Sexuální násilník v alternativní scéně


Sexuální násilí se netýká jen takzvané většinové společnosti, ale i alternativní a anarchistické scény. Ukazuje to jedno svědectví, které jsme se rozhodli anonymně zveřejnit.

Před více než deseti lety jsem byla znásilněna. Pachatelem byl soudruh z hnutí, kamarád, celkem prominentní postava místní alternativní scény. Dva měsíce trvalo, než mi došlo, co se stalo. Dalších pár měsíců jsem byla v depresi. Zalezla jsem si doma a jelikož jsem v té době neměla žádného partnera, studium mohla realizovat doma a s rodinou nebyla příliš v kontaktu, nikdo si v podstatě nevšiml, že se něco děje, a nikomu jsem asi nikde nechyběla. Jeden kamarád a jedna kamarádka byli jediní, se kterými jsem to tehdy řešila. Ostatní aktivisté a aktivistky asi jen zaregistrovali, že jsem s nimi přestala chodit po hospodách. Důvod asi neřešili. Nikdo se mi neozval.

Po nějaké době se to trochu zlepšilo. Myslela jsem si, že mám nejhorší za sebou (jaká to byla mýlka!), zároveň jsem o tom měla potřebu mluvit. Stále více lidem ve svém anarchistickém, levicovém, feministickém a subkulturním okolí jsem svou zkušenost sdělovala. Také jsem zhruba po půlroce konfrontovala násilníka. Pochichtával se u toho, choval se nepatřičně a na mou žádost, ať se chová důstojně, odvětil, že i on má jakési problémy ve vztahu ke mně. Zvedla jsem se a odešla. Došlo mi, že moje představa, že coby aktivista za lidská práva a životní prostředí si sáhne do svědomí a začne se sebou něco dělat (v první řadě přestat pít), byla naivní.

Obrovská zklamání

Začalo období, kdy jsem se snažila se situací nějak vyrovnat. A zároveň mi docházelo, že nemůžu být ve stejném prostředí jako on, jinak se z toho nedostanu. Takže jsem v místě bydliště pomalu přestávala chodit na akce a do hospody. nikdo neřešil, proč tam nejsem. Tedy snad kromě občasných poznámek typu „ty ses na ten aktivismus vykašlala, že?“, když jsem náhodou někoho potkala třeba na poště. Po letech mi kamarád řekl, že místní „scéna“ situaci pochopila tak, že jsem se do někoho zamilovala a odešla.

Jedna z největších facek byla, když jsem zjistila, že nevládní organizace, kde byl násilník dříve zaměstnán a kde několik osob o znásilnění vědělo, v jeho restauraci uspořádala oslavu MDŽ.

V rámci sdělování svých zkušeností jsem prožila obrovská zklamání. Jedna z mých nejlepších kamarádek (feministka, anarchistka, aktivistka) reagovala slovy: „Sorry, já mám teď svých starostí dost.“ Jiná byla pohoršena, dotyčného prý seřvala, ale to jí nebránilo s ním nadále sdílet byt a přede mnou ho oslovovat „miláčik“. Postupně jsem informaci sdělila dalším kamarádkám, feministickým aktivistkám místní nevládní organizace, kde byl dotyčný zaměstnán. Nestalo se nic. Násilník po nějakém čase z organizace odešel, důvodem však bylo to, že svou práci nezvládal. 

Byly i výjimky, které bych však spočítala na prstech ruky. Dva kamarádi za mnou přijeli a řekli: „My ti věříme, nepotřebujeme o tom diskutovat, my jsme se přijeli zeptat, co pro tebe můžeme udělat“. Po chvíli přemýšlení jsem poprosila, zda by nemohli v rámci své organizace, která měla brzy pořádat demonstraci, na kterou jsem chtěla jít, zajistit, aby tam dotyčný nebyl. Slíbili a snažili se, ale požadavek neprosadili. Takže jsem nikam nešla. Jedna bývalá kamarádka, se kterou jsem se nerozešla v dobrém, prohlásila, že je to zásadní problém, a navzdory osobním antipatiím se v průběhu dalších let několikrát, a to i veřejně, postavila na moji stranu. Bylo i pár dalších podobných reakcí. 

Dlouhá a náročná cesta

Vraťme se ale k násilníkovi. Po odchodu z nevládní organizace se přidal ke svému dobrému kamarádovi (další celkem prominentní osoba místní scény), který založil vegetariánskou restauraci. V té době to byla celkem výjimečná věc, místní scéna ji kvitovala s nadšením a podnik se stal záhy velmi populární. Násilník také dál organizoval místní demonstrace. Čili v podstatě kamkoli jsem došla, byla jsem konfrontována s úspěchem nové restaurace, s informacemi, jaké to bylo na demonstraci, a měla jsem dvě možnosti. Buď mlčet a nechat to přes sebe přejít, nebo se vyjádřit. Občas jsem zvolila první možnost, občas druhou. Bolestivé byly obě. Jedna z největších facek byla, když jsem zjistila, že nevládní organizace, kde byl násilník dříve zaměstnán a kde několik osob o znásilnění vědělo, v dané restauraci uspořádala oslavu MDŽ. Jenže diskuse na téma, že by daný podnik bylo vhodné bojkotovat, byly obtížné. Vždyť to byla jediná alternativní vegetariánská restaurace ve městě! A koncerty, co se tam dělaly, byly přece tak super… Takže jsem se nakonec dopracovala k třetí možnosti – přerušení veškerých kontaktů s místní aktivistickou scénou.

Nebyla jsem tedy příliš v kontaktu s aktivisty a aktivistkami ve městě, kde jsem bydlela. Zbývala zajímavá činnost pro skupiny a v redakci jednoho časopisu mimo bydliště. Myslela jsem si, že jsem sice přišla o řadu kamarádů a kamarádek (tehdy jsem dávala rovnítko mezi soudružství a kamarádství, to také nedělám), ale jiní zbyli. Jenže ono to pokračovalo dál. Násilník jezdil na akce i mimo bydliště, takže jsem ho mohla potkat prakticky kdekoli. Pamatuji si diskusi v rámci redakce časopisu, jejíž jsem byla členkou, o nastávající prvomájové demonstraci. Dva soudruzi se zeptali, zda půjdu. Odpověděla jsem, že ne, protože tam nechci potkat násilníka. Soudruzi vyjádřili pochopení, že tento důvod mé absence na demonstraci chápou. Mimochodem až po letech jsem se dopracovala k takovému sebevědomí, že jsem za tuto reakci přestala být ráda a začala jsem být naštvaná. Tento a podobné projevy mlčícího „pochopení“ mé situace se mi tehdy zdály být lepší než otevřené útoky, se kterými jsem se občas také setkala. Jak je ale možné, že soudruzi (a soudružky) ve společné redakci anarchistického časopisu v klidu přecházeli situaci, že jejich kolegyni někdo znásilnil, ale vyskytuje se na prvomájových antifašistických demonstracích?

Výsledkem toho všeho bylo, že jsem z „hnutí“ odešla úplně. Začaly se u mě projevovat také zdravotní problémy, následky traumatu a stresu. Postupně jsem si zařídila život jinak. Byla to dlouhá a náročná cesta, ale jediná možná. Mrzelo mě, že jsem rezignovala na politický aktivismus, kterému jsem hodně věnovala a který jsem dělala ráda. Na druhou stranu jsem zjistila, že v takzvané většinové společnosti je mi lépe, protože mi dává větší možnost být sama sebou. Přeci jen antiautoritářská scéna mé doby byla dost subkulturní a měla řadu svých nepsaných pravidel, do kterých jsem se nevešla (třeba kterou hudbu bylo správné poslouchat). A mezi námi, příležitosti k tomu, co by snad někdo nazval aktivismem, jsou všude kolem nás. Na pracovišti, v sousedství nebo v rodině. Stačí mít otevřené oči a otevřenou pusu.

Všechna čest výjimkám

Proč to všechno píšu? Není to jen Harvey Weinstein a Hollywood. Není to jen většinová společnost. Je to i alternativní, antiautoritářské hnutí, anarchisté a anarchistky, nevládní organizace, feministky a feministé, kdo spolu drží basu a kdo vědomě či nevědomě straní násilníkům, kdo obětem způsobují další traumata a kdo kope, když jsou s problémem konfrontováni. Kdo se bojí, aby na ně někdo něco nevytáhl, nezničil jejich organizaci dobré jméno a nepřipravil by ji tak třeba o granty. Kdo se bojí, že by zdlouhavá a složitá diskuse o vyloučení násilníka z organizace, skupiny či akce zpomalila boj proti rasismu, fašismu, sexismu, kapitalismu a dnes třeba proti Babišovi. Kdo se bojí, že by podobná situace snad mohla vnést nějakou disharmonii do subkulturní scény a člověk by měl například přestat navštěvovat nějaký podnik. 

Jsou i takové osoby, které se bojí, že by konfrontace s tak složitou věcí, jako je sexualizované násilí v blízkém okolí, možná mohla otevřít nějaké staré osobní a skryté rány. Že by mohla vrhnout nelichotivé světlo na vlastní rodinnou a životní situaci nebo něco podobně krajně nepříjemného. V tomto případě si myslím, že je lepší mlčet a snažit se spravit vlastní život než na neosobní úrovni na veřejných akcích, přednáškách, internetu a v poradenství bojovat proti sexismu a násilí na ženách. To si pak totiž může oběť sexualizovaného násilí myslet, že dotyčné osoby budou empatické a pomůžou. O to bolestnější je zjistit, že tomu tak není. Vyrovnat se s tímto paradoxem pro mě bylo minimálně stejně náročné jako vyrovnání se samotným znásilněním.

Sáhněte si do svědomí a než zase napíšete něco o boji proti sexismu, podívejte se do zrcadla a zeptejte se sami sebe, jestli jste ve svém životě nebo okolí náhodou něco „nezasklili“. Všechna čest výjimkám.

 

A2LARM