Kurdské milice Lidové obranné jednotky (YPG) a Ženské obranné jednotky (YPJ) v neděli v Praze oficiálně otevřely svou evropskou kancelář. Slibují si od ní, že napomůže rozvíjení spolupráce mezi syrskými Kurdy a evropskými státy. Našemu serveru při této příležitosti poskytl exkluzivní rozhovor zástupce spolku YPG Evropa Šeruan Hasan.
Víme, že existuje velký počet kurdských politických skupin. Koho přesně u nás zastupujete?
Zastupuji zde kurdské obranné jednotky YPG a YPJ, které hrají zásadní roli v současném boji proti islámskému terorismu v Sýrii. Bojujeme proti silám, které neohrožují pouze naši vlast, ale i Českou republiku, Evropu a celý civilizovaný svět.
Proč jste si pro své evropské sídlo vybrali zrovna Prahu?
Máme pocit, že etapy české moderní historie se trochu podobají kurdskému boji za svobodu a nezávislost, ať již jde o dobu, kdy Češi existovali v područí rakouského mocnářství a bojovali o samostatnost, nebo o československou snahu o socialismus s lidskou tváří v roce 1968 či sametovou revoluci z roku 1989. V české historii jako bychom viděli vlastní boj za demokracii a lidská práva. Za důležité považujeme také skutečnost, že Česko je sekulární, laický stát, v němž je náboženská svoboda, ale náboženství je přitom soukromou záležitostí člověka, která se nemíchá do politiky. Zhruba z těchto důvodů a díky těmto historickým tradicím jsme tudíž vybrali Prahu za své sídlo.
V první řadě nám jde o to, aby všechny národy dané oblasti spolu žily v míru a žádný z nich nebyl utlačován a vykořisťován druhým.
K hodnotám, jako je sekularismus a demokracie, se zcela jistě hlásí více států EU, než pouze Česká republika. Mnoho z nich si prošlo i různými formami útlaku. Česko v tom není zas tak výjimečné…
Je jistě pravda, že podobnými peripetiemi prošla řada států a národů, ale pro nás je navíc důležité, že s Československem je svázán osud některých významných kurdských osobností, které zde v minulosti studovaly. Například předseda kurdské demokratické strany Iránu profesor Abdul Rahman Ghassemlou zde učil na vysoké škole a později byl zavražděn ve Vídni. Nerad bych umenšoval vliv a důležitost ostatních evropských národů, ale zároveň musím zopakovat, že především historický moment pražského jara považuji za naprosto jedinečný.
Události v Rojavě jsou řadou osobností současné levice označovány za analogii k událostem občanské války ve Španělsku. Mohl byste přiblížit, v čem spočívá projekt takzvaného demokratického konfederalismu v Rojavě?
Dle mého to není zcela přesná analogie. Ve Španělsku proti sobě stály dvě odlišné politické síly jednoho národa – republikánská levice bojovala s fašistickou pravicí. U nás je ale jiná situace, my bojujeme s islámským terorismem skupin, jako je Dáeš nebo Fronta al-Nusrá. V Kobani proti nám stáli lidé z osmdesáti států, kterým jsme museli vzdorovat. Když bojovali s námi, útočili hlavně na emancipační snahy, které v dané lokalitě představujeme, útočili na demokracii a lidská práva.
Co se naší ideologie týče, jsme levicovou silou spíše v sociálně demokratickém smyslu. Především ale usilujeme o rovnoprávnost, a to včetně té genderové, mezi muži a ženami, což na Blízkém východě není zrovna obvyklé. V Rojavě je povinná padesátiprocentní kvóta zastoupení žen, a to na každé myslitelné pozici. Na každé úrovni je zdvojená funkce, kterou společně vykonává žena i muž. Postavení žen bývá vždy dobrým ukazatelem úrovně svobody. Tam, kde není žena svobodná, žádná svoboda neexistuje. Myslím, že to je prvně v historii Středního východu, kdy tolik žen přímo bojuje ve válce a v takové míře se podílí i na veřejném životě společnosti. Naše politika tedy nutně směřuje i proti roli islámského fundamentalismu v regionu, který za posledních 1500 let nikdy nepřinesl nic dobrého. Chceme zničit systém, v jehož rámci dochází k utlačování a zotročování lidí na základě náboženské nenávisti. Aby se nic podobného už nemohlo opakovat.
V případě PKK se v posledních letech zmiňuje jejich odklon od tradiční marxleninské ideologie. Jak je tomu v tomto směru u YPG a YPJ?
Časy se neustále mění a s nimi se proměňují i ideologie, které nutně nevypadají stejně jako v dobách Hegela a Marxe. S dobou se mění i strategie a uvažování politických sil, které nechtějí ve svém vývoji ustrnout, takže se nutně vyvíjejí i naše postoje. Chceme totiž být součástí dnešního demokratického světa, což nějaké posuny předpokládá. V zemích Středního východu je ale podobné snažení často nahlíženo velice odmítavě, protože je neobvyklé. V Rojavě zatím není ta pravá chvíle na nějaké hluboké disputace mezi politickými filosofy, mnohem více jde o každodenní praxi a samozřejmě válku, v níž bojujeme. V první řadě nám jde o to, aby všechny národy dané oblasti spolu žily v míru a žádný z nich nebyl utlačován a vykořisťován druhým.
Jaký je vtah YPG a YPJ ke Kurdské straně pracujících a k jejímu vězněnému vůdci Abdullahovi Ocalanovi?
Po celém světě je běžné, že se nějaké politické síly inspirují nebo přímo hlásí k nejrůznějším skupinám. V případě Ocalana a PKK bychom našli asi celou řadu organizací, které považovaly své snažení za podobné tomu, jež představovala PKK, a přitom pocházely z úplně jiné části světa. Nemusely přitom mít žádný přímý styk s PKK a nemusely s ní mít cokoliv společného. Ocalanovy současné názory považují za pokrokové některé síly v Latinské Americe a na Středním východě. I my v nich nacházíme sympatické momenty, ale vůbec to neznamená, že bychom byli stejní a že bychom byli součástí jedné konkrétní politické síly. V mnoha ohledech ale máme s různými skupinami na syrsko-irácké frontě společného nepřítele – islámský fundamentalismus. Když Dáeš zaútočil na Jezídy, tak jsme byli spolu s PKK a Peshmergy jedinou silou, která otevřela a uchránila koridor, jímž mohli unikat genocidě. S těmito silami máme 1500 kilometrů společné hranice, to ale neznamená, že v jakémkoli smyslu podléháme jejich velení a politickému vlivu. Na místě je mluvit hlavně o společném cíli, a sice zničení islámských radikálů.
Jaký je vlastně přístup YPG a YPJ k jednotlivým náboženstvím, jež mají v Sýrii své věřící?
Pro nás je důležité, aby všechny národy i náboženství v Sýrii dokázaly žít v míru a demokracii. Myslím, že to je první případ v historii Středního východu, kdy dochází k tomu, že například naši muslimští bojovníci v rámci svých vojenských operací chrání kostely a křesťany před radikálními islamisty. Například ve městě Sere Kanye zemřelo pět bojovníků YPG při obraně křesťanského kostela. V našich řadách bojují Kurdové, kteří jsou muslimové, křesťané, ale také Jezídové, Arabové a ateisté. To je pro mne největší důkaz toho, že zde existuje společný zájem. Všem jde přitom o radikální změnu systému.
Pokud by Turecko nekladlo překážky postupu kurdských jednotek a zároveň by se jim dostalo podpory ze strany mezinárodní aliance, myslíte, že by samotní Kurdové byli schopni porazit Dáeš a Frontu Al-Nusrá?
Celý svět ví, že mezi Kobani a Afrinem je lokalita, v níž operuje Dáeš. Právě tudy přitom proudí zbraně z Turecka k islámským radikálům. Vždy, když se snažíme místo obsadit, tak jsme bombardováni Erdoğanovým režimem. O tomto evidentním spojenectví přitom téměř nikdo nemluví. Každý by ale měl vědět, že ekonomika Dáeše závisí z většinové části na nepříliš dobře utajované a Západem přehlížené spolupráci s Tureckem. Tudy proudí ropa, zbraně, lidi i potraviny. Erdoğan by skutečně nejraději obnovil Osmanskou říši, což by Evropu mělo zajímat stejně jako jeho vnitropolitické působení a válka proti Kurdům. Turecká armáda každý den zabíjí Kurdy ve městech na jihovýchodě Turecka, svět to vidí a mlčí k tomu. Čtyřicet milionů Kurdů na Blízkém východě ale již nechce žít pod útlakem islamismu (ať již v takzvaně umírněné podobě Erdoğana nebo v podobě Daeshe) a budeme proti němu bojovat veškerou silou, kterou máme.
Proti Dáeši jsme válčili už v letech 2013 a 2014 a bez jakékoliv pomoci. Poté nám pomáhaly mezinárodní síly pod vedením Spojených států. Dnes už celý svět včetně Ameriky tuší, že jediní Kurdové dokážou porazit islámské teroristy. Dařilo se nám to ostatně už dříve a bez jakékoliv podpory. Kdybychom dostali logistickou i materiální pomoc od Evropy a USA, asi bychom s Dáešem a ostatními skupinami dokázali skoncovat. A samozřejmě, kdyby jim přestalo pomáhat Turecko. Jsme také schopni poskytnout útočiště všem, kteří uprchli před válečným konfliktem do Evropy. Pak by mohli opět žít v Sýrii a nemuseli by zůstávat v Evropě. V našich oblastech máme tisíce a tisíce arabských uprchlíků. Přitom nedostáváme žádnou materiální ani ekonomickou podporu. Přesto jim pomáháme, jak můžeme. Vidíme přitom, že podpora ze Západu šla mnohdy různým skupinám, které pro uprchlíky nic neudělaly a peníze si pak rozdělily mezi sebou.
Jak by podle vás měla vypadat budoucnost Kurdů na Středním východě? Směřuje YPG/YPJ k nějaké autonomii, nebo ke kurdskému státu?
Žádné národní, centralizované státy už nechceme, a tedy ani nepožadujeme. Chceme federaci všech národů, které žijí na Středním východě. Systém, který tam byl zaveden, prostě nefunguje. Takže musíme zavést jiný, který zaručí, že tam budou moci různé národy žít v míru a demokracii.
Syrská opozice mimo Sýrii (někteří jsou ve Vídni, jiní v Kanadě apod.) chce vyměnit pouze jednoho člověka; změnit vedení režimu, ale ponechat stávající systém. Podle nás se musíme shodnout na nové ústavě, nějakém federálním uspořádání. O tom se má vést debata, a to v co nejširším kruhu. Naším cílem totiž rozhodně není pouze odstranění jednoho člověka.
Většina syrské opozice bere stále náboženství jako řešení dané situace. S tím nemůžeme souhlasit. Naším cílem je sekulární ústava, požadujeme, aby různé etnické i náboženské skupiny mohly žít na syrském území bez konfliktů. Každá ze soupeřících stran syrské opozice, které se před nedávnem účastnily schůzky v Ženevě, touží po moci a chce se sama ujmout vedení. Proto se dokážou shodnout v jediném bodu: odmítají myšlenku federálního uspořádání Sýrie. Když se ale podíváte na výsledky arabského jara například v Libyi i jinde, tak zjistíte, že odstranění jednoho člověka bez změny celého systému vedlo vždy jen k vítězství islamistických skupin.
Jaké jsou vaše vztahy k dalším aktérům války v Sýrii, jmenovitě k Assadově režimu, Rusku a Američanům?
Turecko se stále snaží tvrdit, že jsme spojeni s Asadovou diktaturou. To není pravda, proti Asadově režimu jsme vždy bojovali a s Američany jsme zase koordinovali boj proti islamistům. Jsme ochotni se spojit se všemi demokratickými silami, jež bojují proti Dáeši a ostatním radikálním skupinám.
O setkání s vámi v Česku z politické scény projevují zatím zájem hlavně některé menší pravicové strany. Víte o tom, že mají často velmi islamofobní a nacionalistické názory?
Přicházíme do kontaktu s mnoha různými lidmi. V naší situaci potřebujeme jakoukoli pomoc a sejdeme se s každým, kdo nám nabídne pomocnou ruku. To ale neznamená, že sdílíme jejich názory nebo máme společnou ideologii.
Rádi bychom navázali kontakty s různými stranami, chceme zde rozvíjet partnerství, protože zde existuje zřetelný společný zájem. Teroristické útoky v Bruselu dokazují, že válka už je tady. Námi ovládaná území mají společnou hranici s Dáešem v délce šest set kilometrů. Jsme v první linii a bojujeme. A potřebujeme pomoc od každého, kdo nám ji může nabídnout. Nemáme sice vlastní stát, ale přesto chceme být vašimi spojenci. Jsme součástí krutého boje, a když se nám dostane podpory, můžeme výrazně oslabit Dáeš, nebo jej dokonce porazit, což by samozřejmě snížilo riziko teroristických útoků v Evropě.
Jaký očekáváte bezprostřední vývoj událostí v Sýrii a jak by do něj mohla zasáhnout vaše mise v Praze?
Situace v Sýrii je závislá na příliš mnoha faktorech, které lze jen velmi těžko odhadovat. Co se týče našeho zdejšího působení, už jsme se setkali s některými představiteli českého státu, a pokud s námi česká vláda zahájí nějaké jednání, jsme připraveni vysvětlit, jak nám lze pomoci při řešení bezpečnostní i uprchlické krize v Sýrii.