Foto pxhere.com
Už přes dvacet let bojují různé občanské organizace i jednotliví odborníci za to, abychom se připojili k civilizované Evropě a nezavírali malé děti do ústavů. Lidských i vědeckých argumentů pro to, že ústavní péče děti poškozuje, existuje nekonečná řada. Dítě pro svůj vývoj potřebuje navázat vztah, a pokud tu možnost nemá, může to mít vážné dopady po celý jeho život. Mezi problémy, s nimiž se děti z ústavní péče potýkají, patří neadekvátní reakce na stres, problémy se sebeovládáním a neschopnost budovat a udržovat vztahy. Děti poškozené ústavní deprivací jsou mnohem víc ohroženy bezdomovectvím a jejich děti často opět končí v ústavech.
Ať už liberál, konzervativec, socialista, anarchista, každý člověk by přece měl mít soucit s bezbranností malého dítěte a s jeho potřebou milovat a být milován.
Česká republika je jedna z posledních zemí v Evropské unii, která zavírá malé děti do ústavů. Změnit by to mohli poslanci, jenže ti stále naslouchají argumentům ředitelů těchto ústavů místo toho, aby se podívali, jak tyto problémy řeší v jiných zemích.
Je to ukvapené!
Většina z nás, kdo jsme vychovávali děti, si umíme představit, jak by nám bylo, kdyby naše miminka trpěla v ústavu, kde by plakala, aniž by je někdo pochoval. A jaké nedozírné důsledky by takový start do života měl na jejich rozvoj. Každý, kdo je schopný aspoň základní empatie, chápe, že bychom proti deprivaci dětí v ústavech měli konečně opravdu něco dělat. Každý kromě rozhodující části českých poslanců, kteří se nakonec rozhodli podle zjištění Jany Ustohalové z Deníku N nepodpořit novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Jedná se o poslanecký návrh Pirátů, ANO, STAN, TOP 09 a lidovců, který by postupně zamezil ústavní péči dětí do tří let. Menší rodinná zařízení by fungovala dál jen pro děti s vážným postižením či sourozence, pokud by pro ně nebylo možné najít pěstouny.
Argumenty, které zní ze zákulisí, jsou stále tytéž. Transformaci péče o ohrožené je třeba odsunout, protože nemáme dost pěstounů, je to příliš narychlo (považte, od revoluce uplynulo teprve třicet dva let!) a pokud nebudeme mít ústavy, děti budou končit na ulici. Zřejmě se nám tu budou po ulicích poflakovat kojenecké a batolecí bandy.
Námitka, že se první termín do roku 2022 nestihne, nemůže obstát. Lhůta se váže až ke konci roku a času na realizaci je tedy víc než rok a půl, a ne osm měsíců, jak se někteří poslanci domnívají. Dětí do jednoho roku, kterých se to týká, je navíc v kojeneckých ústavech aktuálně 33. Pěstounů volných na přechodnou dobu je 58, takže tyto děti trpí v ústavu naprosto zbytečně. Jako důkaz, že to jde, může sloužit i informace, že kraje, kde se o deinstitucionalizaci snaží, už kojeňáky nemají. Dětí do tří let, které by v ústavech neměly být do začátku roku 2024, je aktuálně 228 včetně zmíněných třiatřiceti.
Pěstounů není málo, málo je práce s rodinami
Problém nedostatku pěstounů v dlouhodobější perspektivě by navíc nevyřešilo navýšení jejich počtu, ale lepší, respektive aspoň nějaká sociální práce s rodinami. Aktuálně se pomoc státu omezuje na to, že rodičům, kteří přijdou o bydlení nebo bydlí na ubytovně, navrhne, ať dají děti dobrovolně do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, protože jinak jim je budou muset odebrat, a návrat do rodiny tak bude mnohem složitější.
Ubytovny jsou lidí, kteří mají děti v ústavech, plné. Řada z nich se odloučením trápí, o svých dětech mluví a sní o tom, že se stane zázrak a oni si je budou moct vzít zpátky. Jenže nejsou s to svou situaci vyřešit a najít si bydlení, které se bude zdát sociálním pracovníkům dost dobré. Mnohým z nich dělá problém orientovat se v naší společnosti a mívají snížené rodičovské kompetence, protože sami vyrostli v ústavu. Místo toho, aby stát tyto rodiny podpořil a pomohl jim některé kompetence získat, děti jim fakticky odebírá, i když s tím oni často pod nátlakem a ze strachu souhlasí.
Koncem devadesátých let jsem viděla dokumentární film o ústavní péči, ze kterého bylo velmi dobře patrné, jak děti v ústavech trpěly. Mluvila tam mimo jiné obhájkyně ústavní péče a až s nelidským chladem vyjmenovávala důvody, proč je dobře, když jsou děti v ústavu. Mezi ty hlavní důvody patřil především ústavem zajištěný řád a nepřekvapivě i hygiena. Říkala jsem si tehdy, to je fakt strašná soudružka, ještě že se to změnilo a za pár let už malé děti nebudou v ústavech vůbec.
Šeredně jsem se spletla. Víc než dvacet let poté tu vedeme debatu, kterou válcují argumenty ústavní lobby. Je přitom lhostejné, jakou hodnotovou orientaci člověk má. Ať už je liberál, konzervativec, socialista, anarchista, každý člověk by přece měl mít soucit s bezbranností malého dítěte a s jeho potřebou milovat a být milován. Každý by taky měl umět pochopit, jak moc je takové kruté jednání k dětem nevýhodné i pro společnost. A žádný světonázor nebrání v tom přečíst si dnes už i vědecké argumenty – nejen z oblasti psychologie, ale třeba i neurologie – o tom, jaká je deprivace malých dětí v ústavech zrůdnost. Snad jen lidé, kteří jsou schopni dehumanizovat ty druhé, mohou být k osudu těchto dětí lhostejní. A vypadá to, že přesně takoví lidé tvoří podstatnou část poslanecké sněmovny.
Autorka je redaktorka Alarmu.