Foto Matica Slovenská, Wikimedia, CC BY-SA 4.0
To, oč šlo v Československu roku 1968, je už čtyřiapadesát let představováno jako neaktuální. Už rok po okupaci měly tuto domnělou neaktuálnost brutálně podtrhnout obušky a střelba policie a Lidových milicí, zasahujících proti demonstracím. Společnost se měla „normalizovat“ a zapomenout na ideály pražského jara i jeho násilný konec. Po roce 1989 byl zase pokus o demokratický socialismus představován jako kvadratura kruhu: periodicky se v českých pravicových médiích opakovalo, že šlo jen o omyl, že demokracie a socialismus spolu nemohou fungovat, demokracie přece patří ke kapitalismu.
Dnes vidíme, že demokracie má s kapitalismem vážný problém. Řada autorů jako Thomas Piketty či Branko Milanović ukazují, že míra nerovností je nad rámec toho, co je pro demokracii únosné, a demokracie se fakticky mění v oligarchii. K tomu dochází v momentu, kdy je v sázce přežití lidstva. Potřebujeme se vrátit k myšlence demokratického socialismu a k roku 1968. Ne snad proto, abychom navázali tam, kde se tehdy přestalo, ani proto, abychom tuto myšlenku nekriticky uctívali. Spíš proto, že je dnes pro nás ve změněných podmínkách demokratický socialismus znovu aktuální. Co se můžeme naučit od „socialismu s lidskou tváří“?
Nemožnost návratů
Ohromnou míru selhávání státního socialismu nelze podceňovat, bez ní rok 1968 nevysvětlíme. Také jej ale nevysvětlíme, aniž bychom viděli často méně viditelné úspěchy státního socialismu. V padesátých letech došlo v československé společnosti k sociální revoluci, s mnoha průvodními jevy: justiční vraždy a další zločiny, rychlá a mnohdy drastická proměna sociální struktury, diktatura a omezení práv velkých částí společnosti. Zároveň se ale státním zdravotním pojištěním pro všechny podstatně zlepšila a zdemokratizovala zdravotní péče. A součástí politického programu socialismu byla také emancipace ženy. Vedle paragrafu o rovnoprávnosti muže a ženy v ústavě se stala i základem zákona o rodině z roku 1949. V Západním Německu například ženy na rovnoprávnost s muži čekaly ještě třicet let.
Co se stalo od roku 1968? S odstupem můžeme říct, že následující půlstoletí znamenalo především úpadek zájmu o lidskou problematiku.
Československý socialismus se od většiny východního bloku lišil mírou demokratické legitimity. Během války se česká společnost většinově posunula nalevo. Demokraticko-socialistické představy formuloval například odbojářský program „Za nové Československo“ z roku 1941, na němž se podílelo široké spektrum levicové inteligence (například i Milada Horáková) a návrat k systému předmnichovské republiky byl považován za nemožný. Česká část komunistické strany tak vyhrála roku 1946 ve svobodných volbách, které sice nebyly zcela otevřené (agrárníkům a jiným stranám nebylo dovoleno kandidovat), ale utkala se v nich hned s několika alternativami: sociálně demokratickou, křesťansko- demokratickou a národně socialistickou. KSČ slíbila demokratickou, československou cestu k socialismu, na některých volebních plakátech citovala i Masaryka. Komunisté i velká část jejich odpůrců se shodovali na představě o demokratickém socialismu zakotveném v československé demokratické tradici. Gottwaldova KSČ tuto představu roku 1948 zradila ve prospěch stalinismu. Pohřbít ji ale nedokázala a během destalinizace po roce 1956 se tato představa znovu dostávala ke slovu.
Socialismus a lidskost
Selhání stalinismu bylo dvojí: jednak se dopouštěl nelidskostí, jednak v řadě ohledů prakticky nefungoval. To předznamenalo i dvojí kritiku stalinismu, která začala po roce 1956 a již lze zjednodušeně označit jako technokratickou a humanistickou. Ekonomové či futurologové reagovali na disfunkce socialismu: Ota Šik se pokoušel o zavedení některých tržních prvků do socialistické ekonomiky, Radovan Richta přišel s rozmáchlým pojetím vědeckotechnické revoluce.
Humanističtí filosofové a spisovatelé šedesátých let zdůrazňovali, že smysluplný socialismus potřebuje nové promyšlení otázky člověka. V mladém Marxovi našli téma „odcizení“ a propojili je s některými motivy v existencialistické filosofii. Jestliže u Marxe byla problematika odcizení spojena s kapitalistickou společností, ptali se, co vypovídá o situaci člověka, pokud odcizení přetrvává, nebo dokonce narůstá v „reálném socialismu“.
Na kafkovské konferenci roku 1963 v Liblicích, kterou stoupenci i odpůrci pražského jara vnímali jako jeho první předznamenání, zaznělo i to, že je třeba „vytvořit v socialistickém životě všechny podmínky pro to, po čem touží, co k životu nezbytně potřebuje lidské srdce“. Lidská dimenze byla klíčová i později: spisovatel Milan Kundera se vrátil k odkazu významného básníka avantgardy a komunisty Vítězslava Nezvala a postavil jeho představu „celého člověka“ proti stalinské vizi „nového člověka“; proti ideologicky motivovanému puritanismu zdůraznil rozvoj všech možností člověka a představu o „nové renesanci“. Československá filmová „nová vlna“ zpodobnila řadu – i mezních či groteskních – podob lidství v konfliktu s absurditami byrokratické moci. Prohloubení přístupu k člověku o pochopení duchovní problematiky bylo obsahem dialogů křesťanů a marxistů, spojených s Josefem L. Hromádkou, Milanem Machovcem, Egonem Bondym či Vítězslavem Gardavským. Marxistické filosofky jako Irena Dubská kladly otázku, co s lidstvím dělá jeho mužská a ženská variace. Filosof Karel Kosík promýšlel lidskou problematiku proti „pseudokonkrétnům“ ve své Dialektice konkrétního (1966) a na sjezdu spisovatelů v roce 1967 uvedl Ludvík Vaculík svou kritiku slovy: „Za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka.“
Socialistický pokus roku 1968 se neměl od předchozích nezdarů odlišovat tím či oním doktrinálním všelékem, tím či oním přidaným ismem. Důkladné přehodnocení předchozích dvaceti let diktatury jej vedlo spíše k uměřenosti. Nikoli náhodou se nejvýmluvnějším sloganem pro československý pokus roku 1968 stal „socialismus s lidskou tváří“. O onu skutečnou lidskou tvář socialismu ovšem šlo i literatuře a publicistice, obzvlášť v reportáži. V padesátých letech ideologie určovala, co je žitá skutečnost a jak o ní psát. Socialistický reportér tak měl „vědomě spojovat věrnou znalost skutečnosti se svou marxistickou stranickostí“. A byla to nejen nová česká próza, ale i literární reportáže, jejichž aktuálním cílem byla rekonstrukce žité skutečnosti a osvobození od ideologického dohledu. Právě autoři reportáží přicházeli přímo k lidem, především k těm takzvaným obyčejným, mluvili s nimi a ptali se, jak skutečně žijí a pracují. A to do jejich života přinášelo i pocit osobní svobody.
Spojeni válečnou zkušeností
Mezi technokraty a humanisty existovalo napětí i různé konkrétní spory. Síla československého roku 1968 ale spočívala i v tom, že je dokázal propojit. Vytvořil prostor, v němž humanismus nebyl pouze planým protestem. Snaha o ekonomickou účinnost a účelnost byla vsazena do rámce, kterému dominoval lidský smysl.
Ostatně, Šika, Kosíka i Richtu a řadu dalších, často i komunisty s nekomunisty, spojovala podobná válečná zkušenost koncentračního tábora (v případě Šika), totálního nasazení v „reichu“ nebo odbojové činnosti. Důležitou roli hrála generace narozená ve dvacátých letech, která vyrůstala v duchu demokracie. Mnichovská dohoda, zrada Anglie a Francie a konec republiky pro mnoho z nich znamenala pád do hodnotového vakua, z něhož intenzivně hledali východisko, novou společenskou ideu. Přes marxistickou literaturu, spíš než přes ilegální komunistickou stranu s její stalinskou ideologií, se během války začali považovat za komunisty. Zavření vysokých škol na podzim roku 1939 vyhnalo většinu maturantů do továren nebo do tzv. totálního nasazení v říši, kde chyběli dělníci. To pro tuto generaci znamenalo nebývalý kontakt s dělnickou třídou a pochopení toho, oč v továrnách jde, jací lidé dělníci jsou, co si myslí a jak jednají. Možná i tato znalost přispěla k úsilí o takzvané podnikové rady, což tvořilo jeden z významných pokusů o demokratizaci výrobních podmínek během pražského jara.
Po válce se z nich na určitou dobu stali dogmatičtí pěšáci strany a po roce 1956 krok za krokem reformní komunisté, kteří vytvářeli vysoce aktivní kulturní, vědeckou a společenskou frontu s vlivem na reformní proces v KSČ, která také hledala ztracený smysl socialistické revoluce. Humanistu (a po roce 1968 zakázaného filosofa) Karla Kosíka spojovala s technokratem (a po roce 1968 normalizátorem) Radovanem Richtou účast ve válečné odbojové skupině Předvoj.
Zdráhavá součást světové revoluce
Československý rok 1968 ještě nebyl demokracií. Zrušení cenzury, obnovení svobodného veřejného prostoru v kombinaci se socialistickou ekonomikou ale znamenalo zásadní změnu.
Československý rok 1968 byl součástí „světové revoluce 1968“ (Immanuel Wallerstein). Byl ale součástí odlišnou. Prožitá zkušenost dodala Čechoslovákům jistou opatrnost vůči klasickému utopismu, československá mládež se nemohla jako část té pařížské nadchnout pro obrázky čínské kulturní revoluce a jen menšinu oslovil západoněmecký studentský vůdce Rudi Dutschke. Tato zdráhavost ale neznamenala odmítnutí ani zpozdilost. Z jistého hlediska byli čeští komunisté s lidskou tváří o dobrých dvacet let dál než studenti a lidé ze Západu. S radikálními změnami i rétorikou už měli dost zkušeností. Hledali socialismus pro život reálných lidí.
Co se stalo od roku 1968? S odstupem můžeme říct, že následující půlstoletí znamenalo především úpadek zájmu o lidskou problematiku. Problém „odcizení“ byl vesměs odhozen jako filosofická veteš, jejíž rozvíjení až příliš snadno vede k naivním představám o „neodcizeném“, autentickém lidství.
Společnost decentralizovaného spektáklu
Neoliberalismus získal část podpory příslibem, že splní některé požadavky hnutí 1968, především individuální svobodu a oslabení byrokracie. Individuální svoboda ale byla vykoupena tržním zploštěním lidských jedinců na konzumenty. Svoboda často znamenala především prázdnotu. Mohl ji získat bezdomovec, pro nějž znamenala především strádání, stejně tak jako oligarcha, pro něhož se stala právem absolutní moci. Bez spojení svobody s rovností a bratrstvím však nemůže žádná demokracie naplňovat to, co od ní očekáváme: naplnění lidské důstojnosti pro všechny.
Byrokracie se rozptýlila, propojila s trhem a digitalizovala. Jak nám ale připomíná David Graeber ve své Utopii pravidel, její rozsah se spíš rozšířil. Můžeme si položit otázku, zda něco podobného neplatí i o odcizení. V „reálném socialismu“ bylo rozsáhlé a hluboké. Jaké ale je v dnešním „reálném individualismu“, spojeném s kulturou neustálé sebeprezentace na digitálních platformách? Našel v této situaci člověk sám sebe, anebo získalo odcizení spíše nové dimenze, zintenzivnilo se a víc zadřelo pod kůži? Guy Debord mluvil v šedesátých letech o tom, že kapitalismus se stal „společností spektáklu“. Dnes žijeme ve společnosti decentralizovaného spektáklu, do nějž jsme neustále vtahováni. Naše odcizení není menší jen proto, že je sami spoluprodukujeme. Spíše naopak.
Zkušenost s „reálným socialismem“ aktualizovala liberální kritiku moci. Během tzv. sametové revoluce 1989 se ozývaly hlasy po demokratickém socialismu nebo prostě „třetí cestě“ vybírající si přednosti obou systémů. Vůdce českých neoliberálů Václav Klaus je záhy smetl: „Třetí cesta je nejkratší cesta do třetího světa.“ V Československu nicméně nevystoupilo artikulované hnutí za demokratický socialismus, jaké představovala ve východním Německu například spisovatelka Christa Wolf a kulaté stoly srovnatelné s našimi občanskými fóry. Antikomunistické štvanice podobné té vůči Christě Wolf ovšem přišly vůči představitelům dědictví roku 1968 tak jako tak (ať už šlo o Jaroslava Šabatu, Zdeňka Mlynáře nebo Milana Kunderu). Rok 1968 nemá dodnes podobnou připomínku, jako polské hnutí Solidarność v Evropském centru Solidarity v Gdaňsku. Připomínají ho spíše neoficiální iniciativy, jako byla třeba v roce 2008 akce českých a ruských umělců pokoušejících se o uměleckou rekonstrukci vysočanského sjezdu, nebo ve stejném roce návrat Literárních novin k debatě mezi Václavem Havlem a Milanem Kunderou na přelomu roků 1968 a 1969.
Výsledkem globálního pohybu od osmdesátých let bylo oslabení politických institucí a volný prostor pro trh a oligarchy. „Liberalismus strachu“, založený na obavách ze zneužití moci, měl dobré důvody. Nyní žijeme ve společnosti, kde strach osmdesátých a devadesátých let ze zneužití moci postupně vystřídal strach z kolektivní bezmoci. Můžeme také říct spolu s Ludvíkem Vaculíkem, že žijeme ve společnosti, která za mnoho let nevyřešila ani jednu lidskou otázku: to, že se dnes stává sociálním a politickým problémem masové rozšíření duševních chorob, mluví za všechno. Cesta k řešení vede zpět k člověku, k zájmu o něj a jeho možnosti, od zploštění, které na něm napáchal neoliberalismus a s ním spojené technologie, od jednostranné individualizace.
Potřebujeme ekosocialistický humanismus
Ve svém ohlédnutí za pražským jarem z roku 1993 pojmenoval Karel Kosík jeho dvě silné stránky: vůli vidět meze lidské aktivity a iniciativu zdola. „Pražské jaro nebylo marným pokusem o ‚třetí cestu‘ odsouzenou k zániku, nezdaru, zapomenutí, ale trvá jako záblesk a tušení jediné cesty, která může lidstvo zachránit před globální katastrofou, jako nesmělý náznak imaginace, z níž se jednou zrodí nové paradigma,“ napsal Kosík. A o tomto paradigmatu psal už o Vánocích roku 1968 Milan Kundera jako o svobodě a demokracii rozvíjející se na jiné půdě, než je půda kapitalistická, půda odbrzděné honby za ziskem. A tato půda svobody a demokracie byla za pražského jara půdou socialismu, ovšem se „svobodou psaného i mluveného slova, veřejným míněním, jež je slyšeno, a politikou, jež se o ně opírá; s moderní kulturou svobodně se rozvíjející a s lidmi, kteří ztratili strach“.
Na konci šedesátých let byla ekologická témata a přehodnocení vykořisťovatelského vztahu k přírodě teprve v počátcích. Dnes musí být jádrem jakéhokoli myslitelného programu demokratického socialismu. Určitý odstup od modernity a přílišných iluzí o lidských schopnostech, charakteristický pro rok 1968 a socialismus společnosti potlučené stalinismem, nám k tomu ale může napomoci. Potřebujeme kolektivní moc, a zároveň jí nastavovat meze. Potřebujeme přijetí lidského jedince, a zároveň pochopení, že jedinec není jen jedinec, že jeho individuální jedinečnost dává smysl až ve společnosti, že ono „lidské srdce“, o jehož potřebách za socialismu se mluvilo na kafkovské konferenci v Liblicích, je metaforou pro city k druhým lidem, bez kterých člověk není úplný.
Neoliberalismus vytěsnil z politiky problematiku člověka s tím, že patří do „soukromé sféry“. Výsledkem byl paradox: ta zdánlivě nejsoukromější věc (spotřeba) se stala v ekologické krizi věcí nejpolitičtější, neboť její současná podoba ohrožuje přežití lidstva na Zemi. Žádoucí změna se neobejde bez nového pohledu na člověka, bez prozkoumání těch stránek lidskosti, které jsou v současné době zapřaženy do ničivé nadprodukce a nadspotřeby. Má-li se prosadit nerůst a další neničivé alternativy, nebude to stachanovským odříkáním „nového člověka“, ale mnohem spíš nalezením alternativní a důstojné lidskosti Nezvalova a Kunderova „celého člověka“, který objeví způsob, jak propojit ekologickou šetrnost s uskutečňováním svých různých možností, potřeb a tužeb.
Ondřej Slačálek je politolog a novinář.
Alena Wagnerová je spisovatelka, socioložka a historička, v šedesátých letech spolupracovala s časopisem Plamen.