zlom v poslední dekádě, kdy se u nás začínají subkultury zkoumat jako spletitá a dynamická síť vztahů a bez předsudků bezpečnostních politologů. Souvisí s tím, že dorůstá generace kritických akademiků, kteří nesdílejí antikomunistické vidění světa a berou „levicová“ kulturální studia vážně.

Nakukování přes zeď

Skrze mlhu kulturní izolace zapouštěly subkultury kořeny i v komunistickém Československu a díky propašovaným deskám si tu vytvářely svůj chudší „imaginární Západ“. Venkovní svět pro ně byl metrem autenticity a pokukování po Západě přetrvalo i po revoluci, kdy se do země valily všechny hudební styly. Přicházely z kolébky subkulturních stylů, Velké Británie, kde různorodé skupiny teenagerů reagovaly na rychlé poválečné změny po svém, bouřily se proti generaci rodičů a nejhlasitěji se ozvaly v sedmdesátých letech. Nešlo si jich nevšimnout a ve středu dění byl uřvaný punk s provokacemi královny i konzervativních pořádků. Tehdy se zrodila studia subkultur na půdě birminghamského Centra pro současná kulturální studia – čerpala z kritiky masové kultury a sociologie města, která už byla zbavená kriminologie a nevnímala městské smečky nutně jako devianty. Výzkumníci si začali všímat nejdrobnějších každodenních detailů v životě teenagerů a snažili se jim porozumět, stejně jako širším proměnám Británie. Dick Hebdige v pouhých osmadvaceti letech napsal pro obor zásadní knihu Subkultura a styl, kde poprvé vyslovil revoluční myšlenku, že i navoskované číro, plakát v pokojíku a pyramidky v křiváku mohou být politickým prohlášením proti mainstreamu.

CzechTek si prošel dvěma morálními panikami: nejprve společnost dráždili „feťáci“ s obřími soundsystémy a později se veřejnost zděsila podruhé, že policie znovu bije děti jako během sametové revoluce.

„Nakukuju přes zeď a oni koukají na mě,“ popsali izolaci Sex Pistols v songu Holiday in the Sun, který byl zasazený do rozděleného Berlína. Když zeď padla, už jsme nemuseli jen lačně a potají šmírovat. Začátkem devadesátých let začaly subkultury vylézat ze svých území. Skinheadi i pankáči to před listopadem 1989 táhli společně, ale po pádu železné opony si museli vyjednat nevyřešené spory – a všudypřítomný zmatek se projevil při prvních demonstracích proti rasismu, kdy nikdo nevěděl, do koho se v bitkách pustit. Předrevolučním disidentům se s pádem režimu vytratil nepřítel a nový underground se musel zorientovat – byla to chaotická doba, kdy se otevíraly archivy, lidé se snažili porozumět minulosti a nestíhali přítomnost, protože doháněli Západ a dělali byznys. Naše hudební subkultury najednou musely řešit stejné otázky jako ty britské o dekády dříve. Mohla za to podnikatelská i kulturní svoboda devadesátých let, kdy punkové kapely dostávaly nabídky od velkých společností a pozvánky do televizních pořadů. Teprve tehdy mohla vznikat síť nezávislých labelů a formovala se DIY scéna. Subkultury se vyhraňovaly, vytvářely si své vnitřní světy a autonomní zóny – a najednou začaly být koncepty britských kulturních studií užitečnější pro pochopení jejich chování. Jenže v devadesátých letech o ně ještě akademici neměli zájem a společnost je chtěla spíš monitorovat jako patologický jev, jak ukazuje kniha Mikrofon je naše bomba. Ostatně protiextremistické oddělení si na část punkové scény kvůli propagování anarchismu a organizování demonstrací vedlo složku.

Symboly ztracených nadějí

Kriticky se na nové společenské uspořádání dívali rožnovští punkeři, které popisuje kapitola Boba Kuříka. Je to ukázkový příklad transformace radikálních postojů hudebních subkultur: zažili komunismus, ale ani divoký kapitalismus devadesátých let jim nedělal dobře. Kuřík na základě rozhovorů, vlastních zkušeností z koncertů a analýzy textů kapel ukazuje, jak se svérázní punkeři soustředění kolem legendárního klubu Vrah snažili po pádu komunismu znovuvynalézt protest – ostatně nápis „Mikrofon je naše bomba“ pochází z plachty, která dlouhá léta visela právě v klubu Vrah v Rožnově pod Radhoštěm.

Vrahouni představují na domácí scéně skutečné samorosty, protože budovali svůj styl i hudební výraz v izolaci na malém podhorském městě – nezajímali je apolitičtí alkopunkeři, měli rádi americké hardcorové kapely stejně jako československou novou vlnu a patřičně se to podepsalo na jejich zvuku. Kapela Co-Ca sledovala, jak se dřívější disidenti hrnuli do státních úřadů – známým příkladem je za komunismu stíhaný František „Čuňas“ Stárek, který vydával undergroundové Vokno a po roce 1989 se stal důstojníkem BIS. „Disidentský svině řvou to, co křičel bolševik se stejnou rutinou, národ nepláče a ani nebude,“ vyzpívali se ze svých porevolučních deziluzí v songu Mrtví Havlové z roku 2001.

Prezident Václav Havel se stal „symbolem ztracených nadějí“. „Tak jako Dead Kennedys zachytili konec amerického snu, tak pojmenováním ,mrtví Havlové‘ se zkoumaná část Vraha – zejména ta kolem Co-Ca – snažila, domnívám se, obsáhnout smrt snu v popřevratovém Česku – snu o změně, naději a předrevolučního i revolučního étosu napuštěného nonkonformismem a důrazem na to, že to půjde jinak,“ píše Kuřík v nejčtivější kapitole a dál ukazuje, jak se Vrahouni vztahovali k Havlovi-disidentovi, aby kritizovali Havla-prezidenta. V jejich pojetí už nebyla lidskost ve velkých pravdách, ale v chybách. Výmluvně to říká název desky Co-Ca Řád potvrzuje chyba. „Můžeš si vyfantazírovat ideální společnost, dost dost mám toho dost, nebudeme mít bezchybnou budoucnost,“ zpívá zase Ctib – frontman další vrahounské kapely Telefon – na své folkové sólovce.

Na několika dalších příkladech se v knize Mikrofon je naše bomba vyjevuje, jak si domácí subkultury vytvářely svébytnou postsocialistickou situaci zabarvenou společenským kontextem, odstíny historie a nutností vyrovnat se s dědictvím undergroundu. Ondřej Slačálek například ve své kapitole ukazuje, jak si CzechTek prošel dvěma morálními panikami, když nejprve společnost dráždili „feťáci“ s obřími soundsystémy a později se veřejnost zděsila podruhé, že policie znovu bije děti jako během sametové revoluce. A dokonce se za technaře postavili bývalí disidenti. Postupem času se ale underground smrskl do nostalgické konzervy a naše mladší subkultury se od něj úplně odřízly: nějakou návaznost neřešily, díky internetu se přirozeně globalizovaly a vzory hledaly jinde.

Z revolty zůstal pop

„Takovouhle rebelii, jakou jsi ty, si každý může koupit v obchoďáku,“ zpívala Co-Ca v jednom songu. Nekonečný koloběh vzpoury a výprodeje, kdy si systém přivlastní rebelii a udělá z ní produkt, popisuje kniha Kup si svou revoltu. Ukázalo se, že takové vyjednávání je pro radikálnější části subkultur poháněcí silou dodnes – pokaždé, když někdo vykročil směrem k mainstreamu a prodal kus vzpoury, subkultura se ozvala a stáhla se do ulity. V kapitole o ideologiích hardcore-punkové scény se Petra Kumová zabývá jedním z posledních případů „selloutů“, kdy se Vinca, bubeník kapely Hanba, nechal naverbovat jako vegan do kampaně čokolády Milka. Tím to ale nekončí: ve vysílání TV Nova předváděl „punkový tanec pogo“, s další kapelou Pipes and Pints sháněl v absurdní kampani půl milionu na nahrávání desky a zastupoval uvědomělý punk v úspěšných televizních Kmenech. Knihy a seriál o subkulturách ale vlastně udělaly dobrou službu – dřívější extremismus byl jen pop a z revolty zůstal jen styl, který se dá naskladnit do regálů jako produkt. Popularizace nakonec otevřela dveře pro novou perspektivu výzkumu a přinesla i impuls směrem k subkulturám: přestože se s komercí potýkaly delší dobu, v jeden moment to přišlo u několika scén najednou a s nebývalou silou.

Ti nejčilejší a nejradikálnější si pokládali otázky o vlastní identitě, oplotili hranice a pustili se do procesu vynalézání odporu. „Tak jako subkultury svého času v zlatém věku své politické relevance zkoušely unikat politologickým policajtům či policejním politologům, tak i dnes zkouší v partikulárních krocích unikat své katalogizaci pro trh se životními styly, tvarovat i nadále různorodé subkulturní politiky,“ píší v závěru editoři a zdůrazňují, že se tak objevují nové průsečíky mezi světem subkultur, protestu, veřejnosti a hnutí. Pro jejich popsání jsou potřeba také hybridní koncepty, které těkají mezi starým pojetím politických subkultur ze sedmdesátých let a moderních post-subkultrních scén, pro něž politika není na prvním místě a jsou otevřené vůči mísení stylů – a ukazuje to i fakt, že na hardcorovém koncertě může vedle sebe dnes hrát antifašistická blackmetalová kapela a američtí rappeři. Navíc se nedá paličatě protestovat proti mainstreamu, protože je fragmentovanější než v době televize a díky sociálním sítím je mnohem jednodušší vyjádřit svůj názor.

Kniha tak navazuje kontakt s tím, co se ve výzkumu subkultur děje v zahraničí. V poslední dekádě k novému zkoumání subkultur přispěly publikace jako Revolta stylem z roku 2012 nebo Kultura svépomoci z předloňska. Nejsevřenějšího teoretického průvodce po subkulturních studiích, který v češtině dlouho chyběl, najdeme v téměř šedesátistránkovém úvodu aktuální knihy Mikrofon je naše bomba. Doplňují ho studie, mezi nimiž se táhne dialog o různých rozměrech každodenní politiky subkultur a zrcadlí i vývoj české společnosti od postsocialismu k pozdnímu kapitalismu.

„Vzdorný zvuk a hlasy z ‚mikrofonů bomb‘ katalog zaměřený na obraz zachytit neumí,“ konstatují Kuřík s Charvátem a Slačálkem v závěru, když se vymezují proti Kmenům. Něco takového ale neumí ani akademická publikace se svým těžkým teoretickým jazykem, poznámkami pod čarou a rituály psaní. Díky takovým knížkám ale můžeme lépe porozumět roli okrajových hlasů v historii. Všechna energie, nadšení, extáze a naštvanost zůstávají v ulicích a na parketu.

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image