Recep Tayyip Erdogan. Foto NATO, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Celé Turecko v průběhu nedělní noci s napětím sledovalo sčítání hlasů prezidentských a parlamentních voleb, podle mnoha expertů možná nejzásadnějších v historii země. Voliči mohli rozhodnout o konci nepřetržité dvacetileté vlády Recepa Tayyipa Erdogana a jeho strany AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje), jehož protivníkovi, Kemalu Kiliçdaroglu z opoziční CHP (Republikánská strana lidu), poslední volební průzkumy přislibovaly dokonce přes 50 procent, což by znamenalo vítězství již v prvním kole. Přes velká očekávání, že „léto znovu přijde“ (hlavní slogan Kiliçdaroglovy kampaně), ovšem Erdogan upevnil své vítězství na 49 procent. Naděje a optimismus zbylých necelých 45 procent populace, které volily jeho oponenta, tak výrazně poklesly.
Druhé kolo, od kterého nás nyní dělí necelé dva týdny, si mnoho z nich nepřálo, očekávajíce tradičně chaos a drama v ulicích. S velkou výhodou do něj navíc vstupuje Erdogan, jemuž pravděpodobně také poputuje většina z pěti procent překvapivých hlasů třetímu, ultranacionalistickému kandidátovi Sinanu Oganovi. Výhru Erdogan konsolidoval i v parlamentu, jehož nové zastoupení reflektuje nepříjemný globální politický trend – krizi levice ve prospěch ultrapravicových a nacionalistických stran.
„Děda“ Kemal
I tak Kemal Kiliçdaroglu přes nedělní hořkou porážku ukázal, že sjednotit rozpolcenou opozici v Turecku není zcela nemožné. Do voleb vstupovala jeho středo-levicová CHP v šestikoalici s ideologicky velmi odlišnými stranami včetně nacionalistické İyi parti (Strana Dobra) a dvou stran, které založili bývalí členové Erdoganovy vlády Ali Babacan a Ahmet Davutoglu. Strategie „stolu šesti“ (nebo také „národní koalice“) byla především postavena na co nejrychlejším vzkříšení ekonomické situace (prostřednictvím nalákání zahraničních investic), návratu k parlamentní demokracii a přijetí nové ústavy. Ačkoliv se koalice (nebo alespoň CHP) profilovala také jako feministická a proLGBTQ, pro mnohé levicově smýšlející voliče a mladé (jež tvoří 32 procent turecké populace) byla její volba právě pro spojení s dalšími pravicovými stranami nepřijatelná a svůj hlas dali Yeşil Sol parti (Zelená levicová strana, která se spojila s prokurdskou HDP) a nebo nově do parlamentu kandidující Tip (Turecká strana pracujících), jež si zapsala příjemný debut – v parlamentu ji zastoupí 4 kandidáti.
Právě odtržení od politické reality v opozičních sférách dopadlo krutě na sekulární, vzdělané a urbanizované obyvatelstvo, které pevně věřilo, že další roky prožije v prostředí svobody slova a nezávislosti justice.
Je ještě brzy tvrdit, zda strategie národní koalice selhala, jisté ovšem je, že nedokázala přesvědčit ty, jichž se nyní nejvíce dotýká ekonomická krize. V jednom z pravidelných videí, které Kemal Kiliçdaroglu natáčí ze své skromné kuchyně a kde se prezentuje v ostrém kontrastu s Erdoganem coby klidný a moudrý „dede“ (děda), jenž v ruce drží cibuli a přímo viní Erdogana z toho, že si ji mnozí kvůli obrovské inflaci nemohou dovolit – její cena mezi lety 2016 a 2022 vzrostla z 1,8 TL na 30 TL, zatímco minimální mzda je 40 TL na hodinu (turecká lira má přibližně stejnou hodnotu jako česká koruna, pozn. red.).
Výsledky voleb nicméně ukazují, že tito lidé se od AKP neodvrátily k CHP, ale k nacionalistickým stranám MHP (Strana národního hnutí), která doposud vládla v Republikánské koalici a nyní si výrazně polepšila, a Yeniden Refah Partisi (Strana znovu blahobyt), xenofobní a fašistické straně, jež dosáhla na neuvěřitelných 2,84 procenta a tím, že se přidala do Národní koalice k AKP a MHP vstoupí s pěti poslanci do parlamentu (práh pro vstup samostatně je 7 procent).
Turecko se tak připsalo na seznam zemí, ve kterých dochází k vyprazdňování politického středu – CHP se vznikem Národní koalice ekonomicky stočila výrazně doprava. Politicky nezastoupené pracující třídě, která je v Turecku navíc většinou nábožensky smýšlející, tak nezbývá nic jiného než své naděje vložit do extrémní pravice.
Jsem alevita
Víra a náboženská identita se znovu k překvapení mnohých ukázala být důležitější než ekonomická a materiální nejistota. Centrální Anatolie, tradičně pevná voličská základna AKP se v pondělí nad ránem zabarvila celá do žluta a Erdogan za jásotu davu přednesl oslavný projev z balkonu svého paláce v Ankaře. „Určitě budu volit prezidenta Erdogana, protože je věrný své víře,“ „ekonomika je pro nás až na druhém místě,“ říkají obyvatelé města Kayseri nedaleko od Ankary v reportáži pro Al-Džazíru. A vskutku, CHP kvůli své sekulární povaze a kemalistickému dědictví pro muslimské voličstvo prostě nepřipadá v úvahu. Média, jichž většinu v zemi vlastní nebo kontroluje Erdogan, tomu velmi napomáhají a živí obraz CHP coby antimuslimské (někteří si představují, že pokud vyhraje, nebudou moci chodit do mešity) a prozápadní, zároveň mobilizují homofobní a antiLGBTQ diskurz, v jehož jádru stojí představa narušení tradiční formy rodiny.
Kemal Kiliçdaroglu je přitom sám alevita, příslušník odnože šíitského islámu, která v Turecku tvoří pětinu obyvatel, výraznou menšinu oproti sunitskému islámu. Až do minulého měsíce se Kiliçdaroglu ke své muslimské identitě nehlásil a několikrát byl dokonce Erdoganem takticky obviněn za hříchy, kterých se CHP v minulosti na alevitské menšině dopustila (viz takzvaný Dersimský masakr). Video „Jsem alevita“, které Kiliçdaroglu zveřejnil před necelým měsícem, tak přišlo velmi nečekaně a během dvou dní jej na Twitteru zhlédlo 28 milionů lidí.
Mezi konzervativci vyvolalo poprask a mnozí jej dokonce označili za herezi (jistě také přispělo k volbě protikandidáta od mnoha sunitských muslimů). Experti se shodují, že naopak sympatie mohlo vyvolat u tradičně marginalizovaných skupin, jako jsou Kurdové či lidé identifikující se jako queer. Ačkoliv ve videu Kiliçdaroglu nabádá, k tomu, „abychom se již nebavili o identitách“, a snahu o sjednocení podporuje i gesto srdce, jímž zdraví své voliče, jeho identita stojí v samém centru kampaně. Apel by tak mohl mít vliv i na mladé, jež především ve velkých městech trápí krize společenské imaginace a nepochopení pro druhou polovinu obyvatel.
Demokracie nejsou pouze volby
Právě odtržení od politické reality v opozičních sférách dopadlo krutě na sekulární, vzdělané a urbanizované obyvatelstvo, které pevně věřilo, že další roky prožije v prostředí svobody slova a nezávislosti justice. V městské části Kadıköy v Istanbulu, ve které od září žiji, dostal Kiliçdaroglu přes 80 procent hlasů. Před volbami panoval obrovský optimismus, dokonce až jistota, že Erdogan tentokrát opravdu prohraje.
Stačilo se ovšem přesunout dál do asijské části, do městské čtvrti Pendik obývané většinou konzervativními a staršími obyvateli, kde jsem sledovala sčítání hlasů ve volebních místnostech a obraz, jenž jsem měla ze své „bubliny“, byl okamžitě narušen. Každé dva ze tří hlasů putovaly AKP a Erdoganovi a objevil-li se hlas pro MHP, u uren pověření neskrývali své nadšení zvolajíce „maşallah“ (bravo). Volební mapa byla znovu rozdělena takřka ve dví – pouze velká města a Kurdy obývaný region se zabarvily do červena.
I přesto, že je Turecko podle indexů demokracie kompetitivním autoritářstvím a volby jsou jednou z jeho posledních demokratických institucí, světová média jej bez ostychu demokracií nazývají. Nebezpečí tohoto diskurzu pramení v neidentifikování různých manipulací a ovlivňování, ke kterým v takovýchto režimech i v rámci „kompetitivnosti“ dochází. Stabilním nástrojem je například nerovný vysílací čas kampaní kandidátů, manipulace s výsledky přímo ve volebních místnostech či následující vysílání nepravdivých výsledků při oficiálním sčítání, jak to opět ukázala státní Anadolu Ajansı, jejíž výsledky se v neděli od druhé agentury Anka v některých případech lišily až o 5 procent.
„Turecko je jednou z nejsilnějších demokracií,“ prohlásil Erdogan při svém „balkonovém“ projevu po prvním kole a nastavil diskurz, jenž by zahraniční média neměla tak jednoduše přijímat. „Druhá polovina“, velmi zklamaná a zoufalá z výsledku voleb, by totiž mohla demokracii přestat věřit úplně, a to i přesto, že volební proces v Turecku má daleko k tomu, jak by volby měly probíhat. Již včera zaplavil sociální sítě hashtag #oylaryenidensayılsın (ať se znovu počítají hlasy) poté, co opoziční strany upozornily na rozdíly mezi daty YSK (Nejvyšší volební úřad) a daty z volebních místností ve prospěch vládnoucí koalice. Byť se nejedná o dramatická čísla a YSK mluví o technické chybě během zadání dat do systému, například v kurdském regionu byla za přítomnosti právníků odhalena praktika připsání veškerých hlasů putujících Yeşil Sol parti nacionalistické MHP.
Kurdové, Syřané a zemětřesení
K překvapení mnohých Erdogan „demokraticky“ zvítězil také v 7 z 11 regionů, které byly před necelými čtyřmi měsíci postiženy dvěma ničivými zemětřeseními, jež odhalily léta praktikovanou korupci a nedbalost ve výstavbě budov a infrastruktury v regionu citlivém na pohyb tektonických desek. AKP pak dokonce převládla v celých 10 z 11 regionů. I přes silnou kritiku nedostatečné a pomalé odpovědi na zemětřesení a navzdory vlnám hashtagů volajících na sociálních sítích „kde je stát?“, se většina voličů opět rozhodla pro stávající vládu. Mnozí z nich totiž stále věří, že byť se Erdogan dopustil nedbalostí, on jediný dokáže region dát znovu do pořádku. Někteří pak jako hlavní důvod uvádějí podporu, kterou pár měsíců před volbami Kiliçdarogluovi vyjádřila prokurdská strana HDP.
Kurdská „otázka“ se jako vždy ukázala být ve volbách zásadní, ať už tak naznačuje naprostá nepřijatelnost volit kandidáta, jenž je Kurdy podporován, či to, pro koho Kurdové hlasovali (Kurdů žije v Turecku téměř 15 milionů). Jak prezident Erdogan, tak jeho protikandidát Kiliçdaroglu ve svých agendách pro léta perzekvované Kurdy nemají místo, pár měsíců před volbami od nich ovšem rychle nahánějí sympatie. Erdogan a AKP je většinou získá na základě náboženství (Kurdové jsou muslimové), Kiliçdaroglu pak v rámci prezidentských voleb coby lepší kandidát než stávající, nicméně v parlamentních volbách je dát hlas CHP (opět na základě kemalistického dědictví) pro Kurda jednoduše nemyslitelné. V kurdských provinciích tak tradičně zvítězila Yeşil sol parti.
Snad ještě více klíčová se v letošních volbách ukázala být „uprchlická otázka“. Turecko dlouhodobě trápí absence mechanismů kontroly a integrace syrských uprchlíků, kteří do země nepřetržitě proudí od roku 2014 kvůli občanské válce v Sýrii. Erdoganova vláda přijímá bohaté dotace (úplatky) od Evropské unie, které ovšem do uprchlíků nijak neinvestuje. Výsledkem je masivní nenávist vůči Syřanům a jejich velmi prekérní a nejistá situace. Mnoho z těch, kteří mohli v zemi volit, tak bez váhání dali hlas Erdoganovi, jelikož ten jim brány do země otevřel. Ačkoliv jejich životy nejsou růžové, věří, že se v budoucnosti dostanou do Evropy, jak jim ostatně Erdogan slibuje a čímž také „straší“ Evropskou unii. Naopak Kemal Kiliçdaroglu, snad v nejslabším místě své kampaně, hovořil o okamžitém zaslání syrských uprchlíků zpět do Sýrie, a dal tak najevo, že vyhoví přáním mnoha tureckých obyvatel, a to i těm, jež smýšlí levicově a antirasisticky.
Kılıçdaroğlu'ndan yeni video: Buradayım be buradayım, sonuna kadar buradayım pic.twitter.com/rE2n9daLce
— duvaR (@gazeteduvar) May 15, 2023
Jsem stále tady
AKP je velice organizovanou stranou a tradičně praktikuje kampaň „ode dveří ke dveřím“, jež u neurbanizovaného voličstva výrazně funguje. Podobný úspěch sklízí také u prvovoličů, u nichž „stačí zaklepat na dveře a dát peněžní dar“. Netransparentnost tohoto druhu mohla napomoci mylnému odhadu průzkumů, jež předpovídaly Erdoganův pád již v prvním kole, ke kterému přišlo historicky rekordních 89 procent voličů. Erdogan nakonec předčil svého protivníka o více než 2,5 milionů hlasů a předběžné analýzy nyní naznačují, že Turecko zůstane pod jeho vládou.
Ačkoliv AKP v parlamentních volbách dost výrazně oslabila (ztratila 28 zástupců), jeho republikánská koalice, ve které nově nastoupí 5 poslanců i Yeniden Refah Partisi, získala většinu – dohromady 322 z 600 křesel. Naopak národní koalici zastoupí pouze 213 poslanců a na zbylých 65 křesel usedne koalice Práce a svobody (Yeşil sol parti a Tip). Pro tradičně marginalizované, ale také pro ženy, které trpí následky odstoupení z Istanbulské úmluvy a vysokému číslu domácího násilí a femicid, nové zastoupení nevypadá slibně. Pro jejich vítězství bude muset Kemal Kiliçdaroglu mobilizovat osm milionů voličů, kteří k prvnímu kolu nepřišli a další téměř tři miliony těch, kteří sice řekli své ne Erdoganovi, ale ve prospěch Sinana Ogana. I kdyby 28. 5. zvítězil, prosazování agendy ve výrazně žlutém parlamentu bude velmi obtížné. Pro mnohé jsou již nynější výsledky naprostou katastrofou.
První zveřejněné video „dědy“ Kemala po prvním kole, ve kterém několikrát udeří rukou do stolu a tvrdším tónem prohlašuje, že „bude bojovat do poslední chvíle, protože jsem stále tady,“ naznačuje, že možná opustí obraz pracovitého úředníka a přiblíží se obrazu charismatického rázného lídra, u nějž historie ukazuje, že u tureckého voličstva sklízí největší úspěch.
Autorka studuje sociokulturní antropologii a v Turecku se věnuje výzkumu.