Fotokoláž Alarm
Příběh Československa šedesátých let je příběhem vize. V ní se měl Marxův utopismus potvrdit a završit v myšlence demokratického a humánního uspořádání světa. Socialismus s lidskou tváří, jak se této vizi říká s básnickým nádechem, neměl malé ambice. Vyhlížel budoucí čas lidské emancipace ve věku atomu, televize a vesmírných cest. Smysl této emancipace však hledal i v čase minulém, v národních i světových demokratických tradicích. V synergii budoucích snů a minulých východisek, myslitelné jen na pozadí historického materialismu jako domněle nejvědečtějšího z životních postojů, hledal „ztracený smysl revoluce“ a činil si nárok na řešení problému humanismu. A vstupoval s tímto řešením na světové jeviště. Dodnes zůstává v moderních dějinách naší politiky a myšlení jediným fenoménem se skutečně civilizačními přesahy, ambicemi a orientací.
Mužská paměť šedesátých let
Provokující, vyzývavá tvář českého a slovenského úsilí o demokratický komunismus utrpěla s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a s nastupující normalizací nezhojitelné rány. S historickým odstupem dostává však stále jasnější, i dosud stěží tušené obrysy. Dnes je zřejmé, že projekt, až příliš zaměřený na ekonomický růst a technologický rozvoj, by nejspíš jen těžko odpovídal na nečekané výzvy dnešní klimatické krize. A jen se značnými obtížemi by mohl vést dialog se světem, ve kterém evropský princip lidských a sociálních práv tvoří jen jeden – a zdaleka ne největší – ze stavebních kamenů pestré globální mozaiky.
S osudem snah o dosažení demokratického komunismu byla spojena na profesní i osobní rovině a jako přední marxistická intelektuálka je patrně hlavní ženskou tváří pražského jara.
Tvář reformního komunismu je ale problematická i jinak. Uchováváme ji totiž jako tvář výlučně mužskou. Ekonomové, právníci, politické špičky, intelektuálové defilují před námi mezi kancelářemi politických sekretariátů, továren a vědeckých ústavů a píší v nich své mužské příběhy. V naší paměti vystupují buď jako rozpačití antihrdinové (Dubček), nebo naopak postavy vlastního tragicky izolovaného hrdinství (František Kriegel). Sváří se mezi sebou jako reformisté a konzervativci – samí mužští hráči na politickém hřišti. V přetahované o vliv, funkce i samotný osud reforem dominují mužská ega. Ženská linka demokratického a reformního úsilí šedesátých let, jakkoli nezbytně přítomná, bledne v mužských kulisách velké politiky a zákulisních her.
Škrtnout ženy z dějin českých šedesátých let ale není možné. V muži ovládaném systému státního socialismu měly své nenahraditelné místo. Působily v expertních týmech, administrativě i médiích, podílely se na vizuální a publicistické kultuře, spoluutvářely směr a rámec veřejných debat. Ale také pracovaly v továrnách nebo ve službách, v dopravě a zemědělských provozech, na místech, kde lidský osud splývá s anonymitou kolektivu a vytrácí se ze zorných úhlů selektivní historické paměti. Všechny tyto ženy stále čekají, až jejich podíl na nadějích a snahách reformních šedesátých let bude konečně zachycen a vyložen tak, jak si zaslouží.
Filosofka a socioložka
Jednou z výrazných ženských postav „reformních šedesátých“ byla socioložka a filosofka Irena Dubská, marxistická intelektuálka, jejíž otisk v domácí akademické i veřejné sféře se od poloviny padesátých let stával stále hlubším. Záhy po přelomovém 20. sjezdu KSSS roku 1956 si Dubská uvědomuje, že pokud skutečně marxistická filosofie má být tím, za co se považuje, tedy „duchovním nástrojem k ovládnutí skutečnosti“, pak se bude muset vyrovnat s těmi jejími „vrstvami a stránkami“, ke kterým dosud stála zády, a vnímat skutečnost v její původní, dogmaty a ortodoxií nezatížené podobě a danosti.
A že se takový pohled na skutečnost stal pro Irenu Dubskou zásadním vodítkem, měla možnost již zanedlouho prokázat v měřítku světovém. Roku 1963 získává vědecké stipendium na prestižním Massachusetts Institute of Technology (MIT). Odjíždí na roční americkou stáž, rozhodně ale nezůstává za zdmi pracovny. Bádá v terénu, v ulicích amerických měst, v centrech i na periferiích, překračuje svou pomyslnou komfortní zónu. Očima marxistické socioložky se na americkou zkušenost divá sice kriticky, ale bez předpojatosti a předem vytčených ideologických znamének. Spíše než na proklamacích je její analýza založena na rozhovorech a pozorováních. Svoje zkušenosti shrnuje po návratu do Československa v esejistické knížce Objevování Ameriky (1964) a úspěch získává především s dalším titulem pojmenovaným Americký rok (1966).
Čtivá, populárně naučná sociologická freska Ameriky šedesátých let se odvíjí jako bezprostřední a otevřená civilní reportáž. Jde o první dílo svého druhu od konce druhé světové války a vyniká zaměřením i stylem. V krátkém sledu se dočká dvou vydání a čeští čtenáři mohou v myšlenkách doprovázet Dubskou po ulicích New Yorku, vstupují do ghett a vyloučených lokalit ve čtvrtích Harlem, Bronx a Bowery, navštěvují Boston i průmyslové Chicago a vstupují na horkou půdu amerického Jihu. Společně s autorkou se dotýkají kořenů americké rasové nenávisti, sociálních nerovností, náboženského fanatismu i konzumerismu. Dubská vede s Američany rozhovory o politice a o všem, co je tíží. Snaží se proniknout k podstatě jejich vidění světa a toto vidění zprostředkovat českému čtenáři. A na řadě míst se Dubské daří s neobyčejnou jasnozřivostí poodhalit základy těch kulturních a sociálních válek, jejichž stíny moderní americká společnost dodnes nepřekročila a které jsou stejně tak stíny našimi.
Druhé pohlaví v Praze
Zatímco Americký rok mizí z československých knihkupeckých pultů, Irena Dubská hájí místo sociologie ve veřejném prostoru. Pomáhá jí získat přední místo mezi humanitními vědami. Jako socioložka je členkou známého odborného týmu Radovana Richty, a přípravu politických, sociálních a právních reforem si tak může „osahat“ z bezprostřední blízkosti, jako aktérka dění. I ona pomáhá modelovat vizi „civilizace na rozcestí“ a pojmenovávat sociální rizika, jimž tato civilizace nutně bude čelit. Stává se šéfredaktorkou Sociologického časopisu a kromě toho, že se podrobněji věnuje dějinám sociologie, pomáhá do českého prostředí uvést asi nejzásadnější dílo evropského moderního feminismu, knihu Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir.
V recenzi Kdo je žena? z roku 1967 Dubská poznává, že v Druhém pohlaví má před sebou dílo, které jde za horizont standardních prací o tzv. ženské otázce. Dílo, kterému nejde jen o ženskou rovnoprávnost, ale ptá se po „samotné struktuře ženské existence“ a přináší „totální diagnózu“ ženství. Poprvé se tak čtenáři setkávají s něčím, co mnohem později vejde v obecnější známost jako výzkum genderu, a Dubská tak právem patří k průkopnicím oboru a teorie genderu u nás. A má co říci i k dílům jiných významných zahraničních autorů – když roku 1968 vychází v českém překladu zásadní práce sociologa Davida Riesmana Osamělý dav, je to opět Dubská, kdo k dílu píše doslov a rozeznává v něm první sociologický bestseller. Doslovem provází Dubská i české vydání populárních Profilů odvahy prezidenta J. F. Kennedyho.
Výrazná a dynamická však nebyla jen profesní kariéra Ireny Dubské, dramatický ráz měl místy i její intimní život. Manželské pouto ji pojilo s výraznou postavou české filosofie Ivanem Dubským, od roku 1967 pak žila se Zdeňkem Mlynářem, předním politikem, právním teoretikem a architektem reforem osmašedesátého roku. S osudem snah o dosažení demokratického komunismu tak byla spojena na profesní i osobní rovině a jako přední marxistická intelektuálka je patrně hlavní ženskou tváří pražského jara. Reprezentuje českou sociologii doma i na mezinárodních fórech. Současně pracuje na větším díle, věnovaném myšlení a dějinám Frankfurtské školy. Netuší ještě, že tuto práci nikdy nevydá a že její vlastní osud se bude brzy ubírat nečekaným směrem.
S nástupem normalizace se kariéra Ireny Dubské zvrtla do strmého pádu. Jako autorka, která českému publiku otevírala okna na Západ a podílela se přímo na chodu násilně potlačených reforem, už publikovat nesmí. Opouští veřejný i akademický život. Roku 1977 odchází společně se Zdeňkem Mlynářem do Rakouska a ve vídeňském zázemí se společně s ním podílí na exilových politických aktivitách. Doba jejího kariérního vrcholu je však už pryč. Sociologickému výzkumu se věnuje již jen okrajově a ani po roce 1989, kdy žila mezi Prahou a Vídni, už cestu do akademického prostředí nenachází. Umírá v červenci roku 2010 v Praze. Na biografické zpracování svých osudů čeká dodnes.
Autor je historik.