Foto Jaroslav Fiala
Jedeme v tom všichni – denně si musíme vzít něco na sebe a není toho málo. Jenom v České republice se každoročně spotřebuje zhruba patnáct kilogramů textilu na hlavu. A nejde jen o množství nebo kvalitu. Každý kousek, který vezmeme do ruky, by mohl vyprávět, čím vším prošel. A často jsou to drsné příběhy.
Skutečná cena levného oblečení
Každé jaro obletí svět fotky ze zřícené oděvní továrny Rana Plaza v Bangladéši, kde pod troskami zůstalo více než tisíc zaměstnanců. Stejně jako momentky lidí, kterým to není jedno, s nápisem „Kdo vyrobil moje oblečení?“ (Who made my clothes?) v rámci iniciativy Fashion Revolution. Už samotné materiály by nás mohly ohromit líčením, co se dělo se zemědělci a půdou při pěstování bavlny. O opravdové ceně našich šatů vypráví dokumentární film The True Cost z roku 2015. Ukazuje, kdo skutečně platí za naše levné svršky: od dopadů produkce bavlny přes barvení kůží a textilií po samotné šití v továrnách.
Společnosti jako H&M, Zara či C&A mají často větší moc než celé státy, v nichž se oděvy šijí.
Výroba byla už dávno přestěhována do chudých zemí globálního Jihu. Kdo by dnes hádal, že v době vzniku Československa bylo na našem území až osmdesát procent rakousko-uherského textilního a obuvnického průmyslu? Dnešní platy zaměstnanců továren v chudých zemích nepokryjí jejich životní náklady, výjimkou není ani dětská práce. Velké oděvní firmy situaci pracovníků dodavatelských továren příliš neřeší, často argumentují tím, že je nevlastní. Za nedůstojné pracovní podmínky však odpovědnost nesou, protože na prodeji oděvů za takovýchto podmínek vydělávají. Zneužívají své postavení na globálním trhu. Společnosti jako H&M, Zara či C&A mají často větší moc než celé státy, v nichž se oděvy šijí. A nejen to. Takový Bangladéš či Kambodža jsou na výrobě ošacení závislé. Ani nášivka „Made in Europe“ nezajišťuje důstojné pracovní podmínky oděvních zaměstnanců v EU – Českou republiku nevyjímaje. Je to začarovaný kruh.
Rychle? Pomalu!
Podobný příběh je vlastní prakticky každé věci, kterou bereme denně do ruky. V posledních letech se nejvíce řeší původ toho, co prochází našimi žaludky. Jídlo nemá být rychlé (fast food), už jsou dobře známé jeho destruktivní účinky na naše zdraví i pro planetu. Mělo by být ze známých zdrojů a konzumované v rozumnějším tempu – přívětivěji pro nás i přírodu (slow food). Nejinak je tomu s oblečením. Navzdory nechuti používat příliš cizích slov se i v Česku vkradl do slovníku výraz „fast fashion“. Do šatníků se nám však rychloobrátková móda dostala už dávno. Ruku na srdce: Kdo z nás by doma neměl nějaký ten kousek z H&M?
Dobře, stačí ty věci nekupovat nebo vyžadovat lepší produkty – a situace se zlepší, ne? Jenže zároveň jsme už téměř tři desetiletí masírováni reklamou. Velké oděvní řetězce investují obrovské částky, aby v nás poptávku po jejich produktu vyvolaly. Kup si tuhle trendy věcičku a budeš cool! Tenhle hadřík tě přece už zaručeně učiní šťastným! A pokud náhodou odoláš, nalomí tě ke koupi těch božích džínů lecjaký „nezávislý“ youtuber. Průmysl k tomu chrlí oblečení víc než dost. V módě už nejsou dvě sezóny, ale trendy se mění co pár týdnů. Točí se z toho hlava. Aby ne. I my jsme lapeni v začarovaném kruhu. Zkusme tedy nejprve zpomalit. Pro začátek tím nic nezkazíme.
A udržitelně…
„Když jsem studovala módní průmysl, přišla jsem na to, že není vůbec udržitelný. Problém je v celém nastavení, které se soustředí na zisky a předvádění statusu,“ říká propagátorka etické módy Kamila Boudová, která působí na vysoké škole módního obchodu v Paříži a před časem publikovala o udržitelné módě na A2larmu seriál článků. Podle ní se hlavní město módy zatím zdá být rezistentní, elegance je tam na prvním místě a udržitelná móda je spojována s režnými či batikovanými košilemi. V Česku se však prý blýská na na lepší časy.
S Kamilou jsme se potkaly na třetím ročníku Sustainable Fashion Day, na jehož organizaci se podílela. Jedná se o akci, která upozorňuje na neudržitelnost oděvního průmyslu a nabízí alternativy. Byly tu k vidění boty a ponožky z konopí, ekotrička či výrobky z odpadové metráže, gramofonových desek nebo vysloužilých hasičských stříkaček. Sustainable Fashion Day se skládal z výstavní a prodejní sekce, kde bylo možné etické výrobky zkoumat, mluvit o nich a případně zakoupit. Zastoupeny byly jak produkty z dovozu, tak výrobky české či slovenské provenience, nechyběly ani designové kousky místních návrhářů. Anebo spíše návrhářek – udržitelná móda je totiž až na výjimky doménou žen. V rámci akce proběhly i debaty, vyráběcí workshopy a promítání výše zmíněného dokumentu The True Cost.
Boudová neskrývala svou radost z toho, jak se v České republice daří šířit principy etických oděvů: „U nás mnohem více lidí žije v souladu s přírodou. Čechy je například snazší oslovit s přírodními materiály než Francouze. Móda tu navíc nemá tak hluboké kořeny. Lidé jsou tady mnohem víc otevření v oblékání, chtějí experimentovat a učit se něco nového.“
Pětatřicet kousků
O několik odstavců výše jsem vyzvala ke zpomalení; nyní žádám o nákupy s rozmyslem. Trendem dnešní doby je totiž mít málo kvalitních kousků se zájmem o původ materiálu a – pokud možno – o podmínky, za kterých byla věc ušitá. Po úlovcích pátrejte i v sekáčích namísto v konvenčních obchodech. A největší trend současnosti? Takzvaná „upcyklace“ – oprášené starší kousky upravené podle trendů. Problémem totiž začíná být nejen původ, ale i nadměrné množství oblečení určené „pro charitu“. Končí totiž většinou spolu s dalšími nepotřebnostmi ze Západu (například nechvalně známou toxickou elektronikou) v chudých zemích. Z těch se pomalu stávají smetiště světa. „Budete-li nad nakupováním oblečení přemýšlet, nebudete nekonečně hromadit zbytečnosti a ušetříte,“ prohlašuje Kamila Boudová a dodává, že její šatník nečítá více než třicet pět věcí.
Zbývá dodat, že informace o neudržitelné situaci v oděvním průmyslu se v ČR neobjevují jen v poslední době. Už roky na ni upozorňuje kampaň Ušili to na nás!. Světovým průkopníkem šíření informací o nedůstojných pracovních podmínkách v továrnách je Clean Clothes Campaign (její odnož v naší zemi vznikla před dvěma lety). Ta déle než čtvrtstoletí přináší odpověď na otázku, zda situaci nepomůže bojkot zboží z rozvojových zemí. Ty, které jsou na výrobě oděvů závislé, by to poškodilo ještě více. Cenu má tedy podporovat boj dělnic a dělníků za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky. Díky tlaku Clean Clothes se podařilo vyjednat částečnou kompenzaci pozůstalých po obětech bangladéšské tragédie. Stále je však co zlepšovat. Například kambodžské oděvní dělnice, které navštívily v roce 2014 Českou republiku a s nimiž vyšel na A2larmu rozhovor, stále bojují za zvýšení minimální mzdy na 177 dolarů měsíčně.
Co tedy máme dělat? Brno už nejspíš nikdy nebude moravským Manchesterem, nicméně určitě stojí za to podporovat drobné české zpracovatele a návrháře. Především to povzbudí místní ekonomiku. U zahraničního zboží požadovat nezávislé certifikace – tedy dohledatelný původ. Peníze utracené v nadnárodních řetězcích se navíc u nás stejně dlouho neohřejí a odtečou kdovíkam.
Autorka pracuje v Ekumenické akademii.