V dokumentu Česká RAPublika si rapper Hugo Toxxx stěžuje, že v Česku je metal tak hluboce zakořeněný, že i na hiphopových koncertech fanoušci v okamžicích největší euforie hrozí paroháčem. Nelze než souhlasit, každý z mé generace v mládí poslouchal heavy metal, a kdo tvrdí, že ne, ten ho poslouchá dodnes. Když se ale před pár lety na festivalech elektronické a indierockové hudby jako Creepy Teepee, Stimul či Sperm začaly objevovat postavičky v tričkách Iron Maiden či Judas Priest, trochu jsem se ošíval. Ještě na začátku tisíciletí bylo totiž máloco tak zoufale „uncool“ jako metal a přiznat se k provinilým potěšením z tohoto žánru znamenalo vyloučit se z klubu takzvaných hudebních fajnšmekrů. Pak se ale objevily kapely jako Sunn O))), Boris nebo Pelican a metal začal prožívat renesanci i v těchto kruzích.
Na konci nulté dekády přišel do módy black metal – točily se dokumenty o historii scény, vycházely knihy a bubáci ve warpaintu pronikli do galerií. Ne snad, že by všichni hipsteři automaticky začali poslouchat staré kazety Mayhem a Darkthrone, ale přihlásit se skrze estetiku (trička, mikiny, nášivky) k žánru, který vždy tvrdohlavě stál mimo všechny trendy a nikdy se nezaprodal, znamenalo nabrat sociální kapitál tak cenný ve světě, v němž se všichni kvůli holému přežití zaprodávat musíme. Netrvalo dlouho a metalová trička začaly nosit i popové celebrity jako Megan Fox, Miley Cyrus nebo Lindsay Lohan. To všechno samozřejmě k malé radosti členů skutečné metalové subkultury, která celé dekády žila na okraji pozornosti a vlna pozérů bylo to poslední, o co stála. „Smrt falešnému metalu“ – to bylo heslo, s nímž potírali průnik hipsterů do své kultury. Marně samozřejmě.
Šířit černé semeno kozla
Když nadnárodní oděvní koncern H&M vypustil minulý týden sérii triček a mikin s logy fiktivních blackmetalových kapel, nedalo se dělat nic jiného, než nad tím pokrčit rameny. Svět módy na metalu už nějaký čas úspěšně parazituje: v roce 2008 nechala brazilská návrhářka Alexandre Herchcovitch pochodovat modelky po molu ve warpaintu a její britský kolega Kokan Dozai se proslavil luxusními (a přitom dost odpudivými) modely s pseudometalovými nášivkami, které si oblíbily hvězdy jako Kanye West nebo Chris Brown. V souvislosti s H&M a metalem by tak vlastně neměla otázka stát: „Proč?“, ale spíše: „Proč až teď?“ Nakonec, stejná firma nedlouho předtím oznámila, že získala právo na prodej triček s designem kapel Slayer, Metallica nebo Guns’N’Roses. V jejich řetězcích budou brzy dostupná za nižší cenu než na koncertech kapel.
Netrvalo dlouho a metalová trička začaly nosit i popové celebrity jako Megan Fox, Miley Cyrus nebo Lindsay Lohan. To všechno samozřejmě k malé radosti členů skutečné metalové subkultury, která celé dekády žila na okraji pozornosti a vlna pozérů bylo to poslední, o co stála.
Od zveřejnění prvních obrázků se trička s logem fiktivní kapely Mortus či chaotickým designem evokujícím křiváka s nášivkami stala objektem hořkého výsměchu metalové komunity. Ten ale některým nestačil. Velmi záhy se na internetu objevila videa představující jednotlivé kapely z triček H&M na fotografiích i v hudebních ukázkách. A jejich linkované facebookové stránky zvaly na koncerty, prodávaly desky a další merchandise. Kdo by mohl odolat legendární malajské skupině YVAEH natáčející písničky o nemocech ženského pohlavního ústrojí (hit Vaginal’s Juice Dripping into Cadaverous) nebo mexickému jednočlennému projektu Mortus s životním cílem „sloužit všemohoucímu Satanovi a šířit černé semeno kozla po všech zemích“. Ke hře se ochotně přidali i fanoušci, kteří pod video na YouTube připisovali příspěvky s vlastními vzpomínkami na kapely jako třeba: „Jeden z mých norských metalových kámošů, týpek jménem Rigor Mortisem, měl původně zpívat s Blast, ale pak členové kapely zjistili, že je na to příliš tuhý.“
Trochu jako vlk
Fikce to byla dokonalá, ale nebyl to jen pouhý vtip. Když totiž z příspěvků na Facebooku vyšlo najevo, že některé kapely z triček mají poměrně úzké vazby na neonacistické křídlo blackmetalové subkultury, začaly se na H&M obracet lidskoprávní organizace a některá média zveřejnila pohoršené komentáře. Všichni si navíc dobře pamatovali ostudu, kterou si řetězec H&M utrhl vloni, když prodával oblečení s bizarním nátiskem lebky uvnitř židovské hvězdy. Korporace se samozřejmě ohradila, že kapely jsou falešné – a teprve v tu chvíli vyšlo najevo, že za profily stojí finští metaloví aktivisté shromáždění pod hlavičkou organizace Strong Scene Production. Falešné profily s kontroverzními informacemi představovaly do detailů promyšlenou formu odvety metalového undergroundu proti oděvní firmě. „Chtěli jsme ukázat, že nemůžete komercializovat subkulturu, aniž byste věděli o jejich různých aspektech,“ prohlásil v mailovém rozhovoru pro portál Noisey jistý Henri Sorvali vystupující jako mluvčí party tvářící se na internetu jako promotérská agentura. „Metalová scéna je různorodá, kontroverzní a trochu jako vlk, kterého nemůžete uvázat na řetěz a očekávat od něj, že se bude chovat jako pes,“ dodává Sorvali.
Metalisté chytře vrátili úder korporaci, která jim krade jejich kulturu. H&M se samozřejmě z nařčení, že prodává trička neonacistických kapel, rychle otřepe, subverzivní internetová kampaň Strong Scene nicméně nepochybně vstoupí do análů kulturního jamování a adbustingu. Ovšem o tom, že bude pokračovat vytěžování metalu a jeho sociálního kapitálu, není pochyb. Jeho zásadovost a sveřepost jsou totiž dnes v popkultuře nedostatkové zboží.
Autor je hudební publicista.