Digitalizace je komplexní fenomén. Ne nadarmo mluví kupříkladu německé strategické dokumenty rovnou o „digitální éře“. Na nepřeberné množství jejích jednotlivých aspektů se přitom dá dívat z mnoha různých pohledů. Snad nejzásadnějším důsledkem digitalizace je to, jak proměňuje způsob lidské komunikace a interakce. Objevují se otázky, co tyto proměny vypovídají o lidské povaze a co znamenají pro fungování společnosti jako celku. Na stránkách německého týdeníku Der Spiegel se v této souvislosti v minulých měsících udál zajímavý střet německých intelektuálů o interpretaci tzv. selfie kultury, jak bývá nazýván fenomén zveřejňování nejen vlastních atraktivně stylizovaných fotek, ale i jiných větších či menších banalit z života na sociálních sítích za účelem získat co nejvíce lajků a sdílení od ostatních uživatelů.
Zatímco dříve byla masová pozornost skrze klasická média vyhrazena pouze malému počtu privilegovaných, nyní je minimálně teoreticky přístupná všem.
V Německu má poměrně silnou tradici zabývat se dopadem technologií na jednotlivce a společnost, existuje kupříkladu hned několik kateder sociologie technologií, v Karlsruhe funguje veřejný interdisciplinární výzkumný institut zabývající se odhadováním důsledků technologií, pro které má němčina dokonce zvláštní ustálený výraz Technikfolgenabschätzung. Tradičně tedy v zemi panuje vzhledem ke každé nové technologii jistá předběžná opatrnost a skepse, která se výrazně promítá i do aktuální diskuse o digitalizaci.
Pracujte na sebeoptimalizaci
V duchu této tradice spatřuje řada intelektuálních autorit, prominentně kupříkladu sociolog Harald Welzer nebo spisovatel a žurnalista Hans Magnus Enzensberger, v selfie kultuře patologický vývoj. První ze jmenovaných považuje za pomýlené investovat tolik energie do budování digitálního alter ega a on-line vztahů, když se vše zásadní v životě – jako láska a sex nebo nemoc, smrt či narození – odehrává, a zřejmě navždy bude, v reálném světě. Jde dokonce tak daleko, že vyzývá k přísnému bojkotu všeho digitálního a uvědomělému návratu do fyzické reality. Druhý má za to, že se na sítích stáváme naivními loutkami kulturního kapitalismu, kdy za trochu té ego masáže ochotně platíme informacemi o sobě, stáváme se objekty cílené reklamy a jiných manipulací. Velice rozšířená je také interpretace, že se prostřednictvím sociálních sítí naplno ukázalo, co s lidským charakterem udělala již několik desetiletí převládající neoliberální doktrína, predátorský kapitalismus a jemu přizpůsobená výchova k individualismu: z lidí se stali egoisté, kteří v zuřícím konkurenčním boji neustále pracují na sebeoptimalizaci, a tak nevynechají příležitost signalizovat okolí a nechat si od něj potvrdit, jak dobře na tom jsou.
S odlišnou interpretací do debaty vstoupil psycholog Martin Altmeyer, který vychází z konceptu tzv. ekonomie pozornosti, který vyvinul již v devadesátých letech urbanista Georg Franck ve své stejnojmenné knize. Inscenování sebe samého je na pomyslných trzích vyměňováno za pozornost. Altmeyer hovoří v souvislosti s lajkováním, sdílením a sledováním v digitálním prostoru, ale také kupříkladu v souvislosti s čím dál tím rozšířenějším fenoménem reality shows o mentálním kapitalismu. Závěry jeho úvah jsou nicméně pozitivní. Říká, že touha po zpětné vazbě okolí je něco člověku naprosto přirozeného, je hlavním fundamentem jeho schopnosti vytvářet společenství. Interpretuje selfie kulturu jako logické pokračování emancipačních bojů započatých v šedesátých letech 20. století. Zatímco dříve identitu člověka silně utvářely jeho jasně dané společenské role, ale i pevné komunitní struktury jako velkorodina, masové politické strany, odbory a spolky a koneckonců i národní stát s kompetencemi ještě nerozmělněnými globalizací, nyní všechny tyto referenční body čím dál tím více chybí – a minimálně v případě znesvobodňujících rigidních sociálních očekávání je tomu tak dobře.
Postheroická sociální osobnost
Psycholog Martin Dornes hovoří v této souvislosti o vytvoření „postheroické sociální osobnosti“: lidé již nemusejí hrdinsky snášet očekávání na ně kladená a stali se v pozměněných liberálních podmínkách otevřenějšími, flexibilnějšími, sebevědomějšími, stabilnějšími a radostnějšími. Jsou také svobodnější, zároveň ale ve smyslu společenského ukotvení, pocitu sounáležitosti a potřeby zpětné vazby svého okolí, která by tvořila jejich identitu, hledají za zmizelé pevné společenské struktury náhradu. A tou se staly sociální sítě, které Dornes považuje v porovnání s rigidními sociálními rolemi předmoderních společností za strukturu pro tyto účely jednoznačně lepší. A postheroické osobnosti za lépe vybavené pro život v současných moderních společnostech.
Altmeyer kromě toho upozorňuje, že díky sociálním sítím dochází také k jakési demokratizaci pozornosti. Zatímco dříve byla masová pozornost skrze klasická média vyhrazena pouze malému počtu privilegovaných, nyní je se svými stabilizujícími a identitu utvářejícími důsledky přístupná minimálně teoreticky všem. Tím si Altmeyer vykládá i odpor řady intelektuálů – říká jim kulturní konzervativci – vůči tomuto vývoji. Bojují především za své mizící privilegium užívat si nedělitelné veřejné pozornosti a být jednou z mála celebrit.
Je těžké udělat si z debaty německých intelektuálů jednoznačný závěr, ale i tak je inspirativní – jak co se představených argumentů týče, tak i v tom, jak dobře ukazuje komplexnost společenských jevů, k nimž mohou i v jednom názorovém spektru existovat velmi protichůdné interpretace. V době stále silnějšího volání po nepolitické politice a v zemi, kde je vše politické stále ještě zdiskreditováno, však možná nejdůležitější poznatek zní, že všechno má svou politickou dimenzi. I selfie v bikinách doma před zrcadlem nebo fotka nedělního oběda.
Autorka je politoložka.