Foto Damien Eagers Photography, použito se svolením autora
Když se bavíme o hraní venku a dostupného prostoru pro děti, často zaznívá myšlenka jakési přírodní idylky. Děti samozřejmě potřebují kontakt s přírodou, ty nejcennější prostory se ale nacházejí v blízkosti jejich bydliště, v jejich čtvrti a přede dveřmi jejich domovů. Tato místa možná nejsou krásná, nebývají ani navržena s ohledem na děti, ale pokud jsou bezpečná a pokud děti mají pocit, že si tam smějí hrát, pak plní svou roli.
Jak to začalo
Vyrůstala jsem v sedmdesátých letech v Bristolu, což je středně velké britské město. Jako děti jsme měli k dispozici celou čtvrť. Od osmi devíti let se náš rajon neboli záběr našich toulek, rozrostl až k místním obchodům a do míst za základní školou. Hřiště tu sice existovala, ale dávali jsme přednost hraní jinde v blízkosti domova: na volných, „neplánovaných“ místech, k nimž jsme měli snadný přístup a jež jsme si mohli přivlastnit: v naší ulici, u kamaráda na sídlišti, na kousíčku veřejné zeleně či dokonce pod čtyřproudovým nadjezdem, což bylo rovné prázdné místo ideální na kolečkové brusle.
Tam jsme se spoustou děcek všeho možného věku a původu trávili čas, bruslili a pořádali úžasné skákací hry s dlouhým švihadlem. Měli jsme pohyb, získávali společenské dovednosti a životní zkušenosti, aniž by se nad tím kdokoli zamýšlel.
Organizovaný sport a další veřejné strategie nenahrazují ztrátu svobody být prostě venku: chodit, jezdit na kole a hrát si.
Jen se zeptejte kteréhokoli dospělého, který takto trávil většinu dětství, a při té vzpomínce se rozzáří. Začne vám uvádět celou řadu pozitivních, často nehmotných sociálních a osobních přínosů: kamarádství s dětmi různého věku a původu, zvykání si na svět, pocit sounáležitosti se společenstvím, poznávání čtvrti a láska k ní, čistá radost ze svobodné hry a sebeurčení. To vše navíc k viditelnějším, funkčním přínosům pro zdraví dětí, jejich duševní pohodu a rozvoj, jež přicházejí s pobytem venku, který je aktivní, společenský a propojený se skutečným světem.
Tohle všechno – jednoduše svoboda hrát si venku a samostatně se pohybovat v blízkosti domova – bylo úplně normální součástí britského dětství až do doby před několika desítkami let a děti to měly k dispozici zdarma. Nic jim nebránilo v účasti, za hraní v blízkosti domova se neplatilo vstupné, nevznikala genderová nevyváženost. Děti všeho možného původu měly velmi demokratický přístup k prostoru, hraní, trávení času venku, tělesné aktivitě a zapojování se do společnosti.
Rychlá změna pro děti
Zatímco jsme žili tento krásný život, ve skutečnosti už to začínalo jít z kopce, jen jsme si to neuvědomovali. Několik vizionářů si toho ovšem všimlo: Jane Jacobs, Colin Ward i Mayer Hillman se již v šedesátých a sedmdesátých letech pokoušeli upozorňovat na rychlé ubývání svobody dětí a dostupnosti volného prostoru. Ten ubýval v důsledku kombinace různých faktorů, mimo jiné městské výstavby, privatizace veřejného prostoru a automobilismu.
To všechno vedlo k naší současné situaci. Doba, kterou děti tráví venku, hraní venku, „záběr toulek“ i nezávislá mobilita se během několika desítek let značně zmenšily. Zároveň je stále jasnější, že tato ztráta dostupnosti svobodného (ve všech slova smyslech) hraní venku ve společném prostoru má největší dopad na děti z nejvíce znevýhodněných podmínek.
Statistika veřejného zdraví je dobře známá a otřesná. Již před pandemií se 80 procent dětí ve Velké Británii nedostávalo základní každodenní tělesné aktivity, kterou potřebují ke svému zdraví a pohodě. Organizovaný sport a další veřejné strategie nenahrazují ztrátu svobody být prostě venku: chodit, jezdit na kole a hrát si. Od roku 2020 míra tělesné aktivity ještě více poklesla a dnes každé třetí britské dítě vychází z prvního stupně základní školy (ve věku 11 let) s nadváhou či obezitou. Historického maxima dosahují u dětí též úzkost a deprese.
Důvody těchto drastických změn jsou komplexní. V tomto příběhu ovšem vystupuje jeden nepochybný záporák – automobil. Největší překážkou dětské svobodě je jednoznačně obrovský nárůst automobilismu a převaha obytných ulic. Děti byly z ulice vytlačeny – dříve přitom bývala společným prostorem k hraní a socializaci – a rodiče bez výjimky potvrzují, že nebezpečí plynoucí z uličního provozu je hlavním důvodem, proč nenechají děti, aby si hrály venku poblíž domova. Funguje zde přitom určitý začarovaný kruh. Spolu s tím, jak jsme děti postupně vyloučili z ulic, a tudíž nejsou vidět ve veřejném prostoru, stále méně je bereme v potaz ve společnosti i při plánování na všech úrovních.
Drobná akce
Takhle jsem na tom tedy před patnácti lety byla jako matka malých dětí. Jejich život byl najednou nesmírně organizovaný a jejich samostatný přístup k venkovnímu prostoru velmi omezený. Trávily příliš mnoho času uvnitř, neaktivní a izolované. Byly zbaveny všeobecné svobody toulat se venku a vstupovat do prostoru bezprostředně za hranicemi svého domova.
Se známými jsem začala mluvit o tom, jak moc se to změnilo. To, co jsme v dětství sami brali jako samozřejmost – zaběhnout po škole ke kamarádům v sousedství, vyrazit na malé „dobrodružství“ do parku – se už podle všeho vůbec nekonalo. Uvědomili jsme si, že fyzické a sociální prostředí se za jednu jedinou generaci proměnilo natolik, že již nevnímáme jako bezpečné ani přijatelné nechat své děti jednoduše „hrát si venku“ na ulici nebo v blízkosti domova, jak jsme to sami dělávali každý den.
Protože jsme se nechtěli smířit s tímto stavem ani s jeho dopady na zdraví a pohodu dětí, na jejich rozvoj, životní prožívání a na jejich občanská práva, rozhodli jsme se pokusit něco změnit. Má sousedka Amy Rose se také začínala zamýšlet nad ztrátou dětské svobody a vymýšlet možnosti, jak znovu získat zpět a proměnit prostor přede dveřmi domů. Inspirovali jsme se myšlenkami australského urbanisty a aktivisty Davida Engwichta, který se považuje za autora konceptu „pěškobusů“ a tzv. „Neighborhood Pace Car“, tedy sousedského svépomocného systému hlídání povolené rychlosti.
V Británii je velká tradice pouličních slavností, jež se obvykle pojí se životem královské rodiny, například s narozeninami či korunovací vladaře. Jakákoli skupina občanů tak může místní úřad požádat o povolení uzavřít svou ulici na jeden den pro automobilový provoz, aby zde mohli uspořádat jednoduchou společenskou akci, zpravidla se společným jídlem, hudbou a (to je také velmi britské) šňůrami barevných praporků pověšených křížem krážem mezi domy po celé délce ulice.
Amy a já jsme spolu se sousedy takovou slavnost uspořádaly u nás v ulici, a když jsme si všimly, jak skvělá to byla příležitost pro společnou hru dětí z ulice, napadlo nás uspořádat mnohem jednodušší verzi – bez jídla, bez vlajkoslávy, bez organizovaných her, jen krátkodobý zábor prostoru, který děti zviditelní a nastartuje debatu o tom, jak přišly o svobodu a zdůrazní zásadní vliv uličního provozu na jejich život. Zajímalo nás, zda se potvrdí domněnka, že ústředním faktorem, který umožní dětem hrát si venku, je jednoduše přístup k bezpečnému prostoru před domem.
Takže na Mezinárodní den dětí, 1. června 2009, jsme v naší ulici vyzkoušely vůbec první akci „hrát si venku“. Nejprve jsme se ujistily, že mezi sousedy máme dostatečnou podporu, a požádaly jsme městský úřad o uzavření ulice pro tranzitní dopravu na tři hodiny po škole (přičemž místním byl vjezd povolen). S každým z ulice jsme promluvily a daly mu možnost vznést připomínky. Sousedy jsme též naverbovaly jako dobrovolné „pořadatele“, aby stáli na každém vjezdu do ulice u oficiální cedule „silnice uzavřena“, udržovali bezpečný prostor, posílali tranzitní dopravu jinudy a zajistili, že místní budou ulicí projíždět krokem.
Zabralo to skoro jako kouzlem. Z domů na ulici vyšlo asi osmdesát dětí, počítaly jsme je! To bylo mnohem víc, než jsme si vůbec myslely, že jich v naší ulici bydlí. Okamžitě si přivlastnily tento „krásný volný prostor“, jak jedno z nich zvolalo. Naše úplně obyčejná ulice se proměnila. Nic jsme přitom nepřidaly, jen jsme odstranily hlavní překážku, jež bránila dětem ulici využívat – rychle jedoucí auta. Děti si hrály svobodně, aktivně a radostně, chlapci i děvčata všeho věku společně. Poprvé se tu setkaly děti z různých škol. Rodiče ustoupili do pozadí a nechali je v jejich živlu, přičemž udržovali bezpečný prostor a vzpomínali na vlastní dětství.
Rostoucí hnutí
Myšlenka si začala získávat pozornost. Doslechli se o ní další místní rodiče a chtěli udělat totéž ve svých ulicích. Rada města Bristolu chápala potenciální přínosy tohoto velmi jednoduchého, nízkonákladového opatření pro veřejné zdraví a budování společenství a vypracovala strategii jeho podpory – první Vyhlášku o přechodných herních ulicích (Temporary Play Street Order, TPSO). Díky ní mohou obyvatelé každé ulice požádat o „otevření ulice hrám“ na několik hodin týdně.
Díky celostátnímu zpravodajství se na nás začali obracet rodiče z celé Británie se žádostmi o podporu realizace tohoto opatření v místě jejich bydliště, takže několik z nás založilo neziskovou organizaci Playing Out (Hrát si venku, playingout.net), která toto hnutí vycházející od rodičů podporuje a vyzývá k přijetí širších strategií a společenských změn k obnovení svobody našich dětí.
To bylo před dvanácti lety. Od té doby si v Bristolu a řadě dalších měst po celém Spojeném království pravidelně „hraje venku“ více než 1 500 ulic a sídlištních okrsků. Užitek z toho má zhruba 45 000 dětí a dohromady tak vznikl již jeden milion hodin „hraní venku“. Podle bristolského vzoru už vypracovalo strategii herních ulic přes 90 místních úřadů a myšlenka se rozšířila i do mnoha dalších zemí, mimo jiné do Německa, USA a Austrálie.
Jednou z předností tohoto modelu je skutečnost, že herní ulice iniciují a realizují místní obyvatelé. Proces je tedy nejen velmi nízkonákladový, ale též sbližuje sousedy, posiluje místní společenství, neboť jim dává pocítit vlastnictví venkovního prostoru, a vede k dalším aktivitám a změnám. Jde však také o spoustu práce, která si žádá určitý čas a odvahu: hovořit se sousedy, žádat o povolení, se všemi diskutovat, organizovat značení a hlídkování, udržovat to celé v chodu.
Věnujeme velké úsilí tomu, abychom porozuměli, co to znamená pro znevýhodněné lokality, kde děti ještě více potřebují hrát si venku, ale dospělí mívají méně času, méně možností, méně odvahy a čelí při realizaci takových aktivit mnohem většímu množství překážek. Zkoušíme různé modely podpory a různé verze modelu hraní si venku pro sídliště, kde nejsou nutné uzavírky ulic, ale hraní dětí venku brání celá řada jiných překážek.
Existuje stále více důkazů pozitivního vlivu herních ulic na děti i místní obyvatelstvo po celé Británii. Kromě těchto bezprostředních přínosů jsou herní ulice též katalyzátorem dlouhodobějších změn: zviditelňují děti na ulicích a ukazují, čeho všeho lze dosáhnout. Náš model také začíná vytvářet podmínky nezbytné k navrácení hraní si venku jako normální součásti života dětí: bezpečné ulice a prostor přede dveřmi, propojenější společenství, větší pochopení a podporu této myšlenky – a „kritické množství“ dalších dětí, které si hrají venku.
Play Streets nejsou sice dlouhodobým řešením, ale dokládají, že děti si chtějí hrát venku v blízkosti domova a když mají správné podmínky, tak to dělají. I to, že pro své děti si to přejí i rodiče a nakonec, že hraní si venku má obrovské přínosy pro samotné děti i celé společenství.
Výzvou pro politiky je nyní uvědomit si důležitost toho, aby si děti mohly hrát venku a bezpečně a nezávisle se pohybovat po své čtvrti, a pomoci nastolit změny nutné k tomu, aby ulice byly natrvalo bezpečnější a čtvrti měst přívětivější vůči dětem.
Autorka je spoluzakladatelka organizace Playing Out.
Text navazuje na mezinárodní konferenci o taktickém urbanismu pořádanou organizací Pěšky městem v říjnu 2023 v pražském CAMPu. Akce s podtitulem „Vyzkoušejte změnu“ představila krátkodobá i dlouhodobá řešení v oblasti urbanismu, která mají za cíl pomocí dílčích změn transformovat celkové přemýšlení o „městech budoucnosti“.