Foto Pexels, CC0 1.0
Snad neexistuje reaktivnější diskusní rámec než feminismus a gender. Už proto, že na rozdíl od řady explozivních témat závislých na aktuálních událostech a rozvinu či útlumu kauz, o feministickou perspektivu zakopáváme denně, zvláště my znevýhodněné. Navíc všichni jsme nějakou měrou uzamčeni ve zkušenosti svého genderu, což si zvláště ten privilegovaný (stereotypní muž heterosexuál) a gender z jeho momentální přízně profitující (stereotypní žena heterosexuálka) neradi připouští. A i zde platí, že čím méně informací a vědomostí, tím silnější a „novotám“ nepřátelštější názor, který přitom pouze kopíruje to, čím byl dotyčný cepován v dětství a mládí.
Země ženám nepřátelská
Z tohoto principu žijí i média, která přejímají konfrontační logiku sociálních sítí a do tematických diskusí zvou odborníka či odbornici (někdy) a člověka se silným názorem (vždy). Není proto divu, že se ve veřejném prostoru neustále točí sady klišé o ženách (a mužích), argumentační fauly, slamění panáci, neskrývaný sexismus, misogynie a naprosté hlouposti jak o feminismu, tak i o tzv. tradiční či přesněji moderní nukleární rodině.
Nakonec se v souladu se zacyklenou českou debatou nic neděje a společnost skanzenovatí. To dokládají všemožná data, která Česko odhalují jako velmi nerovnou a vůči ženám nepřátelskou společnost – ať už se zjištění týkají platových a dalších profesních nerovností a bariér (v roce 2022 např. třetí nejhlubší pay gap v Evropě), bídného zastoupení žen v médiích včetně veřejnoprávních, nerovnoměrného rozložení neplacené práce, ignorance problémů a systémových jevů doléhajících hlavně na ženy, latentní problém femicidy nebo nárůstu sexuálních pracovnic v důsledku ekonomického znevýhodnění. Patří sem ale i vysoká společenská tolerance sexismu a sexuálního násilí.
Nakonec i dnes vidíme plnou seberealizaci a osvobození žen především tam, kde si mohou dovolit zaplatit svou domácí „náhradnici“, tedy chůvu nebo uklízečku z chudší země.
A tak si tu žijeme. V médiích střídá jeden manel druhý, jako by se nechumelilo, jsou nám představovány komise, výbory a jiné formace sestavené z drtivé většiny ooblekovaných stereotypních mužů, politici hájí starý dobrý svět šovinismu a násilí (viz nepřijetí Istanbulské úmluvy), zatímco jedny ženy po práci šůrují načančané domovy, jiné už stojí ve frontách potravinových bank.
V občanské společnosti je ale zároveň patrný značný posun v uvědomování si feministické dimenze v podstatě jakéhokoliv jevu. Posun v informovanosti i odhodlání o věcech otevřeně mluvit a k feminismu se hlásit – a z toho vyplývající kritika výše popsaného stavu, nad nímž se třeba před deseti patnácti lety pozastavovala snad opravdu jen odborně vzdělaná menšina. Patrný je tu nejen evropský a globální trend a překlápění dříve vytěsňovaných témat, ale i fakt, že dospěla kurážnější a v mnohém zralejší generace žen a mužů, která stále méně spoléhá na ono „to platí od pravěku“.
Feministky vrací úder
Zamrzlá česká realita během posledního roku vyprovokovala hned několik autorek k sepsání apelativních feministických knih. A všechny tyto knihy mají společné, že primárně reagují právě na veřejnou debatu, která šlape vodu – tedy nejedná se o sociologické ani genderové studie, které část veřejnosti vyděsí už svým pojmoslovím, ale o popularizační texty a v nejlepším slova smyslu příručky.
Na prvním místě se hodí zmínit Feministkou snadno a rychle socioložek Lucie Jarkovské a Kateřiny Liškové (viz též stand up Duo docentky). Ta je dokonce koncipována jako minimum pro všechny, kdo vnímají správnost feministického postoje, ale někdy pozbývají argumenty v úmorných debatách o nepotřebnosti genderů a lstivosti ošklivých feministek, které si neumí najít chlapa, a tak se ke svým lidským právům chtějí dostat oklikou za pomoci feminismu (no samozřejmě!). Lehce a svižně napsaný text příhodně provází ilustrace panenek Barbie a mončičáků.
Na analogická témata vznikla také knížka Šárky Homfray Proč jsme tak naštvané, která, jak napovídá název, pracuje s odlišnou emocí. Jednotlivé eseje jsou pak sondami do toho, jak mohou ženy v Česku své životy (ne)realizovat a s jakým strukturálním znevýhodněním se neustále potýkají. Obě výborné knihy z per odbornic na téma vzatých – Homfray se dlouhodobě věnuje pracovnímu právu a je také spoluautorkou podcastu příznačně nazvaného Paygap, nyní doplňuje obsáhlejší titul novinářky a redaktorky Respektu Silvie Lauder V pasti pohlaví. O politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku (Host).
Název knihy podobně jako titul Šárky Homfray signalizuje nepochybnou emoci – už je toho dost, genderové disproporce prosakují českou společností způsobem, který je jednoduše neudržitelný a pro ženy představuje přímo past. Jak se s tím Silvie Lauder na úctyhodných čtyřech stech stranách vypořádala? Už z názvů kapitol v obsahu je patrné, že autorka postupně napadá ony obecně zažrané představy o tom, jak se věci odpradávna mají – od předsudků a nevědomosti ohledně „sprostého slova na F“ přes „Potíže s genderem“, údajně biologicky „Slabé, iracionální a podřadné“ a určené pro „Mužovo pohodlí a odchování jeho dětí“ až třeba po „Vraždu duše, které nikdo nevěří“, kde se věnuje znásilnění. Na první pohled ambiciózní rozmach, kdy by skoro každá kapitola vydala na samostatnou knihu. Bažina českého antifemu ale stoupá a není mnoho času číst metry knih. To je i zde východiskem.
Kořeny českého antifemu
Všechny zde zmíněné tituly – V pasti pohlaví nevyjímaje –, do nějaké míry dobíhají diskusi, z níž jsme propadli v devadesátých letech, kdy byla celospolečenská naivita na maximu toho si myslet, že k demokracii my, co jsme „přežili totalitu“, nepotřebujeme žádný (femin)ismus a vrtochy paniček ze Západu! Podvědomá hrůza českých intelektuálů z řad spisovatelů i novinářů, že by sem po pádu železné opony vtrhla svoboda až tak moc, že by z ní těžily i ženy, formovala něco jako český intelektuální antifeminismus, jenž je nejen v literatuře dodnes přítomný.
I k těmto kořenům stávajícího marasmu se Silvie Lauder vrací, když zmiňuje neblaze proslulé dobové texty Václava Havla, Josefa Škvoreckého nebo Oty Ulče. Nepochybným zmatením ve věcech feminismu se projevovaly ale i ženy, například Eva Kantůrková se tehdy domnívala, že feminismus byl „vymýcen“ tím, že ženu zotročil vnucenou zaměstnaností. V kontrastu k nim je ale v knize naopak nejcitovanější autoritou feminista T. G. Masaryk, jakkoliv byl v tomto postoji spolu s několika feministickými političkami mezi svými současníky výjimkou.
Lauder se dokonce domnívá, že „po revoluci jsme sice horlivě oprašovali prvorepublikové tradice, ovšem oblast feminismu jsme z oprašování jaksi vynechali.“ A tak přestože reviduje (například odkazy na texty historičky Denisy Nečasové a socioložky Kateřiny Liškové) démonizovaný huráfeminismus socialistické éry, zároveň neopouští představu, že dějiny se po roce 1989 vrátily do nějakého „normálu“ svobody a podnikání. Až na ten feminismus tedy.
Právě z této obecné představy, kde nechybí „sklízíme následky čtyřiceti let komunismu“, vyplývají další limity knihy. Přestože autorka shromáždila množství výmluvných citací, odkazů, příkladů a trefných postřehů týkajících se feminismu, nijak nevybočí z jeho krotké liberální verze. To v tomto případě také znamená z perspektivy potřeb vzdělané středostavovské bílé ženy, pro niž je kariéra samozřejmou součástí života a trápí ji hlavně nástrahy skleněných stropů a útesů, nerovné očekávání ohledně péče a sexismus.
Limity liberálního feminismu
Dopady takového pohledu znamenají nejen to, že z knihy vypadávají queer lidé, ale také další skupiny znevýhodněných, ať už kulturně, etnicky, ekonomicky apod. Lauder proto nastiňuje řešení feministických problémů nastolením „rovnosti“, kterou bezděčně ilustruje třeba situací Švéda Claese, konzultanta z PricewaterhouseCoopers, jenž svou návštěvu obratně hostí kávou a koláčky, protože je toho času na desetiměsíční rodičovské dovolené. Jistě, z perspektivy české reality progresivní sci-fi, jejíž zavedení by okamžitě zkolabovalo zadrhnutím se o mnohá letitá politická selhání (platová nerovnost a obecně ekonomika založená na levné práci, a nikoliv vysoké přidané hodnotě, nedostatek školek, menších úvazků, volnější pracovní doby, špatná infrastruktura apod.).
Jenže jestli Lauder něco nepřipouští, tak je to fakt, že feministické nároky jsou často ve při se samotným kapitalismem, který sice komodifikuje kde co, ale rád se spoléhá na neuvěřitelné množství především ženské práce zdarma včetně péče o děti, manžela a nakonec prarodiče. Nejde tedy o nějakou kosmetickou technikálii zrovnoprávnění a o to, aby se muži naučili respektovat ženskou tělesnost (podstatná část titulu je věnována hnutí MeToo, kauzám sexuálního násilí, obtěžování, ale i ženské anatomii a orgasmu).
Nakonec i dnes vidíme plnou seberealizaci a osvobození žen především tam, kde si mohou dovolit zaplatit svou domácí „náhradnici“, tedy chůvu nebo uklízečku z chudší země. Znevýhodnění se tak neřeší, jen přesouvá na lidi mimo střední třídu, specificky pak na cizinky z kategorie migrantky (nikoliv expatky).
Tomu odpovídá i určité popření reality v tom, jak autorka popisuje současnou politickou scénu. Přestože sama shromáždila množství výroků a příkladů misogynie a antifeminismu z úst politiků tzv. demokratických stran, zároveň opakovaně pracuje s představou, že feminismus substituovaný „Bruselem“ je terčem odporu hlavně pro strany mimo střed, jako jsou SPD, KSČM nebo dokonce „levicové“ ANO. A také to, že toxickou (tj. antifeministickou) feminitu kolem sebe šíří hlavně antiimigrantské a antimuslimské figury jako Hrindová z Naštvaných matek a kruhy napojené na proruské dezinformační narativy a podobná nálada do mainstreamu nanejvýš občas „probublá“. Skutečnost je ale taková, že to byla vláda povrchně prozápadního Petra Fialy, která otevřela na ministerstvech dveře antiženským extremistickým spolkům, jako je třeba Aliance pro rodinu.
Tady je totiž třeba si natvrdo přiznat, že synergie českého konzervativního a mocenského katolicismu, putinovských antievropských narativů a antikomunistický pravicový (pseudo)intelektualismus i popkultura tvoří velmi silný koktejl, z něhož své názory nasávají spektra společnosti, která by se jinak názorově celkem míjela.
Tlustá kniha pro zvídavé začátečníky
Předchozí odstavce se snažily postihnout hlubší slabinu knihy, která dost možná zklame ty, kteří už mají něco načteno. Ostatně Silvie Lauder ve své Pasti pohlaví obecně hodně rekapituluje, a především jevy z českého prostředí. Dovysvětluje, co bývá ve veřejném prostoru opakovaně dezinterpretováno a mytizováno. Její příklady téměř neberou konce a v té souvislosti se autorka dopouští místy také opravdu divoce psavého freestylu, kdy přeskakuje skrze témata, kontinenty, staletí, kultury, jede slalom mezi Masarykem, Plamínkovou, Wagnerovou, Bendou, Okamurou, japonskou novinářkou, Butler nebo Hobsbawmem.
Věřím ale, že mnohým čtenářům je schopná předestřít komplexnost feminismu téměř ve všem, co děláme a prožíváme – a tu a tam naťuknout dobové polemiky a perspektivy, vysvětlit incely, pay gap, sexuální násilí nebo obřízku, do výkladu zahrnuje data, všemožné informace a příklady. Na druhou stranu jde o knihu doslova všežravou, napsanou z jakési (naštvané?) umanutosti všechna ta příkoří konečně shromáždit, což z ní činí věc čtenářsky náročnou na trpělivost, protože koncepčně nejasnou.
Takto zde zůstává také mnoho pouze načrtnutého, nedopovězeného nebo dokonce mylně interpretovaného – například nárůst ohlášení znásilnění v Dánsku rozhodně není projevem toho, že by takto muži reagovali na růst společenského vlivu žen. Jde jen o to, že oběti dobře vnímají, že je bude na policii někdo brát vážně, a činy častěji nahlašují. V této souvislosti si také nejsem jistá, zda je z knihy v Pasti pohlaví také úplně zřejmé, že feminismus usiluje o prospěch společnosti jako celku a rozhodně ne jen ten ekonomický, tedy že se začnou státu po narovnání příjmů vracet v podobě daní investice do vzdělání žen.
Osobně by mi pak také vůbec nevadilo důslednější uplatnění autorské polohy, do níž se Lauder dostává, když text prokládá popisy osobních zkušeností, zážitků a setkání. Kapitola věnovaná médiím je rozhodně tou nejlepší, stejně jako popisy interakcí s politiky. To osobní je nakonec na knize nejcennější.
Jak to tedy nakonec bude s tím feministickým obrozením? Vlastně už se děje a hysterické reakce na cokoliv progresivního se nakonec halasně ozývají jen z několika málo stejných a stále bizarnějších koutů veřejného prostoru. Ono totiž to, že společnosti se nedaří dobře, je právě na její ženské části tak nějak patrnější. Je proto skvělé, že i díky Silvii Lauder je v mainstreamu nejen Marek Eben, ale i feminismus.
Autorka je redaktorka Alarmu.