Jaké jsou možné scénáře dalšího vývoje v Egyptě a Sýrii? Před několika dny publikoval britský deník The Financial Times krátký text jednoho ze svých čtenářů nazvaný vtipně Stručný průvodce po Blízkém východě. Tento článeček získal obrovskou sledovanost, neboť se pro svou stručnost a výstižnost velmi rychle dostal i na sociální sítě a tam se šířil již zcela živelně. Nejedná se sice o žádnou vědeckou analýzu, přesto leckterou z nich možná svou vypovídací hodnotou překonal. Ukazuje totiž nesmírně stručně spletitost a často i absurdnost současného blízkovýchodního dění.
Kromě Izraele autor neopominul snad žádného významného aktéra: „Írán podporuje syrského prezidenta Asada. Státy Perského zálivu jsou proti Asadovi. Asad je proti Muslimskému bratrstvu. Muslimské bratrstvo a Barack Obama jsou proti generálu Sísímu. Avšak státy Perského zálivu podporují Sísího. To tedy znamená, že jsou proti Muslimskému bratrstvu. Írán podporuje Hamás, ale Hamás podporuje Muslimské bratrstvo. Obama podporuje Muslimské bratrstvo, nicméně Hamás je ostře protiamerický. Státy Perského zálivu jsou proamerické. Turecko je však se státy Perského zálivu proti Asadovi. Nicméně Turecko podporuje Muslimské bratrstvo proti generálu Sísímu. A generála Sísího podporují státy Perského zálivu. Vítejte na Blízkém východě a přejeme vám hezký den.“
Jepičí demokracie
Sledujeme-li blízkovýchodní dění letošního léta, je velmi těžké rozhodnout, kam se pro závažnost situace podívat dříve. Ještě před několika dny byl v hledáčku všech velkých světových agentur Egypt, kde po svržení prezidenta Mursího vypukly protesty, které na mnoha místech přerostly v násilí. Svou roli sehrálo i nepřiměřené použití síly ze strany vlády dosazené egyptskou armádou v čele s generálem Abdel-Fatáhem Sísím. Ten sice zastává post vicepremiéra, není ale pochyb o tom, že právě on je skutečným vládcem Egypta. Svržení vůbec prvního demokraticky zvoleného prezidenta Muhamada Mursího z Muslimského bratrstva armádou za podpory části Egypťanů tedy ukončilo jepičí pokus o obnovu egyptské demokracie (není příliš známo, že Egypt má poměrně dlouhou etapu vývoje demokracie a konstitucionalismu před svržením monarchie v roce 1952).
Je to ostatně jen další důkaz, že pokusy o zavedení institucionální demokracie na Blízkém východě dopadají v mnoha případech velmi podivně. Vedle Egypta jsou tu i další příklady: palestinské volby z roku 2006, ve kterých zvítězil Hamás, nebo alžírské volby 1991, v nichž demokratické vítězství islamistů a následné zrušení druhého kola voleb předznamenaly začátek zničující občanské války.
Politický islám
Je pravda, že Muslimské bratrstvo bylo pro mnoho Egypťanů v nedávných volbách jen lepší ze dvou špatných možností a po volebním úspěchu jednalo hlavně ve vlastním zájmu. Ve společnostech států, kde proběhlo Arabské jaro, je však nesmírně obtížné nechat vykrystalizovat demokratičtější strany a instituce, aniž by mezitím nebyla omezena svobodná politická soutěž, která většinou nahraje nepříliš demokratickým uskupením. Egyptský model násilného řešení tohoto problému se nejeví jako východisko.
Důležitý bude nejen další vývoj Muslimského bratrstva, ale také vývoj politického islámu obecně. Ten dnes představuje pro mnoho Arabů důležitou politickou alternativu ke zkorumpovaným sekulárním režimům. Jiná velká skupina Arabů je ale chováním islamistů v politice velmi rozčarována. Budou Muslimští bratři a další uskupení politického islámu toto zklamání reflektovat i pozitivně, nebo to přispěje hlavně k jejich zatvrzení a radikalizaci? Perzekuce proti politickému islámu a zakazování stran by nebylo správnou cestou – mučednictví může být pro politický islám výhodné. Navíc Muslimští bratří i jiné islamistické skupiny mají bohaté zkušenosti s prací v legální či ilegální opozici a stěží se nechají jakýmikoli perzekucemi zlomit.
Nejlepší nedokonalé řešení
Zatímco se do Egypta začínají pomalu vracet západní turisté, pozornost světa se nyní už poněkolikáté soustřeďuje na Sýrii. Tady pokračují již více než dva roky krvavé střety mezi režimem prezidenta Bašára Asada a ozbrojenými opozičními skupinami. Ponechme nyní stranou brutalitu a nepřehlednost konfliktu, který se narůstajícím sektářstvím a frakcionalizací stále více přibližuje charakteru libanonské občanské války z let 1975 až 1990, a podívejme se na některé mezinárodněpolitické aspekty.
Západní státy v čele s USA prakticky od počátku konfliktu v březnu 2011 kritizují Asadův režim, avšak zatím nepřistoupily k podobné vojenské akci jako před necelými dvěma roky v Libyi. Tehdy se jednalo o vytvoření široké bezletové zóny za souhlasu Rady bezpečnosti OSN. Geopolitická pozice Sýrie je ovšem výrazně komplikovanější a navíc země nedisponuje výraznějšími zásobami nerostného bohatství, které v politice samozřejmě hrají důležitou roli. Přesto je Obamova administrativa ve věci Sýrie v poměrně nevděčné situaci. Ať už totiž podnikne proti Asadovu režimu vojenské kroky, nebo ne, bude kritizována. Američané zřejmě také nechtějí ztratit šanci pro aspoň částečné otupení konfliktu s Íránem po odchodu prezidenta Ahmadínežáda.
Rusko mezitím stojí na Asadově straně a vydatně využívá situace k posílení svých slábnoucích geopolitických pozic v regionu. To vše se děje v průběhu jedné z nejvážnějších krizí americko-ruských vztahů od konce studené války. Bude velmi zajímavé pozorovat, která z obou velmocí si nakonec zachová svoji tvář.
Změní na celé věci něco pouhá přítomnost amerického loďstva u syrských břehů? Nebo Američané i bez spojenců a svolení Rady bezpečnosti sáhnou k omezenější vojenské operaci a například v tajné spolupráci s Izraelem zničí některé nebezpečné instalace syrské armády a s ní spřáteleného Hizballáhu? Anebo se nakonec zaleknou Rusové a podaří se dosáhnout americko-ruského konsensu? Právě ten by asi nejefektivněji omezil sílu a ambice Asadova režimu a byl by za stávající situace zřejmě nejlepším ze všech nedokonalých řešení.
Autor je politolog a právník, provozuje blog Blízkovýchodní stránky.