Foto Barbora Girmanová, www.gmb.sk
V roce 1989 publikovala americká architektka a teoretička Denise Scott Brown slavnou esej nazvanou v českém překladu Místo nahoře? Sexismus a hvězdný systém v architektuře. Na mrazivých příkladech zde upozorňovala na systematickou diskriminaci, kterou od architektonické obce jako žena zažívala, a na upozaďování své role v praxi, kterou vedla se svým manželem Robertem Venturim.
„Ředitel jedné newyorské architektonické školy mi jednou zatelefonoval, protože Bob zrovna nebyl k dispozici: ‚Denise, je mi trapné, že s vámi mluvím, protože pořádáme večírek pro QP (přezdívka architekta Philipa Johnsona, pozn. autorky), a ptáme se Boba, ale ne vás. Víte, jste přítelkyní QP a jste architektka, ale také jste manželka, a my manželky nezveme,‘“ píše Scott Brown. Když byla o dva roky později udílena Pritzkerova cena, Denise nebyla do vítězného týmu zařazena, byl tam jen její manžel.
Opomíjení žen jako aktérek v utváření žitého prostředí vede k tomu, že do něj nejsou reflektovány potřeby tradičně spojované s mateřstvím a péčí. Bezbariérové komunikace, místa k odpočinku bez nutnosti utrácet, hygienická zařízení, školky či komunitní kuchyně jsou místa, která se pro města navrhovaná historicky homogenní architektonickou obcí často zdají být postradatelná. Ve městech středovýchodní Evropy, která vlivem deregulovaných městských politik podléhají komercializaci veřejných prostor čím dál tím více, jde nepochybně o velmi aktuální téma.
Pro město, které je posuzované především dle své ekonomické kondice, je prioritou přímočarý pohyb produktivních a rychlých těl.
K eseji Scott Brown se proto několikrát vrací i výstava Osvobozený prostor: Péče – architektura – feminismus (Oslobodený priestor: starostlivosť – architektúra –feminizmus), která je v Galerii města Bratislavy k vidění do konce února. Kurátorky Petra Hlaváčková a Nicole Sabella se ptají na otázky feminismu v architektuře v kontextu Slovenska a Česka. Součástí jejich zájmu je i péče. V uměleckém prostředí se mluví o nadužívání tohoto slova pro ne zcela související účely, v kurátorském konceptu Hlaváčkové a Sabelly ale má své místo. O péči mluví jako o způsobu, kterým se každý může v utváření žitého prostředí pozitivně angažovat a zhmotňují ji leitmotivem látek a stanů rozesetých po prostoru výstavy, ta se tak stává místem pro nalezení vlastního tempa.
Na legitimitu architektonického kánonu, který ze svých pomyslných řad dlouhodobě ženy vystrnaďuje, se ptá začátek expozice. Ceny, poroty i žebříčky jako by donedávna existovaly jen od bílých mužů pro bílé muže, s občasnou výjimkou v podobě ‚efektu Zaha Hadid‘, kdy je individuálně zviditelněna architektka jako důkaz neoliberální mantry běž-věř-dokážeš. (Pro tento účel doporučuji bleskové prolítnutí výherců Pritzkerovy ceny). V první místnosti je nám tak prezentovaná výzkumná práce týmu badatelek (Klára Brůhová, Petra Hlaváčková, Helena Huber-Doudová, Šárka Malošíková, Nikola Zahrádková) Ženy v architektuře, ve kterém dlouhodobě budují alternativní verzi kánonu a ptají se na způsoby, kterými byl utvářen ten mainstreamový.
Od otázek historiografie se přesouváme k postavení žen za minulého režimu. Sekce Emancipovaná žena vypráví o socialismu z hlediska genderu a to skrze dobový tisk a video. Zde se výběr zdá být trochu limitovaný – pensum materiálů jde přiměřeně do hloubky, rámování lety 1960–1989 by se ale nabízelo rozšířit a komentovat i opomenuté postavení žen během revolučních období. Připomeňme, že feministická agenda nebyla na rozdíl od protestního hnutí roku 1968 na Západě součástí reformy pražského jara a porevoluční období počátku devadesátých let bylo z hlediska tematizace rovnoprávnosti pohlaví spíše regresem.
Hostilní urbanismus
Každá stavba v sobě má zabudovanou určitou myšlenku toho, kdo z jejích uživatelů je vítaný a kdo není. Následující část Komu patří veřejný prostor? hovoří o hostilním urbanismu jako o důsledku systematického vyřazování žen z jeho utváření. Pro město, které je posuzované především dle své ekonomické kondice, je prioritou přímočarý pohyb produktivních a rychlých těl. Potřeby těch méně pohyblivých, hůře orientace schopných nebo nevýdělečných upozaďuje, staví jim do cesty překážky či je přímo vyhání. Stanislav Biler a Tomáš Hlaváček ve videu dokumentují městské plánování (nebo jeho absenci) v Brně, Julischka Stengele s Magdalenou Fischer zas ve své videoperformance testují vlastní limity v prostředí rakouské obce.
I když od dob, kdy Scott Brown psala svou esej, došlo ke značné proměně poměru žen na architektonických školách (architektonické obory dnes u nás studují z 60 procent ženy), ve vedoucích pozicích ateliérů a akademických institucí se toto číslo neodráží. Instalace platformy Architektky, která na tento faktor dlouhodobě upozorňuje a sdružuje profesionálky v oboru i kolem něj, je dalším místem pro vydechnutí. Přístřešek z šátků s natištěnými odpověďmi na otázku „Jak si představujete (víc) feministickou architektonickou praxi?“ je kulisou oblohy pro nadějeplné snění.
V závěru slovenský kolektiv Spolka a Brady Burroughs se studentstvem na Královském technickém institutu ve Stockholmu představují své vize alternativních způsobů architektonického vzdělávání. Obraz práce v architektuře jako celoživotní dřiny, kterou je třeba omlouvat láskou k oboru, často pramení právě z prostředí vysokých škol, kde si zvykáme pracovat do noci i několik dní v týdnu. V Česku diskuzi ohledně studijních podmínek na architektonických školách odstartovala v loňském roce iniciativa studentů ČVUT Neklikej a spi, která kritizovala glorifikaci tohoto neudržitelného životního stylu samotnou fakultou architektury.
Celou expozicí je pak protkána linka děl Pošli to ďalej! kurátorovaná umělkyní a teoretičkou Nicole Sabella. Skrze díla jsou jednotlivé části výstavy rozvedeny do širšího kontextu. Textilie na pomezí koberce, stanu a romského šátku Emílie Rigové, plstěné artefakty Zilii Qansury odkazující na nomádský život v Rusku, video Kataríny Csányiové sledující Slovenky, jež pendlují za prací v opatrovnictví do Rakouska i záclonami vymezený prostor pro radikální nicnedělání Julischky Stengele revidují význam samotného slova „architektura“. Zbavují obor konotace prestižního, tradičně muži vykonávaného oboru, a o ženách, které v dílech figurují, uvažují jako o legitimních tvůrkyních žitého prostředí.
Architektura jako celospolečenská praxe
Samotná architektura výstavy místy neguje a místy s humorem reaguje na rokokový interiér Mirbachova paláce, v němž Galerie města Bratislavy sídlí. Zásadně jej ale využívá grafické zpracování celého projektu – grafická designérka Alina Matějová barokní rokaj převádí do 2D a zbarvuje prostor gradienty červené a fialové. Růžová neotribální estetika, která je ve spojení s populárním feminismem už skoro klišé, tu ale zafungovala. Pulzující spleť srdcí, křídel a rukou plní roli scénografie a hrdě deklaruje myšlenky výstavy.
Architektonická témata mají obecně v galerijním provozu obtížné postavení. Na rozdíl od ostatních umění se architektuře nemůžeme vyhnout nebo ji ignorovat, je tím, co žité prostředí tvoří. Zároveň z podstaty věci jde vždy o komplexní plánování, do nějž je nutné zahrnout obrovské množství faktorů. Architekti*tky v uměleckých galeriích jsou pak často nuceni se svému publiku zpovídat a horečně vysvětlovat, co za jejich uvažováním stojí.
V souvislosti s výstavou Osvobozený prostor se tedy hodí připomenout již proběhlou českou prezentaci na letošním architektonickém bienále v Benátkách. Expozice s názvem The Office for a Non-Precarious Future tematizovala špatné pracovní podmínky architektů*tek. Přesto, že se výstavy tematicky protínají jen částečně a byly realizovány do zcela odlišných provozů, nabízí se srovnat jejich úspěšnosti ve zprostředkování architektonického tématu laickému publiku. Truchlivá rétorika českého pavilonu plného děsivých výpovědí architektů*tek doplněná o tabule s textem, ve kterých je na možném řešení problému ponechán malý důraz, je pro upoutání pozornosti minimálně trochu nešikovná. Osvobozený prostor v Bratislavě oproti tomu využívá uměleckých referencí a východisek, skrze které se s obsahem může identifikovat skoro každý.
Kurátorkám Petře Hlaváčkové a Nicole Sabella se podařilo nespadnout do obtížně rozklíčovatelného a ponurého formátu, který vidíme na architektonických výstavách poměrně často. Zároveň sestavily skutečně komplexní průřez feministickou teorií v architektonických tématech, ze kterého čiší radost ze společné práce tvůrkyň*ců. Výstava jasně pojmenovává přetrvávající problémy a požaduje strukturální změny. Je skvělé, že v galerii formátu GMB dostal prostor projekt, který o architektuře nemluví jen jako o domech a jejich autorech, jak je tomu v československém kontextu zvykem, ale hlavně jako o celospolečenské praxi, která musí být spravedlivá.
Autorka je architektka.