Foto Ted Eytan, CC BY-SA 4.0 DEED
Vojenská operace Izraele v Pásmu Gazy pokračuje už čtvrtým měsícem a pozorujeme zvyšující se počet útoků na prozápadní síly v jiných zemích Blízkého východu. S analytikem Janem Danielem z Ústavu mezinárodních vztahů, který se specializuje právě na dění na Blízkém východě, jsme se bavili o náladách v arabských zemích, reakcích místních vlád a také o tom, jak tyto země vnímají americký, evropský i český postoj v aktuální situaci.
Jak byste popsal momentální nálady v arabských zemích sousedících s Izraelem? Zvyšuje se společenský tlak na to, aby jejich vlády zasáhly?
Je potřeba odlišit reakce vlád těchto arabských států od nálad ve společnosti. Vlády se k tomu postavily hodně vlažně a nehodlají se do konfliktu nějak aktivněji zapojovat nad rámec deklarací a diplomatických aktivit. Viděli jsme třeba spektakulární jordánské aktivity jako letecké dodání humanitární pomoci přímo do Gazy a Egypt, stejně jako Jordánsko, jsou velmi aktivní v jednání o návrzích příměří. To je ale vše.
Naše pozice je v jistém smyslu sebemarginalizující. Blokujeme společný postup Evropské unie a sami s ničím nepřicházíme, pokud to tedy nejsou vyhroceně proizraelské postoje nepřijatelné pro jiné státy, včetně našich partnerů.
Ovšem na úrovni populací arabských zemí téma humanitární katastrofy v Gaze a postupu izraelské armády v konfliktu rezonuje opravdu silně. Nedávno vyšlo několik průzkumů veřejného mínění, kdy se ukazuje, že tato situace zvyšuje negativní náhled na Izrael i Spojené státy jako hlavního podporovatele Izraele. Zároveň to zvyšuje tlak na vlády, aby zasáhly. Viděly jsme demonstrace v Egyptě nebo Jordánsku, ale tyto státy samozřejmě sledují vlastní bezpečnostní zájmy a neudělají nic.
Kdybyste mohl změnu nálad ilustrovat na nějakých datech, jaká by to byla?
Hodně rezonoval výzkum veřejného mínění Arab Barometr, který funguje už přes deset let po celém Blízkém východě a mimo jiné zkoumá náhledy na palestinsko-izraelský konflikt. Konkrétně v Tunisku se ptali na názory lidí krátce před útoky ze 7. října a pak hned po nich. Je tam vidět obrovský propad v pozitivním vnímání Izraele, ale i ve víře v možnost a přijatelnost mírového řešení konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. Ten propad byl v desítkách procent. A je zajímavé, že ta podpora klesala postupně. Podle interpretace autorů to nebyla přímá reakce na útoky Hamásu a masakry izraelských civilistů, ale mnohem spíše na tu následnou vojenskou operaci Izraele a tisíce mrtvých civilistů.
Jak si vysvětlujete nechuť arabských vlád se v tom konfliktu angažovat?
Zaprvé se nechtějí dostat do války s Izraelem a také nechtějí ztratit garance ze strany Spojených států a Evropy. Jordánsko je zcela závislé na americké finanční pomoci, zásadní je také americká podpora Egypta a jeho armády. I na úrovni společností je to složitější, například slyšíme, že lidé v Egyptě jsou zhrozeni z toho, co se děje v Gaze, ale zároveň se bojí rozšíření konfliktu na své území. Na stejné názory dnes narazíte i v Libanonu. Často slyšíte, že lidé jsou naladěni výrazně protiizraelsky, ale zároveň si nepřejí, aby Hizballáh spustil válku, která by zemi zničila.
Může rozpor mezi reálnou politikou a náladami ve společnosti vyvolat větší napětí?
Hodně se o tom dnes mluví v Jordánsku. Tamější populace je v tomto tématu velmi silně aktivizovaná. I podpora Hamásu, ke kterému se jordánská vláda vztahuje velmi negativně, raketově vzrostla. Pro Jordánsko to představuje bezpečnostní výzvu. Hamás koneckonců po povstání v Jordánsku volal. Viděli jsme nedávný útok proíránských milicí přímo v Jordánsku na americkou základnu a objevují se názory, že si tyto útoky se zmiňovanými společenskými náladami pohrávají a zvyšují nátlak na jordánskou vládu.
Mluví se o tom, že Hamás je poměrně úspěšný v rekrutování nových členů právě v Libanonu.
Ano, Hamás s tímto aktivně pracuje a jeho popularita, přinejmenším mezi Palestinci v libanonských uprchlických táborech, podle různých reportáží opravdu vzrostla. V Libanonu nabírá nové členy především mezi palestinskou mládeží. To neznamená, že z nich budou okamžitě bojovníci, spíše to ukazuje jeho rostoucí vliv.
Už jste zmiňoval útoky proíránských milicí v Jordánsku. Mluví se i o Hútiích v Jemenu nebo o iráckých šíitských milicích. Co má být cílem těchto operací?
Zaprvé je to pokračování dlouhodobého konfliktu mezi těmito proíránskými milicemi a Spojenými státy. Útoky prozápadních a proamerických sil na Hútie nejsou nic nového. Koneckonců, Spojené státy po dlouhá léta podporovaly různými prostředky saúdskou kampaň proti Hútiům v Jemenu. Na íránské milice a jejich spojence útočily i samotné Spojené státy. Můžeme zmínit třeba Trumpův atentát na íránského generála Kásima Sulejmáního z roku 2020. Ten konflikt je na této úrovni dlouhodobější. Teď tato volná síť různých organizací, kterou spojuje protiamerické naladění a různá míra podpory ze strany Íránu, zvyšuje svůj tlak na Izrael a Spojené státy. Deklarovaný cíl je tlačit na Spojené státy, aby donutily Izrael ukončit vojenskou invazi v Gaze. Zároveň je cílem omezení aktivity Spojených států v celém regionu.
Jak hodnotíte americkou reakci na tyto útoky? Bude se násilí stupňovat?
Z čistě pragmatického hlediska musely Spojené státy nějak reagovat. Je krátce před prezidentskými volbami a na místě zemřeli američtí vojáci. V této situaci si žádný americký prezident nemůže dovolit nic nedělat. Nemyslím si ale, že by ta odveta reálně vedla k odstrašení těchto sil, a zatím to ani nevidíme. Jedna z iráckých milicí prohlásila, že s útoky přestane, ale ty ostatní jednoznačně nepřestanou. Je to spíše demonstrace toho, že Spojené státy jsou ochotné reagovat. Teď bude důležité sledovat další reakce druhé strany a taky to, jakým způsobem budou Američané v útocích pokračovat.
Co to může způsobit do budoucna?
Může to Spojené státy vést k tomu, aby uspíšily dosažení příměří v Gaze. Aktuální konflikt se rozrůstá do dalších zemí v regionu. Čím déle bude konflikt v Gaze trvat, tím napjatější bude situace. Momentálně Spojené státy ani Írán větší konflikt nechtějí. Pro Írán je ale ta situace velmi levným způsobem, jak tlačit na Spojené státy. Jedná se o pár dronů a torpéd – elitní struktury se dokázaly před odvetnými údery schovat. Zároveň ale Írán nechce, aby to eskalovalo až příliš. Pro řadu íránských spojenců jsou tyto akce způsobem, jak se svést na vlně protiizraelských a protiamerických nálad.
Nejvíce se mluví o akcích jemenských Hútiů v Rudém moři, kde napadají lodě plující do Izraele. Jak si jejich počínání vysvětlujete?
Podle analytiků s vhledem do jemenského konfliktu je jedním z důvodů vnitropolitická reakce. Jemen se přiblížil příměří, konflikt v zemi se zklidnil, Hútiům se ale nedaří příliš efektivně vládnout a těmito útoky se tedy snaží zvýšit svou legitimitu. Boj proti Izraeli je zcela zásadní pro jejich ideologii. Tyto akce jim zvyšují politickou kredibilitu uvnitř jemenské společnosti a koneckonců i na regionální a globální úrovni. Hútiové jednají trochu autonomněji než třeba šíitské milice v Iráku, ale používají mimo jiné íránské zbraně a podle všeho jsou útoky vedeny za pomoci dronů a raket získaných z Íránu.
Napadání lodí v Rudém moři má být tedy odpovědí na izraelskou invazi do Gazy?
To určitě. Jejich heslem je zvolání „Smrt Americe, smrt Izraeli“ a je to důležitá součást jejich veřejné prezentace. Je na tom zajímavé, že takto relativně marginální aktér dokáže zastavit světový obchod, a vytvářet tak velký tlak. Ty útoky míří samozřejmě na Západ a Izrael a staví se za práva Palestinců, ale do budoucna je to varovný signál pro světovou logistiku a ekonomiku. Už teď je to zásadní problém pro Egypt, který prochází vážnou ekonomickou krizí. Momentálně mu klesly příjmy ze Suezského průplavu, což je velmi významná součást egyptské ekonomiky. Je otázka, co to bude znamenat pro budoucí vývoj.
Od samotného začátku eskalace násilí v Izraeli a Gaze se skloňuje libanonský Hizballáh jako nejsilnější vojenský aktér v oblasti. Na rozdíl od jiných entit ale zatím do konfliktu příliš nezasahuje. Čím si to vysvětlujete?
Hizballáh by samozřejmě mohl dělat mnohem víc. Jeho raketový arzenál má potenciál překonat i izraelský protiraketový systém. Má velmi dobře vycvičené vojáky, kteří mají bojové zkušenosti ze Sýrie a jiných míst. Ostřelují pravidelně pohraniční oblasti Izraele, což má ve výsledku poměrně velký efekt. Evakuovaly se desetitisíce lidí ze severu Izraele a ti lidé teď žijí v různých hotelech a uprchlických centrech. Pro Izrael je to velké vnitropolitické téma. Izrael na druhou stranu poměrně pravidelně bombarduje jižní Libanon a utečenců z této oblasti jsou také desítky tisíc. Je to jedna z dimenzí aktuální krize, o níž se moc nemluví. Hizballáh má nicméně obavy z izraelské reakce, která může být potenciálně velmi silná. Ještě před invazí říkal izraelský ministr obrany, že jsou schopni a ochotni vybombardovat Libanon zpět do doby kamenné. Rozšíření konfliktu je pro ně ale potenciálně destruktivní a nechtějí se do toho pouštět, pokud to nebude nezbytně nutné.
Kdy by to z jejich pohledu bylo nutné?
Zatím ta chvíle evidentně nenastala. Mluví se o tom, že pro ně je červená linie kompletní zničení Hamásu. To se zatím v Gaze moc nedaří. Pořád tady ale existuje respekt před mírou destrukce, kterou jsou si obě strany schopné vzájemně napáchat. Eskalace konfliktu by byla momentálně v Libanonu extrémně nepopulární. I po druhé izraelsko-libanonské válce z roku 2006 se vůdce Hizballáhu Hassan Nasralláh vyjádřil v tom smyslu, že kdyby věděli, jaká bude reakce, tak by se zachovali jinak. To mohla být jen propaganda zaměřená dovnitř Libanonu, ale ukazuje způsob uvažování této organizace. Pro Írán je Hizballáh nejcennější zahraničně politický nástroj, který z jeho pohledu odstrašuje Izrael od širšího útoku na Írán a je užitečný v řadě dalších oblastí. Rozhodně nechtějí o tento nástroj přijít. Nasadí ho až v momentě, kdy bude situace mnohem horší. Teď využívají méně silné nástroje.
Máte pocit, že se momentální situace může proměnit v širší válečný konflikt? Nebo jsme od takového scénáře ještě daleko?
Ten konflikt už se v podstatě rozšířil. Mluvili jsme o Jemenu, útoky v Jordánsku jsou taky bezprecedentní. Viděli jsme útoky na proamerické kurdské síly na severu Sýrie a tak dále. Zatím je to takové probublávání a je otázka, co se bude dít, jakmile dojde k nějaké další eskalaci, třeba i omylem. Někdo může zasáhnout nějaký významnější cíl a protistrana bude chtít přistoupit k silnější reakci. O takové situaci se mluvilo v souvislosti s atentátem Izraele v Bejrútu na představitele Hamásu, což bylo překročení všech linií, které ten konflikt měl. Stále to ale nebyl útok na cíle Hizballáhu. Čím déle se ten konflikt protahuje, tím větší je pravděpodobnost, že k něčemu vážnému dojde. Kdykoliv může přijít rozbuška opravdu velkého konfliktu.
Jaký vliv může mít americká a evropská reakce na válku v Gaze na mezinárodní politiku a speciálně na vztah arabských zemí k Západu?
Arabské vlády jsou schopné zachovávat relativně pragmatické vztahy se Západem. Jak jsme se bavili na začátku, něco jiného jsou ale samotné společnosti těchto států. Pokles důvěry ve Spojené státy a Západ je opravdu výrazný a pro západní státy velmi problematický. Na Blízkém východě vzrostla podpora alternativních sil v globální politice.
Je to tedy kritika pokrytectví Západu a hledání nějakého nového garanta spravedlnosti?
Mluví se o tom, že Západ nemá co mluvit o lidských právech a dodržování mezinárodního práva, když zároveň podporuje vojenskou akci Izraele v Gaze. Hodně sledované jsou kroky na evropské úrovni. Třeba to, když byla Ursula von der Leyen v Izraeli nebo když na začátku konfliktu prohlásil eurokomisař Várhelyi, že se má přerušit veškerá humanitární pomoc Palestincům. Tyto věci zde rezonovaly velmi silně. Západ se v jejich očích staví na jednu stranu konfliktu a nezasazuje se o lidská práva jako taková. Na úrovni dejme tomu intelektuálů je hodně sledovaná i německá politika a tamní postihy propalestinských hlasů. To se dotklo třeba i řady organizací v rámci občanské společnosti.
Mají v arabských zemích nějakou odezvu české postoje? Třeba státní návštěva Petra Pavla v Izraeli…
Myslím si, že Česká republika je příliš malá na to, aby to někdo vysloveně registroval. Náš přístup je ale natolik radikální, že jej vnímají lidé, kteří aktivně sledují zahraniční politiku. V poslední době se mě čím dál víc lidí ptá na to, proč Česko hlasuje v OSN tak, jak hlasuje, proč blokujeme společný evropský postup a tak dále. Česká republika to dělá dlouhodobě, ale teď je viditelnější než kdy jindy.
Vidíte v tom nějakou strategii nebo plán? Jaký signál česká zahraniční politika vysílá světu?
Myslím si, že to podrývá kredibilitu české zahraniční politiky, pro kterou jsou lidská práva a mezinárodní právo jako takové deklaratorně velkým tématem. Momentálně je to podpora izraelské politiky za každou cenu. Náš postoj se navíc vymyká i tomu, co dělají Spojené státy a země v Evropě. V momentě, kdy Česká republika blokuje uvalení sankcí na extremistické izraelské osadníky útočící na Palestince na Západním břehu, je to na hranici iracionality. To jsou aktivity jdoucí jednoznačně proti mezinárodnímu právu a nejsou obhajitelné. Naše pozice je v jistém smyslu sebemarginalizující. Blokujeme společný postup Evropské unie, a sami s ničím nepřicházíme, pokud to tedy nejsou vyhroceně proizraelské postoje nepřijatelné pro jiné státy, včetně našich partnerů. V podstatě se teď dostáváme opět do doby migrační krize a českého tvrdošíjného blokování společného postupu. Do budoucna je to pro nás extrémně nešťastné i na globální úrovni. Pokud bude Česko usilovat o pozici nestálého člena Rady bezpečnosti v OSN nebo pokud budeme chtít znovu hrát významnější roli v Radě pro lidská práva, může se nám to velmi brzy vrátit. Kde tedy chceme diplomaticky působit a s jakými spojenci? Navíc pokud se bavíme o tom, že ten konflikt postupně probublává celým Blízkým východem, jak pomůžeme reakci blokováním společných postupů?
Existuje nějaká země, která zastává podobné pozice jako Česko?
V Evropě je to Maďarsko – zde existují dobré vztahy mezi Orbánem a Netanjahuem. Německo neblokuje tak často evropské pozice a nehlasuje proti ostatním evropským státům v OSN, ale v něčem má podobnou pozici jako my. Podobně to má i Rakousko v některých otázkách a pak už jen mikrostáty v Pacifiku, kde se hovoří o přímém finančním vlivu Spojených států, ale také o specifické evangelikánské křesťanské ideologii.
Co může tato naše pozice případně ohrozit?
Přijde mi to destruktivní hlavně v situaci, kdy se budeme snažit získat mezinárodní spojence pro pomoc Ukrajině. Řada států bude Ukrajinu podporovat ze svých vlastních pragmatických a bezpečnostních zájmů a ideového přesvědčení, ale pokud budeme chtít apelovat na neevropské země skrze nějaké univerzální hodnoty, pak tím aktuálním postojem k Izraeli hodně podrýváme naši argumentaci a kredibilitu.