Děti se musí naučit zvládat stres, za který nemohou

„Poruchy příjmu potravy, sebepoškozování, úzkosti, deprese – to jsou následky nezvládání stresu, který život přináší,“ popisuje sociolog Roman Petrenko v podcastu Spotlight Generace problémy současných dětí. Nemluví o žádné speciálně vymezené traumatizované skupině, ale o českých dětech. „Počet dětí, které uvažují o tom, že by bylo lépe, kdyby nebyly na světě, je vysoký,“ dodává s tím, že ho některá čísla šokovala.

„Přesně čtvrtina žáků (24,9 %) vykazuje velmi nízký wellbeing (spokojenost se životem), a to na takové úrovni, pro kterou Světová zdravotnická organizace (WHO) doporučuje intervenci odborníka. To znamená, že cca každému čtvrtému žákovi druhého stupně ZŠ a SŠ by měla být poskytnuta odborná pomoc,“ uvádí shrnutí výsledků výzkumu z konce minulého roku. Na vině jsou i faktory jako válka na Ukrajině, klimatická krize a nejistá budoucnost. Data byla sesbírána mezi dětmi v Ústeckém kraji, ale ten se podle sociologa Petrenka, co se týče duševního zdraví dětí, výrazněji neodlišuje od jiných krajů v České republice.

Další důvod stresu

Zájem o duševní zdraví a duševní problémy stoupá. Různé instituce si objednávají podobné výzkumy a expertům i veřejnosti se do rukou dostávají stále nová data. Vedle ekonomických a demografických statistik se duševní stav populace stává další sledovanou hodnotou. A výsledky jsou samy o sobě dalším důvodem k depresi. Zjištění jsou výrazně alarmující – pokud tedy nechceme tvrdit, že je v pořádku, když jsou děti nešťastné tak moc, že by čtvrtině z nich měla být podle mezinárodních standardů nabídnuta odborná pomoc, a že dětství a puberta jsou zkrátka těžké a bylo to tak vždycky.

Třetina dětí trpí úzkostí a čtvrtina depresemi.

Samotná skutečnost, že jsou české děti v depresi, přitom málokoho překvapí. Podle Petrenka je za současné situace nutné především naučit děti zvládat stres. „Myslím si, že to je vina nás dospělých, že jsme společnost dovedli do takového stavu, že to takhle dopadá na děti. Nenaučili jsme je zdravé způsoby zvládání stresu,“ říká Petrenko v podcastu. V něčem je tato adaptační strategie vůči dětem nebývale krutá. Jako by jim předchozí generace vzkazovaly: „Milé děti, svět je nespravedlivý a způsobuje spoustu bolesti. Nezbývá než se naučit, jak s tím naložit tak, abyste se z toho nezbláznily.“

Poučky o nutnosti zvládat nezvládnutelné podmínky osvojením si individuálních kompetencí slýcháme často. Problémy lidí bez peněz se mají vyřešit osvojením si finanční gramotnosti a podobně. Sociolog Petrenko ale stěží chce být na děti krutý nebo jim dávat panské rady. Sám ostatně mluví o selhání školního systému. Školy podle získaných dat nemají důvěru svých vlastních žáků. „Necítí, že by ve škole měly partnera, který by se k nim choval s respektem, který by s nimi komunikoval s respektem a na kterého by se obrátily. Čeští učitelé oproti zahraničí neumějí navázat důvěru. Podle srovnání se zahraničím z toho české školy nevycházejí vůbec dobře,“ říká Petrenko

Využít, co se dá

O kompetence při zvládání stresu si ve výzkumu řekly samotné děti, které by podle výzkumu něco takového uvítaly. Takové opatření by ovšem narazilo na nedostatek psychologicky vyškoleného personálu, podle Petrenka je ale potřeba využít alespoň ty kapacity, které školy mají. Třetina dětí trpí úzkostí a čtvrtina depresemi. Stávající personál může být vyškolen alespoň v základních kompetencích a měl by se dětem pokoušet více naslouchat. I pouhé naslouchání bez předsudků v mnoha případech s některými duševními problémy dětem pomohlo.

V mnoha ohledech děti mají podobné problémy jako dospělí. Špatně spí, moc používají sociální sítě a digitální média, mají málo energie, kterou pak doplňují energiťáky, jsou úzkostné a bojí se o budoucnost. Vědí, že jejich „strategie zvládání stresu“ nejsou vždy optimální, a rády by se to naučily lépe. České děti v tom nejsou samy, podobné je to v celé Evropě.

„Pro spokojený život je potřeba rozumět svým vnitřním procesům, umět pojmenovávat emoce, umět regulovat svoje emoce,“ popisuje sociolog s tím, že na změnách se začíná v Ústeckém kraji pracovat. Bylo by nepochybně potřeba mnohem víc změn, než se jen naučit pracovat se svými pocity a emocemi nebo lépe a kvalitněji spát. Každá dovednost umožňující udržet si opatrný optimismus se ale počítá. Odolnější společnosti se musí naučit i toto.

Autor je redaktor Alarmu.