Foto Xavier Dengra, Wikimedia, CC BY-SA 4.0
Španělsko letos zažívá supervolební rok. Po květnových regionálních volbách jsou teď na programu ty celostátní. V nich bude pozornost mimo jiné upřena na Barcelonu, kterou v květnu po tvrdém vyjednávání a s pomocí lidoveckých rivalů ovládli vládní socialisté, což byl jeden z mála úspěchů levice. Vlády nad městem se tak nakonec neujali vítězní separatisté, což může v již tak neklidném regionu napětí ještě zvýšit. Favorité voleb v podobě pravicové opozice totiž sázejí na negativní nálady vůči španělským separatistům v Baskicku i v Katalánsku.
Ráno panuje na malém náměstí Plaça de Sant Felip Neri klid. V prostoru obklopeném ze všech čtyř stran vysokými zdmi se i přesto, že se nachází nedaleko hlavní barcelonské tepny La Rambla, prochází jen malá skupina turistů s průvodcem. Scénu doplňuje dvojice místních seniorů posedávajících u osmihranné fontány. Zatímco na vršky zdí už dopadají sluneční paprsky, dominanta náměstí, místní barokní kostel, je stále ve stínu mohutného akátu. Na první pohled ale zaujmou zdi kostela.
Předsednický stát Rady Evropské unie možná brzy povede vláda, která politickým kormidlem otočí o 180 stupňů. Alespoň to naznačují volební preference.
Toto místo v gotické čtvrti je totiž pevně spjaté s dějinami katalánské metropole. Podle vyprávění místních jde o jedno z posledních míst, která před osudnou nehodou navštívil Antonio Gaudí. Slavný architekt sem 7. července 1926 zamířil v rámci každodenní procházky k modlitbě a ke zpovědi předtím, než ho srazila tramvaj číslo 30 a on po třech dnech v nemocnici zemřel. O dvanáct let později zde ale došlo k ještě větší tragédii.
V lednu 1938, kdy v zemi už téměř dva roky zuřila občanská válka, dopadly na kostel bomby italského letectva bojujícího na straně generála Francisca Franca. Útok si vyžádal životy třiceti osob, převážně dětí, a to jak žáků místní církevní školy, tak uprchlíků z Madridu. Během několika minut začaly na místě záchranné akce, ale i ty skončily tragicky. Následoval totiž druhý nálet, jehož následkem se celkový počet obětí zvýšil na 42.
Vzpomínkou na událost jsou kromě informační tabule již zmíněné zdi kostela dodnes zjizvené shozenými bombami. Během fašistické vlády se ale o vybombardování kostela mluvit nesmělo. Rány ve fasádě budovy tak režim falešně přisuzoval barcelonským anarchistům, kteří zde podle propagandy popravovali duchovní.
Církevní památky i představitelé ale trpěli i ze strany republikánů a milic. Barcelonská bazilika Santa Maria del Pi v roce 1936 téměř lehla popelem po útoku protifašistických sil, které se zaměřily na katolickou církev stranící generálu Francovi. Brutálnímu útoku se nevyhnuli ani duchovní, přesný počet obětí je ale dodnes neznámý.
Orwell, Hemingway a Apple store
Kostel na náměstí Plaça de Sant Felip Neri je přitom jednou z mála hmatatelných připomínek občanského konfliktu, který zemi rozděluje dodnes. Jak si všímá Stephen Burgen ve svém článku v deníku The Guardian, „město má na padesát muzeí včetně těch věnovaných botám, konopí nebo erotice, ani jedno ale není věnované utrpení občanské války“.
Spolehnout se tak případní zájemci musí na internetové zdroje historických nadšenců nebo podobně jako v literatuře na pomoc z anglicky hovořících zemí. Zatímco v literatuře vstoupila občanská válka do širokého povědomí díky dílům George Orwella nebo Ernesta Hemingwaye, přímo na místě se o odkaz stará například britský novinář Nick Lloyd. Autor publikace Forgotten Places: Barcelona and the Spanish Civil War (Zapomenutá místa. Barcelona a Španělská občanská válka) žije ve Španělsku už téměř 25 let a stojí za takzvaným chodícím muzeem válečné Barcelony.
Právě Barcelona se za občanské války stala místem setkání řady tehdejších kulturních osobností. Do katalánské metropole se reportovat o vývoji bojů vydali již zmínění Orwell a Hemingway, fašistickou ofenzivu na město zdokumentoval fotograf Robert Capa a stejně jako autor Holdu Katalánsku navštívil revoluční a následně i válečnou Barcelonu taky spisovatel Arthur Koestler.
Kdo by ale dnes hledal pozůstatky po bojích a působení anarchistických skupin, hledal by většinou marně. Nedaleko hlavního náměstí Plaça Catalunya sice najdete bar, který navštěvoval Hemingway, a město se pyšní náměstím George Orwella, z centrály komunistického strany se se ale mezitím stal Apple store, z bývalého centra protistalinistické organizace POUM zase hotel a centru města dominují všudypřítomné vintage shopy.
Barcelona dělnická
Barcelona byla přitom až do svého pádu do rukou Frankových vojsk centrem anarchistického unionistického a komunistického myšlení. „Atmosféra v Barceloně byla podmaňující. Bylo to poprvé, co jsem byl ve městě, ve kterém vládla dělnická třída,“ píše Orwell v úvodu knihy Hold Katalánsku. „Především existovala víra v revoluci a v budoucnost, pocit náhlého vynoření se do éry rovnosti a svobody. Lidé se snažili chovat jako lidé, ne jako kola v kapitalistickém stroji,“ všímá si autor.
Možná až utopický příběh měl ale krátkého trvání. Republikánská strana brzy začala oproti lépe vyzbrojeným i organizovaným Francovým silám ztrácet a vliv Sovětského svazu v protifašistických silách začal narůstat. Vše vyvrcholilo v květnu 1937, kdy se prostalinističtí komunisté ujali velení. Zbytky republikánských sil čelily perzekuci a například zmíněná POUM, do níž se zapojil právě Orwell, byla postavena mimo zákon. Zatímco spisovateli se podařilo uniknout, jiní takové štěstí neměli. Jeden ze zakladatelů POUM Andreu Nin v té době „zmizel“ a o jeho mučení a zřejmě i vraždě ze strany NKVD se svět dozvěděl až po pádu Sovětského svazu.
„Španělská válka a další události let 1936 a 1937 znamenaly pro mě rozhodující obrat v životě a teprve od té doby vím, kde je mé místo. Vše důležité, co jsem po roce 1936 napsal, je přímo či nepřímo namířeno proti totalitarismu a staví se za demokratický socialismus, tak jak to já chápu,“ píše Orwell. Barcelona definitivně padla v lednu 1939 a všechny sociální změny dosažené republikány nová politická sila zrušila.
Barcelona osobitá
Na svou jedinečnost i vzpurnost ale Barcelona nezapomněla ani po pádu Francova režimu. Touha po demokratizaci v Katalánsku byla obzvlášť silná s ohledem na útisk ze strany fašistického režimu, který zrušil tamní autonomii. Ta se regionu vrátila po rozsáhlých protestech v roce 1977, kterých se zúčastnil více než milion obyvatel.
Vydání se vlastní cestou město potvrdilo zvolením starostky Ady Colau v roce 2015. Colau se do čela města dostala jako členka platformy Barcelona en Comú, jednoho z mnoha aktivistických hnutí ve španělských městech a regionech. Platforma stavící na municipalismu se zaměřila spíše na to, co obyvatele metropole spojuje, než co je rozděluje (odtud název hnutí). Za jejího osmiletého vedení se Barcelona stala urbanistickým vzorem v tom, že dala přednost lidem před auty. V rámci takzvaných superbloků, které mají za cíl snížit znečištění ovzduší, se vždy vnitřní ulice devíti městských bloků uzavřou pro velká vozidla, maximální rychlost se sníží na 10 km/h a většina vozů se přesune do podzemních parkovišť.
Kritice se změny pochopitelně nevyhnuly. „Určité elity si myslí, že bychom neměli sahat na městské centrum bez jejich svolení, protože se to dotýká jejich privilegií,“ řekla letos Colau deníku The Guardian. „My jsme ale jen uplatnili zdravý rozum. 75 procent veškeré dopravy nyní probíhá pěšky nebo prostřednictvím veřejné dopravy,“ dodává starostka. Pro vedení města to však bylo těžkých osm let provázených teroristickým útokem, pandemií covidu-19 i katalánským bojem za nezávislost.
Nejen za neutrální postoj ke katalánské nezávislosti čelí Colau často kritice. Podle mnohých si v čele města nedokázala poradit s jedním z hlavních problémů, a sice se zahlcením turisty. Barcelona sice navýšila turistickou daň a omezila množství výletních lodí, ke snížení počtu turistů ale tento krok nevedl. Kontroverze vyvolala Colau také plány na rozšíření barcelonského letiště a přerušením styků s Izraelem a ukončením partnerství Barcelony s Tel Avivem. K jeho obnovení podle starostky nemá dojít, dokud „izraelské úřady nezastaví systémové porušování lidských práv palestinského lidu“.
Otazníky nad španělskou budoucností
Právě osobitý styl politiky, za nějž je podle místních možné Colau buď milovat, nebo nenávidět, nicméně možná nakonec vedl k tomu, že po osmi letech v čele města letos v květnu skončila. Ve volbách se platforma Barcelona en Comú umístila až na třetím místě a starostou se nakonec stal socialistický kandidát Jaume Collboni.
Pro vládní socialisty šlo sice o povzbuzení v jinak neúspěšných regionálních volbách, pro značnou část místních voličů ale o trpké zklamání. Volby totiž ovládl nezávislost podporující kandidát Xavier Trias, proti němu se ale postavili vládní socialisté, opoziční lidovci i Barcelona en Comú, kteří společně podpořili Collboniho.
Frustrace zastánců nezávislosti a úspěchy krajně pravicového hnutí Vox napříč Španělskem představují v červencových volbách výbušný koktejl. Opozice tvořená konzervativními lidovci a radikálním Voxem často kritizuje levicovou vládní koalici za to, že je k odbojným územím příliš mírná a opírá se o podporu regionálních (často separatistických) hnutí.
Touhy po osamostatnění tak mohou ještě narůstat, a to nejen v Katalánsku, ale i v severošpanělském Baskicku. Aktuálně předsednický stát Rady Evropské unie totiž možná brzy povede vláda, která politickým kormidlem otočí o 180 stupňů. Alespoň to naznačují volební preference.
Lidová strana i Vox se dlouhodobě stavějí proti progresivní vládní politice týkající se změny klimatu i práv sexuálních menšin nebo žen. Navíc prosazují tvrdý postup proti separatistům ve snaze odradit je od kroků, jakým bylo katalánské referendum o nezávislosti z roku 2017. Není tak divu, že se začínají hlasitěji ozývat separatisté i feministické skupiny. Část politických kandidátů v severozápadním regionu tak sází na jednoduchá a srozumitelná hesla. „Braňte Katalánsko,“ hlásá nepřehlédnutelný billboard Republikánské levice. Kolik (nejen) Katalánců odmítne změnu kurzu španělské politiky, se dozvíme už tuto neděli.
Autor je spolupracovník redakce.