Acid house, jungle, drum’n’bass i UK garage jsou žánry, které dnes znovu ožívají. Přestože vyrostly z odkazu hudební revoluce raveu, dnes už znamenají něco jiného. K nejzajímavějším žánrovým recyklacím současnosti patří grime. Už je tomu deset let, co vlna zájmu o tento hudební žánr dosáhla vrcholu a pronikla i do mainstreamu.
Kořeny grimeu sahají k počátku nového milénia. V době, kdy americký hip hop velmi zdárně prorážel do celosvětového mainstreamu, se v ulicích východního Londýna rozvíjela britská reakce. Grime vycházející z britské variace chicagského houseu zvaného UK garage je specifický svou neobvyklou rychlostí. MCs sází svoje rýmy až dvakrát rychleji než američtí rappeři. Rychlost se přizpůsobuje zcela specifické hudební produkci s vysokým bpm (počet úderů za minutu), futuristickými elektronickými zvuky a těžkou, nízkofrekvenční basovou linkou.
„Vždy jsem věřil tomu, že hudba se podobá prostředí, z něhož vychází. Grime v sobě nese jakýsi stísňující podtón, který zčásti vychází z klaustrofobního prostředí panelových domů, typického pro sídliště východního Londýna. Teenageři, kteří z větší části grime tvoří, v něm nenacházeli dost prostoru k sebevyjádření,“ popisuje oblast, ve které grime vznikal, Dan Hancox, autor knihy Stand Up Tall: Dizzee Rascal a zrození grimeu.
Jaké prostředí, taková hudba
Klaustrofobie vyvolává touhu po větším prostoru a i z tohoto hlediska bylo příznačné, že si policií obklíčení studenti demonstrující v roce 2010 proti zvyšování školného na Parliament Square přehrávali track Pow! od Lethal Bizzlea. Agresivní, energické a antisystémové vibrace grimeu se zpočátku šířily pouze díky pirátským rádiím jako Rinse FM či Deja Vu FM. V roce 2003 přišel náhlý zvrat. Na scénu vtrhl fenomén Dizzee Rascal s albem Boy in da Corner a z undergroundového fenoménu se grime na nějaký čas stal britským mainstreamem. Ovšem jenom hrstka veleúspěšných rapperů se dostala do celostátních rádií a podepsala smlouvu s velkými nahrávacími společnostmi. I tak se ale frustrace mladých teenagerů z východního Londýna konečně dostala také k uším většinové společnosti.
Samotný název alba Boy in da Corner říká o jejich každodennosti mnohé. Bez peněz a bez práce, hledají zoufalá řešení při cestě ven ze svízelné situace. Peníze hrajou v jejich životech nejdůležitější roli. „Bez peněz jste odkázáni na směšně malé teritorium. Jste sledováni ze všech stran a za vašimi zády je zeď,“ popisuje roli peněz v životě londýnských teenagerů Dan Hancox.
Celou Hancoxovou knihou se táhnou mrakodrapy velkého finančního centra, zvaného Canary Wharf, objekty uvízlé v mentálních mapách tehdejších teenagerů. „Když jsme byli malí kluci, mysleli jsme si, že ta zvláštně vypadající horní část mrakodrapu je mimozemská loď, která každou chvíli vzlétne do vesmíru,“ popisuje Dizzee Rascal v rozhovoru pro BBC svoji nejoblíbenější budovu.
Hancox z této fascinace hi-tech objekty vyvozuje obecné tíhnutí grimeu ke světlé, technologicky vyspělé, budoucnosti. „Finanční centrum Canary Wharf bylo zdrojem unikátního přivlastnění afrofuturismu grimem. Afrofuturismus je africká estetika specifická pro etnické diaspory, ve které fungují prvky science fiction coby prostředky, kterými se zprostředkovaně hovoří o útlaku a svobodě (…). Tento futurismus se ozývá také v klasických grimeových hláškách jako ‚next level‘, ‚push things forward‘, ‚elevate‘.“
Uvolnit frustraci!
Grime vychází z tzv. urban culture a srovnání s punkovou revolucí sedmdesátých let je nasnadě. Podobností mezi grimem a punkem je překvapivě mnoho. Oba vyjadřují tenzi pramenící z frustrace a nejistoty mladých lidí, kterou je potřeba někde uvolnit. Hudba dokáže frustraci někam směřovat a zároveň ji někomu sdělovat. Naléhavému sdělení grimeu ovšem nikdo nenaslouchal. Když v létě 2011 vypukly v Londýně i dalších městech Británie násilné pouliční nepokoje, média vinila z podněcování k násilí právě grime. A také z toho, že v mladých lidech vzbuzuje antisociální chování.
Rapper Lethal Bizzle se k celé situaci obsáhle vyjádřil v článku, otištěném v deníku The Guardian. Podle něj nepokoje pouze předaly rázný vzkaz nespokojených občanů vládě, která na ně kašle: „Lidi se procházejí centrem Londýna a říkají si: ‚Ježiš, to je ale krásný město!‘ ale jděte o pár kilometrů dál a uvidíte, co se skutečně v tomto městě odehrává. Londýn není zas tak krásné místo k životu a svět to teď konečně může vidět na vlastní oči.“
Už ve svém článku z roku 2006 Lethal Bizzle varoval Davida Camerona, že pokud vláda nezačne víc naslouchat tomu, co mu chtějí mladí o svých bezvýchodných životech říct, můžou se věci vymknout kontrole. „Musí nás brát vážně, protože my, rappeři, máme na komunitu mladých lidí daleko větší vliv než politici (…). Ovšem, konzervativci se nikdy nestarali o problémy dělnické třídy,“ uzavírá svoji úvahu. Rok po nepokojích se jenom pár kilometrů od míst, kde panoval chaos a kde se rabovalo, oficiálně zahajují olympijské hry, jejichž celkové náklady překročily devět miliard liber.
Jeden se nemůže ubránit vzpomínce na nedávné události v Brazílii, kde protesty proti plánovanému navýšení poplatků za veřejnou dopravu odstartovaly daleko širší nespokojenost tamních obyvatel s celkovou finanční politikou vlády. Trnem v oku se stalo i financování nákladného mistrovství světa ve fotbale, které se má v Brazílii konat příští rok – většina obyvatel má totiž problémy vyžít se stávajícími příjmy. Mimochodem, právě Dizzee Rascal zahajoval svým vystoupením olympijské hry v Londýně. Dřívější vztek a snění se vypařily a nyní je z něj pouhá figurína užívající si jakožto velká britská pop star.
Nerozumím ti
I aktuální grimeová vlna přesně reflektuje náladu, která panuje ve společnosti. Tak tomu je například na nahrávkách londýnského labelu Lost Codes, na kterém vyšly skvělé experimentální EP od Sd-Laika, Filter Dread, nebo Acreho. Nejčerstvějším fenoménem na scéně jsou tzv. grime wars. Jednotliví producenti na sebe hudebně reagují – kvalitativně se překonávají a snaží se jeden druhého zesměšnit. Některé příspěvky, jako například ty od producenta Splurt Diablo, jsou tak temné, že by se k nim hodilo přízvisko horrorcore. Z původního grimeu zůstává snad pouze ono tíhnutí k budoucnosti, ovšem nikoliv světlé, optimistické, ale naopak dystopické. Potom se nemůžeme divit, že se do grimeu zapojuje i tak éterická bytost jakou je Fatima al-Qadiri. Redaktorka newyorského magazínu Dismagazine a hudební producentka je známá především pro svou bezútěšnou hudební tvorbu evokující skličující tech-dystopii. Pokud grime skrze rappera popisoval realitu mladých lidí z ulic Londýna a snažil se hledět raději do lepších zítřků, instrumentální podoba grimeu, jak naznačuje například spolupráce Visionista s Fatimou al-Qadiri v tracku The Call, vyjadřuje skrze využívaný voice-sampling čím dál tím komplikovanější způsoby mezilidské komunikace.
Autor je DJ a hudební publicista.