Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Vesselův arkadský soundtrack brexitové Británie

Producent Vessel se na nové desce vypořádává s atmosférou Británie po Brexitu. Vychází především z čím dál intenzivnějšího pocitu bezcílnosti.

Bristolský Vessel (aka Sebastian Gainsborough) stihl za svou sedmiletou kariéru vydat nespočet EPček, podepsat smlouvu s renomovaným labelem Tri Angle a vypustit tři dlouhohrající alba. Novinka Queen of Golden Dogs je ještě odvážnější a překvapivější než všechny předchozí a zařazuje se mezi nejzajímavější hudební počiny letošního roku.

„Jediné, čeho se vždy snažím při tvorbě dosáhnout, je, abych se cítil tak nějak divně,“ říkal Gainsborough v nedávném rozhovoru pro hudební portál London in Stereo. Může to znít jako patetické klišé, kterým by mohl sám sebe popsat každý druhý náctiletý bedroom producent. Vesselovi ale není těžké tento banální popis tvůrčí metody věřit. Jeho předposlední deska Punish, Honey oscilovala mezi estetikou osmdesátkového industriálu a nejčerstvějšími trendy undergroundové post-klubové elektroniky – a to vše za využití arzenálu DIY hudebních nástrojů, jejichž výrobou je posedlý. Vývoj, kterým jeho autorský jazyk za poslední čtyři roky prošel, je takřka neuvěřitelný, a jakkoliv se v něm pořád dají rozeznat estetická východiska, za kterými si bristolský producent stojí po celou kariéru, jen těžko se u poslechu čerstvé desky zbavíme pocitu, že prohlášení o divných stavech při tvorbě daleko překračují pouhé laciné PR.

Vesselovi se jakoby zázrakem daří celý prapodivný mix ukočírovat a i ve slabších momentech se vyhýbá nejpravděpodobnějšímu výsledku takto rozkročeného projektu – nabubřelému a nudnému patosu.

Vydání desky ale provázejí i další proklamace, které jako by vypadly z marketingové příručky „Úspěšné album rozervaného tvůrce“. Deska Queen of Golden Dogs vznikala v samotě rurálního Walesu, kam se Gainsborough na rok a půl přestěhoval. Odloučení a osamění jsou tropy staré jako pop sám. Už od úspěchu velkých hvězd romantického hnutí 19. století hudební svět ví, že právě v samotě nachází umělec tváří v tvář nekonečnému vypětí opravdové a dokonalé soustředění, jímž konfrontuje veškeré své vnitřní démony, a dává tak vzniknout unikátnímu dílu. Vesselovi se ale tento narativ daří poměrně úspěšně podkopávat. A to i díky velmi evidentní schopnosti sebereflexe, sofistikovanému, i když nenápadnému zkoumání různých identit a v neposlední řadě svým producentským perfekcionismem.

Tradice a futurismus

Album je formálně stavěno v jasně kontrastních blocích, které ve svých krajních polohách oscilují mezi křehkými ohlasy renesanční a barokní polyfonie a nekompromisními klubovými bangery. Místy připomíná Vesselův zvuk a melodická citlivost mistra post-internetové elektroniky Oneohtrixe Point Never. Odvaha, se kterou bourá zažité konvence jakéhokoliv z žánrů, které na desce můžeme zaslechnout, ale víc než Lopatina připomíná Ganisboroughova krajana, liverpoolského avantgardního skladatele Jonathana Heringa. Ten během hledání vlastního autorského jazyka dospěl k neumětelské, intuitivně mikrotonální dekonstrukci tradice západní vokální hudby. Vessel jde ale ještě dál, ze sofistikovaně vystavěných vícehlasů dělá saturací křivek řezavý synťák (track Torno-me eles e nau-e (For Remedios)), který záhy přeruší třeba cembalo nebo extatická bicí smyčka.

Propojování vysoké, umělecké západní hudby a klubového experimentu je jeden z nejběžnějších hudebně-publicistických (a koneckonců v mnoha ohledech i hudebnických) stereotypů. Vesselovi se ale daří nezůstávat u formálního exhibicionismu a pocit nejistoty, který promlouvá z jeho futuristických struktur ukotvených v hudební historii, má ambice vyprávět velké osobní i společenské příběhy. Každou ze skladeb provází enigmatická dedikace, která nám dává buď jeden z možných klíčů čtení mimohudebního obsahu, jindy zase vyvolává jen těžko popsatelný pocit osobní zpovědi autora. Nejčitelnější je v tomto ohledu třetí track desky, nazvaný Argo (For Maggie). Jde o jasný odkaz na knihu The Argonauts americké spisovatelky Maggie Nelson. Alegorii Iásónova Arga, lodi, která zůstala po výměně všech svých částí stejná, používá Nelson jako odrazový můstek k popsání pocitů z proměny svého genderfluidního partnera. Abrazivní struktury, jejichž detaily se na ploše pěti minut skladby neustále mění, udržují posluchače v neutuchajícím napětí a v nejextatičtějších polohách připomínají afektovanou verzi akuzmatické kompozice druhé poloviny dvacátého století.

Hrdý Albion a hledání hudební Arkádie

Vessel se pomocí této i dalších alegorií vyrovnává mimo jiné i se zeitgeistem Británie po hlasování o Brexitu. Tam kde Gazelle Twin, která ve své skvělé letošní desce Pastoral vykresluje hrdý Albion jako drsné a neúprosné místo, které spíš než sebevědomou zemi připomíná postapokalyptickou krajinu, sahá Vessel po jiných výrazových prostředcích. Vychází ale ze stejné společenské situace a rostoucího zdání bezcílnosti, který je v ostrovní kultuře den ode dne čitelnější. Líbezné smyčcové aranže, které připomínají operní krajinomalbu jednoho z nejvýznamnějších jmen britské vážné hudby Henryho Purcella, navozují pocit kontinuity a navazují na dlouhou ostrovní tradici hledání lokálního hudebního jazyka, který by v plné míře obsáhl lásku k zemi a její historii. Britské hledání hudební Arkádie, pastorální utopie, ve které by si podávala ruce vokální polyfonie Johna Dunstablea s obrazivostí Henryho Purcella a meditativní majestátností Edwarda Elgara se v Gainsboroughově imaginaci mění v symbol vysněného pořádku, který se prolíná s hyperrealistickými elektroakustickými tanečními strukturami paranoidní britské současnosti s jejími nejistými vyhlídkami. V mnoha ohledech tak dostál svému staršímu prohlášení, v němž tvrdil, že dnes už nemůže vznikat hudba, která bude novým a esteticky neotřelým způsobem vyjadřovat politický názor. Jedinou cestu, jak popsat větší společenské děje, vidí ve znejistění posluchače, které ho donutí začít poslouchat a přemýšlet (a v tomto případě mezi poslechem a rozjímáním také tančit).

Queen of Golden Dogs je nahrávka, která překvapuje svými ambicemi, nekonečným lavírováním mezi klubovou hudbou a pomrkáváním po neo-medievistickém zvuku, rozmáchlým kombinováním osobních a celospolečenských témat. To vše za přítomnosti myriád postmoderních aluzí na široký okruh západního umění. Tento prapodivný mix se ale Vesselovi jakoby zázrakem daří ukočírovat a i v těch nejslabších momentech se vyhýbá nejpravděpodobnějšímu výsledku takto rozkročeného projektu – nabubřelému a nudnému patosu. Místo něj servíruje desku, která dostojí své ctižádosti a je jednou z nejpůsobivějších nahrávek letošního roku.

Autor je hudební publicista.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image