Foto Warner Brothers Pictures
Panenka Barbie, uvedená na trh v roce 1959, přinesla revoluci. Do té doby firmy vyráběly převážně mimina. Dívky, které si s nimi hrály, se tak ocitaly v pozici matek, jimiž se v budoucnu podle společenských očekávání měly stát. Barbie, pohledná dospělá žena bez manžela (Ken byl prezentován jako její přítel či kamarád), mohla zosobňovat širší spektrum rolí.
V prologu filmu Grety Gerwig je zásadní význam nové hračky vyjádřen perzifláží ikonické sekvence ze sci-fi 2001: Vesmírná odysea. V Kubrickově filmu se primáti obývající prehistorickou pustinu setkávají s tajuplným mimozemským monolitem. Nejspíš díky němu si osvojí primitivní nástroje, a dochází k úsvitu člověka. U Gerwig je spouštěčem evoluce obří Barbie v zebrovaných plavkách (první, kterou jste si před 64 lety mohli koupit). Právě ona inspiruje skupinu hrajících si holčiček, aby rozmlátily své nudné panenky, s nimiž mohou simulovat akorát čajové dýchánky. Vypravěčka s hlasem Helen Mirren k tomu v ironickém voiceoveru pronáší, že díky Barbie byly vyřešeny všechny problémy feminismu. Ženy už nejsou nikým omezovány a mohou se hravě stát doktorkou, astronautkou nebo prezidentkou.
Sebekritické přiznání, že prsatá panenka je problematická z feministického hlediska, se stává součástí líbivé zábavy.
Ve skutečnosti Barbie reprezentovala vše, vůči čemu se druhá vlna feminismu vymezovala. Její hypersexualizované symetrické tělo s dokonalými proporcemi se stalo symbolem nerealistického ideálu krásy. Žena, která chtěla být kariérně úspěšná, musela mít v Barbie světě především zářivý úsměv, lesklé vlasy a perfektní postavu. A samozřejmě být mladá. Ve společnosti Mattel, jejíž manažeři jsou zároveň producenty filmu, si zastaralost značky prezentující model ženství dobře uvědomují. Muzikálová letní komedie s rozpočtem 145 milionů dolarů (zhruba stejnou sumu měl pozřít nepřehlédnutelný marketing) je velkolepým pokusem o rebranding, který z Barbie udělá skutečnou feministku. Film proto rozkládá původní image na jednotlivé dílky a snaží se je omladit pro rok 2023.
Karel Zeman v pastelových barvách
Mistrovským tahem bylo již svěření režisérských povinností Gretě Gerwig, která spolu se svým partnerem Noahem Baumbachem napsala scénář. Inspirací jim byl bestseller psycholožky Mary Pipher Reviving Ophelia z roku 1994, popisující, jak dospívající dívky v kultuře posedlé vzhledem ztrácejí identitu. Tematicky Gerwig navazuje na své coming of age drama Lady Bird, jehož jádrem bylo křehké pouto matky a dcery. Ve svěží adaptaci literární klasiky Malé ženy pak stejně jako nyní v Barbie zkoumala napětí mezi vyretušovanou fikcí a komplikovanou realitou. Hrdinky všech tří filmů navíc přes překážky vytvářené hlavně muži míří k témuž cíli – za sebeurčením. Je proto lákavé brát Barbie jako další osobité dílo filmařky vnímavé vůči genderovým otázkám, a ne jako do detailu promyšlený korporátní produkt – minimálně během úvodních minut napěchovaných tolika vtipy a výbornými vizuálními nápady, že vám nezbývá čas přemýšlet nad pravým záměrem.
Film začíná v Barbie Landu, cukrkandlové verzi rajské zahrady, kde nikdy není zamračeno. Stereotypní Barbie (Margot Robbie) žije v domě snů, jezdí křiklavě růžovým kabrioletem a má spoustu kamarádek, které se všechny jmenují Barbie. Ken (Ryan Gosling) po Barbie obdivně pokukuje, případně postává s ostatními Keny na pláži. Jinou funkci muži v této matriarchální utopii (nebo dystopii?) nemají. Pro Kena je dokonalý takový den, kdy mu Barbie opětuje jeho peroxidový úsměv. Pro Barbie jsou dokonalé všechny dny, prozrazuje nám vypravěčka. Není divu, vždy mají stejný průběh. Ráno si Barbie vybere slušivé šaty z rozsáhlého šatníku, osprchuje se pod imaginární vodou a posnídá plastové toasty. Potom postupně pozdraví všechny barbíny, vyslechne si jejich komplimenty a vyráží tančit na party, která je jen pro holky.
Gagy založené na konfrontaci živých herců se syntetickým Barbie světem nevyznívají mechanicky díky nádhernému přehrávání Margot Robbie a Ryana Goslinga a vypiplané scénografii (Sarah Greenwood) a kostýmům (Jacqueline Durran). Domy bez zdí jsou tak malé, že se hrdinové hlavami dotýkají stropu. Hřeben je oproti tomu komicky velký. Měřítko jinými slovy odpovídá hračkám, které si po opuštění kina můžete koupit v nejbližším obchodě. Barbie Land připomíná oživlý katalog produktů od Mattelu a jiných společností, které si zaplatily product placement.
Některým výrobkům jsou dokonce věnovány samostatné statické záběry, aby se zejména dětem v publiku účinněji vryly do paměti. Těžko odolat. Syté pastelové barvy a frontální kompozice představují potěchu pro smysly. Umělost je tady stejně jako v pohádkových filmech Jacquese Demyho okázale stavěna na odiv. Filmové aluze se však zdaleka neomezují na jednoho francouzského režiséra. Kolážovitá estetika čerpá z amerických plážových filmů, klasických i postklasických muzikálů (Američan v Paříži, Pomáda), fantaskních melodramat Michaela Powella a Emerica Pressburgera nebo – během cestování mezi světy – z Georgese Mélièse a Karla Zemana.
Patriarchát přijíždí na koni
Růžová idyla ale netrvá dlouho. Barbie najednou prozře a začne přemítat o smrti. Její chodidla, dosud zakřivená tak, aby hladce vklouzla do lodiček, jsou najednou plochá. Na stehnech se objevuje celulitida. Kvůli obnovení ideálního výchozího stavu musí svůj eden opustit a vypravit se do reálného světa. Jako Eva, která okusila zakázané ovoce (i na setkání se stvořitelkou dojde). Doprovod jí dělá neodbytný Ken. V Los Angeles však hrdinka s údivem zjišťuje, že mu nevládnou ženy, jak usuzovala podle Barbie Landu.
Možná ještě větším šokem je pro ni fakt, že její existence nijak nezměnila životy milionů dívek. Panenky, které dětem umožňují ztvárňovat mnoho rolí, ale jen „jako“, jsou naopak trojským koněm patriarchátu. K legitimizaci mužské dominance ironicky slouží království žen. Dichotomie fikčního světa, inspirovaná Matrixem nebo Truman Show, tvůrcům umožňuje provést šikovný úhybný manévr. Sexistická není Barbie, ale společnost. Protagonistka se sice setkává s teenagerkou, která jí vyčte všechny hříchy světa a navrch ji označí za fašistku, ale stejná dívka o pár sekvencí později stojí na straně Barbie. Jako kdyby vyslovení kritiky stačilo k vyřešení problému.
Zatímco Barbie prochází existenciální krizí, Ken nachází nové vzory v kravaťácích řídících velké firmy a nasteroidovaných borcích, kteří tráví většinu dne v posilovně. V Barbie Landu existoval jen ve vztahu k Barbie. Žádnou vlastní substanci neměl. Ve světě řízeném muži mu ale dochází, že nemusí být stále v podřízené pozici. Skrze uvědomění si své maskulinity nachází vlastní hodnotu. V realitě jsme do symbolického řádu většinou vpleteni ještě před narozením a je proto těžší, ne-li nemožné, z něj vystoupit a rozebrat jej na jednotlivé znaky. Pro Kena, který do něj vstupuje zvnějšku, to však není problém. Patriarchát, s nímž Gerwig a Baumbach operují, je nadto tak čitelný a lehko uchopitelný, až se člověk diví, že nebyl dávno svržen. S novými vědomostmi o koních a testosteronu se Ken vrací do Barbie Landu, aby šířil osvětu. Netrvá dlouho a matriarchát je nahrazen patriarchátem, v němž bude ego Kenů prosperovat na úkor barbín.
Gerwig a Baumbach si uvědomují, že prosazování nedosažitelných norem může být stejně škodlivé pro obě pohlaví. Barbíny mají své vlastní standardy krásy a ostrakizují ty členky komunity, které jim nevyhovují a perfektní nejsou, například Divnou Barbie (Kate McKinnon). Samy sebe vnímají jako dokonalé. Tak byly stvořené. To je posiluje, na tom zakládají svou převahu. Když se později ujmou moci Kenové, dochází akorát k převrácení této dynamiky. Genderová binarita tak sice může být klíčová pro sebepoznání, jak dokládá Kenův dějový oblouk, ale v lecčem je svazující a dosažení rovnoprávnosti spíš oddaluje. Potřebu třídit lidi (a hračky) do přehledných kategorií pěkně vystihuje scéna z ústředí Mattelu, kam je Barbie unesena. Šéf firmy (Will Ferrell) ji chce doslova zavřít zpátky do škatule, ze které vystoupila. Korporace propagující své výrobky jako mužské, nebo ženské, klučičí, nebo holčičí, po desetiletí nedělají nic jiného.
Všichni tady umřeme
Jakkoli to zápletka chvíli naznačuje, CEO Mattelu nakonec není ústředním padouchem. Přirozeně. Ferrellova postava ve druhé polovině ustupuje do pozadí, jeho role je redukována na legračního panáka, který už do dění výrazněji nezasáhne. Postavy si při utužování genderových stereotypů vystačí samy. Teprve v závěru, kdy se ředitel jako deus ex machina zase zjeví na scéně, blahosklonně schválí nové rozložení sil, na němž se dohodli ostatní. V patriarchátu podle filmu není dlouhodobě možné rovnocenné soužití mužů a žen. V kapitalismu ano. Nejspíš bychom měli věřit, že lze jedno od druhého oddělit.
Antikapitalismus filmu je vůbec iluzorní. Sebekritické přiznání, že prsatá panenka je problematická z feministického hlediska, se stává součástí líbivé zábavy. Film za nás odvádí veškerou práci. Zaujímá navenek antikapitalistický postoj, abychom se sami mohli dál bezstarostně bavit a konzumovat. Poukazuje na problémy a okamžitě na ně nabízí řešení. Chybí vědomí nedostatečnosti, nedořečenosti, které teprve vyvolává touhu postoupit dál, něco reálně změnit. Jestliže Barbie začíná revoltujícími holčičkami, její konec je naopak hřejivě sentimentální a smířlivý. Revoluci už netřeba. Stačí aktualizace, nový produkt. Symbolem emancipace, kterou film prodává, jsou pohodlné pantofle konkrétní značky nebo obyčejná Barbie, která na dívky neklade přehnané požadavky. Jestli si po zhlédnutí budete kupovat populární panenku, tak s uspokojivým pocitem, že zastává nebo by mohla zastávat stejné hodnoty jako vy.
Přes svou stylistickou i vypravěčskou opatrnost při naplňování campbellovského monomýtu ale film není zcela bezešvý, zejména ve své druhé polovině, podobně nejisté jako chůze na vysokých podpatcích. S čím více motivy Barbie žongluje, tím pohodlnější vypravěčské zkratky tvůrci volí, čímž sabotují dramatický i komediální potenciál filmu. Vyprávění ztrácí počáteční švih. Stále dokáže sem tam potěšit chytrým vizuálním vtípkem. Divná Barbie, která se jako jediná nepodřídila nadvládě Kenů, nově vypadá jako guerillaová bojovnice, protože takhle nejistí muži vidí feministky. Celkově ale film víc spoléhá na mluvené slovo než na obrazy. Široké spektrum společenských otázek, k nimž se Gerwig a Baumbach chtějí vyjádřit, je vícekrát prezentováno formou bezživotných dialogů bez pevnější opory v příběhu. Zprvu plynulý rytmus vyprávění se stává klopýtavým, střih působí nahodile, dochází ke zkratkovitému utínání dějových linií. Film ad nauseam polopaticky opakuje to, co již zvládl sdělit pomocí akce. Didaktismus z něj vysává energii a lehkost.
Barbie se ke konci zříká jakýchkoliv nuancí ve prospěch povšechných výroků o společenských očekáváních a údělu žen. Zůstává přepáleným kýčem, ale už bez ironie a sebereflexivity. Vyprázdněná feministická hesla, která zpočátku satirizovala, se stávají jejím hlavním stavebním prvkem. Explicitní kritika systému utlačujícího ženy zabírá paradoxně tolik prostoru, až ženské hrdinky nemají mnoho možností se projevit a ožít. Barbie deprimovaná dvojím standardem a přesvědčením, že nikdy nebude dost dobrá, působí kvůli malé prokreslenosti postavy pořád jako z plastu. Stranou jsou odsunuty i matka (America Ferrera) s dcerou (Ariana Greenblatt), které hrdinka potkává v reálném světě. Jejich disharmonický vztah by stejně jako v Lady Bird mohl být emocionálním centrem filmu, ale k usmíření dochází znenadání a v podstatě mimo plátno.
Chaotičnost posledního aktu odráží marné hledání způsobu, jak anomálii, totiž emancipovanou Barbie, začlenit do apolitického univerza. Nakonec musí tvůrci provést další úkrok stranou a od štěpících témat vyžadujících systémové změny, jako je kapitalismus nebo patriarchát, přejít ke společnému jmenovateli v podobě humanismu. Podstatou filmu nakonec není souboj pohlaví, ale každodenní zápas o existenci, k níž patří spálené toasty, zplihlé vlasy i stárnutí. V tom jsme si všichni rovni. Dojemnost finále kalí fakt, že jde opět jen o doslovnou variaci dřívější scény, kdy hrdinka na autobusové zastávce potkává seniorku (kostýmní výtvarnice Ann Roth), která na rozdíl od Barbie už pochopila, že krása nespočívá jen v pevných prsou a štíhlých bocích, ale i v tom, že jsme smrtelní a nedokonalí. Pokud je film odvážný a podvratný, jak se o něm píše, pak ne svým korporátním feminismem, ale tím, že staví do popředí největší tabu kapitalismu: skutečnost, že bez ohledu na to, jak snaživě budeme rozptylovat svou pozornost nakupováním plastových produktů od Mattelu, smrti neunikneme.
Autor je filmový publicista.