Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Zatímco různých self-help příruček najdeme v českých knihkupectvích nespočet, ty feministické se nacházejí jen těžko. Mezeru částečně zaplnila loni vydaná kniha Proč jsme tak naštvané od Šárky Homfray. Letos feministickou popularizační literaturu doplnila kromě publikace V pasti pohlaví od Silvie Lauder také kniha Feministkou snadno a rychle od Lucie Jarkovské a Kateřiny Liškové.
Kniha se představuje jako „argumentář“ pro každodenní debaty o feminismu a tématech s ním spojených. Je tedy určena pro všechny, kdo jsou nespokojeni se současným stavem, ale také jsou unavení nutností stále někomu vysvětlovat to, co jim samotným přijde zřejmé. Přichází navíc v době, kdy je obhajoba základních feministických pozic čím dál tím aktuálnější. Feminismus je dnes tlačen k ústupu na územích, která už jednou vydobyl, což můžeme pozorovat jak v Evropě (zákaz potratů v Polsku), tak v USA (zrušení rozsudku Roe vs. Wade). I proto je důležité se k základním argumentům a debatám vracet.
Socioložky Lucie Jarkovská a Kateřina Lišková mají s popularizací feministických témat zkušenost díky svým standupovým výstupům jako Duo Docentky. S knihou podle svých slov přišly poté, co jim jejich studenti a studentky opakovali, že chtějí být dobře vybaveni nejen do akademických, ale i každodenních debat o feminismu.
Osobní, historické, politické
Kniha je rozdělena do čtyř částí: Tělo a sexualita, Rodina, Výchova a vzdělávání a Veřejný prostor. Nelze ale opomenout ani úvodní kapitoly, ve kterých autorky reflektují pozice, ze kterých píšou. Přiznávají, do jaké míry je text, který napsaly, výsledkem intersekcí mnoha osobních, politických i historických rovin. Proto také text začíná jejich vzpomínáním na ta období českých a československých dějin, která autorky samy zažily, jako byl pozdní socialismus či devadesátá léta.
Příručka je nejsilnější tam, kde ukazuje, že lze běžným a hravým jazykem popsat hlubší problémy bez berliček anglicismů či složitých teoretických pojmů.
Politický a historický kontext feminismu tak v knize prostupují osobní příběhy. Například o tom, jak se Jarkovská k feminismu dostala. Dle jejích slov si uvědomila, že ženy nejsou s muži zcela rovné, když s ní na vysoké škole jeden kluk flirtoval a u toho jí vykládal, že ženy nemají smysl pro poezii a filosofii. Podobné situace nejen vykreslují absurditu patriarchátu, ale především ukazují, že za velkými teoriemi se vždy skrývají osobní zážitky, které by se lidé při vysvětlování svých pozic neměli bát zmínit. V kontextu knihy mohou mít takové historky navíc terapeutický přínos pro čtenářky, které sdílejí podobnou zkušenost.
Feministická příručka Jarkovské a Liškové si zaslouží pozornost také těch, kdo mají pocit, že už se s těmi nejzákladnějšími otázkami a odpověďmi setkali. Dobře totiž ukazuje, jak lze feminismus popularizovat, jak vyjít za hranice teorie a bavit se o bytostně feministických problémech s empatií k těm, kdo se ve feministické teorii či dějinách feminismu nevyznají. Příručka je nejsilnější tam, kde ukazuje, že lze běžným a hravým jazykem popsat hlubší problémy bez berliček anglicismů či složitých teoretických pojmů.
Příklad Okamura
Za pozornost stojí také fakt, že autorky dokážou problematiku uchopit v rámci českého či středoevropského kontextu. Třeba u definicí genderu pojem vysvětlují skrze výroky o genderu od Tomia Okamury, Aliance pro rodinu či Andrzeje Dudy. A o pár stránek dál citují Jaroslava Kuberu a jeho výrok o „sedmnáctkách“ nebo postoj Karla Schwarzenberga ke kauze Dominika Feriho. Právě skrze příklady z českého prostředí se mohou čtenáři a čtenářky s tématy snadněji identifikovat. Problémy pak vyvstávají mnohem plastičtěji a zároveň se ukazuje, do jaké míry jsou konzervativní či sexistické názory v našem okolí běžně přítomné.
Pro lepší pochopení podhoubí českého feminismu je pak přínosná kapitola o rozvodech v socialistickém Československu, která vychází z výzkumu Kateřiny Liškové a její knihy Politika touhy: Sex a věda v komunistickém Československu. V této části jsou ukázány proměny ženských politik za minulého režimu. Autorky poukazují na to, že mnoho z dnešních pojetí „správné“ rodiny či mateřství jsme zdědili právě ze socialistické éry. Zároveň rozbíjejí některé mýty, které ohledně socialismu stále panují, například že režim nebyl příliš prorodinný či že jeho politika nebyla vstřícná k ženám.
Dalo by se namítnout, že se kniha nesnaží navázat dialog s globální feministickou teorií a více prozkoumat také témata intersekcionality či postkoloniálních studií. Pokud má však příručka za cíl pomoci českým čtenářům získat základní povědomí o feminismu, přílišná snaha o začlenění do širšího kontextu by knihu spíše omezovala. Příručka navíc přináší i témata, která v mainstreamu příliš často nezaznívají – třeba otázky bezdětnosti a péče v kapitalismu nebo feministickou reflexi pandemie, války či klimatické krize.
Jak bojovat proti patriarchátu
Čtení o vážných tématech usnadňuje fakt, že kniha je prostoupena humorem. Neubíjí tak člověka poučkami, ale dokáže se na problematiku podívat s odstupem. Příkladem je třeba kapitola o sexualitě, ve které autorky píší o objevení klitorisu. Sarkasticky poznamenávají, že zatímco první člověk stanul na Měsíci už v roce 1969, co je to klitoris, jsme se dozvěděli až skoro o třicet let později. Ke všemu to bylo spíše znovuobjevení. V historii se jednoduše na takhle převratný objev párkrát zapomnělo. Jak vtipně glosují, kdyby byl Měsíc žena, mohla by mít každá generace své objevení Měsíce.
Autorky sice knihu prezentují zejména jako „argumentář“ pro ty, co mají svůj feminismus „vyřešený“, některé kapitoly jsou ale psány tak, jako by byly spíše určeny pro ty, kdo se s feministickými tématy teprve seznamují. V kombinaci se sarkastickým tónem však výsledek působí rozporuplně. Vyvstává otázka, zda má kniha ambici být také příručkou pro ty nepřesvědčené. Můžete ji věnovat rodičům, aby se dozvěděli něco o feminismu? Některé zjednodušující či „zapálené“ odpovědi totiž mohou pobavit feministky, ale naštvat ty, co se s feminismem teprve seznamují.
Příručka tak někdy může působit příliš konfrontačně, třebaže autorky v kapitole o genderové ideologii zdůrazňují, že v samotných debatách by nám mělo jít především o vytváření sdíleného porozumění. Poukazují na to, že oběťmi propagandy jsme v určitém ohledu všichni. Znovu je nám tak připomínáno, že jakkoliv můžeme být unaveni a unavené z vysvětlování, neměli bychom se této snahy vzdávat. Rychle a snadno feministku z čtenářů kniha spíše neudělá, ale může rozproudit někdy již lehce zacyklené debaty, které vedeme.
Autorka studuje politologii.