Foto Flickr, CC BY 2.0
Je 3. října 2014 a nově zvolený švédský premiér Stefan Löfven právě představuje svou novou vládu. Zasedá v ní 12 žen, 12 mužů a sám Löfven ji veřejně označuje za feministickou. „Budeme bojovat proti genderovým rolím a strukturám, které lidi brzdí. Ženy a muži budou mít stejnou moc utvářet naši společnost a svůj vlastní život,“ pronesl Löfven krátce po jmenování a slibuje, že boj s platovou nerovností bude jednou z priorit jeho nadcházejícího funkčního období.
A skutečně, vláda Stefana Löfvena složená z jeho sociální demokracie a strany zelených byla pro feministický diskurz v politice zlomová. Řízením resortu zahraničí se totiž ujala Margot Wallström, autorka konceptu feministické zahraniční politiky, jež Löfvenova vláda začala jako první aplikovat do praxe. „Bez zastoupení, zdrojů a rovných práv žen nikdy nebudeme mít mír a bezpečí. Ženská práva jsou lidská práva,“ napsala na Twitter krátce po uvedení do funkce.
Zapojme více žen
Když se Margot Wallström stala v roce 2014 ministryní zahraničí, nebyla v politice žádným neznámým jménem. Původní profesí bankéřka kariéru v nejvyšších politických kruzích začala v 25 letech, když byla poprvé zvolena jako poslankyně Riksdagu. Než se stala ministryní zahraničí, vedla i resorty kultury a životního prostředí. Její politická cesta vedla i přes Evropskou komisi, kde měla na starost životní prostředí.
Její původní myšlenka stála na větším zapojení žen do zahraniční politiky, jelikož se jí zdály v tomto oboru hrubě podreprezentované, přestože tvoří polovinu společnosti. Feministickou zahraniční politiku definovala jako „transformativní program, jehož hlavním cílem je změnit společenské struktury a podpořit roli žen a dívek jako aktérů. Diskriminace a genderová nerovnost ve všech životních fázích a všech oblastech musí být potlačena.“
Důležitý je i reality check, který posuzuje dopady politiky na různé skupiny obyvatel a zajišťuje tak, že politika bude brát v úvahu rozdílné potřeby a perspektivy různých skupin.
Feministická zahraniční politika je založena na intersekcionalitě, takže bere v úvahu skutečnost, že lidé mají různé podmínky a potřeby. Vedle hospodářských a mocenských zájmů se Wallström chtěla zaměřit i na ochranu práv marginalizovaných skupin a otázky rovnosti.
Program se potom opírá o tzv. čtyři R, tedy práva (rights), reprezentaci, zdroje (resources) a kontakt s realitou (reality check), jak už Wallström naznačila v Tweetu. V případě reprezentace je třeba zohlednit otázku, zda jsou ženy dostatečně zastoupeny v oblastech, které mají reálný dopad na jejich život – včetně politiky a diplomacie – a měly tak možnost rovnoměrně s muži rozhodovat o podobě svých životů. S tím souvisí i bod rights, tedy práva – FFP se snaží o podporu a prosazování práv žen, zejména v oblasti tělesné autonomie a sexuálního násilí. Švédská strategie zahrnuje i podporu vzdělávání dívek v rozvojových zemích a v rámci OSN.
Důležitý je i reality check, který posuzuje dopady politiky na různé skupiny obyvatel a zajišťuje tak, že politika bude brát v úvahu rozdílné potřeby a perspektivy různých skupin. Poslední aspekt má za úkol zajistit zdroje, a to jak finanční, tak i lidské. V praxi to znamená třeba akceptování genderu při humanitární pomoci jiným státům nebo posílení zastoupení žen v diplomacii.
Feministická hnací síla
Přestože tento způsob řízení diplomacie zpočátku vzbudil poprask, zanedlouho švédské know how přijalo třeba i Nizozemsko se slovy, že „ženy tvoří polovinu populace a přesto je složité najít oblast, kde jsou rovnoměrně zastoupeny. Speciálně tam, kde se rozhoduje i o jejich životech – tedy v politice. Dokud budou práva žen a dívek nejistá, budou čelit diskriminaci, a to i z finančního a právního hlediska.“ Podle nizozemské vlády zaměření se v zahraniční politice na rovnost pomůže snížit chudobu, ekonomickou nerovnost a v neposlední řadě i extremismus.
Vedle Nizozemska přijala feministickou zahraniční politiku třeba i Kanada nebo Francie. Koncept se ze Západu pomalu rozšiřuje i do jihovýchodní části Evropy. Slovinská ministryně zahraničí a místopředsedkyně vlády Tanja Fajon zahrnula FFP do své nově vypracované strategie, kterou by chtěla v rámci svého resortu uplatňovat. „Ministryně zahraničí mohou být hnací silou posilování postavení žen a dívek,“ napsala nedávno na Twitter.
Přestože už má feminismus čtvrtou vlnu, existují i jinak vyspělé země, kde rétorika proti němu slouží jako účinná návnada na voliče. Politických osobností typu Wallström, které dokážou feministické myšlenky přetavit na účinný a praktický politický program, je celosvětově pomálu.
Diskuze o tom, co FFP ztělesňuje, tedy rovnoměrné zastoupení žen v institucích, které rozhodují i o jejich životech, jsou přitom pro fungování zdravé a spravedlivé společnosti potřeba. Důležité je si uvědomit, že koncept feministické zahraniční politiky není jednorázovou činností, ale dlouhodobým projektem.
Autorka je spolupracovnice redakce.