Českou republikou obchází nové strašidlo – totiž strašidlo feministické lingvistiky – a vnucuje jazyku blbosti. Alespoň podle Petra Komerse, překladatele, textaře a autora sloupku Odvaha v jazyce, který vyšel v Orientaci Lidových novin 8. prosince 2018 jako reakce na analýzu „socioložky“ (ve skutečnosti lingvistky) Jany Valdrové. Ta pár dní předtím publikovala text s názvem Zmužilost a zbabělost. Straní čeština mužům? Podle Valdrové čeština připisuje odvahu mužům, kdežto ženám pravý opak. A Petr Komers se ve své reakci obává toho, že by to mělo být jinak.
Při slovech „genderový stereotyp“ se v některých hlavách rozsvítí červené světlo. Jakže? To už muži nebudou lovit mamuty a nosit je do jeskyně, kde čekají u ohniště hladové ženy a děti, připravené jim vynadat, pokud bude přinesený mamut příliš malý? To už nebudou princové na bílém koni zachraňovat princezny?
„Začneme opravovat rčení?“ ptá se vyděšeně. A budeme vysvětlovat Vietnamcům, že jejich tradiční jména, která zdůrazňují vlastnosti připisované tomu či onomu pohlaví, jsou špatná? „Každé pohlaví přece vyniká a imponuje tomu druhému něčím jiným. To nevypovídá o nadřazenosti, nýbrž i o rozdílech, díky nimž se doplňujeme a – koneckonců – i můžeme plodit děti,“ pokračuje dál Petr Komers. Znepokojuje ho, že by ženy neměly po mužích „tento druh vlastností“ žádat a že by nakonec mohlo dojít i na pohádky. „Budeme snad předělávat pohádky a číst nadále o čackých rytířkách, jež udolají devítihlavou saň jen proto, aby mohly dobýt srdce zženštilého a křehkého prince? Pokud ano, pak se ovšem nastoluje otázka, jestli takový něžný princ vůbec o nějakou dívku ještě bude stát.“
Kdo tady věří pohádkám
Přiznávám, že jsem se v první chvíli usmála nad představou udatné rytířky, která se ohání mečem, aby skolila saň, zatímco někde stranou pláče nešťastný ustrašený princ. Přišlo mi to k smíchu hlavně proto, že všichni přece víme, že žádné rytířky bojující s draky nikdy neexistovaly. Ale počkat – copak ti rytíři, bojující s příšerami, existovali? A i když si odmyslíme devítihlavé saně požírající panny, budou samotní rytíři o něco reálnější?
Stateční rytíři a křehké ženy byly po většinu lidské historie nepatrnou menšinou. Počínaje starověkem se většina lidí živila zemědělstvím a jejich hlavním úkolem bylo neumřít hladem a udržet naživu aspoň některé ze svých dětí. K hrdinským skutkům nemívali příležitost, a pokud ano, pak v krajní nouzi, která ale žádala hrdinství od obou pohlaví. Od rolníkovy ženy se očekávala fyzická zdatnost nejen k dojení krav, ale někdy i k tažení pluhu. Nemohla tedy být příliš křehká. Dokonce i skuteční rytíři měli jiné starosti a povinnosti než ochraňovat bezmocné dívky, a trubadúrské písně patrně nebyly realistickým popisem jejich života. Ostatně šlechtické paní netrávily veškerý čas vyšíváním, byly i takové, které dokázaly v manželově nepřítomnosti vést obranu hradu a někdy i vsednout na kůň a osobně se té obrany zúčastnit.
Představme si, že by si nějaký budoucí publicista vytvořil ideu o životě v 19. a 20. století z populární literatury. A napsal by článek o statečných kovbojích, jejichž hlavní životní náplní bylo bojovat proti lupičským bandám a ochraňovat krásné dcery rančerů, přičemž by litoval, že ve 23. století už se takové příběhy nepíšou, a proto chlapci už nejsou dostatečně chlapečtí. Takové příběhy jsou pohádky, stejně jako příběhy o rytířích, dracích, hrdinských polobozích a bezbranných dívkách. Není důvod, aby se nepsaly, ale není nic podivného na tom, když se budou psát i příběhy o statečných ženách. Není to ani žádná převratná novinka. Antičtí Řekové měli Athénu, bohyni moudrosti a válečné strategie, bohyni vítězství Niké, bohyni lovu Artemis. Ženy-bojovnice existovaly v legendách i ve skutečnosti.
Dívka nebo žena aktivně zachraňující muže se objevuje i v umělých pohádkách 19. století, u nás v pohádkách Boženy Němcové, a aspoň ojediněle i u Andersena – malá Gerda, která se vydá hledat Káje. V poslední době je takových příběhů samozřejmě víc, aniž by si někdo všiml jejich „podvratnosti“.
A že se budou přepisovat pohádky? To se děje průběžně. Verze, kterou zapsali bratři Grimmové, by v dnešní době byla sotva snesitelná, nebo by stavěla hrdiny do podivného světla. Tak třeba Sněhurka: jak by mohla být sympatická, když se s potěšením dívala, jak se macecha v rozžhavených střevících utancuje k smrti? Už dávno existují i verze pohádek, kde se nikomu nestane nic zlého. Podobně tak úsloví: vznikají a zanikají, nic nového pod sluncem.
Přemýšlet o slovech
Při slovech „genderový stereotyp“ se v některých hlavách rozsvítí červené světlo. Jakže? To už muži nebudou lovit mamuty a nosit je do jeskyně, kde čekají u ohniště hladové ženy a děti, připravené jim vynadat, pokud bude přinesený mamut příliš malý? To už nebudou princové na bílém koni zachraňovat princezny? Nebudou o ženy bojovat v soubojích? Nepovedou kvůli nim války? To bude konec světa!
Jen klid. Nedělali to nikdy. Jenže vyprávět si pohádky o tom, jak se chytrému sedlákovi urodilo víc brambor nebo jak chytré selce dobře dojily krávy, není tak zábavné. (Socialistický realismus sice přinesl příběhy o takovém hrdinství, ale nesetkaly se s velkým úspěchem.) Nejspíš také rodiče nepočítali s tím, že jejich děti budou příběhy o hrdinech a krásných dívkách, které získaly princovo srdce, brát příliš doslova, a současný rodič se asi spokojí tím, že se synovo „rytířství“ bude projevovat pouštěním žen ve dveřích, ostatně stejně jako rodič v minulosti. Rodiče nikdy neviděli rádi, když se děti vydávaly do světa za dobrodružstvím, a kdyby bylo v chalupě co jíst, nevyháněla by máma Hloupého Honzu do světa. A pro všechny případy byly kromě pohádek o hrdinech přemáhajících draky taky pohádky o šibalech a mazaných krejčících. A kromě pohádek o pasivních princeznách také pohádky o smělých a chytrých dívkách.
Možná se za dvacet nebo padesát let opravdu nebude říkat, že je někdo „zbabělý“ a za sto nebo dvě stě let tomu slovu nebude nikdo rozumět a bude se muset vysvětlovat v poznámce pod čarou. Vždyť se zase tolik neděje. Horší možností by bylo, kdyby se o slovech přemýšlet nesmělo.
Autorka je prodavačka knih.