Jak myslet Marxe po Stalinově smrti. Čeští intelektuálové na prahu socialistické modernity?

Nová kniha Jana Mervarta a Jiřího Růžičky zkoumá myšlení předních akademiků a intelektuálů československého poststalinismu. Co nám prozradí o marxistickém myšlení po roce 1956?

Foto Maďarská tisková kancelář, 1956

„Nepředkládáme čtenáři nic jiného než křen,“ píšou Jan Mervart a Jiří Růžička ve své nové knize o československé stranické inteligenci a myšlení post-stalinské modernity. Publikace s názvem Rehabilitovat Marxe! je přesto vcelku stravitelný text, který na zhruba dvou stech stranách představuje myšlení úzkého, ale vlivného okruhu intelektuálů. Je znát, že kniha je výsledkem náruživého čtení a debat. Spíše než jednotlivé osobnosti, instituce či směry ji strukturují dobové problémy a koncepty, čímž vychází vstříc jak nepříliš zasvěceným čtenářům, kteří chtějí veplout do tajů marxismu šedesátých let, tak historikům, tázajících se po místě poststalinismu v moderních dějinách.

V poststalinském marxistickém myšlení sledují autoři dva hlavní směry – technooptimistický a humanistický. Ve čtyřech kapitolách – o struktuře, subjektivitě, kolektivitě a dějinné změně – pak zkoumají ideový zápas, ale i průsečíky těchto dvou směrů mezi sebou i se stalinismem. V té poslední kriticky hodnotí limity a přínosy tohoto myšlenkového odkazu. Myšlení poststalinismu podle nich vyvěrá jednak z materiálních podmínek „akumulace“, tedy ze zestátnění prostředků a vytvoření institucionálního zázemí pro rozvoj daného myšlení po roce 1948, jednak z vnitřních rozporů stalinského myšlení jako takového. Charakteristická pro poststalinismus pak je jeho reflexivita čili „tázání po funkci, smyslu a cíli jednotlivých složek společenského světa i systému samotného“. K dalšímu zkoumání autoři předkládají hypotézu, že poststalinismus nevědomky zakládá pozdně socialistickou reflexivitu, skrytou už nikoliv v akumulaci, ale v prognostice, která vychází z normalizovaného technokratického myšlení šedesátých let. Tato reflexivita už ovšem není sociálně produktivní v tom smyslu, že by vytvářela stadium státního socialismu, ale místo toho vede k jeho zániku.

Nový zájem o zkoumání poststalinismu

V posledních letech věnuje historiografie poststalinismu čím dál více pozornosti. Mervart a Růžička se připojují k dalším badatelům a badatelkám, kteří se snaží překonat či problematizovat zažitý výklad, že éra ohraničená odhalením Stalina kultu osobnosti v roce 1956 na jedné straně a (obzvláště v československých dějinách) příjezdem vojsk Varšavské smlouvy na straně druhé byla jakýmsi „táním“ a ztrátou prvotních ideálů. Nezpochybňují přitom, že destalinizace vyvolala jisté politické změny nebo částečnou liberalizaci kulturní sféry. Autoři spíše v duchu teorie modernity naznačují, že poststalinismus v mnohém rozvíjel institucionální i myšlenkové zázemí vzniklé v prvních letech budování komunismu. Vítězství socialismu, deklarované v ústavě z roku 1960, tak bylo zároveň výsledkem tohoto budování, ale i momentem, z něhož vyvěraly reformní snahy o plnou realizaci socialismu.

Prověřování základních kamenů závazné filosofie přivádělo stranické intelektuály ke kritice stalinismu jako nedialektické a nematerialistické doktríny. Odvržení Stalina vedlo k novému čtení klasických autorit – Marxe, Engelse i Lenina.

Monografie významnou měrou přispívá k tomu, že dnes už se rozhodně nedá říct, že by výzkum poststalinismu zaostával za zkoumáním jiných období vlády KSČ. První soudobou českou reflexí tehdejšího myšlení byla kniha Michala Kopečka Hledání ztraceného smyslu revoluce. Dějinami československého marxismu se dlouhodobě zabývá i Kristina Andělová, k níž se stejně jako ke Kopečkovi autoři knihy „Rehabilitovat Marxe!“ často odkazují. Oporu nacházejí také v bádání Vítězslava Sommera, který se v knize Angažované dějepisectví  zabýval komunistickou historiografií v padesátých až sedmdesátých letech. Svůj argument pak částečně staví zejména na tezích o technokratických kontinuitách mezi šedesátými a sedmdesátými lety formulovaných v publikaci Řídit socialismus jako firmu.

Štiplavou větou o křenu se zároveň silně vymezují vůči historiku Pavlu Kolářovi a jeho nejnovější knize Soudruzi a jejich svět, která je upraveným vydáním německé publikace Der Poststalinismus. Ideologie und Utopie einer Epoche z roku 2016. Kolář v předmluvě k české verzi reaguje na své kritiky citací z Borise Pasternaka o tom, že zabývat se jen filosofií je právě tak podivné jako jíst samotný křen. Kolář se totiž explicitně snažil vyhnout dějinám elit a zachytit místo toho každodenní myšlení, „sociálně myšlenkovou tvářnost komunismu“, jak píše v podtitulu s odkazem na českého historika národního obrození Františka Kutnara. Už v tom se rozchází s Mervartem a Růžičkou, kteří si badatelské pole vymezili právě zájmem o stranickou inteligenci.

Jak revolucionovat přítomnost

Neshody panují ohledně váhy, jakou komunisté připisovali minulosti. Kolář o poststalinismu tvrdí, že byl rozkročen mezi budoucností a minulostí. V předmluvě k českému vydání píše: „K tomuto závěru mě vedl hlavně zřetel empirický: v lokálních pramenech, na nichž je tato studie zbudována, jsem zkrátka narážel mnohem častěji na pochyby a starosti spjaté s trýznivou minulostí než na nadšené vzývání zářné budoucnosti, jak ji modelovali intelektuálové v akademických ústavech.“ Podle Mervarta a Růžičky tomu tak nebylo. Specifikum vidí spíše v „projekčním charakteru“ poststalinismu, neboli v ustavování budoucnosti na základě kritiky současnosti. Chyby stalinismu měly být napraveny důslednou realizací socialistické modernity. Oponují Kolářovi tím, že poststalinismus nebyl zcela svébytnou epochou, ale spíše završením stalinské varianty organizované modernity. Poststalinské myšlení podle nich intelektuálně i personálně vyvěralo z dob stalinismu. Spíše než o vymezení poststalinismu vůči stalinismu a pozdnímu socialismu se tak autoři pokoušejí nabídnout různé směry, jak straničtí intelektuálové v šedesátých letech řešili rozpory marxistické ortodoxie stalinské éry.

I když Mervart a Růžička ve své knize přesvědčivě analyzují myšlení svých aktérů, nestačí to pro úplné zpochybnění Kolářova výkladu, jakkoliv potenciálně problematického. Zdá se, že jejich rozepře do určité míry plyne z prostého faktu, že se autoři knihy „Rehabilitovat Marxe!“ rozhodli zkoumat elitní myšlení, zatímco Kolář pátral v místních archivech a často se tak setkával s myšlenkami, které nejenže nemusely být precizně, ale ani nemusely sdílet stejný vztah k budoucnosti. Někdy se jejich argumentace proti Kolářovi jeví až jako snaha vymezit se za každou cenu. Bylo by zajímavé se podívat blíže na to, zda by „kontinuální revolucionizací přítomnosti“, kterou autoři stavějí do opozice vůči Kolářově „procesuální utopii“, bylo skutečně možné aplikovat i na myšlení řadových straníků, ne jen intelektuálních špiček. Sám radši sním samotný křen než uzenku, kterou si dle svých slov dopřává Kolář; je to ale spíš otázka chuti než argumentů.

Pokud tvrzení obou knih nepostavíme proti sobě, ale naopak je obě vezmeme v potaz jako relevantní výklady různých vrstev komunistického myšlení šedesátých let, vyplývalo by z toho, že mezi myšlením elitních filosofů a řadových komunistů existoval určitý rozpor, ne-li propast. Právě toto zjištění by se mohlo ukázat jako produktivní pro další výzkum, jestliže uznáme, že dějiny netvoří pouze elity a že myšlení řadových straníků, byť poněkud neforemné a v rozporu s filosofií dané doby, spoluutváří společenské procesy – i oni koneckonců sehrávali klíčovou roli na cestě k roku 1968 i v posrpnovém dění.

Mervart a Růžička se s Kolářem shodnou v tom, že poststalinská strana nebyla monolitem, ale sestávala z vícero různých hlasů. Kolář se pokouší ukázat, jak se řadoví komunisté vypořádávají s novou situací, kdy strana jako kolektivní aktér nahradí ve výkladu kult vůdce. Poststalinismus je totiž podle Mervarta a Růžičky charakterizován mimo jiné svébytným vztahem mezi poznáním a politikou. Sféra poznání, kterou doposud limitovaly zákony historického materialismu, získává jistou míru autonomie. Zároveň vzniká více poznávacích subjektů a strana jako taková již není jediným epistemickým centrem. Různé výklady měly relativní volnost, ale nadále se pohybovaly v mezích marxismu-leninismu.

Pod tlakem existencialismu a fenomenologie

Právě prověřování základních kamenů závazné filosofie – dialektiky, zákonitosti či praxe – přivádělo podle autorů stranické intelektuály ke kritice stalinismu jako nedialektické a nematerialistické doktríny. Odvržení Stalina vedlo k novému čtení klasických autorit, mezi něž patřil kromě Marxe a Engelse také Lenin. Autoři nových interpretací byli v tehdejší době hanlivě označováni souhrnnou nálepkou „revizionisté“. Ve skutečnosti se jim ale právě díky epistemické pluralitě již nepodařilo vytvořit podobně silnou a závaznou ideologii, jakou byl stalinismus. Podstatný byl vliv zvenku – marxistická ortodoxie musela čelit výzvám existencialismu, fenomenologie a novopozitivismu. To všechno vede komunistické intelektuály k reflexi a reformulaci socialismu.

Poněkud unáhleně však vypadá tvrzení, že poststalinismus byl završením organizované modernity a rok 1968 její krizí (podobně jako tomu bylo v západních zemích). Právě modernita se pro autory stává klíčovým konceptem, pomocí něhož uchopují tehdejší dobu. Inspiraci nacházejí u německého sociologa Petera Wagnera, který se stal populárním mezi českými sociálními historiky (srov. Rákosník a kol., Milníky moderních českých dějin) Organizovaná modernita se vyznačuje mimo jiné existencí národních států se silnou sociální politikou, masovými projevy politické loajality, fordistickým řízením práce nebo právě intelektuální sebereflexí sociální organizace, o kterou Mervartovi a Růžičkovi jde především. Kdy ale v Československu dochází k jejímu rozpadu a individualizaci či pluralizaci potřeb, návratu liberální politiky ve formě obhajoby občanské společnosti či lidských práv, prosazování neoliberálního trhu nebo aktivnější reflexi ekologických rizik?

Nebyly posledním zvoláním organizované modernity normalizační snahy o kombinaci sociální politiky, ekonomického růstu a uplatnění vědy? Autoři s odkazem na výzkum Vítězslava Sommera shledávají kontinuitu s pozdním socialismem v technooptimismu. Technokracie, byť zbavená potenciálu radikálně proměnit společnost, byla i nadále obdařena určitou mírou epistemologické autonomie. Sommer upozorňuje, že i v pozdním socialismu přetrvávala pozitivně formulovaná vize budoucnosti (tady by Kolář se svou tezí o cykličnosti a bezčasí opět nesouhlasil), která věřila v sílu modernity, na rozdíl od západních zemí, kde si modernita se svou ideou pokroku prošla krizí. Snad právě díky technokratickým kontinuitám se počátky normalizace zdají být posledním projevem snahy o organizovanou modernitu, jež zažívala větší problémy až přibližně o dekádu později a vedla k postupné neoliberalizaci československé společnosti, jak se ji pokusili popsat autoři v českém prostředí průkopnické knize Architekti dlouhé změny (Kopeček a kol., 2019). To by se shodovalo s úvodní hypotézou Mervarta a Růžičky o tom, že pozdně socialistická reflexivita vedla ke konci celého státního socialismu.

Rehabilitovat, nebo aktualizovat?

Zůstává otázkou, do jaké míry byla role stranických intelektuálů při společenské reflexi skutečně zásadní pro širší obyvatelstvo. Autoři upozorňují na politické meze tváří v tvář srpnu 1968 zejména té části intelektuálů, kteří inklinovali k marxistickému humanismu. Například Karel Kosík, byť se v té době odhodlal k převzetí politické funkce, nebyl schopen vykročit zpoza filosofické analýzy skutečnosti, kterou nadále považoval za nejvhodnější klíč k řešení problémů. Všímají si také toho, že většina jimi sledovaných myslitelů nebyla schopna reflektovat vlastní pozicionalitu a do univerzalistických idejí o člověku si promítali vlastní představy o českém (případně slovenském) středostavovském mužství. Poslední kapitola knihy je tak v jistém ohledu nejsilnější, neboť odhaluje slabiny celého emancipačního projektu tehdejších československých marxistů – mezi něž patří idea civilizační nadřazenosti nebo ignorování nerovného postavení žen –, aniž by mu však odepřela relevanci či přetrvávající naléhavost některých otázek.

Jelikož se Mervart a Růžička sami hlásí k tradici marxismu, kritické teorie a angažovaného psaní, lze knihu číst také jako snahu o „rehabilitaci Marxe“. Ačkoliv je titul dobovou citací filosofa Josefa Cibulky, jehož myšlení se v textu také věnují, a tudíž je patřičně opatřen uvozovkami, kniha svým vydáním nutně (a záměrně) oživuje, ale také kriticky hodnotí československé marxistické myšlení ve své pestrosti a kontradikcích tak, aby ho zasadila do českých a evropských dějin – a snad i předložila jako filosofickou výzvu současnosti.

Autor je doktorand historie na Oxfordské univerzitě.

 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies