Zrozena do útlaku

Život Rosy Luxemburg je přitom fascinující a naplno odhaluje rozpory nastupujícího 20. století. Vyrůstala v polské Varšavě, tehdy součásti carského Ruska. Přes křehkou až chatrnou konstituci, jež byla následkem špatně léčené nemoci v dětství, vykazovala od raného mládí činorodou aktivitu a radikalismus. Poprvé se do konfliktu s policií dostala již v osmnácti letech, a sice pro agitační činnost ve prospěch revolučních organizací Proletariát a Polská dělnická liga. Potenciál pro politickou aktivitu byl ve varšavské gubernii omezený, pro Rosu Luxemburg hned trojnásobně: musela snášet útlak jako každý obyvatel ruské říše, jako příslušnice podřízeného polského národa i jako polským antisemitismem odmítaná Židovka. Ona však vykázané postavení odmítla.

Rosa Luxemburg odmítala Leninovu představu strany jakožto elitní skupiny profesionálních revolucionářů; pro úspěch hnutí byla podle ní stěžejní autonomní iniciativa dělníků v továrnách.

V roce 1893 spoluzaložila Sociálně demokratickou stranu Polského království a významně formovala její politické směřování. Především se rozhodně vymezila proti úvahám o potenciálním znovuobnovení nezávislého Polska, což bylo stanovisko nepopulární i mezi většinou polských socialistů, a usilovala o spojení s ruským revolučním hnutím. Během dlouhodobého exilu se potom stala důležitým kritickým hlasem v Sociálnědemokratické straně Německa (SPD) a posléze i ve Druhé internacionále.

Její tažení proti revizionismu a na parlamentní účasti postavené politice, kterážto praxe byla uvnitř evropských sociálnědemokratických stran na vzestupu, jí vytvořilo mnoho nepřátel. Naopak u ortodoxně založených marxistů byla vysoce oceňována a jmenovitě Lev Davidovič Trockij v jednom rozhovoru s Leninem vy­­zvedl, že jedná „dobře marxisticky“. Svým pevným postojem však získala uznání i u svých socialis­tických oponentů. Vzájemná úcta ji spojovala s vůdcem francouzských socialistů Jeanem Jaurèsem. Velký dojem na něj učinila, když na kongresu Druhé internacionály v Amsterdamu (1904) při absenci překladatele ochotně a precizně přeložila z francouzštiny do němčiny jeho projev, který přitom ostře útočil na její názory.

Proti reformistům i bolševikům

Důležitý pendant k politické činnosti Rosy Luxemburg představuje její teoretické dílo. Studovala ve švýcarském Curychu, kde se seznámila – bez vědomí svých profesorů – s díly průkopníků ekonomické vědy – Adama Smithe, Davida Ricarda a posléze i Karla Marxe. Nabyté vědomosti a tíhnutí k syntéze aplikovala při psaní své nejrozsáhlejší práce Die Akkumulation des Kapitals (O akumulaci kapitálu, 1913). Analyzovala zde vztah vyspělých průmyslových států a agrárních společností. Kapitalismus byl podle ní neschopný trvalé samostatné existence a mohl se udržovat pouze tím, že svůj vliv rozšiřoval o dosud nekapitalisticky operující části světa.

A2 předplatné

Velký význam mají i rozsáhlejší politické články a pamflety, v nichž se Rosa Luxemburg kriticky staví k možné účasti socialistů na vládě a obecně k reformistické praxi sociálně­demokratických vůdců. Nejobsáhleji tak učinila ve své práci Sozialreform oder Revolution? (Sociální reforma, nebo revoluce?, 1899), která se vypořádávala s tezemi o postupné stabilizaci kapitalismu a graduálním postupu k socialismu prostřednictvím vládních reforem, tehdy propagovaných sociálnědemokratickým ekonomem a politikem Eduardem Bernsteinem. Svoji alternativu nabídla ve spisu Massenstreik (Generální stávka, 1906), kde vyzdvihla masové zastavení práce v továrnách jako hlavní nástroj k prosazení obecnějších dělnických požadavků, včetně potenciální socialistické revoluce.

Ze zpětného pohledu nejvíce rezonuje její polemika s bolševiky. Rosa Luxemburg v roce 1904 ve dvou článcích odmítla Leninovu představu strany jakožto elitní skupiny profesionálních revolucionářů; pro úspěch hnutí byla podle ní stěžejní autonomní iniciativa dělníků v továrnách. Na sklonku svého života potom ve spisu Die russische Revolution (Ruská revoluce, 1922), jenž vyšel až po její smrti, kritizovala i postup bolševiků po Velké říjnové revoluci.

Rosa Luxemburg neodsuzovala jednotlivé projevy svévole či násilí, jež vnímala jako nutné vzhledem k panující situaci, nýbrž odmítala jejich povyšování na pravidlo či přímo model vhodný k následování, což Lenin i Trockij ve vzrůstající míře činili. Lze pouze spekulovat, jak by se jejich vzájemný poměr vyvíjel, kdyby žila déle. Je však patrné, že oba postoje byly v kontradikci, kterou by bylo velice obtížné překonat.

Zásadní byla činnost Rosy Luxemburg po zahájení první světové války. Proti vypuknuvšímu světovému konfliktu ostře protestovala a po prvním otřesu zmobilizovala všechny své síly k jeho ukončení. Přestože takřka celé válečné období strávila v nejrůznějších vězeních (celkem tři roky a pět měsíců), byla spolu s Karlem Liebknechtem a životním partnerem Leo Jogichesem principiální hybatelkou opozičního hnutí uvnitř SPD a organizace Spartakus. Po konci války potom patřila mezi zakládající členy německé komunistické strany (KPD) a byla hlavní redaktorkou deníku Die Rote Fahne. Zapojila se i do probíhající německé revoluce, v níž se rychle vyhrocoval rozpor mezi sociálnědemokratickou vládou a dělnickými a vojenskými radami, avšak oproti radikálně vystupujícímu Lieb­­knechtovi usilovala spíše o defenzivní charakter hnutí. To nicméně nezabránilo tomu, aby s ním nakonec sdílela společný osud. Patnáctého ledna 1919 je po udání špicla oba zajala divize polovojenské organizace Freikorps. Lieb­­knecht byl pro krátkém výslechu v hotelu Eden odvezen k jezeru Tiergarten a popraven. Rosa Luxemburg byla zabita jen krátce po něm. Její tělo pak hodili do řeky a vyplavalo až o pět měsíců později.

Socialismus i demokracie

V KPD se odkaz Rosy Luxemburg po opakovaných krizích a změnách vedení ve dvacátých letech velice formalizoval, přesto si však udržel pevné místo v kolektivní paměti. Více diskontinuitní byl vývoj v Komunistické straně Polska (KPP), založené jejími bývalými souputníky a příznivci. Vzpomínka na ni zanikla společně s rozpuštěním KPP na Stalinův pokyn v roce 1938, jemuž předcházela hromadná likvidace polských komunistů v Sovětském svazu. Jisté recepce se dostalo jejímu teoretickému dílu. Z něho čerpala mimo jiné Hannah Arendt při psaní svého díla O původu totalitarismu (1951, česky 1996). V architektuře její a Liebknechtova smrt inspirovala v roce 1926 Ludwiga Miese van der Rohe k navržení kontroverzního pomníku: vysoká stavebnicová zeď z neopracovaných cihel vyztužených železobetonovou konstrukcí měla svou surovou nevzhledností odrážet brutalitu jejich skonu. Není překvapivé, že monument byl brzy po nástupu NSDAP k moci stržen.

V současnosti se k dědictví Rosy Luxemburg hlásí německá politická strana Die Linke, která u příležitosti výročí její smrti pořádá v Berlíně pamětní průvody a podporuje nadaci nesoucí její jméno, zaměřenou na akademický výzkum a politické vzdělávání. V nejobecnější rovině lze tento odkaz formulovat jako odmítnutí nacionalismu a poukaz na skutečnost, že žádná opravdová levicová politika není myslitelná bez široké demokracie. Rosa Luxemburg tuto myšlenku vyjádřila v působivém výroku: „Svoboda pouze pro zástupce vlády, svoboda pouze pro členy jedné strany – jakkoliv početné – není žádnou svobodou. Svoboda je vždy svobodou toho, kdo myslí jinak.“

Autor je historik.

Text vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 2/2019.