Misie, která se zastavila


Před dvaceti lety se v České republice uskutečnil první český teknival. Kam za tu dobu česká freetekno scéna dospěla?

 

Snad nebude příliš zavádějící, když k freeteknu kromě tradičního přívlastku „nomádské“ přidáme ještě „misijní“. Na počátku všeho totiž byli novodobí angličtí travelleři, kteří do Česka v roce 1994 přivezli alternativní kulturu, jež by zde jinak jen těžko zapustila kořeny. Tehdy se ještě českému teknivalu říkalo prostě freefest; doba CzechTeků, stejně jako DutchTeků, SlovTeků a EastTeků měla teprve přijít.

Země v přechodu

Během několika málo let se ukázalo, že evropským technařům se v Česku líbí a že taneční maratony na loukách přitahují stále více domorodců. Západní teknopankáče lákala vidina země ve fázi přechodu od státního socialismu ke kapitalismu, jíž navíc vládl intelektuál, obklopený bývalými máničkami. Tato situace kontrastovala s represí, které byl rave vystaven především ve Velké Británii, ale tou dobou pomalu už i ve Francii. Pro mnoho dnešních třicátníků a čtyřicátníků zase návštěva prvních českých freefestů (Hostomice, Stará Huť) znamenala iniciační zážitek, který v mnoha ohledech nesnesl srovnání s ničím, co do té doby okusili. Kam se na nezřízeně svobodné a na první pohled nikým neorganizované freeparty hrabaly punkové a hardcoreové koncerty!

Vývoj českého teknivalu sice ukazuje různá česká specifika, na něž zdejší scéna nemůže být zrovna hrdá, ale zároveň by bylo nespravedlivé tvrdit, že odkaz anglických travellerů zdeformovala k nepoznání.

Teknomisionáři slavili velký úspěch – po­­měrně rychle u nás vznikla řada soundsystemů a menší víkendové freeparty se brzy staly každotýdenní realitou pro stovky návštěvníků. Někteří po vzoru anglických a francouzských předchůdců začali pořádat vlastní party. Ke konci devadesátých let už nebylo pochyb o tom, že Česká republika se vedle Francie stala zemí s nejsilnější freetekno subkulturou v Evropě, což platí do dnešních dnů. Počet místních soundsystemů dávno překročil stovku a subkulturu tvoří už i druhá generace příznivců, jež na zlatá zakladatelská léta nemůže mít žádné určující vzpomínky.

Proměna malé alternativní scény v masovou záležitost s sebou ovšem nutně nesla stále větší pozornost médií, ale i bezpečnostních orgánů, které brzy pochopily, že každá zábava importovaná ze Západu nutně nemusí být v souladu s kapitalistickými zásadami, jimž vévodí nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Za účasti několika tisíc lidí se odehrály první dva zcela ilegální CzechTeky (v Ralsku v roce 1999 a v Lipnici v roce 2000) – díky šťastné volbě lokality oba proběhly v podstatě bez problémů.

Blížila se však doba sporů uvnitř scény, kterou předznamenal CzechTek, jenž se uskutečnil v roce 2003 v Kopidlně na řádně pronajatém pozemku. Zúčastnilo se ho více než dvacet tisíc lidí. U vstupu na pozemek se vybíraly peníze za vjezd, od poplatku byly osvobozeny jen náklaďáky a dodávky lidí ze soundsystemů a výběrčí se na první pohled v ničem nelišili od vyhazovačů, jaké známe z nejrůznějších komerčních klubů. Na místě už také stály připravené standardní stánky s jídlem a pitím, jejichž majitelé v čím dál masovější rave kultuře vycítili příležitost k výdělku. Se stánkaři a vůní grilovaných klobás na CzechTek pronikly i další do té doby nemyslitelné praktiky. Dobře to vystihuje výrok starého anglického travellera s výmluvnou přezdívkou Dědek, který s údivem při vjezdu na louku přebíral VIP kartu: „Něco podobného jsem na freeparty neviděl za celý svůj život. Myslel jsem, že jsme tu všichni stejně důležití.“

CzechTek-0004

CzechTek v roce 2005 skončil brutálním policejním zásahem

Zmlátit a zprivatizovat

O rok později se odehrál poslední ilegální CzechTek v Boněnově, který byl ukončen policejní akcí už po třech dnech, a v roce 2005 došlo k tolik diskutovanému brutálnímu zákroku v Mlýnci, při němž byly zraněny desítky lidí a za nějž nebyl do dnešního dne nikdo potrestán. Místo bylo přitom paradoxně řádně pronajato, ovšem zároveň tajeno do poslední chvíle. Vlna odporu, která se zvedla nejen mezi technaři, ale i mezi nejrůznějšími opozičními politiky, kteří se chtěli zviditelnit, se potkala s tehdejší antiparoubkovskou hysterií a jednu chvíli to dokonce vypadalo, že z podstaty nepolitická scéna dobrovolně a s chutí padne do náruče ODS.

Stejná vláda, která nechala zmlátit technaře v Mlýnci, přišla v roce následujícím s nabídkou, že se další CzechTek může odehrát pod kuratelou ministerstva obrany ve Vojenském újezdě Hradiště. Kdo čekal, že na kompromis s nenáviděným státem scéna nemůže přistoupit, ten se zle přepočítal. Touha po každoroční party byla silnější než paměť, a tak vznikla v dějinách alternativní kultury ojedinělá smlouva mezi ministerstvem a do té doby zcela anonymní subkulturou. Tento akt byl ze zpětného pohledu v podstatě předzvěstí konce CzechTeku. Ti, kteří – stejně jako autor tohoto textu – nevěřili, že alternativní životní styl lze směnit za pár dní ve vojenském prostoru, projevili beznadějnou naivitu.

Státem organizovaný CzechTek ale kupodivu se zpožděním přece jen otevřel oči i těm, kteří ho nejdříve nadšeně uvítali. Následující rok se v médiích objevilo stanovisko českých soundsystemů, v němž jsme se mohli dočíst, že došlo k „postupné likvidaci původních myšlenek freetekna, parazitismu subjektů nesouvisejících se scénou, včetně valné většiny samotných účastníků“ a že se s největší pravděpodobností CzechTek už nikdy nebude „pod tímto názvem a v tomto rozsahu konat“. Posledního CzechTeku se totiž účastnilo prý až padesát tisíc lidí, což bylo neklamné znamení, že z původně undergroundové akce zbylo pouhé jméno. Mnozí trochu škodolibě připomínali, že jde o poněkud pozdní procitnutí, ale z dnešního pohledu můžeme konstatovat, že myšlenkově velmi různorodá scéna se nakonec zachovala zdravě a takřka na poslední chvíli si zachránila tvář. Navíc se ukázalo, že velké letní party se dají dělat i bez značky CzechTek a pár tisíc lidí si na ně vždy cestu najde.

Vývoj českého teknivalu sice ukazuje různá česká specifika, na něž zdejší scéna nemůže být zrovna hrdá, ale zároveň by bylo nespravedlivé tvrdit, že odkaz anglických travellerů zdeformovala k nepoznání. Podobným vývojem totiž s menším předstihem prošla například i francouzská scéna, což může potvrdit každý, kdo se na přelomu tisíciletí účastnil velkých pařížských teknivalů s desítkami tisíc lidí, po nichž často zůstávaly tuny neuklizených odpadků. V mnoha ohledech byly totiž dokonce ještě mnohem horší, a to nejen kvůli parazitujícím stánkařům, ale třeba také proto, že většina francouzských soundsystemů už hrála z draze pronajatých profesionálních aparatur, které přivezly dodávky z půjčoven. Říkalo se tomu tehdy posměšně „rent car, rent sound“. Aby toho nebylo málo tak se zde naučila vydělávat i narkomafie a nebylo výjimkou, že při procházce po teknivalu vás každých deset metrů zastavil dealer, na němž bylo patrné, že jeho tradiční místo prodeje je někde v centru Paříže. Zlaté pravidlo, že taneční jedy prodávají lidé blízcí scéně, tím vzalo za své.

Předali jsme, co jsme dostali?

Dnes můžeme s klidným svědomím říct, že česká freetekno scéna přežila pokus o sebevraždu a současný minimální zájem médií jí jenom svědčí. Otázkou ale zůstává, zda splatila jeden důležitý dluh. Podařilo se jí myšlenky subkultury předat dál na východ, tedy to, co před dvaceti lety anglickým travellerům vyšlo na výbornou v České republice? Odpověď není vůbec jednoznačná, ale jisté je, že se o něco podobného česká rave subkultura alespoň opakovaně pokusila. Především zásluhou brněnského soundsystemu Vosa se odehrálo několik teknivalů na Krymu a v Bulharsku. Misie se posunula o kus dál na východ, ale nikde se bohužel už nepodařilo oslovit dostatečný počet lidí, aby se dalo mluvit o nové scéně. Proč rumunské i bulharské freeparty dodnes působí jako srazy travellerů z celé Evropy, ale místních lidí na nich potkáte poskrovnu? Možná proto, že devadesátá léta byla v mnohém neopakovatelná. Dalším důvodem může být fakt, že k založení freetekno kultury těžko může stačit jeden mejdan za rok. Bylo by potřeba v daném prostředí chvíli žít a navázat s domorodci pevnější kontakty. Jako tomu ostatně bylo kdysi v České republice. Možná to ale v první řadě znamená, že doba jedné divoké subkultury, jež poněkud ambivalentně spojila apokalyptický hédonismus s dobrovolnou nomádskou skromností a DIY etikou, pomalu, ale jistě odeznívá.

 

Autor je dlouholetý účastník freetekno mejdanů.

 

Text vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 17/2014.

 

A2LARM