Foto European Parliement, flickr.com, CC BY 2.0 DEED
Dva roky po ruské agresi eroduje domnělá pozice střední (a východní) Evropy coby nového rozhodovacího těžiště Europy. Debatu o přesunu tohoto těžiště ze západu na východ vyvolala nevídaná podpora středoevropských a baltských vlád Ukrajině po začátku invaze ruských vojsk. Dosud přehlížené východní křídlo EU/NATO mělo dle této debaty díky svému jednotnému protiruskému a prozápadnímu postoji získat silnější hlas v geopolitických i geoekonomických otázkách Evropy. Rétorika a výsledky nedávných slovenských a polských parlamentních voleb, ale i další události roku 2023 však vykreslují složitější obraz.
Tyto události podlomily moralizující rétoriku středoevropského „triumfalismu“, který opakovaně získává oblibu nejen mezi elitami našeho regionu, ale i částmi západních expertů a médií. Jde o dvousečnou zbraň. Na jedné straně tvrdě kritizuje západní Evropu za nemorální naivitu a pasivitu ohledně Ruska; na straně druhé přesvědčuje sebe samu, že jednotná střední (a východní) Evropa je opět morálním předvojem degenerujícího Západu. Ačkoli má středoevropská kritika často legitimní základ, její dosebezahleděnost je nejen v rozporu s reálnými kapacitami našeho regionu, ale také s praxí v něm.
Nedávné volby v Polsku a na Slovensku rozpor dřívější rétoriky a nynější praxe jednoznačně ukázaly. Můžeme ale díky tomu začít uvažovat o rozvážnějších a pragmatičtějších formách středoevropských vztahů i reakcí na zahraničně politické události. Místo podněcování nových vln opojného triumfalismu se jako udržitelnější přístup jeví důraz na nevyčleňující pluralismus.
Protichůdné alternativy
Polské a slovenské volby představují dvě stránky triumfalistického problému. Nejenže otřásly mýtem jednoty střední Evropy v podpoře Ukrajiny. Tyto volby stejně tak vyvrátily tezi o našem přirozeném regionálním spojenectví proti údajně splašené západní Evropě. Změny ve Varšavě a Bratislavě ukazují, že měnící se rovnováhy domácí politiky otevírají pro středoevropskou spolupráci často vnitřně protichůdné alternativy. Ty jsou složitější než příběhy o zpronevěřování se Západu, navracení se do něj nebo stávání se jeho „morálním kompasem“.
Nikoli triumfalismus, ale pragmatismus a pluralismus se zdají být pro Česko vhodná cesta k uchopení nové střední Evropy.
V Polsku předně implodovala radikálně konzervativní verze triumfalismu z dílny Práva a spravedlnosti (PiS). Vládnoucí strana Jarosława Kaczyńského a premiéra Mateusze Morawieckého zažila Pyrrhovo vítězství v boji proti vítězné „demokratické koalici“ složené z Občanské koalice Donalda Tuska, Třetí cesty a Levice. Tato koalice získala relativně silnou parlamentní většinu, nutnou k sestavení vlády, na což reagovaly oslavné komentáře tvrdící, že Polsko je „zpět“ v Evropě. Právě tyto komentáře ale otevírají riziko jiného, liberálně-centristického triumfalismu.
Imploze triumfalismu PiS zároveň zrušila nedávno získanou vedoucí pozici Varšavy v geopolitickém obratu Evropy. Zejména takzvanou obilnou krizi, která vzešla z naprosto pochopitelné vládní odpovědi na domácí obavy z levných zemědělských dovozů z Ukrajiny, vládní představitelé zbytečně vyhrotili do podoby malého obchodního konfliktu. Vinu na tomto vyhrocení možná měly obě strany. Morawieckého tvrzení, že Polsko Ukrajině „již nepředává zbraně“, však zničilo pověst Polska jako vedoucího hlasu v podpoře Ukrajiny.
S Tuskovou vládou tento triumfalismus zřejmě končí, zároveň však v průběhu volební kampaně zaznívaly náznaky jiného triumfalismu, tedy toho o hrdém návratu Polska do hlavního proudu Evropy. Takový triumfalismus odvrací svůj rétorický bič od kritiky údajně nemorálního Berlína a nedemokratického Bruselu, aby ho obrátil vůči domácím protievropským aktérům i státům s odlišnými perspektivami. Nejenže by šlo o pokračování polarizace z druhé strany, ale přehnaná očekávání mohou reálně narazit na domácí kontext.
Nová vláda bude nepochybně daleko vstřícnější vůči spolupráci v EU. Koalice pěti vládních stran bude nicméně vnitřně diverzifikovaná. Bude nucena k soužití s prezidentem Andrzejem Dudou spojeným s PiS. Stejně tak bude konfrontována s poměrně silnou radikálně konzervativní a krajně pravicovou opozicí. Nesmíme totiž zapomenout, že PiS a krajně pravicová Konfederace získaly ve volbách dohromady 42,5 procenta hlasů.
Naopak Slovensko zažívá opačný, byť méně radikální posun od centristicko-liberální verze triumfalismu k protiliberálně zabarveným náznakům (sebe)izolace. Slovensko zažilo svůj okamžik návratu do Evropy během prezidentských a následných parlamentních voleb v letech 2019 a 2020. Letošní vítězství nově radikalizovaného Smeru a vytvoření koaliční vlády s účastí krajně pravicové SNS je tak prozatímní tečkou za touto cestou k údajně „evropštější“ a „slušnější“ zemi.
Zatímco takzvaná obilná krize byla v Polsku okrajovým tématem, Fico z ní udělal středobod volební debaty na Slovensku. Potenciální útok na justiční systém na Slovensku by mohl také znamenat opakování konfliktů Varšavy a Budapešti s Bruselem. V nejbližších měsících tak budeme svědky částečné (sebe)izolační tendence, jejíž míru kromě domácí politiky ovlivní i vztahy Slovenska s jeho nejbližšími sousedy. Nová liberální opozice z Progresivního Slovenska, která získala velmi dobrých 18 procent hlasů, se přitom zatím jen učí efektivně reagovat na kroky Ficovy vlády. Ani slovenský vývoj tedy nebude lineárním odchodem od Západu.
Žádné „těžiště“ Západu
Střední Evropa není homogenním celkem, do něhož si lze jen tak promítat přání společné jednoty s jasným politickým a morálním zabarvením. Společně s baltskými zeměmi jsme se také nestali žádným rozhodovacím centrem. Baltské a středoevropské státy jsou obecně stále mezi největšími zastánci sjednocené fronty EU/NATO pro Ukrajinu a rozšířenou EU. Samotné volby však otřásly komnatou ozvěn středoevropského triumfalismu. Už proto bychom o našem regionu měli debatovat diferenciovaně a s větší ochotou k pluralističtějším vizím jeho zahraničněpolitických přístupů.
Maďarsko od počátku narušovalo tezi o východním křídle jako novém rozhodovacím centru Evropy. Vyděračský a nesolidární postup Viktora Orbána k Ukrajině byl proto vědomě z debaty buď vytěsněn, nebo vnímán jako výjimka potvrzující pravidlo. Právě maďarský případ ale upozorňuje na regionální komplexnosti. Z ptačí perspektivy můžeme říct, že pozice Evropy byla dosud relativně jednotná ve srovnání se zbytkem světa. Při bližším pohledu je ale i ono východní křídlo diferencovaně rozděleno na severovýchodní a jihovýchodní gradienty: Praha a Varšava zaujaly vůči Ukrajině více podporující postoj, Bratislava méně a Budapešť projevila prakticky nulovou podporu. Nové polské a slovenské vlády toto rozdělení zřejmě prohloubí.
Domácí politika a veřejné mínění zasluhují být brány vážně jako podmínky pro tvorbu zahraniční politiky, ať už jde o mezinárodní konflikty, rozšíření EU či reformu Unie. Oddělení domácí a zahraniční politiky může být krátkodobě ospravedlněno během nouzových událostí, jako byl například první rok ruské agrese, dlouhodobě ale může vést k razantnímu odmítnutí voliči. Polské a slovenské volby to skvěle ilustrují. Jejich výsledky zároveň stojí v kontrastu k dřívějším obviněním pasivních západoevropských partnerů, především Německa. Zatímco Olaf Scholz zdůvodnil svou pomalou reakci potřebou přizpůsobit se nejprve domácí politice (stále čelí vzestupu krajně pravicové AfD), některé středoevropské vlády dohnala domácí politika dodatečně. Německá pomoc Ukrajině mezitím postupně dohání úroveň celkové pomoci střední Evropy v přepočtu na HDP. Německo také předstihlo Spojené království a dohnalo Spojené státy i v celkové pomoci.
Z pokrytectví by však neměla být obviněna Zuzana Čaputová. Ta zdůvodnila zákaz obilného dovozu jako principiální „ochranu slovenských zájmů“ stejně tak, jako když v minulosti principiálně podpořila pomoc Ukrajině. Její vojenskou stránku nicméně později také symbolicky pozastavila. Šlo prostě o vynucenou reakci na dosud opomíjené domácí veřejné názory. Rétorická kompenzace tohoto opomenutí přišla v odmítavém postoji premiéra Fica k poskytnutí další vojenské pomoci. Fico také postupně obrušuje svoji ostrou rétoriku, když vyjasňuje, že kromě státní pomoci nic ohledně Ukrajiny reálně blokovat nemusí.
Stejně bychom měli mínit předčasný optimismus ohledně návratu Polska do evropského mainstreamu. Nejen kvůli domácí politice je pravděpodobnější, že Tuskova vláda bude alespoň částečně následovat svůj postoj z kampaně. Tusk při reakci na obilnou krizi vyzval k „tvrdé, realistické politice“, která primárně zajišťuje „polské zájmy, ale také pomáhá Ukrajině“. Nová vláda tak odstraní zbytečné napětí na lince Brusel–Berlín–Varšava. Může také aktivněji a pozitivněji oživit formát Výmarského trojúhelníku Německo, Francie, Polsko. Z různých důvodů nemůže ale stoprocentně naplnit euforická očekávání, že v polské zahraniční politice půjde o rychlý a totální obrat směrem k idealizované vizi EU a o „návrat na Západ“.
Pluralismus jako hodnota střední Evropy
Česko by se oproti těmto událostem mohlo zdát ostrovem stability. V roce 2023 nastoupil nový prezident Petr Pavel do úřadu s jasným postojem pro EU, NATO a Ukrajinu. Prezidentské volby učinily českou zahraniční politiku koherentnější vzhledem k liberálně-konzervativním spojenectvím mezi novým prezidentem a vládními stranami. To má ale samozřejmě vlastní triumfalistická rizika. A právě triumfalismu je třeba se vyvarovat. Vidět sebe sama jako premianta prozápadních a proukrajinských pozic v našem regionu by nemělo znamenat, že budeme přehlížet, že i Česko zahrnuje daleko barvitější názorovou paletu napříč společností.
Vnitřní rozpor takového triumfalistického rizika ilustruje nevyjasněný postoj Česka k nové debatě o rozšíření a reformě Evropské unie. Tento rozpor vidíme přitom uvnitř vlády, mezi prezidentem a určitými vládními stranami, ale i mezi vládou a opozicí. Na jedné straně je Česko pro rozšíření Unie. Na straně druhé zatím odmítá debaty o tom, že takové rozšíření bude muset být doplněno vnitřní reformou samotné EU. Skloubení geografického rozšíření a reformního prohloubení Unie bude přitom vyžadovat kompromisy uvnitř samotného Česka, ale také bude potřeba akceptovat pohledy ze zbytku Evropy.
Ani těsné vztahy se Slováky neospravedlňují náznaky triumfalismu. To se samozřejmě týká kritiky Progresivního Slovenska ze strany Andreje Babiše. Stejně to ukazuje komentář prezidenta Pavla, že zvolení Fica novým premiérem by „v určité míře narušilo naše vztahy“. Více perspektivní se zdá být imperativ premiéra Petra Fialy, že „budeme mít odlišné názory (…), ale musíme být schopni spolu mluvit“. Tento imperativ je užitečný pro zachování blízkých bilaterálních vztahů, ale také pro dílčí pokračování visegrádského a slavkovského formátu.
Polské změny jsou jistě významnou příležitostí, ta by však neměla vyvolávat nerealistická očekávání. Varšavu je třeba aktivně zapojovat do budoucího formování středoevropských vztahů, ale i do stálých či ad hoc koalic stejně smýšlejících států v rámci EU. Ačkoliv Polsko pod vedením Tuskovy vlády bude primárně zaměřeno na obnovení svého hlasu v západní Evropě a na lepší vztahy na lince Varšava–Brusel, má to své limity. Za těmito limity lze hledat průsečíky česko-polských vztahů. Nakonec Polsko v rámci asymetrických vztahů s Německem a Francií získává váhu jen, pokud ji dokáže podepřít i svým působením ve středu a východu Evropy. Nikoli triumfalismus, ale pragmatismus a pluralismus se zdají být pro Česko vhodná cesta k uchopení nové střední Evropy.
Autor je výzkumník Ústavu mezinárodních vztahů. Autorka působí na European University Institute a jako hostující výzkumnice v Ústavu mezinárodních vztahů.
Anglická verze tohoto článku vyjde v publikaci Svět v proměnách 2023: Analýzy ÚMV. Tato publikace je podpořena projektem Odborná komunikace jako nástroj posilování společenské odolnosti v postfaktické době, financovaným Technologickou agenturou České republiky.